Hlavní obsah
Vladimír Beneš Foto: Profimedia.cz

Neurochirurg Vladimír Beneš: Mozek nedokážeme ovlivnit. To je jako chtít ovlivňovat vesmír

Reaguje okamžitě a rozhodně. Má vyhraněné názory a ani trochu o nich nepochybuje. Při jeho práci to jinak nejde: prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., patří k nejlepším neurochirurgům na světě.

Vladimír Beneš Foto: Profimedia.cz
Neurochirurg Vladimír Beneš: Mozek nedokážeme ovlivnit. To je jako chtít ovlivňovat vesmír

Je přednostou Ústavu klinických neurooborů Ústřední vojenské nemocnice a emeritním přednostou Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Za sebou má přes osm tisíc operací mozku. Při práci nejraději poslouchá Rammsteiny a Jethro Tull.

Pokud budete potřebovat jeho pomoc, obálku mu rozhodně nenoste: úplatky nesnáší. K mozku „obyčejného“ člověka přistupuje stejně jako k mozku prezidenta či herecké hvězdy.

Odměnu pro něj znamená samotná možnost operovat. Svou práci totiž miluje. Má to v rodině. Jeho otec Vladimír patří k zakladatelům oboru neurochirurgie u nás. Neurochirurgem je i jeho syn Vladimír.

Tři generace Vladimírů Benešů a všichni neurochirurgové - to se často nevidí. Co je pro muže ve vaší rodině na mozku tak přitažlivého?

Na mozku je zajímavé všechno. Je to nejsložitější a nejorganizovanější hmota ve vesmíru. Nikdy není ukončeno bádání, nikdy nejsou zodpovězeny všechny otázky.

Mozek má konzistenci přibližně jako tvaroh. Je těžké operovat měkkou, pružnou, kluzkou hmotu, která mění tvar pod rukama?

Vlastní operování obtížné není. Je to o nesdělitelné zkušenosti: odhadnout, kolik si ke tkáním lze dovolit. Vidím, že tepna už jde do spasmu a může být malér, vím, o kolik odstrčit čelní lalok, abych se dostal pod něj, nebo že optický nerv můžu posunout právě takovou silou, ale už ne větší...

Ego, to chirurgové mají. Občas až bizarní. Bez něj by se obor nehýbal.

Tyto věci si musí chirurg nastavit individuálně. Nesmí se k mozku chovat rabijátsky, je to jemná tkáň. Při operaci jde o milimetry.

To jsou miniaturní vzdálenosti. Neklepou se vám ruce?

Ruce se klepou každému. Když se blížíte k operované oblasti, je to pod mikroskopem vidět. Nestrkáme však do hlavy ruku, ale nástroj. Při operaci máme pod rukama opěrky až po zápěstí a ve chvíli, kdy ruku sklopím do neutrální polohy a opřu nástroj o tkáň, klepat se přestane.

Operujete vsedě, v křesle s područkami a se spoustou pedálů. Trochu to vypadá, jako když hrajete na varhany...

Trochu ano. Křeslo má nastavitelné opěrky pro ruce, joystick, který hýbe exoskopem nebo mikroskopem, a asi osmnáct nožních pedálů: pro pohyb nahoru a dolů, pedál na zaostření, přiblížení a oddálení ohniska mikroskopu, na vrtačku, šlapky na speciální zbarvení, které umožní angiografii během operace, jiný pedál „rozsvítí” po podání speciální látky při určité vlnové délce světla nádorovou tkáň.

Na druhé noze je šlapka, jež spíná koagulaci - základní nástroj, jímž kontrolujeme a zastavujeme krvácení, vedle ultrazvukový drtič nádoru...

Lze ovládání tak složitého nástroje vůbec zautomatizovat?

Nakonec je to stejné, jako když řídíte auto: dělám to absolutně bez uvažování.

Zmínil jste, že operatér nestrká do hlavy ruku, ale nástroj. Ale prý jde nádor vydloubnout také prstem?

Jde to, i když dnes už to je historická metoda. Sám jsem to kdysi párkrát také nouzově udělal, když se něco nedařilo skalpelem - naposled v africké Mombase asi před pěti lety. Nakonec, prst je strašně jemný a citlivý nástroj.

Vladimír Beneš s Jiřím Langmajerem při křtu své knihy

Foto: Profimedia.cz

Co je to vlastně nádor?

Jde o populaci buněk, která se vymkne kontrole a patologicky bují. Nádorů mozku je obrovské množství, neexistují dva stejné. Některé prakticky nerostou. Jiné - gliové - patří k nejzhoubnějším, kdy postiženému zbývá rok života. Jinak uvažuji, když je nádor snadno dostupný, a jinak, když ohrožuje kritické struktury.

U nádoru na nedominantním čelním laloku se můžu rozmáchnout a uříznout ho celý, naopak u nádoru v mozkovém kmeni musím pečlivě preparovat doslova každý milimetr. Ale když ho vyndám a nádor je nezhoubný, tak pacienta vyléčím. Jestliže má malý nádor bez dalších příznaků starší pacient, je nejlepší nedělat nic a sledovat ho.

Operaci nabídnu, pouze pokud nádor roste nebo začne dělat potíže. Naopak mladému člověku ji nabídnu rovnou, protože by mu nádor nedovolil žít dalších čtyřicet let.

Když už jste na to narazil, některé nádory je zbytečné operovat, a přece to mnozí chirurgové dělají.

Tohle u nás důsledně regulujeme. Ale nejsem si jist, jestli to tak je všude. Neurochirurgů je u nás strašně moc a každý operuje rád. U nadbytečných lékařských výkonů hrají roli peníze od pojišťovny, u chirurgů navíc ještě snaha odoperovat co nejvíc pacientů.

Učí se tím, je to pro ně zábava a vyvrcholení práce. Stalo se nám, že jsme řekli pár pacientům: přijďte za půl roku, uvidíme, jak se bude nádor chovat. Oni se šli zeptat jinam, což je samozřejmě zcela legitimní, a druhý den byli odoperovaní.

Magnetická rezonance dokáže detekovat nádory v mozku, takže chirurgové už nemusí otevírat hlavu naslepo.

Foto: Profimedia.cz

Je to v pořádku, pokud je pacient následně bez potíží, ale rizika spojená s operací nelze nikdy vyloučit a následky jsou trvalé. Nulové riziko je pouze tehdy, když se neoperuje.

Máte i po desítkách let a tisících zákroků před operací strach?

Není to strach, ale zdravý respekt k pacientovi a k typu onemocnění. Jakmile ho chirurg nemá, je čas od něj utéct.

Při operacích mozku rozhodují o životě a smrti milimetry, to musí být obrovský adrenalin...

Ne, ne! Dobrodružství v sobě zahrnuje riziko, a to nese pacient, ne já. Kreativní a dobrodružná je ta část, když nad snímky řešíme co, kdy, kde, jak, kudy a jestli - samotná operace by měla být rutinní. I když, co si budeme povídat, adrenalin tam samozřejmě je, proto to děláme. Ale napínavá a dramatická by operace být neměla.

Ego neurochirurgů musí být hodně velké, aby uneslo takovou odpovědnost...

Ego, to chirurgové mají. Občas až bizarní. Většina mých kamarádů z oboru jsou velmi silné individuality, já také. Bez ega by se obor nehýbal, dopředu ho posunují právě polopsychopatické osobnosti.

Minimálně prvních patnáct let je však zásadní opatrnost a odpovědnost. Po pěti až osmi letech si mladý adept oboru myslí, že už všechno zvládne. To je normální.

Pak přijde pár malérů, tehdy je čas zabrzdit a zmoudřet. To je zrání osobnosti. A až si vše osahá a získá zkušenosti, tak za dalších deset let, může si neurochirurg dovolit trochu agresivnější přístup.

Je to pravda, že mozek jako jediný lidský orgán nebolí?

Je. Mozek inervuje celé tělo, ale sám sebe ne.

Takže některé operace mozku probíhají při vědomí?

Ano. Jde o operace v oblastech, které neumíme jinak monitorovat, a potřebujeme proto zpětnou vazbu od pacienta. Týkají se složitých funkcí jako řeč a rozumění řeči, počítání, hudba.

S eutanazií nesouhlasím. Nešel jsem studovat medicínu, abych ukončoval život. Nejsem antoušek ani obecní ras.

Tušíme sice zhruba, kde tyto funkce mají centra, ale nádor s nimi může hnout, proto pacienta monitorujeme během operace. Neprobíhá ale při vědomí celá: napřed pacienta uspíme, otevřeme mu hlavu, a teprve pak ho vzbudíme. Když odoperujeme, co potřebujeme, tak ho zase uspíme.

U operací při vědomí máme na sále psycholožku, která se s pacientem předem setká a během operace se s ním baví o věcech, jež ho zajímají. Musela se naučit například pravidla fotbalu, aby si mohla povídat o ofsajdech a penaltách...

Operace pacientky pozitivní na koronavirus. Vladimír Beneš druhý zprava. "Celý svět se zbláznil a jediný, kdo na tom vydělá, bude Čína," říká neurochirurg na adresu epidemie.

Foto: archiv Vladimíra Beneše

Nebo jsme měli desetiletou pacientku, která uměla šest jazyků. Aby o ně nepřišla, zobrazili jsme si je funkční magnetickou rezonancí a pak jsme podnikali slalom k nádoru mezi nimi. Stačilo by totiž pár špatných pohybů a třeba němčina by byla v háji.

Kolega ve Španělsku zase operoval kytaristu, který během operace hrál na kytaru, jinému hrál muzikant při zákroku na flétnu.

Kolik vůbec operace mozku stojí?

Kraniotomie, tedy základní přístup do hlavy bez ohledu na to, co pak operujeme, má podle pojišťovny cenu okolo tří set tisíc. Včetně hospitalizace. Podstatně dražší je dystanazie: udržování těžce raněného pacienta v umělém spánku. Tam jdou náklady do milionů.

Kdy má ještě smysl člověka udržovat při životě, a kdy už ne?

Eutanazie je problém společenský a politický, ne medicínský. Vezmu ji šmahem. Celá ta problematika je mi protivná, s eutanazií prostě nesouhlasím. Tečka. Nešel jsem studovat medicínu, abych ukončoval život. Nejsem antoušek ani obecní ras!

Pro lékaře je zásadní pojem dystanazie: udržování při životě, když už tento nemá smysl. Anesteziologická společnost má velmi detailní postupy, jak diagnostikovat smrt mozku, a celosvětově jasná pravidla, kdy už péče nemá smysl a kdy je třeba, samozřejmě po dohodě s rodinou, přístroje vypnout.

Lékaři sdělují špatnou diagnózu rodinným příslušníkům pacientů, ale ne pacientům samotným. Neměli by mít nárok na pravdu spíše oni?

Pacient samozřejmě nárok na pravdu má a také se mu jí ode mě dostane. Ale nejsme v Americe, abych mu rovnou napálil: vidím na snímcích zhoubný nádor, máte před sebou osm měsíců života! To by v našem kulturním prostředí byla absolutní krutost.

S manželkou Evou a varanem komodským na indonéském ostrově Komodo

Foto: archiv Vladimíra Beneše

Víte, lidé se vyptávají do detailů na všechno: jak dlouho bude trvat ozařování, jaká cytostatika budou brát. Ale hrozně málo lidí se zeptá na tu poslední otázku...

Jak dlouho budu ještě žít?

Přesně. Tato otázka nepadne. Z toho je patrné, že si člověk uchovává nějakou naději. Přece mu ji nevezmu.

Tedy milosrdná lež?

To není milosrdná lež, já tu otázku prostě nezodpovím. U biologického systému je vždy možnost atypického průběhu. Existuje Gaussova křivka, tu namaluji a řeknu: nevím, v jakém stadiu jste, jestli tady na vzestupu nebo tady, kde klesá.

Rodina by to měla vědět přesněji, aby třeba tatínkovi udělali poslední měsíce hezké. Ale ani jim nedokážu říct přesně, kolik času zbývá. Prognóza se pohybuje v měsících nebo třeba v letech. Ostatně umírání na mozkový nádor je relativně milosrdné: obvykle tam nejsou bolesti.

Nádor na mozku: už jen to slovní spojení vzbuzuje hrůzu. Vyděšený pacient určitě udělá první poslední, aby přežil, včetně úplatku...

K tomu u nás nedochází. Medicína akumuluje pomalu, ale spolehlivě. Nemůžu bydlet v pěti barácích, jezdit v deseti autech, mám na to, abych šel do penze a mohl si dál spokojeně žít - nic jiného mě nezajímá.

Když letím do ciziny, dám si stejné kafe jako můj kolega, který vydělává tři miliony dolarů ročně. A klidně ho pozvu na večeři.

A co když dostanete asi nejčastější český úplatek: láhev vína?

To nemám rád. Člověk jde do špitálu na kontrolu, cestou koupí láhev za tři stovky a myslí si, že mi dává kdovíco. Přece mou práci neohodnotí na tři sta korun. A potom, já nepiju. Tvrdý alkohol jsem do úst nevzal léta letoucí. Sice pacienta nehoním po chodbě a necpu mu flašku zpátky, ale rozdávám je dál, když přijde někdo známý. Praktikuji politiku: od lékaře s flaškou.

Je něco, co byste od pacienta rád přijal?

Brouka, samozřejmě (směje se). Měl jsem tu paní z Kalifornie, která trvala na tom, že mi musí za operaci něco dát. Tak jsem jí z legrace řekl: „Dobře, u vás žije druh nosorožíka Megasoma sleeperi, od kterého jsem chytil jen samici. Samci jsou nesmírně vzácní. Tak mi sežeňte samce. A ona ho dovezla! To jsem ocenil. Také má čestné místo v krabici.

Čemu by se měli lidé vyhnout, aby se vám na operační stůl nedostali? Co mozku nejvíc škodí?

V tom budu heretický: myslím, že mozek nemáte možnost ovlivnit. Není určitě na škodu trénovat paměť, ale luštění sudoku vás od alzheimera neuchrání. Ani ořechy či avokádo.

Předejít demenci je prakticky nemožné, mozek nedokážeme ovlivnit. To je jako chtít ovlivňovat vesmír. Mozek potřebuje jenom kyslík a glukózu a ty dokáže z těla dostat za každou cenu.

Portugalský neurolog António Egas Moniz dostal v roce 1949 Nobelovu cenu za lobotomii. Spousta lidí to dodnes považuje za velkou chybu. Co si o tom myslíte vy?

Polovina lidí říká, že lobotomie je hrůzostrašný zákrok a že za ni Egas Moniz cenu dostat neměl. Já patřím k té půlce lidí, která ho brání. Ten zákrok představoval ve své době něco absolutně nového a jedinečného. Tehdy neexistovala psychofarmaka, nebyla jiná cesta, jak zklidnit agresivní psychopaty.

Co se z toho stalo, je úplně jiná věc. Třeba psychiatr Walter Freeman jezdil v Americe po poutích a operoval zlobivé děti. Rodiče mu je přivedli, on jim ambulantně přes očnici prostrčil do mozku nástroj, který vypadal jako sekáček na led, otočil jím dokola, vytáhl - a vrátil úplně jiné dítě.

První krční obratel slona si nakonec ze Zimbabwe domů odvézt netroufl - i když by moc rád...

Foto: archiv Vladimíra Beneše

Jeho vrcholným pacientem byla Rosemary Kennedyová, která po zákroku, jenž ji měl zbavit „nevhodného chování“, strávila čtyřicet let v domově pro duševně choré. Všechno to skončilo zásluhou Miloše Formana, díky zfilmování knihy Přelet nad kukaččím hnízdem.

O tom, jak velkou část mozku využíváme, existují nejrůznější teorie: od pouhých deseti až po sto procent. Jak to doopravdy je?

Mozek má osmdesát miliard neuronů a triliony spojů, synapsí. U globálních funkcí jako vědomí, intelekt či paměť neumíme přesně definovat, kde jsou lokalizované a jaké spoje jsou aktivní. A když netušíme, jak velký a funkční je mozek ve svém celku, nemůžeme odhadnout, jak velkou jeho část využíváme.

Může se v té nepoznané části mozku skrývat oněch pověstných 21 gramů, které prý váží lidská duše?

Co je to duše? Já jsem řemeslník, zabývám se hmotou. Tohle je mi vzdálené a nikdy mě nenapadlo nad tím uvažovat.

Vy asi na žádné pokračování života po smrti nevěříte...

Pokračování vidím ve společenském vědomí: v genech, civilizační paměti, v publikacích. Ale v pokračování individuálního vědomí opravdu nevěřím, na to jsem příliš materialisticky založený.

Možná by šla duše definovat jako sebeuvědomění?

Sebeuvědomění je také globální funkce, nelze ji lokalizovat. Netušíme, které oblasti aktivuje, v jaké sekvenci, jaké mají relace mezi sebou... A nemáme ani metody, jak na to přijít. Existují jen teorie, ale důkazu se nedoberete.

Zásadní rozdíl mezi lidským mozkem a počítačem spočívá právě v sebeuvědomění: je pravděpodobné, že tuto hranici umělá inteligence časem překoná?

Rozhodně ne. Stroj dělá jen to, co ho naučíte. Žádný počítač se nedokáže dostat přes to, co je výsostně lidské: kreativita, emoce, schopnost kalkulovat prediktivní chybu.

S kamarádem Oldřichem Kaiserem na dovolené v Zambii. Zatímco neurochirurg vyráží na lov brouků, herec rozkládá stav, vaří a vyjednává s místními úřady.

Foto: archiv Vladimíra Beneše

V současné době se zkouší přidat k hardwaru biologický materiál, ale já jsem názoru, že by se naopak musel k mozku přidat nějaký technologický materiál. Spojení lidského a umělého mozku musí být založeno na uhlíku, ne na křemíku. Muselo by to být Carbon Valley, ne Silicon Valley.

Takže čipy v mozku a vybudování přímého rozhraní mezi lidským mozkem a počítačem, to podle vás možné je?

K tomu zřejmě jednoho krásného dne dojde. A bude to znamenat konec člověka jako živočišného druhu. Již ne homo sapiens, ale homo technologicus. Jako v Huxleyho knize Konec civilizace: armády budou vyrábět robocopy.

Továrník řekne, že druhý den potřebuje deset excelentních chemiků, pochytá se deset pasáčků a další den z nich budou chemikové. A také se znovu objeví eugenika. Výzkum jde tímto směrem, nikdo ho nezastaví.

Jen tiše doufám, že se objeví nějaký biologický blok, který to nedovolí. Příroda je nesmírně silná. Také je tu miliardy let, my jen pár tisíc. Až si všimne, že tu jsme, nejspíš zakročí.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků