Hlavní obsah
Patricie Fuxová Foto: Petr Horník, Právo

Patricie Fuxová: Tak, jak sníme o Vánocích, bychom měli snít i jindy

Se svou dívčí kapelou Vesna oprášila Patricie Fuxová folklor a podává ho v moderním hávu. Hra na slovanské bohyně přibližuje naše tradice těm, kteří by se s nimi možná jinak nepotkali. Přitom stačilo málo a mohla se naplno vrhnout jako textařka do pop music. Píseň s jejím textem Boky jako skříň hrají rádia často. Jenže ona měla vizi - návrat k našim tradicím. „Šla jsem za ní se silou Morany,“ tvrdí hudebnice (27).

Patricie Fuxová Foto: Petr Horník, Právo
Patricie Fuxová: Tak, jak sníme o Vánocích, bychom měli snít i jindy

Jak jste se dostala k zájmu o tradice a slovanské bohyně?

Celkem přirozeně. Část mojí rodiny pochází z Moravy, kam jsem od malička jezdila za babičkou do Beskyd. Ona je úžasný člověk. Když byly rodinné oslavy, tak s cimbálovkou a s lidmi v krojích. Slavili jsme Velikonoce, Vánoce, různé svátky, protože na Valašsku jsou tradice velmi živé.

Naše rodina je duchovně založená, máme silnou ženskou rodovou linii. Každá žena v ní je inspirativní jiným způsobem, v životě má jinou roli. Když jsem vyrůstala, měla na mě vliv kromě mojí mámy i babička či teta, která je taky silná a výrazná osobnost. Přes ně už byla cesta k bohyním snadná.

Mladí lidé spíš pošilhávají po Západu, naše tradice je moc neberou, nebo se mýlím?

Žijeme v době, kdy jsme jako společnost na vrcholu. Máme k dispozici moderní technologie, zažíváme blahobyt. Moderní člověk se dostal do bodu, kdy má vše. Ale spousta lidí cítí prázdnotu a osamělost, přestože jsou neustále napojeni na sociálních sítích. Nastal moment, kdy civilizace zjišťuje, že její podstata leží někde jinde. Snaží se vrátit na začátek.

Jsem holka, která žije ve městě, mám ráda módu, moderní věci. Přijde mi ale, že přemíra možností, jež máme, souvisí s naším vykořeněním. Myslím, že pochopení svého místa a návaznosti na předky, naši kulturu a tradice nám může pomoci najít kořeny a uzemnit nás. Tohle mi došlo, až když jsem odjela do zahraničí.

Dívčí kapela Vesna, to je houslistka Bára Šůstková, flétnistka Andrea Šulcová, zpěvačka Patricie Fuxová, klavíristka Olesya Ochepovskaya a bubenice Markétka Vedralová.

Foto: Lucie Vysloužilová

Myslíte na hudební školu Berklee College of Music, kde jste studovala?

Ano, je to americká škola ve Španělsku. Kulturní rozdíly a moje silné propojení s domovem tam začaly být znatelné. Cestovala jsem hodně také po Asii a tam mi došlo, že mým úkolem je vrátit se domů.

A založila jste kapelu, která se jmenuje Vesna. Co se pod názvem skrývá?

Vesna je slovanská bohyně jara, ale i archetyp mladé dívky, která je plná snů, plánů. Je i trochu naivní, ale má dar vytvářet nové. Je to archetyp, který se objevuje v básních, mýtech, není to jen název pro jaro. Je hlubší, než se na první pohled zdá, souvisí se živly i životními fázemi.

Prvotinu o snovém světě slovanských bohyní, které hrdinku zasvěcují do tajemství přírody i života, vydává v těchto dnech.

Foto: archiv Albatros media

Jeden z prvních klipů, které kapela natočila, byla Morana. Proč jste zpívala právě o bohyni smrti?

Píseň vznikla v momentě, kdy jsem potkala Čechomor a začala s ním spolupracovat. Ta kapela mě trochu navrátila hudebně i psychicky k mým kořenům, které znám od malička. Dala mi inspiraci a Morana byla jejím prvním výsledkem, vydali jsme ji v zimě.

Jakmile se řekne bohyně smrti, každý se lekne, ale já Moranu tak nevnímám. Beru ji spíš jako symbol duchovní transformace s ohromnou silou a tu já tehdy potřebovala. Mnoho lidí mě totiž od mého záměru odrazovalo. Co s tebou bude, vždyť máš dobře rozjetou popovou kariéru, koho budou zajímat nějaké slovanské bohyně? slýchala jsem. Bylo to období, kdy mi nikdo nevěřil, jen já sama sobě. Nakonec jsem zjistila, že to je ze všeho nejdůležitější. Šla jsem hlavou proti zdi a silou Morany si prosadila, co jsem chtěla.

Ale vy jste vážně bodovala v pop music. Text písně Mám boky jako skříň, kterou jste napsala pro Ewu Farnou, měl úspěch. Jak vznikl?

Kromě humanitních věd jsem studovala i hudbu a textařinu. V jednom období všechno naráz, tři školy najednou. V rámci cvičení jsme překládali texty známých písní, třeba od Toma Waitse. Já si vybrala All About That Bass od Meghan Trainorové.

Svůj text jsem pak zpívala na jednom večírku, který jsem pořádala pro mladé textaře a popové zpěváky, které jsem znala. Chtěla jsem je propojit. Přišla i Ewa Farna a prohlásila, že to chce. No dobře, původně jsem písničku chtěla vydat já, už jsem ji měla i ve studiu natočenou, ale jí to přišlo vtipné. Řešila to téma s novináři, a tak jsem si řekla, že jí text poslouží.

Text písně Mám boky jako skříň si původně napsala pro sebe, ale Ewa Farna (vpravo) jej chtěla víc.

Foto: Jiří Šujanský

Jako autorka písní jste spolupracovala i s Karlem Gottem, Ilonou Csákovou, Václavem Neckářem či Lucií Bílou. To je slušná řádka interpretů.

Lucii Bílé jsem psala texty pro její novou desku. Spolupráce stále pokračuje, jsem jednou nohou v popíku a k tomu mám svůj projekt. Nic jsem neplánovala, prostě to takhle vzniklo, protože jsem si šla za svou vizí.

Chtěla jste být zpěvačkou?

Původně jsem chtěla být vulkanoložkou, pak prezidentkou, spisovatelkou, až v pubertě zpěvačkou. Cesty jsou nevyzpytatelné, zpívám docela dlouho, pak napíšu jeden text a hned se mi začali ozývat zpěváci, na které jsem se koukala v televizi, jak přebírají slavíky. Byla jsem moc ráda, že pro ně můžu psát, setkávat se s nimi a k tomu dělat svou hudbu i tak, jak baví mě.

Pro videoklip k písni Kytička si oblékla lidový kroj.

Foto: archiv Patricie Fuxové

Vraťme se k bohyním. Jak chápat název Pátá bohyně, což je název vaší nové knihy i cédéčka?

Máme čtyři živly, čtyři ženské archetypy, čtyři světové strany, období roku i života a z těchto elementů vznikne pátý, který vnímáme jako novou kvalitu. Pětka je propojující číslo, ať už jde o lásku, nebo o něco, co nás sjednocuje. Pátá bohyně pro mě je žena nebo bytost, která tohoto sjednocení dosáhla. Došla poznání a je s ním spjatá.

Tvrdíte, že každá žena má v sobě bohyni. Jak tomu mají ženy rozumět?

Mohou na to reagovat: Jo? Já a bohyně? Vždyť se na mě podívej! Nebo: Bohyně, to jsou řečičky, hra na bůhvíco. Myslím, že my ženy máme tendenci se neustále srovnávat, snažit se někomu něco dokazovat. Jsme hodně proměnlivé, naše životní fáze nás proměňují, a nelze být stále dokonalé.

Domnívám se, že tlak na ženskou dokonalost je větší než na tu mužskou. Vidíme v časopisech fotky dokonalých žen, ale ve skutečnosti je to jinak. Že jsme bohyně, chápu tak, že jsme dokonalé takové, jaké jsme. Už to, že žijeme, je obrovský dar, a v tom tkví naše dokonalost.

Že jsme tady, je úžasná věc, a nemusíme se snažit svou dokonalost dokazovat. To samozřejmě platí jak pro ženy, tak pro muže, ale ženy to potřebují slyšet víc. Jenže nejsem muž, a tak by bylo úsměvné, kdybych hovořila jejich jménem.

Patricie Fuxová a Vojtěch Dyk při natáčení klipu.

Foto: Milan Vopálenský

S jedním mužem jste ale natočila nejnovější videoklip Láska z Kateřinic. Jak vznikla vaše spolupráce?

S Vojtou Dykem jsme se potkali na festivalu, kde jsme s Vesnou vystupovaly. Poslechl si náš koncert a byl jím překvapen a okouzlen. Zaujalo ho to. Říkal, že hledá něco, co není jen muzika, ale co obsahuje i vizuální složku, má to svou filozofii.

Pak jsme se nějakou dobu neviděli. Nabízela jsem mu, že bych mu něco napsala, ale byl věčně zaneprázdněný a komunikace vázla. Znovu jsem mu napsala, že točíme desku, kde je i písnička o mém prapradědečkovi. A jestli by ji nechtěl natočit. Přišla odpověď, že jo, že to musíme udělat.

Můžete přiblížit příběh svého prapradědečka?

Jmenoval se Josef Dřevojánek a byl za 1. světové války odvelen na ruskou frontu, aby tam bojoval za Rakousko-Uhersko. Na konci války měl být zastřelen, a aby unikl smrti, nechal se pohřbít do společného hrobu. Po třech dnech se z něj vyhrabal a pak šel rok pěšky do Kateřinic. Za svou ženou Františkou. Byla to hodně náročná cesta, musel se i ukrývat.

Chtěla jsem jeho příběh zvěčnit, protože pro moji generaci je vše jednoduché. Přemýšlíme: Žije ten kluk v jiném městě? No tak s ním nebudu chodit. Jede na půl roku do ciziny? Co bych na něj čekala, potkám lepšího! Rychle věci vzdáváme. Neumíme za ně bojovat a já myslím, že bojovat je důležité. Nejsme přece národ švejků, ale bojovníků.

Ten příběh dopadl šťastně, Josef Dřevojánek měl s Františkou osm dětí.

Ano, a já se díky nim naučila věřit šťastným koncům.

Ta historka se traduje ve vaší rodině?

Dlouho jsem ji neznala, převyprávěla mi ji až teta. Nepřemýšlela jsem nad tím, co bylo v minulosti, ale ten příběh mě oslovil.

Svět bohyní, který ji zajímá, je plný barev. Takhle vypadá obal CD její kapely Vesna Pátá bohyně.

Foto: Zara Wildmoons

Zajímáte se více o naše rituály a zvyky?

Do jisté míry ano, ale že bych je aktivně studovala a snažila se je obrodit, to zase ne. U nás v rodině se vždy nějaké dodržovaly.

Moje máma studovala v Rusku, zná i ruské tradice, takže jsme na Vánoce věštili i ze shořelého papíru či stínů na zdi. Narození, svatby, vše se odehrávalo v jednom valašském kostelíčku na Moravě. Tam je pro mě místo jistoty, kde se jako rodina scházíme. Všichni máme pozitivní přístup k životu a chápeme důležitost rodiny a scházení se.

Jak vnímáte advent? A Vánoce?

Jako pro umělkyni a muzikantku je to pro mě hektické období. Nové cédéčko, koncerty, všeho je moc. Ale Vánoce jsou magický čas. Líbí se mi, že se stále věří na Ježíška, že nezmizelo očekávání zázraku a nadpřirozena. Santa Claus je proti tomu něco mnohem banálnějšího.

I Mikuláš s andělem a čerty skrývají silnou symboliku. Magie a tajemnost se mi líbí. Tak, jak sníme o Vánocích, bychom měli snít i jindy. Život není jenom o tom, ráno vstát a jít do práce, najíst se a večer usnout. Když je to jen tak, brzy zjistíme, že nám něco chybí.

Je to právě zážitek svátečního, toho, co se odehrávalo v rituálech. Člověk si při nich odpočine a zjistí, že nezáleží jen na tom, kolik vydělává a jaké má postavení ve společnosti. Je dokonalý tím, že je tady a teď a jen se účastní něčeho většího, co ho přesahuje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků