Hlavní obsah
Milan Cais Foto: Milan Malíček, Právo

Milan Cais: Příval ženské energie prožívám už patnáctým rokem

Pro fanoušky kapely Tata Bojs jeden z jejích lídrů, pro fanynky zpívající sexy bubeník, pro jiné umělec vyjadřující se hudbou, slovem i obrazem. „Výtvarnou školu jsem chtěl studovat asi od páté třídy, muzika zůstává stále tak trochu koníčkem,“ tvrdí Milan Cais, člen jedné z našich nejúspěšnějších kapel, která vloni oslavila třicet let na hudební scéně.

Milan Cais Foto: Milan Malíček, Právo
Milan Cais: Příval ženské energie prožívám už patnáctým rokem

Je vaše multifunkčnost plus nebo spíš náročné lavírování mezi více světy?

Doufám, že plus. Díky tomu dokážu na jednu věc nahlížet z více uhlů pohledu. Když vzniká nová písnička s určitou náladou a atmosférou, vzbudí to ve mně i vizuální vjem.

Hudba a vizuální vjem jsou propojené. Hodně se to odrazilo na našem předposledním albu Ležatá osmička, kde jsem ke každé písničce v její rané, nedokončené fázi vytvořil akvarel.

I album A/B jsem doprovodil akvarelem, který svou jednoduchostí evokuje charakter desky. Pro mě je zábavné takto pracovat i na koncertech, vizualizovat hudbu do scény a používat projekce. Divák potom má komplexnější zážitek.

Vystudoval jste AVU, neuvažoval jste o hudebním oboru?

Volba byla jednoznačná. Většina lidí mě zná z oblasti hudební, ale hudba pro mě byla vždy koníček. Už od páté třídy základky jsem věděl, že bych chtěl na výtvarnou školu. Nechtělo se mi na gympl, protože tam bylo moc učení a mě bavilo kreslení. Kreslil jsem od dětství a šlo mi to možná o něco líp než ostatním dětem.

Díky tomu mě rodiče nasměrovali na přípravku k jedné paní sochařce, která mě učila chápat tvary a barvy. Bavilo mě to, podpořilo můj záměr a měl jsem jasno, co chci dělat.

To jste byl už jako kluk docela cílevědomý.

Vlastně jo, když to tak srovnávám třeba i se svými dětmi. Šel jsem si za svým a podařilo se mi dostat se na Hollarku (Vyšší odborná škola a střední umělecká škola Václava Hollara v Praze).

Tam mě to uhranulo. Ta atmosféra školy se mi líbila a možná to i souviselo s tím, že hned v prváku jsme prožívali ve škole sametovou revoluci. Do té doby jsem hrál tenis a byl chlapeček jak z cukrkandlu.

Nebyl jste rošťák?

To asi byl, ale vypadal jsem jako slušňáček. Maminka mě pečlivě strojila, nosil jsem bílé límečky a podobně. Pak jsem přišel do bohémštějšího prostředí, a to mě fascinovalo.

Naběhl jsem k dědovi do skříně, vytáhl z ní děravé košile a sako. Hledal jsem přes oblečení novou identitu. Byla to skvělá doba. Když přišla revoluce, stávkovali jsme a spali ve škole ve spacácích. Dost nás to stmelilo, první rok na střední a hned takhle divoký. Byl to jiný styl života a já s tenisem seknul.

Když se domluvíte se čtyřmi kluky z kapely na zkoušku, kam se fyzicky dostaví, je to závazek, říká o skupině Tata Bojs.

Foto: Archiv Milana Caise

Velmi brzy jsem si uvědomil, že chci pokračovat ve studiu na výtvarné akademii. Velmi brzy jsem se začal chystat na přijímačky na akádu (Akademie výtvarných umění v Praze) a vizuální umění jsem vystudoval. Paradoxně se mu věnuju o trochu méně něž hudbě.

Čím to?

Muzika je záležitostí více lidí, ve svém vizuálním světě jsem sám. Když si člověk nalinkuje, že teď bude týden malovat, většinou to úplně nevyjde. Ale když se domluvíte se čtyřmi kluky na zkoušku, kam se fyzicky dostaví, je to závazek.

Pokud se to ještě děje v symbióze, a jsou i výsledky, je to dost motivující. Člověk je ochoten tomu dát dost času. Ale pořád to beru spíš jako koníčka.

S tolika oceněními za vaši hudbu se necítíte jako profík?

Samozřejmě se muziku snažíme dělat profesionálně, ale je to z velké části zábava. A to je důležité.

Díky hudbě jste také známější, ale ruku na srdce, zpívající bubeník na podiu je víc sexy než malíř či sochař schovaný v ateliéru, nebo ne?

To je mediální svět a jeho masírka, řekl bych.

Myslíte? Vždyť na výstavu přijde o dost míň lidí než na koncert.

To s tím souvisí. Kdyby svět abstraktního umění byl pro média z nějakého důvodu zajímavý a psalo se o něm tak jako o tom hudebním nebo filmovém, z malířů budou hvězdy.

Ve vaší tvorbě se objevují kódy, zkratky, technologie… Proč vás to tak fascinuje?

Není na nich vše jen pozitivní, ale to, že o nich zpíváme, neznamená, že je jen obdivujeme. Je potřeba to udržet v rovině, kdy my ovládáme je, a ne ony nás. Je to však něco, co musíme vzít jako součást vývoje a života.

Nevíme, co s námi všechny ty signály, co lítají povětřím, udělají. Nevíme, jak budeme vypadat za dvacet třicet let a jak naše děti. Jestli je to nezdeformuje a nezačnou žít několik paralelních světů, což už se možná některým děje.

Proto je podstatné dávat dětem pravidelné dávky reálného života. Hmatatelných vjemů a zážitků.

Máte tři dcery. Jsou v užívání technologií o hodně dál než vy?

Zdá se mi, že jsou rychlejší. Dnešní děti obecně mají vytrénovaný mozek, létá jim to v něm rychleji. To ale neznamená, že by byly bystřejší. Nebo inteligentnější nebo snad dokonce moudřejší.

Nedávno jsme instalovali novou televizi a bylo třeba na klávesnici pomocí dálkového ovládání zadat nějaký nápis. Šipečkou pěkně nahoru dolů. Já to dělal jak idiot, mačkal, hledal. Dcera se toho chopila a měla to hned.

Prý jste se s baskytaristou Mardošou, se kterým jste kapelu zakládali, nikdy nepohádali, ještě pořád to platí?

Jednu hádku přiznáváme, a sice v páté třídě. Nebo čtvrté? Mardoša by věděl přesněji. On si tehdy šeptal něco s naším kamarádem Ondrou, říkali jsme mu Kalimero. Myslel jsem si, že si šeptají o mně, a tak jsme se kvůli tomu pohádali.

Témata, co si vybírám, jsou ta, co žiju, zkoumám a chci jim přijít na kloub, tvrdí o své tvorbě.

Foto: Archiv Milana Caise

Pak jsem se mu omluvil tím, že jsem ho pozval do kina na nějakou francouzskou komedii a bylo to zase dobré. S Mardošou se nejde moc hádat, on je velmi nekonfliktní. Když cítí, že je kolem energie, která mu není úplně příjemná, stahuje se do ulity. Nereaguje žádnou další impertinencí.

Ale jsou momenty, kdy si svou speciální silou dokáže prosadit, co chce. Je to zvláštní, ale funguje to. A to naše přátelství se přeneslo i do roviny našich rodin.

O čem bude nová deska?

Témata jsou různá. Začali jsme právě natáčet a zatím máme čtyři písničky. Jedna je o genetickém inženýrství a jedna taková dada, která reflektuje některé aspekty současnosti. Vypráví o tom, jak si člověk připadá vyhořelý a pak zjistí, že je jen unavený.

Vlastní zkušenost?

Vždycky se to s ní prolíná. Témata, co si vybírám, jsou ta, co žiju, zkoumám a chci jim přijít na kloub i jinak než jen mentálně.

Vystoupíte na vyhlašování Českých lvů. K filmům máte docela blízko, odkazy na ně se ve vaší muzice objevují, že? (rozhovor vznikl před vyhlášením cen)

Filmy mám rád, a kdybych měl víc času, díval bych se na víc filmů. Ale nejsem v nich tak zběhlý a nemám takový přehled jako Mardoša, ten je v tomto ohledu mnohem erudovanější.

K jednomu filmu jsem složil hudbu. Byl to Malý pán, výpravný loutkový příběh. Bavilo mě hudbou podpořit náladu a uvědomit si, jakou má autor hudby moc. Jak může změnit vyznění situací na plátně.

Jedna vaše píseň se dokonce jmenuje Filmařská.

Tu zahrajeme, kde jinde než na Českých lvech. Filmová témata, citace nebo samply se na našich deskách objevují. Vzpomínám si, jak jsme jeli na soustředění, kde vznikaly nové písničky pro album Biorytmy.

Když jsme byli unavení z hraní, pustli jsme si film. Myslím, že to byl Policajt nebo rošťák. Zaujala nás hláška, kterou jsme si pak vysamplovali a použili do vznikající písničky.

Pamatuju si tu scénu, Belmondo v ní přijel svým bourákem do kempu, a protože se tehdy u nás dabovalo, a výborně, vše, i druhý a třetí plán, byla slyšet reakce chlápka ze skupinky zevlounů: Hele, Lili, podívej na to fáro, to je vozejček, to bych potřeboval, tohleto, jenže to stojí prachy, víš?

Nikdo si toho ve filmu nemusí všimnout, ale nás zaujala ta dabérova dikce, a hlášku jsme použili na začátku naší písničky Vozejček.

Pronikl jste jak otec tří dcer do holčičího světa?

Příval ženské energie prožívám už patnáctým rokem. Je pozoruhodný a krásný. Měl jsem období, kdy jsem si přál kluka. To jsme čekali naši druhou dceru, Johanku, ale nevěděli jsme to, nikdy jsme si to nenechali říct dopředu. Sám mám ségru, a tak jsem chtěl mít taky takovou dvojici, a navíc pomocníka a pokračovatele rodu.

Ale přišla holčička, a musím říct, že když jsme čekali třetí, už jsem si holčičku přál. Líbí se mi mít tři dcery, ony jsou takové hodné a klidné. Když jsem viděl domácnosti, kde mají kluky, musel jsem uznat, že je to divočejší.

Jsem s holkami šťastný, jen se někdy semknou s mámou a hučí do mě. Třeba si usmyslí, že chtějí psa a hučí do mě dva roky. Ale máme kocoura a králíka, a já psa nechci.

Je ale fajn, že se vás ptají o svolení. Kdyby rovnou přivedly psa, bylo by to horší.

To si snad nedovolí, i když někdy mám pocit, že to k tomu spěje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků