Hlavní obsah
„Kondici doháním procházkami se svými jezevčíky. A neřesti? Káva a cigarety. Ale zase nepiju a obtěžuje mě nakupování.“ Foto: Petr Hloušek, Právo

Michaela Jílková: Zlomená a zklamaná rozhodně nejsem

Před necelým rokem plnily společenské rubriky informace o rozchodu nejvýraznější (a nejdéle úspěšné) televizní moderátorky diskusních pořadů Michaely Jílkové a podnikatele Michala Voráčka. Ona však rázným krokem bulvár stopla. Každý čtvrtek obléká svoje pracovní montérky – originální společenské modely – a ve svém pořadu Máte slovo dává prostor různým názorům na témata, která hýbou Českem. Jak říká: bojuje za občany.

„Kondici doháním procházkami se svými jezevčíky. A neřesti? Káva a cigarety. Ale zase nepiju a obtěžuje mě nakupování.“ Foto: Petr Hloušek, Právo
Michaela Jílková: Zlomená a zklamaná rozhodně nejsem

Co vám v poslední době udělalo radost a co vás naštvalo?

Hlavní radostí jsou moje děti Maruška a Kuba, jsme taková silná trojka, držíme hodně při sobě. To je úplně největší štěstí, které mě potkalo, rodinu považuju za nejdůležitější věc v životě. Jednadvacetiletý Kuba studuje v Londýně režii, což bylo jeho přání už od dvanácti. Chtěla jsem z něj mít advokáta, ale okolí říkalo: Míšo, neblázni, uvědom si geny! Jsi z umělecké rodiny.

Otec byl dramatik a spisovatel a druhým dědečkem Kuby se stal Vladimír Dvořák. Člověk by měl dělat práci, která ho těší a naplňuje, protože v ní tráví spoustu času. Nemá smysl nutit děti do něčeho, co nechtějí. Byly by nešťastné nebo by stejně později přeběhly k tomu, po čem toužily.

Proč syn studuje v Londýně?

Film je dnes mezinárodní záležitost. A Kuba chodil na dvojjazyčné gymnázium, takže mluví anglicky jako rodilý mluvčí. Dostal se napoprvé na prestižní školu, což je důkaz, že talent má. Je to pro něj zkrátka lepší…

Pravidelně za námi jezdí, nahrazuje Marušce chybějícího otce, moc nám pomáhá. A ona ví, že bratr je její jistota, je tady vždy pro ni a nikdy sestru nenechá na holičkách. To je pro mě obrovský dar, za který si všichni, kdo to vědí, Kuby hrozně moc váží.

A Maruška? Ta je temperamentní, rázná, chytrá. Jsem na ni pyšná. Odjakživa chce pomáhat, toužila být záchranářkou v sanitce, zajímají ji choroby, studuje příbalové letáky. Já je raději nečtu, pak bych nepozřela ani pilulku. Zatím to tedy vypadá, že by se nejlépe mohla ventilovat jako lékařka. Ošetřuje i naše psy, tři trpasličí jezevčíky.

Kotel, rok 2005. Jaromír Jágr. „Diskutovat s některými osobnostmi byla radost. Bohužel bývávalo, ale už to neplatí. Ti dnešní, zvlášť politici, se rychle mění a nikdo z nich nevyčnívá.“

Foto: ČTK

Čím si vás získali zrovna jezevčíci?

Líbí se mi. Musím taky myslet na to, že nejsem žádný sportovec a mít velkého psa, který potřebuje hodně pohybu, bych nezvládla ani časově. Jezevčíci mají přece jen krátké nožičky, ti naši navíc ztratili láskyplnou výchovou lovecký pud a byli povýšeni na společníky.

Ke všem přistupuji stejně, všechno nakupuji třikrát, jako u sourozenců, aby se neprali a nežárlili. Dva chodí navolno a nejmladší zatím na vodítku. Jmenuje se Hercule, podle Poirota (nejznámější postava britské spisovatelky Agathy Christie, puntičkářský belgický detektiv – pozn. red.), protože vypadá velmi inteligentně, oba rodiče jsou mistři světa.

Bojím se, aby ho nenapadl jiný pes, jezevčíci totiž mají napoleonský komplex a domnívají se, že jsou důležití a silní, takže si dovolí i na velká zvířata. Nejstarší Tarzan pochopil, že na větší se nevytahuje, když se rozštěkal na koně a jeden ho pořádně nakopl do zadečku. Jméno získal od chovatelů, při jeho rozměru působí směšně, ale na přání Marušky jsem ho nezměnila. Prostřední se jmenuje, taky od chovatelů, Ibar.

Pro samé radosti jsme nedotáhly první otázku: co vás trápí nebo štve?

Trápit mě může akorát politická situace. Nebo úroveň politiků. Pracuju s nimi už dvacet osm let a dlouho jsem měla hroší kůži, brala jsem je pouze jako práci. Před kamerou to stále striktně odděluji, jsem jako robot, profesionál. Ale v posledních letech jsem z úrovně politiky tak znechucená, že mi z ní je někdy špatně v soukromí.

Jste nejdéle působící moderátorka diskusních pořadů, ještě vás neomrzelo pohybovat se v jámě lvové?

Mě to baví a vidím v tom poslání. Počínaje Kotlem vymýšlím pořady, kde umožňuji občanům vyjadřovat se zcela bez cenzury k věcem veřejným a konfrontovat se přímo s politiky. Uráží mne, že pro politiky čtyři roky neexistujeme, ale jak se blíží volby, začnou nám pragmaticky podlézat.

Pobuřuje mě pokrytectví na předvolebních mítincích: jsou přehnaně srdeční, servilní, mluví s každým, rozdávají párky, balonky, koblihy. Každý hlas je jim dobrý, ale když se protlačí, kam chtějí, odmítají přijít do Máte slovo a bavit se s lidmi dál.

Diváci za dlouhé roky vědí a cítí, že jsem opravdu s nimi, že za ně bojuju, a takové pokrytecké jednání mě uráží.

Pozorujete posun v postojích, zájmech a kultuře projevu běžných lidí nebo politiků?

U občanů je to zhruba stejné, ovšem vidím odklon zájmu o nejvyšší politiku, o dohadování stran a jejich představitelů, kdo obsadí jaký post atd. Jsou už tak otrávení, že je to nezajímá. Proto volíme témata, která se občanů přímo, prakticky dotýkají nebo o nich hodně diskutují.

„Svou práci bych neměnila. Jsem ráda, že ke mně mají spoluobčané důvěru a svěřují mi své problémy. Jsem za to vděčná, je to velká satisfakce.

Foto: archiv ČT - Miroslav Kučera

U politiků je neštěstí, že jsou to čím dál víc šedé úřednické postavy bez charizmatu. Vytratily se výrazné osobnosti s vlastními názory, schopností zaujmout a vést. Nemyslím, že by slušní lidé do politiky nechtěli, jenže se nedostanou do čela kandidátek a na vyšší funkce, protože ve vedení stran se usídlili právě ti bezbarví, nevýrazní a slabí politici, kteří nemají zájem, aby byl někdo lepší než oni a předběhl je.

Bezpečně se cítí mezi průměrem, čímž došlo ke zmaru tradičních politických stran. Je to začarovaný kruh, v důsledku znechucení z tradičních stran mohlo pak vyrůst ANO nebo Piráti.

Jak vybíráte témata svých diskusí?

Jde o týmovou práci, můj šéf v České televizi je Standa Brunclík, dramaturgové Katka Dušková a Honza Smrž.

Nedá se říct, že by existovalo jedno nejsledovanější téma. Obecně lidi tíží problémy, s nimiž se musí přímo potýkat. Před volbami jsem se setkala s tím, že nevěděli, koho volit! Rozhodovali se na poslední chvíli, nebo volit vůbec nešli, což je škoda. Kdo nevolí, neměl by pak ani nadávat, jak rozhodla většina.

Pro mě je potěšující, když Máte slovo pomůže dobré věci, v konkrétním případě. Třeba do tématu o zubařích přišla maminka s invalidním, zdravotně postiženým synem, kterého nechtěli nikde kvůli jeho problémům ošetřit. Vzápětí se ozval vynikající zubař a vyšel jim vstříc. To pro nás byla velká odměna.

Ovlivnil váš pořad i řešení nějakého obecnějšího problému?

Určitě. Je přínosný i pro politiky, takový ministr se mezi normální lidi nedostane, může stokrát tvrdit, že jezdí po továrnách, ale pokud je ve funkci déle, je od běžných starostí izolovaný. Často po skončení pořadu přizná: To jsem nevěděl, nad tím se zamyslím.

Vidím, že skutečně má význam, aby lidi přišli a řekli o svých potížích do očí tomu, kdo je za ně zodpovědný. A ze setkání různých názorových proudů si každý udělá lepší, komplexnější obraz. Nic není jen černé nebo bílé. Tím dochází nenápadně k posunu názorů na politické scéně i v celé společnosti.

Překvapí, zaskočí vás někdy vývoj debaty?

To se děje v každém díle. Nikdy předem nelze odhadnout, jak se bude diskuse vyvíjet. Mnohdy postavíte proti sobě dvě strany, které se naprosto nesnášejí, a najednou se díky jakési nepředvídatelné chemii zklidní a dohodnou.

Jindy předpokládáte, že prožijete klidný večer, a vznikne velká vřava. Jakmile je víc lidí pohromadě, zafunguje mezi nimi záhadné naladění, až přeladění. Náš pořad je postavený na improvizaci, a proto musím být dokonale připravená.

V posledním roce pro mě bylo nejtěžší vydání o hokeji po mistrovství světa, kde jsme neuspěli. Sport nesleduji, a tak jsem doufala, že si to mezi sebou protilehlé strany vyříkají, místo toho se začaly mít rády, naprosto spolu souhlasily – a nemluvily.

Takže jsem musela klást spoustu otázek a tahat z nich odpovědi, což bylo velmi náročné. Paradoxně jsem nejspokojenější, pokud jen řídím diskusi. Čím víc zasahuji, znamená to, že debata vázne a musím ji popohánět.

Na padesátku Michaela rozhodně nevypadá. Nikdo by nehádal, že svoji vitalitu a úsměv vykupuje už asi těžko vyléčitelnými bolestmi.

Foto: archív ČT

Jak se vyrovnáváte s reakcemi na sociálních sítích? Jsou občas i drsné!?

Na ulici při osobním kontaktu se setkám jen s pozitivními reakcemi a anonymní diskuse nečtu. Když jsem dělala Kotel, dostávala jsem denně obrovskou krabici dopisů včetně nechutných anonymů typu: ať visím na lucerně, ať se stane něco mým dětem atd.

Věděla jsem, že jde o lidi nespokojené, zakomplexované, kteří si vylévají zlobu za svůj život. Ale stejně jsem se cítila po jejich přečtení ušpiněná, a tak jsem je přestala číst.

Vzpomínám, jak před časem, kdy jsem měla čerstvě zlomenou páteř a do televize mě s obrovskými bolestmi vozili sanitkou, na internetu stálo: Dobře jí tak! Takovými názory se přece nebudu ani špinit. Pro mě je podstatné, co mi kdo řekne do tváře nebo se podepíše skutečným jménem.

Po tom úrazu jsem nemohla řadu měsíců ani sedět, kdo to nezažil, netuší, o jak zásadní omezení jde. Jen jsem ležela, chodila o berlích a u počítače jsem klečela. Tehdy se zároveň zhoršil stav mého tatínka s rakovinou a bylo nutné jednat s lékaři, k nimž jsem se dostala taky jen sanitkou…

Jak probíhá váš den D – před a po vysílání? Čím se odreagujete, zklidníte?

Dělají si ze mě legraci, že mám nástupy přesně na minuty, třeba maskérka mě naposled upravuje ve 21.06. Přijdu do maskérny v půl šesté, pak je zkouška úvodu a další hodinu se ještě intenzivně učím příslušné téma, abych mu co nejvíc rozuměla a mohla pohotově reagovat.

S hosty se nebavím, říkám: popíjejte si kávu, já už makám! Tu hodinu ležím na posteli, kterou mám od zmíněného úrazu v šatně. Kvůli bolestem totiž stále nevydržím dlouho sedět. Maskérka pak nadává, co jsem si udělala s vlasy! Těsně před vysíláním se obleču, dají mi mikroport, obuju speciálně upravené boty s podpatky. Dřív jsem nosila jehly, dnes mi to zdraví neumožňuje.

Když zhasnou kamery, líbí se mi, že si všichni ještě chvíli povídají, občas se dokonce skamarádí. Náš tým má krátkou poradu a už volá Maruška, ať jedu domů. Cítím se vyčerpaná, přesto hned neusnu. Občas se mi ze stresu zablokují záda, až tak, že nemůžu chodit, musím absolvovat obstřiky a infuze. Lidi mě vidí na obrazovce jako vitální ženu, ale je to vykoupeno velkým nekomfortem.

Zastavme se ještě u vašich specifických kostýmů: navrhujete je sama?

Na starost je má šéfkostymérka Jarka Voláková. Momentálně spolupracujeme s vynikající módní návrhářkou Jiřinou Tauchmanovou – šaty jsou půjčené, s doplňky z běžných obchodů. Baví mě, když někdo řekne: Vy musíte mít doma šatů, kam je dáváte? Paradox je, že já osobně vlastním pouze jedny večerní šaty.

Vybíráme modely, fungující trochu jako divadelní kostým. Myslím, že divák se má mít na co dívat, odreagovat se. Od toho je televize, nejsem rozhlasový moderátor ani zpravodaj. Ženy se těší, co budu mít zase na sobě, a druhý den o tom diskutují. Vůbec mi nevadí, když se jim můj model nelíbí. Je to součást mé image.

Televizní debata z roku 2006, asi netřeba představovat…

Foto: archiv , Právo

Stejně jako projev, v němž uplatníte prvky herectví, které jste vystudovala.

Nepochybně. Když chcete mít svůj pořad, musíte mít mnoho specifických vlastností: umět ho vymyslet, prosadit a udržet. Můj způsob moderace není civilní, čistě novinářský, implementovala jsem do něj od začátku herecké prvky. Ale v civilu nejsem jako v Máte slovo, Maruška při mém odchodu do televize říká, že jí bude smutno. Odpovídám, ať si mě zapne. A ona reaguje: To nejsi ty, to není moje máma, ty nejsi taková!

Zároveň musíte umět zvládnout dav, pracovat s ním, budit respekt. To nelze naučit, buď to v sobě máte, nebo ne. Já v sobě mám silnou empatii, která mi ztěžuje osobní život, jsem v jádru velice citlivá a zasahují mě nálady druhých.

V Kotli, kde mě obklopovalo 160 lidí, jsem někdy přímo cítila negativní energii. Ale k tomu, abyste mohla řídit větší skupinu, empatii potřebujete, abyste se na ni napojila. Bez toho jsou všechna školení zbytečná.

Proč jste vlastně nikdy nehrála divadlo? Občas se mihnete ve filmu, naposled ve Fotografovi…

To byla epizodní role. Irenka Pavlásková je hodná, že mi zavolala. Vzala jsem to jen pro zábavu, zpestření. Já opravdu nejsem herečka. Ano, původně jsem jí toužila být, ale už na škole jsem zjistila, že mě to nebaví, není to moje cesta.

Ani syn mě nechce jako herečku. Když mu bylo asi patnáct, sháněl herce do svých prvních pokusů a my s Maruškou jsme u něj taky hrály, ovšem pak řekl, že jsme mu to zkazily. Nehrozí tedy, že by mě obsazoval do hlavních rolí. (směje se)

Vypadala by podle vás politika lépe, kdyby v ní bylo víc žen?

Jsem přesvědčená, že ženy jsou u nás stále diskriminovány – v platech, při hledání práce. Přetrvává názor, že hlavou rodiny je muž a žena má poslouchat… Naše společnost dostatečně netrestá domácí násilí na ženách: je nehorázné, dá-li muž ženě facku se zdůvodněním, že si to zaslouží.

Ale co se týče politiky, nemyslím, že by víc žen znamenalo zlepšení. Ženy do ní nejdou většinou proto, že je časově velmi náročná, a ony upřednostňují mateřství. Což je nejkrásnější součást života, proto jsem i já šťastná, že jsem žena. Pokud se přesto rozhodne do politiky jít, třeba když děti odrostou, bývá muži často degradována, zesměšňována a to málokterá vydrží.

Výsledný zbytek, který tohle všechno překoná, musejí být tvrdé ženy. Měla jsem ráda paní ministryni Marksovou, která hodně cítila s občany, ale jinak mám zkušenost, že sítem projdou pouze ženy z oceli s obdobnými vlastnostmi jako muži. Neplatí pravidlo: žena rovná se kvalitnější politik.

Letos jste oslavila padesátku, necvičíte, přesto jste pořád štíhlá. Je to díky genům, nebo přísnému jídelníčku?

Sportovat nemůžu, ani kdybych chtěla, chodím jen na rehabilitace. Ale jídelníček si hlídám. Pokaždé když jsem držela dietu, jsem ve výsledku přibrala. S krabičkovou dietou jsem nabrala čtyři kila, protože jsem pořád cítila hlad a večer jsem to doháněla.

Já neumím diety správně držet, hrozně mi vadí, když dostanu příkaz sníst v poledne tři plátky šunky a k večeři mrkev. Raději jím všechno, ale s mírou, nesmím o tom moc přemýšlet. V okamžiku, kdy si řeknu, že mám zákaz sladkého, budu ho chtít tím víc.

Já hubnu hlavně při velkém stresu. Ten jste asi zažila nedávno kolem rozchodu s Michalem Voráčkem. Psalo se, že jste prý moc náročná, kritická atd… Nějak mi to k vám nesedí.

Psaly se nesmysly. Byly to lži, které jsem si s dotyčnou redakcí vyřídila. S tím, že budou-li se opakovat, podám trestní oznámení.

Moje oficiální stanovisko znělo: Zodpovědnost k rodině, slušnost a dodržování morálních a lidských zásad je pro mě absolutně klíčové a budu tyto hodnoty chránit vždy a před každým. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat, chráním své děti.

S Michalem Voráčkem v začátcích jejich vztahu před patnácti lety. Některé věci zkrátka nelze odhadnout…

Foto: ČTK

Rozpadlo se vám už druhé manželství, jaké jste si z toho vzala ponaučení?

Že si mám vybírat jiné muže. Žila jsem se svými manžely dohromady 27 let, z jednoho vztahu jsem šla do druhého. Po tak dlouhé době je příjemné nemuset dělat kompromisy, dohadovat se, co smím koupit, kam dát mísu...

S dětmi se domluvíme na všem, máme demokracii. Náš domov milujeme, je to ráj, kde ze mě vše spadne a jsem šťastná. Staré heslo, že nejhorší je nuda, jsem změnila. Nuda je hrozně fajn. Už nechci žádná vzrušení, napětí, změny. Nejkrásnější je klid.

Cítím se mnohem spokojenější než kdysi. V mládí spřádáte pořád nějaké plány, chcete něco dokázat. Od určitého věku je lepší užívat si věcí, které máte, a radovat se z nich.

Jestli jsem udělala nějakou chybu, tak v tom, že jsem žila hodně minulostí nebo budoucností, co musím, co bude. Stejně bylo vše nakonec jinak. Dnes si vážím každého dne, co je, co mi život daroval.

Zůstaly vám nějaké iluze o životě, o politice?

Ale já mám iluze pořád, jsem velmi optimistický člověk. Mám ráda život a lidi, ráda jim věřím a vidím v nich vždycky to lepší. To se nezměnilo. Zlomená a zklamaná rozhodně nejsem. Někdo říká, že jsem příliš důvěřivá, ale kdybych v každém hned viděla to špatné, co by to bylo za život?

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků