Hlavní obsah

Olga Gřundělová: Příprava kremrolí není jednoduchá. Ne každý si na ně troufne

Právo, Lenka Hloušková

„Dvě krabice po patnácti,“ ozývá se u dveří domu na poetickém náměstí v Branné. Další zákazník si tam kupuje křehké kremrole. Olga Gřundělová je pro milovníky dobrot peče skoro tři desítky let. Její firma každý všední den připraví kolem osmi tisíc Staroměstských máslových trubiček, jak se jim v kraji říkává.

Foto: Petr Horník, Právo

Olga Gřundělová

Článek

„Stačí ve vypsané hodiny zazvonit, my vám je rádi prodáme,“ vybízí možné kupce-mlsaly. Do městečka, označovaného jako brána do Jeseníků, se přestěhovala před více než deseti lety.

Se svým mužem tam od Rudných dolů koupili zchátralý dům na náměstí. Měl jednu podstatnou výhodu na rozdíl od jiných: už za Němců, před rokem 1945, v něm fungoval potravinářský provoz, konkrétně výrobna masa.

Zázemí k další výrobě sice nebylo ideální, ale existovalo. Postupem let tak jedny pochoutky nahradily druhé – a to sladké. Prostě kremrole.

Foto: Petr Horník, Právo

Paní Gřundělová pochází z Kunčic u Starého Města pod Sněžníkem. Není tedy divu, že když rozjížděla firmu Kremo, bylo to doma, v osadě Květná poblíž Starého Města, podle něhož dobroty nesou část jména.

Než vznikla první z nich, Gřundělovi objekt rozdělili na byt a výrobnu s cukrárnou. „Bez mého muže by to nešlo,“ chválí jeho šikovné ruce a důvtip manželka.

Dodává, že se to možná nezdá, ale příprava jejich křupavého zboží je „věda“. Základem úspěchu jsou kvalitní suroviny: máslo, mouka, vejce, cukr.

„Někdy vypomáhají odborníci v laboratoři, aby k sobě pasovaly,“ říká mi v prostorách, kde cukrářky trubičky již jen dokončují, tedy korpusy – upečené v blízkém Starém Městě pod Sněžníkem – plní nadýchaným sněhem z bílků. O prostory se dělí s důležitým mužem, těstařem.

Podnikání po rodičovské

Sladká vůně, příslib skutečných hodů, se domem line opravdu všude, jak se sama záhy přesvědčím při jeho obhlídce.

„Já ji dávno nevnímám. Stejně tak se snažím naše zboží moc nejíst, musím dbát na linii, i když sladké mám ráda pořád,“ směje se moje hostitelka.

Přijímám pozvání na kávu, na trubičky a během pár hodin si vyslechnu až neuvěřitelný příběh ženy, která začala s podnikáním ve své kuchyni.

Foto: Petr Horník, Právo

Každý všední den připraví firma paní Gřundělové kolem osmi tisíc křehkých kremrolí.

„Pocházím z Kunčic u Starého Města pod Sněžníkem. Na Jesenicku jsem vyrostla, tenhle kraj miluju stejně jako mé tři děti,“ líčí. Není tedy divu, že když rozjížděla firmu Kremo, bylo to doma, v osadě Květná poblíž Starého Města, podle něhož dobroty nesou část jména.

Na nápad přišla po zralé úvaze, po skončení rodičovské dovolené na počátku 90. let. Tehdy již tušila, že se k původní profesi do textilky nevrátí.

„Pracovala jsem v chemické laboratoři. Jenže vybavení továrny většinou bylo po Němcích nebo z první republiky. Docházelo mi, že fabrika nepřežije. Nemohla konkurovat levné asijské produkci,“ popisuje a mimoděk tak zmíní složité dějinné okolnosti zdejší oblasti: patřívala do Sudet, jež s pádem komunismu zasáhly ekonomické změny obzvlášť tvrdě.

Výroby se často bez náhrady uzavíraly. Nová práce nebyla. A paní Gřundělová v téhle atmosféře usilovně přemýšlela, co by ji bavilo a co by se uchytilo na trhu. Až došla ke zmíněným kremrolím alias trubičkám.

Foto: Petr Horník, Právo

Za skutečný kumšt považuje - a to nejen ona - dobré těsto.

Pozor na lepek!

„Jednoduše mi chutnaly,“ usmívá se. „Dost lidí mě od nich zrazovalo, ale já to riskla. Vsadila jsem na to, že jejich příprava není jednoduchá. Jen těsto se musí odležet hodiny, důkladně spojit, vyválet. Právě kvůli tomu si na ně každá cukrárna netroufne.“

Osvědčený recept měla ostatně doma od osmdesátých let, kdy ho získala od švagrové. Té jej zase daroval jeden starý zkušený cukrář ze Zábřehu na Moravě. Za skutečný kumšt považuje – a to nejen ona – dobré těsto. Smíchat mouku, vejce, tuk a vodu totiž rozhodně nestačí.

„Nestačí ani mít ověřeného dodavatele surovin. Například u mouky musíte koukat i na rok, kdy obilí rostlo. Je-li velké sucho, není v něm tolik lepku, kolik potřebujeme, což při zpracování hodně vadí. U másla se musí kontrolovat, zda má obsah tuku 82 nebo 83 procent,“ prozrazuje.

Foto: Petr Horník, Právo

Z 1,2 kg mouky vznikne zhruba sto korpusů. Ty se dále plní.

Pro neznalé dodává, že základem kýženého listování vedoucího k nadýchaným korpusům jsou dva druhy těst: toho s vodou, tzv. vodánku, a tukového.

Těstař každé z nich připravuje zvlášť, nechává je hodiny v chladu odpočívat, až poté je položením na sebe válením spojí, což opakuje celkem třikrát. Přepočteno řádově do čísel mu týdně rukama projdou stovky kil surovin, ať už těch sypkých v pytlech, či pevných v kostkách.

Začínalo to u pekaře

Od technologie pečení se obratem přenášíme do časů, kdy vše tak nějak začalo. První várky trubiček na prodej mířily ke známým paní Gřundělové. Firmu Kremo pak založila v roce 1992. Zprvu se v jejich distribuci spojila s místním pekařem, který jezdíval kolem jejich domu ve Starém Městě a do okolních obcí dodával vlastní výrobky.

„Naložila jsem mu naše krabičky do auta, on je dodal jinam,“ pokračuje s tím, že sladké podnikání se poměrně rychle rozjelo a s ním přicházely další věci k řešení. K nejtěžším výzvám podle ní patřilo zavedení daně, DPH, s níž si neuměli leckteří čeští podnikatelé v první polovině 90. let poradit a v reakci na ni neúměrně zvedli ceny.

„Zákazníci reagovali tím, že přestali skoro nakupovat. Museli jsme se rozhodnout: buď skončíme, nebo za nimi dojedeme. A tak jsme koupili auto, vyrazili na Čechy, na Hradec Králové,“ líčí.

Foto: Petr Horník, Právo

Příprava korpusů.....

Dnes si na voňavém zboží pochutnáte v řadě měst Česka včetně Prahy. „Ne každý nám hned padal kolem krku, zákazníky ale přesvědčila kvalita.“ Se zvětšováním výroby zamířili pro změnu dále na Moravu, na Olomoucko, Ostravsko, Kroměřížsko.

„A přišel jiný problém, neplacení faktur včas. Ty ve velkých řetězcích ležely klidně tři měsíce. Nám samozřejmě peníze za zboží chyběly. Rozhodli jsme se proto spolupráci ukončit a vybudovali jsme si vlastní síť odběratelů,“ zmíní paní Gřundělová své zkušenosti s prodejem.

Patriotka pečující o kostel

Kremo teď zaměstnává asi třicet lidí, mnozí z nich jsou tu od začátku. „Za pár měsíců přibude ve Starém Městě druhá cukrárna. Stavíme ji hned vedle výrobny,“ přibližuje paní Olga jiné detaily z podnikání a vysvětluje mi zároveň, že první cukrárna v Branné funguje jen v sezoně. Své dveře otevírá od poloviny června do poloviny září, následně od poloviny ledna do poloviny března.

„Otevíráme ji, když to má smysl. Stará se o ni jedna z mých dcer. V létě návštěvníci Branné směřují na hrad Kolštejn, v zimě vyrážejí do kopců,“ vypočítává.

Foto: Petr Horník, Právo

....a jejich pečení.

Na to, že ji v kraji mnozí poznávají, si zvykla. Jen tak mimochodem, trubičky jsou v tom v poslední době jaksi nevinně. Za to, že ji zdraví i přespolní, může tamní kostel archanděla Michaela. „Je starý přes čtyři sta let. Podívejte, jaká je to krása,“ ukazuje mi jinou stavbu na malebném náměstí v Branné.

To už vcházíme nenápadnými schody pro hudebníky dovnitř. Vysvětluje mi, že kostel původně sloužil evangelíkům, za rekatolizace v 17. století ho převzali katolíci. Mše v něm nyní probíhají každé nedělní ráno.

„I s chataři, Branná je totiž oblíbenou rekreační destinací Brňáků, se nás v sezoně sejdou v lavicích desítky,“ podotýká. Zmíní, že klíče od budovy má pár let, kdy jí je ochotně předala jedna z německých starousedlic. Ta o památku pečovala předešlá desetiletí.

Moc velký oltář

„Začalo to nenápadně. Kamarádka mi zavolala, že by ráda v městečku obnovila mariánskou pouť. Odpověděla jsem jí něco ve smyslu: ,Zapomeň na to, Majko. Je to strašně moc práce a já mám svou firmu.’ Samozřejmě mě umluvila,“ směje se.

V posledních letech tak patří k hlavní organizátorům vyhlášené akce, na niž v polovině srpna míří davy.

Foto: Petr Horník, Právo

Před lety se ujala údržby kostela v Branné. Tamní mariánská pouť, již spoluorganizuje, láká do městečka v polovině srpna davy lidí.

„Jak tohle vše souvisí s kostelem?“ ptám se drobet ztraceně. „Poměrně jednoduše. Chtěla jsem ho mít krásný, protože právě s ním je tahle duchovní tradice spjatá. Začala jsem proto mluvit více a více do výzdoby, až mi zbyly v rukách ty zmíněné klíče,“ ukazuje na chřestící svazek.

Kritickým pohledem z kůru vzápětí zjistí, že musí zamést podlahy, kam popadaly mouchy, a hned dodá další zajímavosti:

„Kdysi tady stál ještě jeden kostel, ve stráni, nad vyhlášeným léčivým pramenem, poblíž našeho domu. Zasvětili jej Panně Marii, proto taky slavíme v Branné tu mariánskou pouť.“

Objekt ale nechal odsvětit už Josef II. a stavba poté zchátrala tak, že ji srovnali se zemí. „Zachoval se z něj tamhle oltář. Podívejte se, ani se sem skoro nevešel,“ ukazuje mi paní Gřundělová nádherný barokní kus s portrétem Nanebevzetí Panny Marie dominujícím prostoru. Opravdu, vršek oltáře je jaksi nepřiměřeně ohnutý, jak zjišťuji.

„Snažím se, aby kostel ožil. Pořádáme v něm výstavy. V létě jeden z místních podnikatelů, shodou okolností náš nynější starosta, platí brigádníky, aby zájemce provedli. Přijeďte se podívat. Krásný je i hrad Kolštejn,“ láká nás před opravenými varhanami na kůru, na něž se opět po letech hraje.

Velikonoce a Vánoce

A kdy mají v Kremu největší kšefty? Vracím se pro změnu já k jejímu podnikání. Kupodivu je to před Vánocemi a Velikonocemi, kdy se peče ve většině českých, moravských a slezských domácností. Vysvětlení?

„Lidé si chtějí pochutnat na sladkém, dobrém. Kremrole milují, neumějí si je upéct, případně na to nemají čas, tak jedou na jistotu, k nám.“

Foto: Petr Horník, Právo

Kostel v Branné.

Před největšími křesťanskými svátky tak mají jesenické cukrářky i těstař napilno. Zákazníci si za jeden jediný týden odeberou až 150 tisíc křupavých trubiček. „To se nezastaví. I proto jsme nyní hodně investovali do technologií, aby jim dřina ubyla.“

Výroba se navíc tento rok přesune z Branné naplno zpět do Starého Města, kde začne fungovat i nová těstárna.

„Odpadne několikakilometrové převážení těsta z Branné,“ podotkne k tomu. Na otázku, zda má spočítáno, kolik trubiček prodala, odpoví rychlým odhadem: „Miliony. Když vše půjde tak, jak má, další přibydou. Unavená zatím nejsem. Jsme rodinná firma, vycházíme si vstříc. A já tak mám čas i na odpočinek, na milované cestování.“

Reklama

Výběr článků

Načítám