Monika Kopřivová: Blízkost rodiny se koupit nedá

Vystudovaná lékárnice se totiž před třemi lety rozhodla, že vytvoří vzpomínková alba pro seniory a založí internetový obchod, kde pro ně bude prodávat dárky. Do podnikání se vrhla, když měla dvě malé dcery, a během krátké doby se jí narodil ještě syn. Pomohla rodina, kterou to utužilo a posílilo.

Krásné. Mám starší sestru a jako malé jsme často jezdívaly na prázdniny za babičkou a dědečkem do Pardubického kraje. Babička na kamnech sušila různé bylinky, dědeček vyprávěl a my holky poslouchaly. Dodnes na to vzpomínám a pokaždé, když zavoní máta, mě to vždycky vrátí tam do toho místa a období.

Různé příběhy. Byl redaktor, uměl se vyjadřovat a uměl i obyčejné události podat nám dětem poutavým způsobem.

Byly to většinou zážitky z jeho života. V okolí Chocně, kde se dědeček narodil, se všichni znali nebo byli i částečně spřízněni. Takže nám třeba vyprávěl o strýci, který rozvážel mléko. S tím mu pomáhal starší oslík, který kulhal na jednu nohu. Trasu rozvozu si pamatoval tak, že šel vždycky po paměti.

Moc. Já si myslím, že v příbězích je ukryto tajemství života. Jsem přesvědčená, že je bytostně potřebujeme.

Ano. Víte, čtyři roky předtím nám umřela babička. A děda, který zůstal sám, neměl moc co dělat, a tak začal své zážitky sepisovat. Žádný počítač, ale krásný starý psací stroj…

Přesně tak. No a dědeček ke svým textům dohledával dobové rodinné fotky a nakonec z toho všeho vznikla knížka, kterou si s pomocí tety a sestřenice nechal vydat v malém nákladu, jen pro nejbližší příbuzné.

Byla jsem vyloženě nadšená, že se něco takového povedlo. A přišlo mi, že by bylo fajn, aby se o svůj život mohli podobně podělit i jiní dědečkové a babičky. Domnívala jsem se, že by to jejich děti i vnuky zajímalo.

Několik měsíců.

Je. Ale byla intenzívně vyplněná. Našla jsem si grafičku a nonstop jsme na tom pracovaly zhruba od března do října. Chtěla jsem vytvořit jakési album, podobné, jako se třeba prodává na zaznamenání prvního roku dítěte.

Ano. V knížce jsou předepsané otázky a témata, o čem se dá psát. A pak spousta volné plochy připravené právě na zaznamenání vzpomínek seniorů.

Byl, ale já jsem tomu věřila. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že by se to mohlo nepovést. Jinak to ani nešlo. Dali jsme do toho totiž všechny naše rodinné úspory.

Jednak mi to připadalo docela jednoduché. Ale to proto, že jsem nevěděla, do čeho jdu. No a pak – bylo to něco jako moje další dítě. Celé ty měsíce jsem si hrála s každou zdánlivou drobností. Docela složitě jsme třeba vybírali vazbu, papíry… Gramáž papíru, jeho příjemnost na dotek, jeho praktičnost, aby se třeba nepropsal na druhou stranu, aby se na něj prarodičům dobře psalo…

Muž mě od začátku podporoval, vlastně celá moje rodina.

Bavilo. A hodně. Měla jsem tu práci ráda, ale všechno se stihnout nedá. Během rodičovské už jsem tam byla stejně jen na výpomoc, do toho jsem začala připravovat knížky, vytvářela jsem nový web, starala se o dvě děti…

Pomáhala vlastně celá rodina. Buď radou, nebo pomocí praktickou. A to jak moji rodiče, tak bratranci, sestřenice. A zapojily se samozřejmě i babičky.

Radily nám s obsahem. Jaké otázky bychom do knížky měli dát, kolik prostoru by pro ně potřebovaly… To má každá rodina jinak, ale museli jsme to nějak zprůměrovat. Všechno pro nás bylo „pole neorané“.

Už když jsem knížky vytvářela, říkali mi známí, že něco podobného viděli v zahraničí. Ale nevěděla jsem, jak zareagují Češi. První náklad jsme nicméně vyprodali ještě před Vánocemi. A nejen to. Dostávali jsme děkovné maily, dopisy, byl enormní zájem o dotisk.

Nemohli jsme. Speciální papír, který se v knížkách používá, objednáváme z Německa a to by se bývalo tehdy, v roce 2013, do Vánoc už nestihlo.

Myslím, že jsem. (smích) Někdy je to až protivné.

Dá se říct, že ano, byla to nula k nule.

V první chvíli to tak bylo, ale pak jsme přece jenom udělali ten dotisk a kromě toho, paralelně s přípravou knížky, jsem pracovala na novém webu.

Má to asociovat opak hračkářství. Těch je spousta a najdete tam dárky pro děti. Ale Babičkářství, kde najdete dárky pro seniory, tady dosud žádné nebylo.

Přesně tak to je! Tohle slýcháváme od seniorů často. A právě proto mnozí mladí mají opravdu potíž najít dárek pro své blízké. Ale ve skutečnosti si babičky a dědečkové něco přejí, něco potřebují, jen se to stydí říct.

Jednoduše. Zeptala jsem se. (smích) Prošla jsem několik domovů seniorů, klubů seniorů a zpovídala jsem babičky a dědečky. A ptala jsem se také ve své rodině a okolí. Co by chtěli, co by jim udělalo radost, co by potřebovali…

Klidně i drobnosti. Hlavně věci, které jim někdo dal s láskou. Někdo si chce zavzpomínat, aktivní senioři chtějí ještě něco dokázat, většina se stará o své zdraví…

Ani ne. To, co nejvíc potřebují, ať žijí kdekoliv, a co jim samozřejmě nikdo neprodá, je blízkost rodiny. Trávit čas spolu.

Ne, to ne, ale právě proto, že tohle víme, jsem vytvořila novou společenskou hru, kde se zapojí celá rodina. Já jim nemůžu dát ten čas s rodinou, ale můžu jim napovědět, jak jej společně mohou trávit. Tak jsem vymyslela hru s názvem: Jak to tenkrát bylo?. Jsou v ní kartičky s retro fotografiemi, na základě kterých lidé vyprávějí své vlastní příběhy. Ve druhé fázi hry se tahají otázky, které se vážou k příběhům, a testuje se.

Ano. Ale není ani tak důležité, kdo vyhraje. Jde o to, trávit čas společně, více se poznat. Je to vlastně taková hra, která spojuje generace.

Ano, pátého září 2014 se nám narodil Mikuláš a ve stejný den šla do tisku má další knížka, Maminko, vyprávěj o vaření. Julinka, naše mladší dcera, nastupovala tehdy zrovna do první třídy a Maruška, starší, do primy víceletého gymnázia.

Bylo, ale já už jsem s tím počítala předem a zorganizovala jsem si dopomoc. Naštěstí byl Mikulášek spavé miminko a školy holkám nabíhaly tak nějak postupně.

Na začátku u nás byli celý podzim moji rodiče. Bez nich by to nešlo. Maruška potřebovala pomoci i s učením, Julča taky, byla v první třídě, ale podnikání zastavit nejde…

Úplně. Nejenže pracuji doma a podnikání se přizpůsobuje rodina, ale i náš dům se mění. Kromě toho, že tady mám pracovnu, v zádveří stojí regály na knížky, ve sklepě je sklad…

Ráno během té doby, kdy vstávají obě holky, běhám mezi tím, co se odehrálo v noci na webu (jestli někdo nenapsal e-mail, dotaz a podobně), a dětmi. Dělám svačinky, snídaně, pak holky odejdou, já stihnu rychle zabalit několik balíčků a mezitím se budí Mikuláš.

Úplně ne. Pomáhají opět babičky a děda. Čtyřikrát týdně na šest hodin u nás někdo hlídá. Jakmile „hlídání“ odejde, končím s prací a starám se o děti. Holky mají několik kroužků, starší Maruška má často rehabilitaci, je toho zkrátka dost. Končím denně pozdě večer opět u webu. A ráno vstávám, dělám snídaně a tak to jde pořád dokola.

Ano. Měla jsem obrovskou radost a přemýšlela jsem, do čeho to zabalím. Našla jsem nějaké krabice a přišla další objednávka… A mně najednou došlo, že vlastně i na obalu záleží, a začala jsem přemýšlet o tom, aby i forma byla hezká.

Už to tak bude. Možná i proto jsem to přestala zvládat, jakmile se tehdy na začátku objednávky začínaly kupit. Holky chodí do skautu, tak jsem tam udělala něco jako nábor pomocníků. Pár studentů z maturitních ročníků se opravdu přihlásilo a náročné předvánoční období jsme zvládli opravdu jen díky nim. Já si je vždycky svážela v autě domů a třeba celou sobotu, už od rána, jsme balili. Zbytek rodiny zatím spal. Koncem roku 2013 jsme byli úplně zahlcení, denně jsme „odbavili“ desítky a poslední den stovku balíků.

Měl radost. Obrovskou.

Nejen na něj, na všechny své prarodiče. A je mi právě líto, že knížka vzpomínek mi zůstala jen po něm, a jsem naopak ráda, že moje maminka už vzpomínky zaznamenává.

Myslím, že nás to sblížilo. Se vzdálenými příbuznými jsme navázali komunikaci, pomáhali i po praktické stránce. No a pro moje děti, to bylo a je velké dobrodružství. Maruška třeba, když jsme se rozhodli, že je nutné z předsíně přestěhovat dárky do sklepa, šla a na portál nahoru napsala: Babičkářství.