Hlavní obsah

Michaela Maňovská: Zadek je v autě nejcitlivější senzor

Právo, Dana Kaplanová

Čtyřiačtyřicetiletá Michaela Maňovská jezdí rallye, je instruktorkou a matkou dcery Isabelle, kterou má s Němcem Frankem Bielou, pětinásobným vítězem závodu Le Mans.

Foto: archiv Michaely Maňovské

S Kateřinou Blahoutovou jsou již 14 let nerozlučnou dvojicí.

Článek

Jak jste na sebe narazili?

Při konkurzu na Fiesta Cupu v Brně. Bylo mi dvacet let. Frank tehdy jezdil za Ford, který hledal řidičku pro smíšenou posádku. Kluci z rallye mě přihlásili a já jsem pak v závodě skončila druhá. Frank si mě tam všiml a byla z toho velká láska. Pak jsme žili i s dcerou v Monaku.

Když do Monaka přijedete na dva týdny na dovolenou, je to úžasné. Ale jinak je to finančně náročná zlatá klec.

Jak se žije v Monaku?

Když přijedete na dva týdny na dovolenou, je to úžasné. Ale jinak je to finančně náročná zlatá klec. Tam se nevede normální život. Děti mají svého řidiče, chůvu, kuchařku, rodiče odlétají na golfové turnaje a na potomky nemají čas.

U nás v bytě někdy spalo i deset Izabelčiných spolužáků, protože byla legrace. Pořádala jsem například pyžamovou snídani, děti mi pomáhaly, pekly se mnou cukroví. To se u nich doma nekonalo. Isabelle záviděly, že má maminku, která dělá blbosti. Říkali mi Mama Miki a musela jsem s nimi chodit i na diskotéky, jinak by je rodiče nepustili.

Foto: archív Michaely Maňovské

Takže jste byla ženou v domácnosti?

Věnovala jsem se sice dceři, ale také jsem trochu pomáhala Frankovi jako manažerka, hodně jsme cestovali. Pak jsem spolupracovala s italskou stavební firmou, hlídala jsem stavby a rekonstruovala byty. Baví mě design. Chtěla jsem kdysi studovat architekturu, jenže můj otec byl politicky nepohodlný, a tak mě nepřijali.

Když bylo Isabelle šestnáct, rozhodla se, že chce maturovat v Česku, a ve třeťáku přešla na francouzské lyceum v Praze. Přemýšlela francouzsky, neznala českou historii ani některá slovíčka, a tak navštěvovala hodiny češtiny pro cizince. Mluví výborně francouzsky, německy, italsky, anglicky a samozřejmě i česky, ale některé výrazy – úhlopříčka, kružnice – vůbec neznala.

Setkala jste se s princem Albertem?

Ano, a dokonce mi nechtěně stoupl na nohu. Nesměl se mi omluvit, a tak poslal svého bodyguarda. On to udělat nemůže. V Monaku se přísně dodržují protokoly. Členů knížecí rodiny se nesmíte ani dotknout. Když princezna Caroline nakupovala v Carrefouru, lidé ji zdravili Dobrý den, Výsosti!

Naše Isabelle chodila do školy s nejstarším synem princezny Stéphanie a někdy si spolu hráli. Jednou do něj Iza trochu víc strčila a hned přiběhli bodyguardi. Jsou tam parky, jenže děti nesmějí na trávu, nemohou jezdit na kole. Není to normální život.

No, vidím, že se vám nestýská. Pořád se smějete…

Jsem veselá pořád. Ale prošla jsem si ukrutným peklem. Před lety mi objevili rakovinu dělohy a dávali mi čtyři měsíce života. Izince tehdy bylo sedm let. Spadla jsem až na dno, do nejhlubší jámy. Pomohli mi kamarádi, rodina a opět rallye. Posadili mě do auta jako spolujezdkyni, i když jsem měla po operaci vývody. Mnohé jsem si tehdy ujasnila.

Co například?

V nemocnici vedle mě umřela paní, kterou operovali ve stejný den jako mě. Tehdy jsem přehodnotila život, začala si ho vážit, přestala jsem nadávat, vyčítat a snažím se být pozitivní. Mám ráda, když se lidi kolem mě smějí, a proto ze sebe klidně udělám klauna. Nikdo přece nebude s ufňukaným a utrápeným člověkem, který si jen stěžuje.

Foto: Milan Malíček, Právo

Bylo mi 27 let a nechtěla jsem ještě odejít, měla jsem úžasnou dceru, a tak jsem bojovala. Dnes dokonce Frankovi děkuji, že mě nechal v největším srabu, protože jsem objevila, jakou mám v sobě sílu a co všechno zvládnu. Izabelka ale tenkrát ztratila dětství starostlivostí, péčí a strachem o mě. To mi je dodnes velice líto!

Co teď dělá vaše dcera?

Studuje management na Vysoké hotelové škole v Praze, ale v angličtině. Má maturitu z pěti jazyků. Jezdí závodně motokáry, a dokonce jela i na okruhu proti tatínkovi ve VW Scirocco R-Cupu v Německu. Naše rodinná řeč je němčina.

Do čtrnácti let jste vyrůstala v Příbrami, pak jste se přestěhovali do Mariánských Lázní. Co se dělo?

Tatínek je důlní inženýr a z Příbrami ho odveleli do Mariánek, kde jsem zůstala. Maminka už od roku 2001 nežije a tatínek se vrátil do Příbrami.

Tam se cítíte doma?

Bydlím také v Praze, ale nejčastěji jsem na dálnici. Mým bydlištěm je auto a tvar mého zadku kopíruje úhel sedačky. (směje se) Zadek je v autě nejcitlivější senzor. Podle něj poznám, jak se auto chová, jestli je ve smyku.

Závodíte od roku 2001…

Ano, tehdy jsem poprvé usedla za volant a vedle mě Kačka Blahoutová. Předtím jsem byla dva roky spolujezdkyní Petra Čečila. Je to náš soused v Mariánkách a v mládí mě velice ovlivnil.

V nemocnici jsem hned podepsala revers a ráno jsem s boulí na hlavě a bolestmi páteře odstartovala.

Jak?

Pořád měl před barákem auta, pořád u něj něco vrčelo a mě to lákalo. Myla jsem okna aut, dělala jsem mechanikům svačiny a pak jsem s nimi začala i montovat. Také jsem vozila auta na vleku do servisu. Často mi vypadaly kanystry a gumy, jak jsem jela rychle, a kluci se smáli, že bych měla závodit. A stalo se.

Co jste studovala?

Střední hotelovou školu, takže jsem v hotelu Esplanade dělala noční recepční a přes den jsem byla provozní v motelu Start. Také jsem pomáhala u kluků v týmu.

Foto: archiv Michaely Maňovské

Frank Biela (50), životní láska Michaely, pětkrát vyhrál závod Le Mans. Jejich dcera Isabelle (23) by ho ráda napodobila.

Stále jezdíte s Kateřinou Blahoutovou?

Jsme nerozlučná dvojice. Asi ji adoptuji jako druhou dceru. Je o jedenáct let mladší. Před těmi čtrnácti lety mě oslovili z Motosportu Český Krumlov, že by chtěli sestavit dámskou posádku. Tehdy už jsem žila v Monaku a o žádné spolujezdkyni jsem nevěděla. Přála jsem si normální ženskou, veselou, která ten sport dělá proto, že ji to baví, a nechce se jen předvádět před muži.

Volala jsem Petrovi a on mi ji našel. Je z motoristické rodiny, její tatínek jezdil rallye. Kačka měří 183 cm. Měly jsme závodit v malém Volkswagenu Polo, takže jsem se bála, že se do něj nevejde.

Kdy vás spolu uvidíme?

Letos jezdíme tzv. Setinové rallye ve Fiatu 500. Dostaneme mapičku a plníme úkoly: třeba musíme projet 250 m za 27 s a spolujezdec vypočítá, jakou rychlostí mám jet, tedy 33,33 km/h. Hodnotí se přesnost. V našem fiatu z roku 1970 je to docela dřina.

Proč máte tak staré auto?

Obdivuji funkčnost staré techniky a mám nostalgii k italským vozům. Na té akci mají všichni stará auta, jde o historické rallye. První se letos pojede 24. až 25. dubna v Praze, startuje se na Strahově a přes Hrad se pokračuje na Karlštejn. Zúčastní se také Izinka s kamarádkou. Bude to rodinný souboj dámských posádek.

Jak vás poznáme?

Vymohly jsme si startovní číslo 500 a nad světla fiatu jsme nalepily řasy. Ty máme také na mitsubishi, ale namalované, protože tam se jezdí rychleji. Kolegové z toho mají srandu.

Kde se vaše láska k autům vzala, když pominu vliv Petra Čečila?

Miluji rychlost – na lyžích, na kolech, na vodních skútrech. Také tatínek rád jezdil rychle a já jsem kdysi nechápala, že není zadýchaný, když s námi stoupá do kopce. Jako dítě jsem v autě zvracela. Ke všemu jsem si pletla strany – levou a pravou. Na spartakiádě, kdy se cvičila skladba Poupata, naše škola kvůli mně neuspěla, protože všichni cvičili doleva, a já doprava. Zkazila jsem to spolužákům. Proto mi nikdo nevěřil, že rallye zvládnu. Tam bych se spletla jenom jednou.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kluky z týmu nepřekvapí, že si holky při práci často zpevňují vlasy šroubováky.

Pochlubte se nějakým úspěchem…

V roce 2006 jsme s Kačkou jely až šestnáct závodů, přesedaly jsme z jednoho auta do druhého. Na rallye Mikona v Bratislavě si nás všimli Italové a nabídli nám Mitsubishi EVO VI, což je v rallye nejsilnější auto. A opravdu jsme se zúčastnily třídenní rallye v Luganu, kde se vstupné věnovalo na léčbu rakoviny. Byla jsem pro ně konkrétní případ. Vyhrály jsme dámský pohár.

Nejdřív se nám chlapi smáli, že se přišly ukázat modelky. Až když jsme jako první v Česku usedly do mitsubishi, uvěřili, že to myslíme vážně.

A mazec? Co se nepovedlo?

Před rallye Příbram jsme trénovaly a při posledním průjezdu jsme nabouraly. Pršelo, vběhl nám do trasy v levotočivé zatáčce pes, jela jsem trochu rychleji a najednou jsme letěly mezi stromy do aleje. Hlavou se mi mihlo – Ježíšmarjá, na Kačku NEEE! Zareagovala jsem dobře, přesto jsem urvala sedačku, měla jsem otřes mozku a už jsme jely do nemocnice. Kačka byla naštěstí v pořádku.

Takže konec závodu?

V nemocnici jsem hned podepsala revers a ráno jsem s boulí na hlavě a bolestmi páteře odstartovala. Bylo to kruté, všechno mě bolelo, ale jakmile jsem vyrazila, přešlo to. Po závodě jsem nebyla schopná dva dny chodit, zvracela jsem, šok se dostavil v plné síle.

Hádáte se s kolegyní?

Nikdy. Musíme si důvěřovat, jedu tak, jak mi Kačka řekne. V autě cítím zodpovědnost za dva životy. A říkám, že mám tři brzdy – nožní, ruční a mateřskou. Musím dojet bezpečně kvůli dceři. Nicméně rallye někdy, jak letíte krajinou, skončí i tragicky.

Teď už víc jezdím v Rakousku drifty. Před dvěma lety mi je nabídl Martin Jansa, majitel Action Racing Teamu. Jsem mu za to velice vděčná.

Co to je?

To znamená, že auta jedou kontrolovaným smykem, nesmějí se ani chvilku pohybovat rovně. Pořád jedete bokem, i v zatáčkách, koukáte bočním okýnkem, ne předním.

A proč? V čem je to pro vás zajímavé?

Udělat drift je umění. Je to zkouška citu na plyn.

Foto: archív Michaely Maňovské

Jejich historický fiátek zdobí řasy, stejně jako závodní mitsubishi.

Jak muži berou ženské posádky?

Nejdřív se nám s polem, hondou, s fabií smáli, že se přišly ukázat modelky. Až když jsme jako první v Česku usedly do mitsubishi, uvěřili, že to myslíme vážně. Nicméně s námi soupeřili – Jestli mě Maňovská předjede, trhám řidičák!

První závod s mitsubishi se konal v roce 2011 v Hořovicích, lilo jako z konve, hodně lidí se na nás přišlo podívat. Skoro jsem nespala, chtěla jsem, aby naše čtyřsetkoňové auto dojelo do cíle. Také jsem nechtěla zklamat Kaldu (Jiří Kalista – pozn. red.), mistra historických rallye, který nám auto půjčil. Řekl, že nám svěřil po své dceři to nejcennější, co má.

Byly jsme desáté a od té doby nás závodníci respektují. V A4 jsme skončily dokonce šesté. Nejsme už samy, dámských posádek přibývá a chlapi je berou.

Čím jezdíte v soukromí?

Říkám si Audiánka. Audi miluji, líbí se mi i designem. V Mariánkách bydlím na kopci, a proto potřebuji silnou čtyřkolku, jinak bych se v zimě nedostala domů. Ale přiznávám, že si občas na cesty půjčím i bavoráka X1 s velkým kufrem, protože máme velké psy.

Chtěla byste jet Le Mans?

Víc než ten okruh mě láká rallye. Iza by to ale jednou chtěla zkusit. Sen jí brát nebudu.

Jakou největší rychlostí jste jela?

Když jsem na letišti v Karlových Varech předváděla Audi TT – Bimoto se dvěma motory (600 koní) německé firmy MTM. Naměřili jsme 340 km/h. A s Frankem jsem jela 360 km/h, ale to jsem neřídila.

Reklama

Související témata:

Související články

Eva Samková: Už nejsem tak bezstarostná

Smolný pád ji na mistrovství světa v Rakousku odsunul až na šesté místo - pro suverénní olympijskou vítězku ve snowboardkrosu to bylo na první pohled možná...

Výběr článků

Načítám