Článek
Téměř dvacet let je jedním z hudebníků kapely Monkey Business. Vedle toho porotcuje, hraje ve filmech, tančí a od podzimu provádí diváky televizním pořadem o pivu. „Tyhle nabídky přizpůsobuju koncertům. Přes to vlak nejede,“ říká.
V roce 1997 jste začínal velkou hudební kariéru v talentové Caruso Show. Pamatujete si ten první dojem z „velké televize“, z jejího moderátora Pavla Trávníčka?
Tohle nebylo poprvé, co jsem vystupoval v televizi. S nadsázkou říkám: byl jsem takové televizní dítě, rodiče pracovali v československé socialistické televizi. Maminka jako kostymérka a tatínek jako rekvizitář…
Stop. Vaše maminka je kostymérkou stále, ne?
Dělá na Nově, konkrétně ve zprávách, obléká jejich moderátory.
Teď zpět k vašemu prvnímu většímu televiznímu zážitku.
Chodil jsem do takové druhé třídy mateřské školky. Jelikož táta dělal v televizi, zařídil naší třídě výlet do televize. Cítil jsem se skvěle, protože nás vyzvedl na vrátnici, já tak byl velký king, že on tam dělá…
Zavedl nás na natáčení pohádky Taneček přes dvě pekla, v níž hrál Pavel Trávníček. Další mé zkušenosti přišly až v pubertě, po sametové revoluci.
Kapela, s níž spojil kariéru, má u něj ve všem přednost. Letos (opět) dostali hudební cenu Anděl.
To už jste jen nekoukal, ale zpíval, ne?
Ani náhodou! Prvně jsem v televizi nezpíval, ale hrál. Chodil jsem totiž do školy s Kájou Smyczkem, synem pana režiséra Smyczka, jenž mě v roce 1992 angažoval do roličky v pohádce Kocourkov. Ani jsem nemluvil, jen jsem stál, kde mi řekli.
A tím se velkým obloukem, možná nesouvisle, vracím ke Caruso Show, k panu Trávníčkovi. Vidíte, mně tenkrát nedošlo, že mu mohu říci: my dva se známe léta, jsme skoro jako kolegové.
Asi by na vás dost koukal.
Vždyť já na něj taky koukal. Caruso Show se tehdy natáčela v kulturáku v pražském Ládví.
Konečně se vracíme k mé první otázce: jaké to bylo, stát před kamerou a zpívat?
Pamatuji si jediné: brutální trému. U písničky jsem neznal ani text, ani melodii. Měl jsem na ni jeden pokus. V mém podání pak opravdu vše vypadalo jako karaoke…
Upřímně? Vypadalo. Proč jste tedy do toho vůbec šel?
Tu písničku měl zpívat někdo jiný. Jenže to odřekl. Mě pak oslovila maminka Jakuba Švejdy, kamaráda ze základky, jež pořadu dělala produkční. Zavolala v osm večer a řekla: „Hele, točí se za pár hodin a já už nikoho neseženu. Ty jediný umíš zpívat, aspoň trochu.“
Na pódiích mu to hlasově i barevně ladí se zpěvačkou Terezou Černochovou.
Což na vás platilo.
Ne, sice jsem už zpíval, měl jsem nějakou tu první kapelu, ale rozhodně jsem netoužil po televizi, a ještě po takovémto pořadu.
Jenže produkční Monika mi za půl dne natáčení slíbila pět tisíc korun, čímž mě okamžitě korumpovala. Začal jsem přepočítávat, kolik žvejkaček za to bude.
Žvýkaček?
Hele, byl jsem mladý. Ještě jsem moc nepil, nepařil, nemejdanil. Takže mě napadly vážně ty žvejkačky. Na nabídku jsem kývl, abych se až poté dozvěděl, že ta písnička je daná.
Ono se vše předtáčelo, k tomu se dodávaly různé scény. Takže jak tam stojím u té telefonní budky, je zinscenované, dotáčelo se asi tři dny poté, co jsem vše odzpíval v tom kulturáku.
Tenkrát jste vyhrál a získal zájezd do Tuniska, ale čisté vystoupení to úplně nebylo, že?
Ani náhodou. Je znát, že ta písnička je v úplně jiné tónině, než měla být. A zpívám ji strašně.
Posuňme se v čase. Loni jste seděl v porotě soutěže SuperStar. Má podle vás smysl?
Já bych podobnou cestu talentovaným lidem určitě doporučil, jinak bych v porotě neseděl. SuperStar je výborný výtah nahoru. Říkal jsem soutěžícím, že jim ulehčí výstup po řadě obtížných schodů, má to ale velký háček. Musí téhle popularity rychle využít. Kvaltem nahrát desku, přesvědčit lidi, že nejsou „rychlokvašky“. Pád dolů je strmý a bolí.
Je to i důvod, proč se často místo vítězů prosazují ti za nimi?
Dá se to říci, až na jednu výjimku, Anetu Langerovou. Ti vzadu, klidně sedmí devátí, mají tu výhodu, že se na ně rovnou nekouká. Jdou sice znovu schod po schodu, ale někdo někdy o nich již slyšel.
Jistota ovšem v branži není. Sám nevím, co se stane za dva tři roky. Třeba Monkey Business nebudou… Teď ťukám na stůl, protože doufám, že budeme hrát až do konce životů. Já mám kapelu hrozně rád, jsem přesvědčený, že je nejlepší na světě.
Ceny Akademie populární hudby Anděl v roce 2007.
Řeknu vám, pane Rupperte, zastavit vás v řeči je dost obtížné. Našla jsem americký průzkum, že žena řekne denně 16 tisíc slov, muž asi sedm tisíc. To na vás asi nesedí.
Mám pocit, že tohle je rozdíl mezi americkou a českou slovní zásobou.
Mám to chápat tak, že jako Čech víc mluvíte, neboť vám to česká slovní zásoba umožní?
V tom to asi nebude. Moje žena je taky Češka. Ale my doma mluvíme všichni tak nějak na stejno. No, možná je to tak, že moje milovaná žena hovoří o něco míň než já, ale co řekne, to platí, a já si na její rozhodnutí nemůžu stěžovat. (smích)
A co vaše dcery? Jak ty to mají s mluvením?
Stejně jako my se ženou. Mluví stále a my jsme za to rádi. Chápu, proč můj táta miloval dobu, kdy jsem ještě neuměl moc mluvit, ale už jsem věděl, že se chci vyjadřovat. Tvořil jsem jakási neoslova.
Zmíněné roztomilé období má teď naše mladší dcera Maruška. Prvorozená Anežka je ukecaná po mámě i po tátovi.
Jednou jste také řekl, že Anežka je doma admirál, vaše žena generál a vy „jen“ plavčík.
Trefnější je asi definice Kryštofa Hádka… On svou funkci v rodině definuje: jsem proviantní kapitán, na lodi by to byl asi proviantní důstojník. A ještě nakupuju drogerii, včetně plen. Samozřejmě je to bráno hodně s humorem.
Vždy se nějak dohodneme, kdo co obstará, dost nakupujeme on-line. Ale obecně nemám problém skočit pro mlíko, dojde-li.
Taneční kvality předvedl ve StarDance v roce 2013.
A ochotně, bez problémů?
Proč bych s tím měl mít problém?
Někteří muži by řekli: „Ženo, došlo mléko, zařiď to.“
Jsou muži, kteří se jen podívají, a ženě dojde, co došlo. Takovou pozici jsem si v rodině, pravda, zatím nevybudoval. (smích) Asi jsem začal špatně.
Ženský svět ještě neopustím. Občas se výstředněji oblékáte. Co na to říká vaše máma kostymérka?
Jak kdy. Stává se mi, že mě někde vidí na fotkách, v televizi, pak mi volá a sdělí mi, že to nebylo úplně ono. Tohle je zcela v pořádku.
Zároveň je velmi chytrá, ví, že se věci mění. Dneska je zcela běžné, že si chlap vezme kalhoty se vzorem a k nim košili se vzorem, což je absolutně mimo bonton, ač tento trend dokonce razí některé módní domy.
S těmi oděvy souvisejí koncerty Monkey Business. Stále na nich děláte provaz?
V určitém okamžiku jsem si řekl, že ho asi všichni viděli, proto jsem se naučil plivat oheň.
Nedávno vařil s Emanuelem Ridim v televizním pořadu Manu a Matěj na cestě do Říma.
Aha, hádám, že vám z něj nehrozí vážné zranění jako z provazu.
Pozor! Já ten provaz zvládám bez zranění. Jednou jsme popíjeli, byl tam tanečník Jan Bursa a já jsem na požádání ten provaz vyšvihl. On nejdřív zjišťoval, zda jsem cvičil, měl koncert, pak reagoval jako vy: vždyť si můžeš něco utrhnout. Což mě nikdy, a to vážně, nenapadlo.
To zní až flegmaticky, což mi k vám nesedí. Vidíte nějaké své vlastnosti v dcerách?
Anežka je poněkud impulzivní a já tuším, po kom to má. Ale neoznačil bych se přímo za cholerika, ten je rtuťovitý, jeho emoce mu vydrží dlouho.
Když mě něco naštve, občas s tím mrsknu, zanadávám si a za minutu o tom nevím. Přiznám se, že moji ženu to dost popuzuje. Já jí pak vysvětluji, že nejsem naštvaný na ni, ale na kolo, z něhož mi spadl řetěz, já se ho snažím nasadit zpět, nejde mi to, proto jsem s ním říznul o zem…
Kolo na zemi vás pak uklidní?
Neuklidní, ovšem dojde mi Murphyho zákon: když už to tam devětkrát nenarveš kladivem, přečti si návod. Nebudu vám lhát, že se jím řídím. Občas vezmu podesáté to kladivo a zas nic.
Ruppertů je v ČR něco málo přes 30. Třetina z nich žije v Praze. To se všichni znáte, ne?
Skoro. K tomu se váže jedna má vzpomínka na střední. Měli jsme tam češtináře, přísného, až krutého. Až když měl náš respekt, začal povolovat.
Jako vystudovaný pedagog pro mateřinky vám řeknu: tohle je nejlepší cesta. Děti jsou velmi krutá stvoření, sežerou vás za živa, dáte-li jim šanci. Neznají přetvářku, emoce neskrývají. Klidně vám řeknou: tady máš beďara.
S rodinou pravidelně navštěvuje karlovarský mezinárodní filmový festival.
A mám?
Nemáte, nebojte se. (smích)
Já se tak neprožívám, zpět k Ruppertům a k panu učiteli.
Když se nálada uvolnila, prozradil nám, že miluje genealogii. Vysvětloval nám, proč se jmenujeme tak a tak. Mí předci podle něj měli pravděpodobně anglosaský původ a naše příjmení vzniklo asi přesmyčkou z Roberta, někdy ve 14. století.
V pořadu České televize Tajemství rodu jsme s odborníky došli ovšem jen do 2. poloviny 19. století.
Do historie jste se vrátil i v televizním pořadu o pivu, že?
Já ho spoluprovázím. Projekt vymyslel pan doktor Zdeněk Susa, lékař v penzi, který se místo pacientů vrhl na pivo. Napsal krásnou knihu, podle níž se připravil dvanáctidílný dokument (Pivní putování – pozn. red.), který od září vysílá Česká televize.
Došel jsem k závěru, že pivo bylo u nás skoro u všech dějinných zvratů, událostí za posledních pět set let, možná déle. Takže to pivo, si myslím, je pro nás pro Čechy strašně důležité…
Na snímku s Andělem v roce 2014.
Uf. Zastavím vás.
Ještě vám řeknu příběh. Dávno, za komunistů, přijela sestřenice z Austrálie, teta se strejdou tam emigrovali, a přivezla si s sebou nápadníky, dva osmahlé svalnaté surfaře ze Sydney.
Můj otec uměl velmi dobře anglicky a zeptal se jich: Kluci, půjdeme na pivo, pijete pivo? Oni: Jasně, jsme Australani. Tak sehnal stůl ve vyhlášené pivnici U Tygra, objednal tři piva, oni se napili a táta se optal: Tak co, jak vám chutná?
Oni: No je to dobrý, ale prosím tě, Kájo, proč je tam tolik pěny? A jemu bylo jasný, že hází perly sviním.
Dokážete si představit, proč jste se stal moderátorem pořadu o pivu právě vy?
Já nevím, já jsem si vždycky myslel, že vypadám jako Jean-Paul Belmondo nebo Alain Delon, ale spíš mi všichni říkali, že vypadám jako Švejk, tak možná proto.
Švejk v podání pana Rudolfa Hrušínského?
Asi spíš Švejk pana Hrušínského, ne ten v podání pana Nolla (herec Karel Noll – pozn. red.). K pivu mám blízko i jinak. Bydlel jsem s rodiči na pražském Novém Městě v Myslíkově ulici. Občas jsem do tamních pivnic chodíval se džbánkem pro pivo, to se ještě smělo, či jsem tam vyzvedával tatínka. Nejvíc U Zpěváčků a U Bubeníčků.
Několikrát jsem pro něj byl U Fleků, kde jsme natáčeli i Pivní putování. Díky němu jsem se dozvěděl, že je to jeden z nejstarších pivovarů v Evropě bez přerušení výroby.
