Olina Kaufmanová: Ani dokonalá technika a počítače nenahradí člověka

Pozvala mne do moderní, digitalizované střižny, která už ničím nepřipomíná „brloh“ bez oken, kde se stříhal filmový pás ručně a střihačům, kteří tu trávili celé dny, se říkalo sklípkani.

Moc ráda. Víte co, já používám nůžky i u svého podpisu OK! Ve škole nám říkali, že sestříhat můžeme cokoliv, ale složit to do správných souvislostí je právě něco trochu jiného. Když o tom přemýšlím, tak se mi zdá, že střihovou skladbu používáme všude. Uplatníte ji i vy, až budete dávat dohromady náš rozhovor. Nebo jdete po ulici a na křižovatce se rozhodujete, kudy dál. Vlastně celý život stojíme mnohokrát před řadou variant a musíme si z nich vybrat.

Nůžek mám spoustu, ale teď hledám takové ty obrovské, staré krejčovské. Úžasný je ten zvuk, který vydávají při stříhání. Zvuk je pro mě velmi důležitý i u filmu a líbí se mi, že se ve střižně setkávají vlastně všechny filmové profese, je určitým spojníkem. Od scenáristy, režiséra, kameramana po zvukaře. Nůžky taky hrají velkou roli – správně odstřihnout zbytečné a nechat podstatné… Dobrý střih přitom ve filmu ani nevidíte, podobně jako kamera a hudba má podporovat a posouvat děj. Silný film vás totiž pohltí jako celek.

Já dlouho nevěděla, co budu dělat. Rukodělné práce mi nešly tak dobře jako sestře Honze, která odjakživa šila, vystřihávala, byla neuvěřitelně šikovná. Dnes je restaurátorka, herečka, pozlacuje a šije nafukovací sochy. Mne střih oslovil až relativně pozdě – přes moji nevlastní maminku Soňu (první tátovu ženu), která žila s mým bratrem Martinem v Americe a pracovala pro CNBC jako střihačka. Ale nikdy mi svou práci nepředvedla a pro mne zůstávala tajemstvím.

Tatí ze mě chtěl mít pilotku, protože s maminkou propadli téhle vášni a já prožila dětství mezi piloty. Po revoluci jsem si udělala pilotní zkoušky a zdálo se to tedy logické. Letecký prostor byl ještě docela volný, což už neplatí – před dnešními piloty smekám…

Jenže záhada kolem střižny byla silnější, tak jsem létání odložila a skoro natajno se přihlásila na střih na FAMU. Úplně mě to pohltilo. Sousedi na chalupě se ptávali našich, proč jsem nepřijela. Odpovídali, že nemám čas, že stříhám. A oni se divili, proč taky někdy něco nesešiju…

I moji svobodomyslní rodiče zpočátku kroutili hlavou, co se mi na té díře bez oken zamlouvá. Líbí se mi, že o mně ve střižně nikdo neví. Rozruchu kolem sebe jsem si užila dost mezi piloty. Na natáčení chodím ráda, tam nasávám atmosféru a rychleji se nám s kolegy řeší různé nové situace. Ale ve střižně je ten správný klid a ticho, můžu se soustředit, vše promýšlet. Není umění udělat něco rychle, já se tématu potřebuju vpít. Znám scénář, natočený materiál a snažím se vcítit do režisérova záměru. Pak nastane radost z kombinování.

Jako pavouk sklípkan si nepřipadám, mohu kdykoliv odejít. V začátcích střihu se stálo, na škole jsem zažila klasický střih na filmovém stole. Dnes je to o hodinách sezení, jako ostatně v řadě profesí. Jsem velký chodec a potřebuju tu nehybnost vychodit, vyjít na procházku. Plus mám celý systém rehabilitačních cviků na záda. Jinak bych se nehnula.

Ne tak docela. Dědeček byl záložní pilot letadla, čímž došlo ”postižení“ dalších generací. Můj tatí Ivo Votseďálek se v 60. letech nadchl pro balóny a rozhodl se udělat vše pro to, aby se létalo taky u nás. Šlo o ty krásné plynové balóny, jaké znáte od Julesa Verna nebo Kamila Lhotáka. A maminka se stala první balónovou pilotkou u nás.

Do toho jsem se narodila já se sestrou. - Janinka mě vždycky nakojila a odletěla – startovala kolem šesté sedmé. A hned jak jsme začaly běhat, budil nás tatínek se slovy: Kočičky, kočičky, musíte nám pomoct! K našim úkolům patřilo převěšování pytlíků s pískem, v našem bytě se šily balóny, pořád se něco dělo. Ta činorodost a nadšení se přenesly i na nás. Do balónu jsme ale jako děti nesměly. Poprvé jsem letěla natajno v Německu, asi v jedenácti. A byla jsem přímo unesená.

Pak přišla hloupá doba 70. let a tátovi létání zakázali. Byl velký snílek, a tak se po revoluci znovu nadechl a pořídil pět balónů – za prodej domu, získaného v restituci. Čiré bláznovství. Dnes jsou naši po celoživotní rozlítanosti konečně na jednom místě – na horách. Ale aktivní jsou pořád.

V balónu, ať už plynovém, nebo horkovzdušném, jste v absolutním tichu součástí vzduchu. Roku 2003 jsem natočila dokument Česká vzduchoplavba, jako osobní poctu tomuhle krásnému, pro mne ne jen sportu. Možná se na něj podívejte – a pochopíte. Mám tam i Joe Kittingera, s nímž jsme se zúčastnili mistrovství světa plynových balónů v USA. On má rekord v seskoku volným pádem ze stratosféry, při kterém testoval pro NASA skafandry. Stihla jsem natočit i lidi od nás, kteří s tátou zakládali Balonklub. Smutné i radostné příběhy… Osobně ale už deset let nelétám.

Tak se mě ptají kamarádi piloti doted’. Odpovídám, že to nejde. To je o úplně jiném způsobu přemýšlení, jiné zodpovědnosti a soustředění. To, proč dělám střih, velmi pěkně vyjádřila paní Stella Zázvorková: V kině miluji tu fascinaci, kdy se zhasne a následuje deset černých vteřin, kdy máte pocit, že vám to, co přijde, změní život, pohled na svět! To mi přijde geniální. Nikdy nevím dopředu, jak co dopadne, jaký ten film bude. Je to obrovské dobrodružství. Střih a moje rodina mě zcela naplňují. A já nemůžu a nechci dělat věci napůl. Ovšem papíry na létání mám schované a možná se k němu vrátím na důchod.

Ano, to se tak u českých filmů děje, pomáhala jsem, s čím bylo potřeba, natočila jsem i Film o filmu. Psal se rok 1999, byla jsem po FAMU a v tu chvíli se stanete vším možným: Prosím tě, nemůžeš skočit tady do lesa, máme málo herců… atd. Tím, že to byl debut, pustili jsme se do toho všichni živelně. Ale žádná z těch dalších profesí mě neokouzlila natolik, že bych ji vyměnila za střih, v tom jsem měla jasno od začátku. Jen občas mě někdo přemluví a pomáhám i s druhou kamerou, ale tomu říkám „mé špíny“. Tak to bylo třeba s Martinem Štrbou u našeho srdečního dokumentu Vlna vs. Břeh o fotografech slovenské nové vlny.

Jsem do každého tak ponořená, až je mi líto mého okolí. Ale věřím, že mne chápou, protože každý z nich taky miluje svoji profesi. Teď je pro mne nejdůležitější film Milada, který jsem právě dostříhala.

Je to úplně jiný typ filmu, velmi náročné téma. Film o Miladě Horákové je pro mě více než běžným životopisným vyprávěním. Vždy je velmi těžké dělat film o skutečné postavě – a přitom to není dokument. Je až neuvěřitelné, s jakým zápalem k němu přistupovaly všechny profesní složky. Velký obdiv a radost mám z toho, jaký tým ve velmi krátké době dala dohromady výkonná producentka Martina Pálková. Propojila skutečně nadšené lidi od nejmenšího runnera až po kamerovou jednotku.

I z hereckého obsazení (Kerekes, Javorský, Chýlková, Geislerová, Hrubešová…) je patrné, že všichni své postavy pojali s velkou pokorou, často jako osobní protiúkol a výzvu. Lidi mají krátkou paměť – tuhle v obchodě mi dokonce tvrdili, že si Milada Horáková za svou smrt mohla sama. Takže je velmi důležité její příběh odvyprávět co nejčistěji tak, jak se stal. Je to náročné, protože používáme hrané scény v kombinaci s archívními materiály. Je to smutný příběh, ve kterém ale hledáme i jistou naději.

Pro nás dva bylo složité, že jsme se předem neznali a já do projektu nastoupila jako poslední. Ale překvapivě rychle jsme si porozuměli. Při střihu je velmi důležitý výběr materiálu – nám stačilo jen se na sebe podívat a cítili jsme to stejně, jako bychom byli dlouho sehraní.

V dalších fázích se začne materiál hrubě řadit, kombinovat, dělají se i dílčí projekce, hledáme ten nejlepší tvar. I v těch detailnějších věcech jsme se chápali. David je muž několika profesí, pro mne je ovšem nejdůležitější osobitý pohled na celou látku a promyšlené herecké vedení. Což byl vzkaz i pro mne do střižny.

Ano. Žije v cizině, přiletěla ale na natáčení i s rodinou. Její manžel Karel je obdivuhodný: v 50. letech za dramatických okolností emigroval ve vagónu schovaný pod uhlím!

Režisér s paní Kánskou konzultoval scénář úplně od začátku a byla pro nás velkým přínosem. Je to neuvěřitelně statečná a silná žena, zároveň veselá. Když viděla na monitoru první natáčecí den herce představující její rodiče, řekla: Ano, to je moje máma, to je můj táta. A to byla naše linka, jak se co nejpřesněji přiblížit realitě té doby.

Dozvídám se je neustále. Před lety jsem ve střižně ČT synchronizovala jako asistentka střihu sto padesát hodin materiálu osudů žen vězněných v 50. letech. Už tehdy to se mnou otřáslo. Mimoto mám v paměti jednu smutnou událost. Můj otec šel navštívit Záviše Kalandru, zrovna když ho zatýkalo StB, a v poslední chvíli ho varovala Honza Krejcarová… Tenkrát to naštěstí dopadlo dobře. V blízkém okolí se ale odehrála celá řada příběhů s tragičtějším koncem.

Šlo o nejsmutnější etapu novodobých dějin, to téma je stále aktuální a týká se všech. Musím si to pořád opakovat, protože mi to přijde neuvěřitelné.

To je dobrá otázka. Osobně si myslím, že existuje. Ve škole jsme dostali jako cvičení sestříhat zcela po svém stejný materiál a vytvořit z něj pětiminutový film. Každý vytvořil vlastně jiný filmový tvar. Což je úžasné. Ani dokonalá technika a počítače nenahradí člověka. Potřebujete svoji originální hlavu!

Jeden kolega mi řekl, že je mu úplně jedno, na čem stříhá, že může i po telefonu, hlavně když ví, co chce říct. Vážím si střihačů, kteří si umějí pohrát s filmovým materiálem, udělat tu přesně padnoucí střihovou skladbu. Jeden film potřebuje střih a tempo rychlejší, druhý pomalejší. Vezměte si nezaměnitelný nervní rytmus u Věry Chytilové. U Jima Jarmusche, zejména u snímku Přežijí jen milenci, se naopak temporytmus stává hybatelem děje. Propojení kamery, hudby a zvuku je uhrančivé.

Ten kdyby někdo zmínil, bylo by mi to až podezřelé. Skoro bych se bála, že jsem udělala něco špatně. Raději jsem v pozadí. Ale když si vzpomenu na Hitchcocka nebo Davida Lynche, na jejich filmové střihy, zvuky a hudbu, musím uznat, že jsou dokonalé. V první chvíli vás to vtáhne a na konci vyplivne… Proto chodíme do kina, ne? Můj sen je jednou ustříhat film v podstatě v jednom záběru. Obdivuju filmy Bély Tarra, koncipované jen v dlouhých záběrech. I když střihová skladba tam existuje. Velkým hybatelem vnímání střihové skladby jsou pro mne i snímky Larse von Triera. Ale už u starých klasiků Meliése a Griffitha byl střih naprosto zásadní.

To je taky zajímavé. U nás se všichni bojí dlouhých filmů, že nefungují a lepší by byly kratší. Spojují to se špatným střihem. Je pravda, že střih může filmu prospět, nebo uškodit. Někdy to tak skutečně je, ale ve většině případů je zakopaný pes jinde. Zažila jsem, že sestříhaný film byl docela krátký – pak se přidala jedna scéna, byl tedy delší, ovšem pocitově kratší. Takže ve snímku, který vám přijde zbytečně dlouhý, asi něco nefunguje – počínaje scénářem, nebo mu prostě nerozumíme, mate nás, protože je dělaný na určitý efekt a ten zrovna nevyšel.

Nemůžu hodnotit jiné filmy, protože nevím, jaký měl ten který střihač materiál. A navíc každý vidí věci jinak, má svůj vkus. Párkrát jsem si řekla, že by mě bavilo zkusit nějaký film přestříhat, pohrabat se v něm. Ale nikdy, i když mě nechytne, ne odejdu z kina před titulky, pořád doufám, že bude aspoň konec dobrý. Chci vědět, jak to autor myslel.

Adrenalin rozhodně nevyhledávám, ani mezní situace, jsem v podstatě klidná povaha. I když mi jedna fyzioterapeutka tvrdila, že střih je vášnivé a dramatické povolání. Což ani nevím. Už při létání jsem se musela umět koncentrovat. Právě na pilotech je dobře vidět, jak jsou soustředění. A pak, když je po všem, vypnou a mohou dát průchod svému temperamentu.

V podstatě ano. Prý jsem byla šťastně narozené dítě. Pak jsem zažila dobu, kdy se věci říkaly jinak ve škole a doma, kde se navíc řešila spousta problémů. Proto jsem si hledala svůj svět, únik do naděje. Tou je teď pro mne Milada. Pro mého muže Mirka – malíře – je to zase jeho malba.

Na přelomu 90. let jsem pomáhala střihat pro FAMU Barevnou etudu o jednom začínajícím malíři. Pořád dokola jen samé obrazy, až na konci se jejich autor otočil… a velmi mě zaujal. První půlka 90. let byla pro nás pro oba divočejší – já často v USA a Mirek mezi Francií a Švýcarskem. Pak jsme se ale definitivně potkali a nakonec vzali.

Chodím si odpočinout do jeho ateliéru, který voní terpentýnem. Je to jiný svět, barevný a s velkými střihy. Moc ráda mu pomáhám při jeho projektech, teď třeba mají v DOX silnou instalaci Jamming – společně tvoří umělci s mentálním handicapem a umělci postižení akademickým vzděláním. K ní jsme dělali krátký časosběrný film. Nebo spolu fotíme…

A pak si jde každý po svém. Jasně že jsme občas přetažení a vedeme velmi intenzívní debaty. Ale víme, že stačí jít si zaplavat nebo na pár dnů někam vyrazit, a bude to zase dobré. Mirek je skvělý, srostl báječně s mojí rodinou. To je v dnešním uspěchaném životě nejdůležitější.

Jezdíme na hory, i když letos jsme to nestihli. Tak aspoň kolečkové brusle. Nejsem soutěživý typ, nechám rychlejší, ať mě předjedou a užijí si to, já ráda přibrzdím. A ráda doprovázím Mirka na jeho pracovních cestách po Evropě. To si asi nejvíc odpočinu. Klasickou dovolenou neznám. On si kreslí pořád a já to obvykle nevydržím a začnu taky něco dělat. Ale někdy se ráda jen tak zastavím a prožiju přítomnou chvíli, nebo se projdu po lese. Momentálně máme na chalupě originálního kocoura Felixe, se kterým se učím komunikovat.

Jinak jsme oba kavárenské typy, potřebujeme k životu město. Ta cizí nejraději poznáváme sami, bez průvodce – zaparkujeme uprostřed a pak se intuitivně vydáme do ulic. Často jezdíme do Vídně, až by si někdo klepal na hlavu. Tam je ale vždycky nějaká báječná výstava.

Já se chci pořád učit něco nového, číst inspirativní knihy, poslouchat hudbu, umět fůru jazyků – jenže… Možná se trochu vymlouvám na čas. Můj vzor byl děda, který se do posledního okamžiku učil německy. Trochu to bolí, ale děláte to pro sebe. Přitom nemusíte.

Místo prázdnin mě čeká neuvěřitelná práce s Martinem Šulíkem na filmu Tlmočník. Zase těžké téma, setkání dvou starších mužů s minulostí. Ale už se těším.