Hlavní obsah
Herečka Petra Nesvačilová se také objevila v dramatu Já, Olga Hepnarová. Foto: ČTK

Petra Nesvačilová: Ráda chodím brzo spát s knížkou

Strávila 21 dní v simulátoru prostředí na Marsu, kde se točil film o české výpravě na rudou planetu. I když ji herectví baví, stejnou měrou se věnuje natáčení dokumentárních filmů, které vystudovala. „Bývala jsem nezkušená holka z jižních Čech, pochopit život v Praze pro mě bylo dost náročné,“ přiznává dvaatřicetiletá herečka Petra Nesvačilová.

Herečka Petra Nesvačilová se také objevila v dramatu Já, Olga Hepnarová. Foto: ČTK
Petra Nesvačilová: Ráda chodím brzo spát s knížkou

Jste společenská?

Ano i ne. Ráda chodím brzo spát s knížkou. Samotu a společnost dělím asi půl a půl. Baví mě spousta věcí, ale alfou i omegou je pro mě natáčení dokumentů a herectví. A pak rodina a přátelé. Na lidi mám štěstí, i když pár těch, co jsem od nich dostala za uši, už jsem taky potkala.

Objevujete se v řadě filmů, ale herectví jste nevystudovala, jak to?

Chodila jsem od deseti let na dramaťák a měla vymyšleno, že nejprve vystuduju herectví a pak, až vyzraju, přidám studium tvorby dokumentárních filmů.

To jste věděla v deseti letech?

Tehdy jsem si možná ještě myslela, že budu pracovat pro OSN a zachraňovat svět. Neměla jsem pojmenované, jak to udělám. A že se tomu dokumentární filmy blíží. Ráda jsem na ně koukala a chtěla natáčet cestopisy.

Jenže Amerika už byla objevená a mě lákalo dobrodružství. Třeba záchrana světa v Africe a jiné spasitelské projekty. Sir Nicholas Winton (zachránce židovských dětí za 2. světové války – pozn. red.) byl můj dětský hrdina.

S Marií Doležalovou a se Sandrou Novákovou ve svém prvním filmu Pusinky z roku 2007.

Foto: archív České televize

Počkejte, ne třeba šmoulové?

Ale ti taky, a Hurvínek se Spejblem a The Kelly Family (slavná irská rodinná popová skupina – pozn. red.). Všechno dohromady. Nicméně herectví mě zajímalo odmalinka. V osmnácti se mi poštěstilo a na konkurzu mě vzali do inscenace Gazdina roba v Divadle Na Zábradlí. Vzápětí přišla hlavní role ve filmu Pusinky.

Tehdy jsem nic o světě nevěděla, byla jsem nezkušená holka z jižních Čech. Pochopit život v Praze bylo dost náročné.

Doma v Českých Budějovicích jsem studovala gympl a jezdila hrát divadlo do Prahy. Trochu divoké období, já bych svoje dítě v takovém případě asi zavřela doma. Řekla bych: nejdřív maturita a pak si dělej, co chceš.

A vaši?

Ti byli velkorysí. Odvezli mě na nádraží k vlaku, ale nic víc. Snažit jsem se musela sama, jelikož pro mě byla maturita důležitá.

Hrálo ve vašem směřování k herectví roli kamarádství s Jirkou Mádlem?

My jsme spolu chodili na dramaťák. Měli jsme stejný humor a třeba herecké improvizace jsme tam rádi dělali spolu. Jsme si v něčem podobní. Jirka mi několikrát dost pomohl a podporovali jsme se vzájemně. Oba jsme šli do věcí, na které nikdo neměl pomyšlení, ale my byli dost drzí.

Psycholožku v léčebně pro alkoholiky hraje ve filmu Úsměvy smutných mužů, na snímku s Davidem Švehlíkem

Foto: archív Úsměvy smutných mužů

Jste ještě pořád drzá?

Myslím, že u mě převažuje drzá pokora. (směje se) Ta drzost patřila k pubertě. Teď si za sebou víc stojím.

Nakonec jste na FAMU vystudovala katedru dokumentární tvorby. Rovnou. Bez vyzrání?

Hereckých nabídek mi chodilo dost. Ani jsem všechny nevyužila, protože jsem FAMU brala vážně, chtěla jsem se naučit řemeslo, umět zakládat šestnáctku i pětatřicítku, zvládnout režii.

O čem byl váš první dokument?

O lásce a o smrti.

Nejste troškař, začala jste vážně!

Bylo to na motivy knihy Putování slepého hada za pravdou od Ladislava Klímy, kterého jsem měla ráda. Trochu jsem si to upravila a vznikl film o továrně na peří. O tom, v čem člověk spí, že vlastně usíná na pohřebišti. Peří jsou naše pohřbené sny.

Natočila jste také dokument o kriminalistce, která rozbila Berdychův gang. To se projevila vaše touha zachraňovat svět?

Ano. Ten dokument pro mě měl zásadní význam, především v popisu dobra a zla lidských stínů, které všichni v nějaké míře máme. Natáčení bylo nebezpečné.

Nikdy bych do podobného filmu nešla, kdybych kriminalistku Helenu Kahnovou neměla za zády. Vždyť jsme při natáčení odhalili identitu někoho, kdo ji měl doposud skrytou! To nebyla žádná legrace.

Ve filmu Mars hraje jednu z členek posádky kosmonautů.

Foto: Petr Horník, Právo

Na jedné straně holka z Pusinek, na druhé jdete mezi kriminálníky. Máte asi velké rozpětí zájmů.

To mi říkalo mnoho lidí od dětství, že jich mám v sobě celou škálu. Vždy mě bavilo mnoho věcí a já je s oblibou propojuju. Spojuju i moje dokumenty s herectvím, v některých si sama hraju. Ráda tančím, zpívám, píšu, to mi dělá dobře.

A s chutí vařím. To mě taky naplňuje, protože jde o tvůrčí činnost. Před rokem a půl jsem dělala poprvé svíčkovou. Bylo to jako natočit film. Babičky a tety mi svěřily své recepty a vychytávky. Já to všechno sepsala, udělala si rešerši a podle toho tvořila.

Komu chutnalo?

Vařila jsem pro kamarády.

Jedna z vašich posledních rolí je psycholožka ve filmu Úsměvy smutných mužů. Řeší se v něm závislost na alkoholu. Jaký k němu máte vztah vy?

Alkohol rozpouští spoustu věcí, proto ho lidi požívají, na druhou stranu zničil indiány. Je nebezpečný, ale funguje i jako berlička. Já ho ale ráda nemám. Nebaví mě.

Nedáte si skleničku vína?

Ne, když už, mám raději slivovici. Na večírku neodmítnu prosecco, ale že bych se těšila domů, že si dám láhev vína, to ne. Alkohol moc nepiju. Ve společnosti jsem schopná vydržet nepít. Do nálady se umím naladit i bez něj. Ano, stalo se mi, že jsme hráli karty, a kdo prohrál, musel vypít panáka. Ale většinou alkohol nevyhledávám.

A co jiné závislosti? Máte k nějaké nakročeno?

Myslím, že ke spoustě. Existují přece i zdravé závislosti, jako třeba běh. Ale hodně ráda mám čokoládu.

Při natáčení svého dokumentárního filmu Zákon Helena s kriminalistkou Helenou Kahnovou.

Foto: archív Petry Nesvačilové

Nebylo natáčení s alkoholiky depresivní?

Ani ne, bylo mi jich líto. I když je to nepatřičné někoho litovat. Taky bych nechtěla, aby mě někdo litoval. Přála jsem jim, aby si své starosti vyřešili a dostali se z nich.

Dalším filmem, který máte za sebou, je Mars. Natáčel se v simulátoru prostředí rudé planety, na Mars Desert Research Station ležící v Utahu.

Ano, na poušti, v experimentální stanici, kde se simulují marsovské podmínky. Vědci z NASA zkoumají, co je třeba zlepšit a na co dát pozor, aby se k rudé planetě mohlo v budoucnosti vzlétnout.

Věříte tomu?

Ano, ale myslím, že to bude za hodně dlouho.

Co jste si sbalila na tři týdny do utažské pouště?

Pyžamo.

Kolik tam bylo v noci stupňů?

Asi pět. Měla jsem s sebou i spacák. Moje kamarádka mi koupila Bachův parfém, směs esenciálních olejů, abych se tam cítila dobře. Měla jsem i svůj polštář a taky svíticí řetěz na stromeček.

Řetěz na stromeček? Co na něj říkali kolegové?

Nezdáli se překvapeni. Ostatně, jeden už na místě visel. Prostě jsem tu poušť chtěla zkrášlit. Všichni jsme žili v jedné kajutě rakety, kde se zároveň i točilo. Osm lidí v jednom nevelkém prostoru.

Ve snímku Monstrum o stavbě Stalinova pomníku v Praze na Letné si zahrála vedle Jana Novotného, představitele sochaře Otakara Švece.

Foto: Michaela Buchtová

Ráno vyčistit zuby, vystěhovat věci ven a začít natáčet?

Přesně tak. Budíček byl kolem páté hodiny ranní. A jedli jsme i kosmonautskou dehydrovanou stravu.

Jaká byla?

Něco bylo geniální. Třeba vanilková zmrzlina. Ta byla v prášku. Stejně jako sendvič se sýrem. Ale třeba hrášek, ten byl sušený a míchal se s vodou.

To byl váš catering?

Ano, ale producent Zdeněk Janáček věděl, že to není úplně v pohodě, takže nám vozil ze Starbucksu vanilkovou kávu a nutelu. A taky nám vařil polévky.

V čem jste se ještě přiblížili kosmonautům?

Měli jsme třeba omezený odběr vody. Kanystr na týden, a když došla, smůla. Znamenalo to půlminutové sprchování, museli jsme šetřit. A taky psát zprávy vědcům z NASA o našem zdravotním stavu. Jak se cítíme, zda nemáme nějaké problémy.

A měli jste?

Naštěstí vše bylo v normě. Ale bylo to dost netypické natáčení. Díky němu mám pětileté vízum do Ameriky, což je fajn. Na marsovskou základnu do Utahu se chce podívat mnoho vědců i novinářů, my se tam dostali díky českému vesmírnému architektovi Ondřeji Doulemu, který pro NASA pracuje. Říkal, že první, kdo může na Marsu přežít, jsou umělci.

Proč?

Protože jsou přizpůsobiví. My jsme život v simulaci tamních podmínek vzali jako roli a hned jsme fungovali. Jinak je to pro lidi náročné psychicky.

Co je nejnáročnější?

Být v poušti, dodržovat režim. Není kam odejít, nedá se nikomu zavolat. Jste odkázáni sami na sebe. A kolem jsou hadi a škorpióni.

Snímek z nového českého filmu Mars o kolonizaci rudé planety

Foto: Nikolas Tušl

Potkala jste nějakého?

Ne, ale kluci jo, vyfotili ho a ukázali. Sama jsem raději nikam moc nechodila.

Jak jste se po jedenadvaceti dnech na poušti aklimatizovala?

Na letišti mě čekala kamarádka Léňa a šly jsme na kafe. Měla jsem opravdu radost, že jsem pobyt zvládla.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků