Hlavní obsah
Ondřej Rychlý Foto: Michaela Feuereislová

Ondřej Rychlý: Na doktora si jenom hraju. Mám pořád zmatek ve správném oživování

Dvakrát týdně ho vídáme v seriálu Modrý kód, účinkuje ve třech divadlech, v rozhlase, dabuje, s partnerkou Terezou skládá hudbu a kvůli roli se učí hrát na dudy. I přes to hektické tempo šestadvacetiletý Ondřej Rychlý prožívá nejkrásnější období. Když chová v náručí půlročního synka Tobiáše, doslova září štěstím.

Ondřej Rychlý Foto: Michaela Feuereislová
Ondřej Rychlý: Na doktora si jenom hraju. Mám pořád zmatek ve správném oživování

Jak jsem přicházela k vašemu domu, bylo slyšet bravurní hru na klavír. To jste preludoval vy na tomhle bílém krasavci?

Ano, s Terezkou (partnerka, herečka, zpěvačka T. Krippnerová) jsme měli sen pořídit si kvalitní klavír s krásným zvukem. Odjeli jsme tedy do Benátek nad Jizerou, kde jsme si vyzkoušeli 90 klavírů a po třech hodinách si vybrali tento. Dělá nám velkou radost.

Uměl byste dát první pomoc a zachránit člověka, kterého postihl třeba infarkt? Narážím na televizní videoklip, v němž udílíte rady, jak se v takové situaci zachovat.

Uměl bych dát první pomoc, jak to říkám v tom spotu, do té doby, než bych měl resuscitovat. Na doktora si jenom hraju. Mám pořád zmatek ve správném oživování. S přítelkyní si plánujeme udělat kurz první pomoci.

S partnerkou Terezou Krippnerovou si udělali radost v podobě klavíru.

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

Mnohé případy se v seriálu vyvíjejí hodně dramaticky, některá zranění působí hrůzostrašně. Zřejmě se při tom dost vyřádí maskéři?

Zpočátku jsem si musel zvykat, dělalo se mi špatně. Točíme třeba v půl šesté ráno, ještě nejsem nasnídaný, a najednou se hrabu v nějakém mase zalitém krví…

Trošku se mi z toho zvedal žaludek, ale teď mám spíš hlad, když vidím to maso. Stal jsem se imunním, při pohledu na krev se mi už nedělá zle. Dokonce lépe snáším nemocnici, trochu mě to zocelilo.

Co odborné termíny, nedělá problém se je naučit?

Máme na zapamatování textů s Terezkou vytvořený takový systém, kdy se učím každý večer před natáčením. Ona mi zakroužkuje latinská slova, která si opakuju před tím celý den. Ale nejdůležitější pro mě je, abychom si zopakovali text těsně před spaním. Ještě že ji mám.

Váš otec Petr Rychlý řadu let hraje gynekologa Mázla v Ordinaci v růžové zahradě, v níž jste také účinkoval. Obracel jste se na něho pro nějakou „doktorskou“ radu?

Ne, nikdy. Radil mi a radí obecně, co se herectví týče. Když mám nějakou krizi s rolí nebo nevím kudy kam. Zavolám mu a on mi vždy dobře poradí. Už v Ordinaci mi pomáhal, učil mě, jak podat situaci co nejpravdivěji.

V Modrém kódu se seriálovou přítelkyní v podání Evy Burešové.

Foto: archiv TV Prima

V tom seriálu jste mu hrál syna, kolik vám bylo?

Bylo mi třináct, což už je dlouho, ale stále mě zastavují lidé, kteří mě z Ordinace poznávají. Pro mě natáčení znamenalo docela stres, byl jsem nevyhraný, měl respekt z táty. Chtěl jsem mu dokázat, že na to mám, jenže jsem se moc styděl.

Táta je ale skvělý profesionál a partner, takže po čase s ním jako s kolegou ten stud a stres odezněly.

V Modrém kódu máte za sebou i postelovou scénu se sestřičkou Petrou. Překvapilo vás během ní něco?

Překvapilo mě, že o té scéně jsme věděli dlouho, měli jsme čas se na ni psychicky připravit, ale když přišel ten moment, to fyzično s Evou (Eva Burešová hraje sestřičku Petru Horváthovou), stejně jsme se zastyděli.

Jde o tak intimní věc, že už nejde moc o hraní. Naštěstí spolu máme nádherný přátelský vztah a stejný smysl pro humor, takže jsme se postelovou scénou skoro celou prosmáli.

Nechtěl jste být jako kluk doktorem? Vím, že část vaší rodiny tvoří lékaři.

Chtěl, jako malej, protože na mě měli velký vliv děda a strejda, kteří jsou doktoři (Karel Vojáček – sexuolog, gynekolog, Jan Vojáček – kardiochirurg). Z maminčiny strany máme hodně lékařů nejrůznějších specializací.

Líbila se mi série filmů o básnících, která se odehrává v lékařském prostředí, proto jsem si půjčil učebnice anatomie od dědy, šprtal se latinská slovíčka a hrál si na doktora. Pak jsem viděl strejdu, jak se stále učí, a to mě vyděsilo. Došlo mi, že si na doktora jen hraju.

Sen v červeném domě: s Janem Medunou na stejné scéně.

Foto: archiv Divadla v Dlouhé

Rodiče spoustu let skvěle dabovali kultovní americký seriál Přátelé, který se začal vysílat v roce 1994. Maminka namluvila Moniku v podání Courteney Coxové a tatínek Joeyho alias Matta LeBlanca. Patří Přátelé k vašim oblíbeným seriálům? Co vy a dabing?

Přátelé jsou jeden z mých nejoblíbenějších seriálů. Vepředu u našeho vchodu si můžete všimnout stejného rámečku, jako měli přátelé na dveřích bytu. Tihle úžasní lidé nás v podstatě deset let učili, jak milovat a žít ve štěstí.

Vždycky když jsem prožíval krizi, pomohli mi. Rodičům chci vyseknout poklonu za to, jací jsou oba neuvěřitelní dabéři. Často jsem je při dabování Přátel poslouchal, když neměli nikoho na hlídání. Brali mě do studia s sebou, a to byl krásný zážitek.

Zrovna dnes jsem měl tříhodinový dabing, věnuji se mu čím dál víc, baví mě. Občas se mi stane, že záznam režisér zastaví, pustí mi smyčku a řekne, že zním jako táta, a to mi polichotí.

Odmalička jste se věnoval hře na klavír, proč nakonec převážilo herectví?

V jeden moment jsem měl pocit, že víc rozumím svému tělu než notám a hudebnímu nástroji. Pak jsem zjistil, že se obojí dá krásně propojit.

Mnozí režiséři chtějí, abych na klavír nebo jiný nástroj hrál. Hudbě se můžu věnovat, aniž bych ji měl vystudovanou, tak jsem opustil někdejší myšlenku jít na HAMU a dostal se k muzice jinak.

Letní shakespearovské slavnosti a postava Sebastiana ve Večeru tříkrálovém.

Foto: Viktor Kronbauer

Dokonce pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni skládáte scénickou hudbu k inscenacím. Kde se vzal ve vás tenhle talent?

Tipl bych si, že z maminčiny strany, protože její táta, ten můj dědeček gynekolog, je velice muzikální, přitom samouk, který se naučil hrát na tři nástroje, včetně harmoniky. Odmalička mě vedl k ovládání nástrojů, věnoval mi kytaru, klavír i harmoniku. Díky němu mě to začalo ohromně bavit.

Také jsem měl štěstí při výuce hry na klavír na profesora Emila Hradeckého, úžasného člověka, učitele i přítele na celý život.

Na tamních scénách jste vytvořil už pár pěkných rolí. Kterou máte nejraději?

Už se nehrají, ale opravdu rád mám Rookieho z představení Howie a Rookie Lee, které režíroval Marek Němec. Zkoušení bylo nádherné, úplně jsem se do Marka zamiloval, mezi režiséry je klenot. Teď s ním zkouším Švandu dudáka.

Pak Andrej ve Třech sestrách, které dělal Michal Vajdička, nebo Dickie v Talentovaném panu Ripleyovi od Natálie Deákové. Vždy šlo spíš o komornější představení, kdy diváci na pár metrech viděli, co se ve vás odehrává. I Tři sestry, které se hrály ve Velkém divadle, působily velmi intimně.

Stěžejní role ztvárnil v plzeňském Divadle J. K. Tyla: Past na myši.

Foto: Alexandr Hudeček

Jak jste se vlastně v plzeňském DJKT ocitl?

Když jsem končil školu, oslovila mě Natálka Deáková, umělecká šéfka, jestli nechci do angažmá. V té době jsem hostoval na Vinohradech, kde mi také nabídli místo, ale mně bylo jasné, že se potřebuji vyhrát.

Když jsem pochopil dramaturgický plán Divadla na Vinohradech, ač jsem v něm byl spokojený, věděl jsem, že bych si tolik nezahrál. V Plzni mě díky Natálce čekala jedna hlavní role za druhou, což mi dalo moc zkušeností. Nádherné angažmá.

Bylo těžké vžít se do postavy chlapce měřícího něco málo přes milimetr ve hře Tobiáš Lolness?

Nebylo, protože hra je o tom, že nezáleží, jak jsme velcí, ale co máme v srdci. Vlastně šlo také o jednu z mých oblíbených rolí. Zkoušení probíhalo krásně, ve čtyřech jsme ztvárňovali asi třicet postav. A poprvé jsem skládal hudbu k představení, kde jsem i hrál. Shodou okolností jsme pak našeho syna pojmenovali Tobiáš.

Loni v listopadu se stali rodiči Tobiáše.

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

A jak si užíváte Lucifera v pohádce Nebe – peklo v pražském Divadle v Dlouhé? Prý coby pekelník nemáte chybu.

Moc, protože pohádka je netradičně pojatá, působí atmosférou filmu Pátý element, který mám hodně rád. Mohli jsme si leccos dovolit, takže jsem improvizoval a vyšel z toho cholerický, roztěkaný Lucifer, velmi zábavný na hraní. Jde o krásně napsanou pohádku k zamyšlení, dojemnou, určenou i pro dospělé.

Kvůli roli Švandy dudáka se učíte hrát i na dudy. Jak to jde?

Právě jsem ve fázi, kdy mi to moc nejde. Mám hodně práce a pak je těžké někde cvičit, nástroj není příliš skladný ani tichý, nemůžu poprosit kolegy v šatně, že bych si zahrál.

Navíc Tobíšek, když byl miminko, hraní tolik nevnímal, nebyl háklivý na zvuky, teď když na dudy spustím, začne plakat. Možná až se na ně naučím, plakat přestane. Mám skvělou učitelku, kamarádku folkloristku Elišku Bejčkovou, která mi dává hodiny a je tolerantní. Baví mě to, snažím se a doufám, že do červencové premiéry dudy zvládnu.

Dozkoušíte Švandu dudáka a na začátku léta naskočíte do role Sebastiana ve Večeru tříkrálovém v rámci Letních shakespearovských slavností. To si prázdnin moc neužijete.

Ano, už čtvrtým rokem. S Terezkou jsme se dohodli, že na zájezdy do Bratislavy a Ostravy, kam s představením také vyrážíme, budou jezdit se mnou. Vezmeme si pokoj, do kterého se vejdeme všichni tři, protože jinak bychom se během prázdnin skoro neviděli. Máme jeden týden volno, a to chceme vyrazit někam do přírody na dovolenou.

Syna svého skutečného otce Petra hrál v Ordinaci v růžové zahradě.

Foto: archiv TV Nova

Účinkování na Pražském hradě je příjemné, protože si ho diváci krásně užívají. Tím, že začínáme později večer, jsou odvázaní, chtějí se bavit, smát. Sešla se skvělá parta kolegů, s každým se dá jít na pivo, takže průběhem slavností toho spoustu vyřešíme a vypijeme. Je to skvělý.

V šestadvaceti jste se stal otcem, když loni v listopadu přišel na svět syn Tobiáš. Dá se všechno stíhat a kde berete čas na rodinu?

Snažím se ji všude brát s sebou, naštěstí je Tobiášek nejhodnější miminko, můžu ho vzít i na natáčení. Když mám nějaké časové okno, vyjíždíme do přírody. Třeba k Berounce, kde má Terezčina rodina chatičku.

Dnes se mladí muži do vážných vztahů a zakládání rodiny nehrnou. Nebylo by jednodušší využívat laskavosti „mamahotelu“? Kdy jste vylétl z rodného hnízda?

Asi v osmnácti, i když mám úžasnou maminku, chtěl jsem se co nejdříve osamostatnit. Tehdy jsem ji pozval na večeři a oznámil, že se chci odstěhovat. Načež mi řekla: stěhování bude, ale odstěhuju se já. Šla bydlet k příteli.

Z našeho domova se postupně díky její štědrosti stal můj studentský byt, kde se vystřídala spousta spolubydlících. Bylo to úžasné období. Úplně jsem se osamostatnil, až když jsem se přestěhoval do menšího bytu, shodou okolností po Evě Burešové.

Kde jste se seznámil s Terezou?

Studovala na konzervatoři zpěv a já herectví. Moc se mi líbila, ale neodvážil jsem se ji ani pozdravit. Neznal jsem její jméno, tak dostala přezdívku Elfka. Proběhly roky a s nimi nějaké vztahy a Elfku jsem vždy potkal, když se mi stalo něco zásadního.

Zrovna ve fázi, kdy se mě držel pocit, že ženský nechci ani vidět a toužím být sám, jsme se potkali v Plzni na představení, na které jsme se šli podívat. Zamával jsem jí, zeptal se, jestli můžeme jít na kafe, a ze srandy, zda někoho nemá. Ona na to, že s nikým není a jestli s ní tak moc chci trávit čas, můžu jí zítra pomoct vymalovat pokoj.

Mně vybouchla hlava a druhý den v osm ráno jsem držel v ruce váleček a za měsíc jsme už malovali náš společný byt.

První filmová příležitost: O kominickém učni a dceři cukráře (2007).

Foto: archiv České televize

Je krásné, že jsem v ní našel i hudebního partnera, se kterým můžu tvořit. Skládáme autorskou hudbu a příští rok bychom s tím chtěli na veřejnost.

Když se povede ve vztahu mít ještě projekt, který vás naplňuje i jinak, je to nádhera…

Chystáte svatbu?

Je to něco hezkého před námi. Koupili jsme si byt, narodil se Tobiášek, což jsou velké kapitoly, nové okamžiky. Nechceme si vše vyplácat najednou, takže se nám líbí představa, že by si svatbu, pokud bude, užil Tobiášek s námi.

Coby pidichlapeček Tobiáš Lolness ve stejnojmenné hře v DJKT.

Foto: Irena Štěrbová

Se starším bratrem Matějem, televizním reportérem, jste udělali z mámy a táty dvojnásobné prarodiče. Pomáhají s vnoučaty?

Ano. Nejvíc se zapojují maminky, tímto moc děkujeme Libušce i Pavlušce. Díky tomu totiž můžeme oba zvládat svoji práci. Když je čas, hlídají i tatínkové, takže děkujeme Petrovi i Béďovi. Tobiášek je opravdu miminko smíšek, tudíž se o něj všichni v podstatě přetahují.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků