Hlavní obsah

Petr Janda: Pořád chrlím nápady, jedu a jedu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Rocková legenda Petr Janda oslaví 2. května osmdesát. Kulatiny bude mít i jeho Olympic – v záři reflektorů už se vyhřívá šedesát let. Pohov si ale nikdo z nich nedává. Zpěvák vydává sólovou desku a kapela míří na šňůru o šedesáti koncertech. „Hraní a skládání mě pořád baví,“ říká spokojeně muzikant.

Foto: Milan Malíček, Právo

Petr Janda

Článek

Stále vám schází osmý den?

Schází. A nejenom osmý, klidně bych si vzal i dva dny navíc. (směje se) Já totiž pořád nestíhám, je toho nějak moc. Třeba teď jsem na poslední chvíli doháněl scénář pro jubilejní koncert v Lucerně, dokončoval sólovou desku, do toho dělám rozhovory.

Snažím se taky starat o svoje malé děti – tři dny v týdnu se s nimi dohaduju, aby konečně vstaly z postele, nasnídaly se a jely do školy. Já je tam vozím.

Navíc pořád chrlím nějaké nápady, jedu a jedu. Nevím, kde se to ve mně bere, Múza mě má asi fakt ráda. Skoro se děsím okamžiku, kdy to skončí. Kdy mi řekne: „Tak a dost. Už jsem ti toho dala hodně, už jdi, já se teď budu věnovat někomu jinému.“ Mám z toho až noční můry.

Vážně?

No jo! Někdy si připadám jako klavírista z jedné hororové povídky, co jsem četl. Ten klavírista začal zničehonic hrát na piano, ačkoliv se to nikdy neučil. Najednou ale bravurně zvládal všechny světové skladby od klasických autorů – od Bacha přes Beethovena až po Čajkovského. Chrlil jednu za druhou, jenom nikdy dopředu nevěděl, co to bude. Zkrátka něco spustil. Lidé mu proto začali organizovat koncerty, na kterých slavil obrovský úspěch.

Jenomže pak nastala chvíle, kdy už přehrál úplně všechno. Na svém posledním koncertě předvedl jen jednu nedopsanou skladbu soudobého autora, která končila neurčitě někde v polovině. A šlus. Od té doby už z něho nevypadl ani tón.

No a já se bojím, že dopadnu podobně – jednoho krásného dne se probudím a zjistím, že jsem prázdný, že už nesložím vůbec nic.

Vy jste doposud neměl žádnou tvůrčí krizi, kdy vám psaní nešlo?

Ale jo, měl. Nikdy to ale netrvalo moc dlouho, maximálně dva až tři dny. I to mě ale hrozně stresovalo – zkoušel jsem to zleva, zprava, s kytarou, s pianem, vleže, vsedě… a nic.

Dokonce jsem si jednou vzal na pomoc i láhev kořalky, což obvykle nedělám, asi už jsem byl hodně zoufalý. Jediný výsledek ale byl ten, že jsem si ráno poslechl nahrávku ožralýho a nasranýho zpěváka. A zjistil, že tudy cesta opravdu nevede. (směje se)

Nová alba: Petr Janda, Daniel Johns, Eva Burešová a další

Kultura

Když se vrátíme k Osmému dni, jaký je vůbec příběh této skladby?

Je to skladba, která vznikla na objednávku – napsal jsem ji pro Bratislavskou lyru. Složil jsem ji celkem snadno, vznikla sotva za půl dne. Je to současně první píseň, na které jsem spolupracoval s textařem Pavlem Vrbou.

Na lyře sice tehdy neuspěla a nelíbila se ani mojí tehdejší ženě, přesto se z toho stal obrovský hit. Začala ji hrát všechna rádia a lidi ji chtějí slyšet dodnes.

Proč se vaší ženě nelíbila?

Lezla jí na nervy ta část písničky, kde se zpívá: „Řekni prosím aspoň přísloví.“ Mně se to ale líbilo.

Foto: ČTK

Petr Janda (vpravo) a jeho Olympic na vyhlášení hudebních cen Žebřík před čtyřmi lety v Plzni.

Co ještě se ve vašem životě dělo, když jste tuto píseň skládal?

Jo, to bylo hodně ostrý období! Psala se osmdesátá léta a my jsme s Olympikem zažívali asi nejdivočejší časy. Hodně jsme hráli a byli jsme slavní, takže jsme měli šatny plný holek. Ty za náma chodily i na večírky a do pokojů na hotel… Popíjelo se, veselili jsme se, táhli to až do čtyř do rána.

Jak se na to tvářily vaše manželky?

Nic nenadělaly. Pro nás byl Olympic nade všechno. Manželky a děti nás tehdy zajímaly jen tak na půl plynu. Bohužel.

Co další slavné písničky? Jaké vzpomínky se pojí třeba se skladbou Dej mi víc své lásky?

To byla taky krásná doba. Polovina šedesátých let. Začínali jsme tehdy skládat svoje první věci. Původně jsem tuhle písničku vymyslel s anglickým textem a zpíval v ní „my baby give me more“. Jenomže tato verze neobstála.

No a tak Pavel Chrastina vymyslel český text. Ani ten se ale dobové kritice nelíbil, vyčítali mu takzvané „námětové bizarnosti“.

Třeba „sjet po zadku holou skálu“?

Třeba. Zrovna tenhle verš je ale můj, původně tam bylo cosi o šále. Mně se to ale zdálo málo úderný, a tak jsem autorovi nabídl tohle. Byla to první věc, která mě napadla, a jemu se to líbilo. V písničce se to pak chytlo.

Na kterou z písní naopak vzpomínáte nerad?

Jedna z nejhorších pro mě byla balada z roku 1996 Nějak se vytrácíš, má lásko. Vznikla totiž v době, kdy mě opustila má druhá žena.

Z války na Ukrajině mě mrazí. Vnitřně se chvěju a prožívám to strašně silně a emotivně

Jejím autorem je Petr Přibyl a původně se měla objevit na desce Petra Nováka. Jenomže se ukázalo, že Petr už je na tom zdravotně bídně, že odzpívá jen tak dvě písničky. Takže tu jeho původní desku nazpívali úplně jiní zpěváci.

Já jsem si pro sebe vybral tuhle věc, a to právě proto, že jsem cítil, jak je moje manželství nahnuté. Žena se tehdy přišla podívat i do studia a vlastně jsem to zpíval jí.

V té písničce se mimo jiné zpívá „něco mě mrazí, něco ve mně zebe“. Z čeho vás zamrazilo naposledy?

Samozřejmě z války na Ukrajině. Vnitřně se až chvěju a prožívám to strašně silně a emotivně. Mám totiž dvě malé děti, takže pořád musím myslet na to, co by se asi stalo, kdyby se válka přelila i sem. Co bych asi dělal.

Je to pro mě velké dilema, protože do armády už by mě asi nevzali, nepůjčili by mi ani kšiltovku.

Foto: archiv P. Jandy

„Polovina šedesátých let, to byla krásná doba. Začínali jsme tehdy skládat svoje první věci,“ vzpomíná.

A vy byste chtěl do armády?

Pokud by to bylo třeba, tak ano. Do obrany bych se zapojil i přesto, že jsem kdysi dostal kvůli nedomykavosti srdeční chlopně modrou knížku a na vojně jsem nikdy nebyl. I tak bych ale šel.

Když jsme se dotkli války na Ukrajině, vy máte ve studiu ubytované uprchlíky. Jak se to stalo?

Když začala válka na Ukrajině, David Koller tam jel. Vyzvedl na hranicích nějaké uprchlíky a přivezl je do Prahy. Volal jsem mu proto, že bych mohl někoho ubytovat, ať sem klidně pár lidí přiveze. To ale nevyšlo. A tak jsem se spojil přes internet s jednou organizací a čekal.

Dopadlo to tak, že tady mám dvanáct lidí z Ukrajiny – pět maminek a sedm dětí do třinácti let. Bydlí v pokojích pro muzikanty, mají svoji kuchyňku i příslušenství.

Pomohli i sousedi, nanosili jim nějaké brambory a mléko, dětem hračky a omalovánky. Teď jsem jim přivezl i nějaké dárky z Paříže, tak měly radost.

Znáte jejich příběhy?

Všichni jsou z Oděsy, což je shodou okolností město, ve kterém jsme měli kdysi s Olympikem první ukrajinský koncert. Manžele a otce mají na frontě a vůbec nic o nich nevědí. Jsou z toho samozřejmě nešťastní, je to tragédie.

Vědí, u koho jsou ubytovaní? Znají vaše hity?

Jo, zjistili si to. Ale naše písničky jim asi nic moc neříkají. Byli jsme tam hodně dávno, poprvé to bylo někdy v roce 1986, tehdy jsme projeli celou ještě sovětskou Ukrajinu. A pak ještě jednou.

Sám si na to vzpomínám jen velmi matně. Pamatuju si, že je Oděsa pěkné město evropského střihu s nádhernou budovou opery. Vybavuju si i Potěmkinovy schody, které jsou architektonicky tak dobře vymyšlené, že když se na ně pozorovatel dívá zezdola, vidí jen stupně, zatímco při pohledu shora zase jen podesty. Je to úžasné.

Který životní okamžik nejvíc zasáhl vás samotného?

Úmrtí mého syna. To byla ta nejhorší věc, kterou jsem kdy zažil. Ale o tom vůbec nemůžu mluvit.

Olympic začal slavit na místě, kde ještě nehrál

Kultura

Chápu. Co nejpozitivnější okamžik?

Těch momentů byla spousta, život je dlouhý. První dítě, první svatba, první holka. Taky první úspěch. Vzpomínám si třeba na okamžik, kdy jsem poprvé zaslechl naši písničku v rádiu. Byla to skladba Dej mi víc své lásky a psal se rok 1965.

Já jsem se zrovna zastavil za mámou v kadeřnictví, seděla tam pod takovou tou velkou helmou, ve které se sušily vlasy. Za ní byla celá řada stejně postižených žen a kolem nich pobíhal pan kadeřník. V tom začala hrát ta písnička.

Strašně se mi chtělo vykřiknout: „Poslouchejte, vždyť hrajou moji písničku v rádiu!“ Ale neudělal jsem to, styděl jsem se. I mámě jsem to řekl až doma.

Se svou současnou manželkou Alicí a jejich dvěma dcerami. „Obě holky jsou talentované - čistě zpívají a dobře intonují,“ chlubí se muzikant. 

Co by vyprávělo vaše nahrávací studio, kdyby jeho stěny uměly mluvit?

Toho je taky spousta. Třeba tuhle mě ohromili jedni Holanďani a Němci, co tam nahrávali desku. Přijížděl jsem domů a koukám, že si jeden z nich nabíjí elektromobil kabelem, který má zapojený v zásuvce ve studiu. Chápete to? To mě fakt překvapilo. Jakou fakturu mám asi takovému člověku poslat?

Já jsem měla na mysli spíš hudební zážitky…

No tak to by možná vyprávěly o rozpadu skupiny Arakain. Strhla se tady šílená hádka, která vyvrcholila rozchodem s Alešem Brichtou. U toho jsem byl. Lidi vůbec netuší, jak se taková kapela dokáže rozhádat.

V Propasti (název nahrávacího studia Petra Jandy) se taky natočila spousta amatérské muziky. Ti kluci kolikrát ani neuměli moc hrát, takže za mnou přišli, jestli bych jim nevypomohl – nezahrál nějaké kytarové sólo nebo nezazpíval ve sboru. Rád jsem to udělal.

Jak se vám vůbec podařilo v osmdesátých letech studio postavit? Tehdy to přece nebylo moc obvyklé, spousta techniky se v Československu nedala sehnat.

Já jsem si nejdřív postavil jenom takovou menší pracovnu. Pak mi to ale nedalo a začal jsem se pídit po další technice, chtěl jsem třeba mixážní pult. Snadné to sice nebylo, ale jakési cesty, jak techniku do republiky dostat, se našly.

Marta Jandová: Jsem držák. Jen tak se nevzdávám

Styl

Dalo se to dovézt třeba přes imaginárního strýčka nebo tetičku, nikdo to totiž moc nezkoumal. Hlavně že člověk zaplatil clo. Takže v roce 1987 začalo studio fungovat.

Jeden z prvních projektů, které jsem tam pak natočil, byla Rockmapa. Mapoval jsem rockové a metalové kapely v republice a vydával je na výběrových albech a singlech. Bylo to úžasný a moc mě to bavilo.

Takže vás baví víc práce ve studiu než koncertování?

Jak kdy. V poslední době jsem asi nejradši v pracovně. Mám tam svoje kytary, piano, skládám tam. Dělám i demoverze svých nahrávek. Ale na koncerty se taky těším.

V zákulisí se otevřel kanál a vylezli z něj dva kluci. „Nepráskněte nás, na nás už nezbyly lístky,“ prosili

Koncertů jste odehráli stovky. Vzpomenete si na nějaký, který z toho pomyslného moře vyčnívá?

Já bych řekl, že nejlepší byl koncert k dvaceti letům Olympiku. Konal se v roce 1982 v Lucerně a bylo to fantastický. Tehdy jsme byli tak strašně populární, že s námi zpíval celý sál. Od začátku až do konce.

Foto: archiv Petra Jandy

Petr Janda začínal jako houslista, na tento hudební nástroj se učil hrát devět let. Právě jeho učitel může nakonec za to, že se z něj stal rocker. Jednou mu půjčil kytaru se slovy: „Hele, víš o tom, že Paganini hrál taky na kytaru?“ A bylo rozhodnuto.

Vzpomínám si taky na jednu vtipnou historku. Lístky na ten koncert byly beznadějně vyprodané, zmizely do pár dní. Spousta lidí se tam nemohla dostat.

A tak se najednou vzadu v zákulisí zaklepal kanál, otevřel se a vylezli z něj dva mladí kluci. Nevím, kudy se tam dostali, možná odněkud ze sousední hospody. Když nás uviděli, začali prosit: „Pane Janda, prosíme vás, nepráskněte nás. Na nás už nezbyly lístky.“ Samozřejmě jsme je nepráskli.

Co další skalní fanoušci? Znáte některé?

Některé ano. Léta jsme měli jednu skalní fanynku, jmenovala se Danuška a byla odsud, ze Skalice. Bohužel loni zemřela, bylo jí kolem padesáti. Vždycky na nás čekala už hodinu před koncertem a nosila nám dárky.

Před čtyřmi lety se nám na koncertech začal objevovat i jeden kluk z Drážďan. Vůbec nechápu, jak na nás přišel, ale skoro nikdy nechybí. Vždycky navíc přijede o den dřív a vykoupí v okolních antikvariátech všechny naše vinyly, které si pak nechá podepsat. A zase odjede.

Čeká vás oslava osmdesátin, Olympic zase bude mít šedesátiny. Co všechno u té příležitosti chystáte?

Toho bude hodně. Šedesátiny Olympiku oslavíme koncertem v Lucerně, bude to 18. a 19. listopadu. Pokračovat chceme i v následujícím roce, během kterého uděláme šedesát koncertů.

K tomu chystáme i spoustu dalších doprovodných akcí – vyjde třeba knížka, speciální album s hity rozdělenými po dekádách nebo arch poštovních známek. Možná budou i nějaké mince.

Já sám oslavím narozeniny v jednom hotelu, ve kterém jsem objednal sál pro sto lidí. Všechno to budou jen lidi, které mám rád a se kterými je mi dobře. Bude nám tam hrát houslista a klavírista, nechci tam žádný pop. Ještě předtím ale chystám jednu malou šílenost…

Jakou?

Hned ráno chci jít do soukromé kliniky v Londýnské ulici, ve které dřív sídlila porodnice. Chci tam přijít s velkou kyticí a tu předat místní recepční. Ona bude určitě překvapená a vůbec nebude vědět, o co jde. A já jí řeknu: „Tady jsem se před osmdesáti lety narodil, takže to máte ode mě.“ (směje se)

Bude i nějaká nová kytara? Prý si na každé výročí necháváte jednu speciální vyrobit.

Jasně, to platí i letos. Kytara už se dokončuje a bude nádherná – v královské modři se zlatými želvičkami. Bude to model Telecaster.

Kolik kytar už doma máte?

Asi pětadvacet. Ve skutečnosti ale na koncerty vozím jenom čtyři, které střídám. Plus jednu zálohovou.

Mimochodem, kdysi jste řekl: „Dokázal bych se zříct spousty věcí, ale kytary ne. I moje ženy budou vždycky až na druhém místě.“ Platí to stále?

Už ne. Teď už je to vyvážené. Se svou současnou ženou totiž prožívám fakt krásný vztah. Lidi tomu možná nevěří, ale je to tak. Jsme spolu dvaadvacet let a pořád si to užíváme. Pořád máme chuť jít společně na kafe nebo na výlet. Jsem šťastnej chlap.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám