Hlavní obsah
Robert Jašków Foto: Milan Malíček, Právo

Robert Jašków: I pro blbej fór bych šel světa kraj

„Když hraju Archanděla, nejsem jím ještě dva dny, ale klidně si dám po představení pivo,“ říká. Robert Jašków (51) prostě nemá rád pózy. Divadlo mu ale chybí, dokonce i role, které ho před uzávěrou už trochu štvaly. Teď je vytížený natáčením a třemi školáky doma. Když je všeho moc, zaleze si do dílny, kde umí vyrobit i nábytek.

Robert Jašków Foto: Milan Malíček, Právo
Robert Jašków: I pro blbej fór bych šel světa kraj

Nedávno jste ve své dílně dokonce srovnal šroubky. Jste takový pedant, nebo spíš zapálený kutil?

Kutil jsem zhruba od dob, kdy moje děti byly ještě malé a v obchodě se nedaly sehnat postele vyhovující nám rozměrově i vzhledově. Rozhodl jsem se, že si je prostě vyrobím sám. To bylo ještě ve starém bytě. Klaplo to a já si začal vyrábět nábytek. A potřebné věci skladovat po krabičkách od různých kravin. Pak jsme se přestěhovali do většího bytu, kde už mám svoji dílnu.

A začalo něco jako šílenství, když jsem chtěl začít tvořit a místo toho pořád něco hledal. Zakoupil jsem tedy taková šuplátka, jenže vytřídit různé součástky trvá velmi dlouho.

Až když jsem nedávno upravoval klec pro naše morče Johnyho – dělal jsem mu takové zábradlí, aby nevyhazoval pořád něco z klece ven –, jsem se pustil i do třídění. Tedy nejsem takový pedant, ale bylo mi líto promarněného času daného mi na téhle planetě, který bych strávil hledáním té správné matice či šroubku.

Dlouho jsem žila v domnění, že herci jsou nepraktičtí. Vyvedl mě z něj až Michal Dlouhý, který tvrdil, že herci tak často napodobují různé profese, až se je naučí. Souhlasíte?

Ano, i když jde často o cestu pokus omyl. Já se všechno učím sám, protože jsem v dětství neměl mužské vzory. Některé chlapské věci jsem musel okoukat. A dnes si troufnu říct, že bych do nějaké truhlářské dílny už zapadl. Za tu dobu, co se tomu věnuji, jsem snad něco pochytil. Vůně dřeva je pro mě velké afrodiziakum.

Nesnáším ty papundeklové dřevotřísky přivezené z Polska. Tedy nic proti Polákům! Ale ty levné desky mi vadí. Truhlařina se pro mě stala koníčkem, který mě naplňuje. Sem tam si i něco ukovám, svářím, brousím…

Ctím pravidlo, že drobná nerovnost oku lahodí, neb je důkazem ruční práce. Milimetr sem, milimetr tam vůbec neřeším, hlavně že to funguje a splňuje moje požadavky.

Takže kdyby se s divadlem cokoli stalo, mohl byste dělat něco jiného…

Doufám, že divadlo nezanikne. Jakkoli kolem sebe slyším vtípky jako „jo, to byly doby, kdy jsi ještě hrál v divadle“. Samozřejmě že současná doba je velice těžká pro všechny divadelníky. Protože prostě nemůžeme dělat nic. Můžeme jen točit, pokud to jde.

Věřím ale, že kdyby se něco stalo a já bych nemohl ani točit, ani zkoušet divadlo, rukama bych se uživil. Ať už by to byla práce se dřevem, nebo cokoli jiného. Práce se nebojím. Úplně levej nejsem.

„Všechno jsem se učil sám. Do truhlářské dílny bych snad už zapadl.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Tento stav trvá už rok, dozvěděl jste se v něm o sobě něco nového?

Ano. Byla představení, která jsem hrával tak často, že jsem si říkal „kristapána, už není, čím bych roli naplnil“. Třeba to nebyly role hlavní, čímž nechci říct, že musím hrát jen takové.

Nemám problém posloužit v představení, stejně jako jindy poslouží kolegové mně. Ale byly role, kdy jsem si říkal, že už nevím, co bych do nich dal. A teď se samozřejmě těším, až si je zase zahraju.

Ale dozvěděl jsem se o sobě, že přes to vše, že to trvá tak dlouho, nestrádám. Aby to nevyznělo blbě, samozřejmě mi divadlo chybí, ale není čas na stesk. Máme tři děti, dvě na prvním a nejstaršího syna na druhém školním stupni. Povinná školní docházka obnáší to, že je toho doma dost.

Abych se úplně nezbláznil, občas jsem zašel na to prázdné jeviště nebo do šatny. Sám si tam pobejt. Nasát to tam

Každý den se ženou musíme zabezpečit chod domácnosti a pracovat i s dětmi, nemůžeme je v tom nechat samotné. Do toho jsem měl docela velký zápřah na natáčení Ordinace. Hodně jsem pracoval, protože šla do finále.

Že bych seděl někde u krbu, který nemám, a tesknil, celé dny koukal před sebe, na to čas nebyl. No, i když…

Povídejte!

Bydlím kousek od Švandova divadla, kde jsem zaměstnaný. Jezdím kolem něj každý druhý den. Abych se úplně nezbláznil, občas jsem zašel na to prázdné jeviště nebo do šatny. Sám si tam pobejt. Nasát to tam. A zase jsem odešel.

Teď je divadlo úplně zavřené, mohou tam jen zaměstnanci, kteří mají povolení od svého vedoucího. Jít tam tedy „jen tak“ nejde.

Inscenace Kočkožrout je vyobrazením společnosti, která své „malé jistoty“ hodlá ubránit za každou cenu. Jašków v ní hraje na prknech Švandova divadla.

Foto: Švandovo divadlo

Takže i když jsem neupadl úplně do chandry, po lidech i práci se mi stýská. Každý divadelník to tak asi cítí. Lockdown je pro nás se ženou sice náročný, ale zvládáme to. Nemáme z toho, že jsme dlouho spolu, ponorku. Když je nejhůř, jdeme se projít k rybníku.

Pepíček mi řekl: „Pojď, Roberte, budeme si tykat.“ A jednu mi vlepil

Ale potřebujeme, aby děti už šly do školy. Ty to odnášejí opravdu hodně. Nejen kvůli vzdělání, ale i kvůli chybějící socializaci.

Už bychom potřebovali, aby kluci mohli zase normálně machrovat před holkama, hrát s kamarády fočus, dcera aby se mohla předvádět před klukama a s kámoškama jen tak blbnout…

Zmínil jste Ordinaci v růžové zahradě, kde máte roli záporáka, doktora Máry. Jak se dá zahrát doktor, který je padouch, po Cvachovi?

No, viďte? (směje se) U toho mého Máry to bylo jednodušší než u Cvacha, ikony záporáka. S Pepíčkem Vinklářem, který ho hrál, jsme se velice dobře znali a tykali jsme si. On chodil často do Švanďáku, když byl ještě naživu. Mimochodem, když on někomu nabídl tykání, obnášelo to, že si ti dva musejí dát vzájemně facku.

Opravdu?

Ano. Pepíček mi řekl: „Pojď, Roberte, budeme si tykat.“ A jednu mi vlepil. „A teď ty mně,“ prohlásil pak. Tak jsem mu taky jednu vrazil a řekl, že jsem Robert. Takhle to probíhalo, což jsem s nikým jiným nezažil a asi už nezažiju.

Ale jeho doktor Cvach byl jiný než Mára, jakkoli to nechci srovnávat. Byl to hajzl a zároveň nýmand. Vlastně nic neuměl. Na rozdíl od Máry, který je prvotřídní, ví to a všichni lidi kolem něj taky. Ale je to hajzl. Ke konci se Mára trochu změnil, protože ho zasáhla osudová láska. A ta dělá divy a přispěla i k jeho metamorfóze.

Ten váš Mára měl nějaký předobraz, viďte?

Když jsem ho začínal hrát a on ještě ve volných chvílích šňupal kokain, tak ano. Byl tam jistý předobraz nejmenovaného ředitele jedné nemocnice. Ten si o tom, co, od koho a za kolik co kupuje, vedl dokonce deník. Měl ho v šupleti ve své ředitelně a šňupal tam údajně i před operacemi.

A když pak ten deník, kam si psal, kolik mu kdo prodal koksu, našli, obhajoval se tím, že si tam píše impulsy a náměty na svou budoucí knihu. Postupem času se to měnilo a scenáristi už Máru směrovali jinam.

„Cvach byl nýmand. Mára je machr. Hajzlové oba,“ říká o své roli v Ordinaci v růžové zahradě.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Záporáků jste si zahrál dost. Měl jste nějakého obzvlášť v oblibě?

Ani nevím. Ke každému je třeba si najít klíč, aby to nebyl jenom záporák. Každý hajzl má v sobě něco, co ho polidšťuje. Ano, jsou kolem nás lidi, co jsou jen hajzlové, ale kdyby se to tak zahrálo, natočilo, nikdo by tomu nevěřil.

Když jsme točili Expozituru, tak u některých kauz, které Janek Kroupa s Pepíkem Klímou vytáhli, měli spory, jak je natočit. Protože kdyby se to natočilo tak, jak to bylo doopravdy, nikdo by tomu nevěřil. Muselo se to natočit jemněji. Trochu to očesat.

Hrál jsem ale i dost klaďáků. A moc rád bych si švihnul něco pěkného ve filmu. Vysněnou roli nemám, jsem rád za to, co přijde, ale velkou plochu postavy na velké plátno, to bych bral.

Jste v kontaktu s tou částí rodiny, kterou jste objevil až v dospělosti a kterou máte v Polsku?

Abych byl upřímný, v kontaktu jsme, ale jen přes sociální sítě. Se sestrami Uršulou a Boženkou si vyměňujeme pozdravy, ale neviděli jsme se asi osm let. Což je dost dlouho. Píšeme si a rád bych za nimi s rodinou jel, chystali jsme se dokonce teď o prázdninách. Nevyšlo to, tak doufám, že to snad vyjde koncem tohoto léta.

Když jste v jednom rozhovoru hovořil o svém původu, zmínil jste i Turkyni. Je to tak?

Turci z matčiny strany prý v rodokmenu jsou, stejně jako Švýcaři a Rakušani. U otce zase Poláci a Němci. Inu v Rakousko-Uhersku se to míchalo hodně.

Rovnáte si šroubky, tam vidím to Švýcarsko, a prý rád smlouváte, tam bych zase viděla ty Turky.

Nebo Poláky, i když ti spíš rádi šmelí.

Ale velmi se o nás, Čechy, zajímají.

Ano a to je sympatické. Poslouchají naše písničky, polský spisovatel Mariusz Szczygiel napsal knížku Gottland, prostě sledují naši kulturu. A my jejich ne. Ale my nevíme nic ani třeba o maďarské kultuře! I když jsem přesvědčen, že si to Maďaři do značné míry způsobili sami tím, jak si ten jazyk zašmodrchali. Podobné tendence měli za revoluce i Francouzi, zašmodrchat si ho…

Ale Maďarům se to povedlo a bariéra je to obrovská. Jsou uprostřed Evropy a nerozumí jim nikdo. O polských kapelách, divadle, umělcích třeba trochu přehled mám, ale o maďarských ne a je to škoda, když jsme tak blízko sebe.

„Když si ze sebe děláme legraci a neprožíváme se, je svět hned veselejší.“

Foto: Milan Malíček, Právo

A jak tedy, prosím vás, smlouváte?

Normálně, nedělám to proto, že bych chtěl ušetřit. Mě baví ten proces a výraz prodávajících, kteří na to nejsou zvyklí a diví se, kde někdo vzal tu drzost. Ale když vidím, že ta sekačka, kterou si potřebuji koupit, je vystavená už dva roky a nikdo si ji neodnesl, řeknu si, že patnáct procent zkusím.

Vtípky a legrácky si ze sebe děláme vzájemně. Moje žena má obrovský smysl pro humor

Prostor jít dolů s cenou často je, ale samozřejmě ne vždy uspěju. Někdy se ani nepokouším. Ani nesmlouvám v Tesku, aby mi pokladní mléko dala ne za devatenáct, ale za sedmnáct, to fakt nedělám. Ale někdy to jinde vyjde, a když k tomu vidím překvapené oči mladých prodavaček, baví mě to.

Rád vyvádíte lidi z konceptu?

Někdy jo. O mně je známé, že bych pro blbej fór šel světa kraj. Když nějakou kravinou vyvedu druhého z míry a pak ho vrátím zpátky, jsem rád. Nechci nikoho nachytávat na švestkách, ale baví mě, když jsou lidi překvapení z něčeho, o čem netušili, že jsem toho schopný.

Chystáte překvápka i pro svou manželku?

Tam je to spíš slovního charakteru. Vtípky a legrácky si ze sebe děláme vzájemně. Máme se rádi, jsme spolu už přes dvacet let, a tak si to můžeme dovolit. Moje žena má obrovský smysl pro humor. Ten odkoukaly i děti a rády se do něj zapojují. Dělají si ze mě srandu, že někdy jen zírám. Ale jsem rád. Mě totiž přivádí k šílenství, kolik lidí a herců se bere strašně vážně.

Berou herectví jako svoje svaté poslání, vážně se prožívají, strašně dlouho jim trvá, než po představení vystoupí z role, nosí si ji dokonce domů a doma jsou Othellem. A nesmí se na ně promluvit, aby z něj nevypadli. To mě štve, protože vím, že to jsou kecy a pózy. Divadlo je jedna věc, život druhá. Představení skončí a život pokračuje.

Platí to i o těžkých rolích?

Jasně že jsou těžší role, náročné na soustředění, kde se člověk musí koncentrovat. Když hraju představení, kde mám velkou roli Archanděla, jdu do toho naplno. Je to Archanděl ve hře Intimní příběhy z Ráje a ten je Pánem Bohem poslán dohlédnout na ráj. V něm je Adam a Lilith, podle jistých pramenů první žena Adama.

Ale protože – krom jiného – při souloži nechtěla být dole, ráj opustila a Adam si nechal udělat ženu jinou, poslušnější – a tou byla Eva.

Jako Jan Masaryk se objevil ve filmu Milada.

Foto: Bohemia MP/Vojtěch Hurych

V té hře se pak všichni tři potkají. Krásné, vtipné představení a veliká role. Ale že by se hodinu nebo dvě před představením ze mě stal Archanděl a pak bych jím byl ještě dva dny poté, to ne. Hraju ho ze všech sil, poctivě a rád, ale po představení si dám pivko, cigáro a jedu domů.

A vy si umíte ze sebe udělat legraci?

Spousta lidí se bere smrtelně vážně a neumí si ze sebe udělat srandu. Pokud tohle někomu chybí, je to základní předpoklad k tomu, že ho lidi prostě nebudou mít rádi.

Umět si ze sebe udělat prdel, to patří k životnímu názoru. Neznám lepší situaci, než když si někdo udělá legraci ze mě. A oceňuju lidi, co to umějí.

Na to byl úžasný Honza Skopeček. Z něj si mohli kolegové dělat morbidní funerální legraci od začátku do konce představení a on byl šťastný. Jednou jsme před představením našli před divadlem podél zdi postavený velký odložený mrazák. A on k němu přišel a „co že to prej je a kdo to sem dal“?

„Mistře,“ řekl jsem mu – já ho oslovoval mistře –, „to je pro vás. Kdyby to s váma během představení seklo, je to tu nachystaný.“ On se mohl potrhat smíchy.

Dovedu si představit, že kdybych tuhle blbost řekl někomu jinému, byl by to malér a ošíval by se, co si to dovoluju. Když si ze sebe děláme legraci a neprožíváme se, je svět hned veselejší.

Děti podědily smysl pro humor, a co herecké geny?

I když Mariánka tancuje a kluci chodili do lidušky, nemyslím si, že by měli sklony se nějak předvádět. Jsou spíš uzavřenější. Milují společnost, kamarády, ale my je k ničemu netlačíme, nenutíme…

Když by to přišlo a někdo z nich v sobě objevil touhu po herectví, nedalo by se nic dělat. Spíš bych jim kladl na srdce, jak nejistá je to práce. V dnešní době ani tak nezáleží na talentu, ale na jiných věcech.

Na jakých?

Na tom, jak často se chodí na popremiérové mejdany, jestli je herec dostatečně vidět v Karlových Varech, i když v posledních deseti letech nenatočil žádný film, jaké má kamarády… Na talentu záleží míň a míň, a proto je ta práce čím dál nejistější. Více než kdykoli jindy.

Dnes už režiséři nechodí hledat do divadel nové talenty, čest výjimkám. Většinou se kolem režisérů utvoří party herců, se kterými režisér už umí pracovat. A tak je znovu obsazuje, aby si ulehčil práci. Nemusí si dlouze vysvětlovat, jak co zahrát. A já to i chápu, ale je to škoda pro mladé herce, kteří pak třeba musejí dělat něco jiného, aby se uživili.

Je jich dost, co nemají do čeho píchnout, a naopak spoustu méně talentovaných lze vidět hrát v každém druhém filmu…

Kdyby se situace rázem změnila a vy jste měl neomezené možnosti, co byste udělal?

Kromě práce? Rozhodně bych okamžitě sebral děti, ženu a morče Johnyho a sednul do obytného vozu. A tradá do Portugalska. Na západ. K Atlantiku…

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků