Hlavní obsah
Marek Ztracený Foto: archiv Marka Ztraceného

Marek Ztracený: Nejvíc mě motivovali ti, co mi nevěřili a říkali, že bez nich nedokážu nic

Dlouho se zdálo, že zůstane zpěvákem jednoho hitu, a to hned toho prvního. Ztrácíš se z mojí paměti a lidi od nepaměti se znovu scházej, zpívá Marek Ztracený v písničce Ztrácíš. Její úspěch ho před lety vynesl na výsluní, po němž přišel tvrdý pád. Probralo ho až narození syna. V posledních letech však sází jeden úspěšný singl za druhým. A co víc, Karel Gott a Hana Zagorová mají díky němu po dlouhé době rádiové hity.

Marek Ztracený Foto: archiv Marka Ztraceného
Marek Ztracený: Nejvíc mě motivovali ti, co mi nevěřili a říkali, že bez nich nedokážu nic

Musím říct, že před deseti dvanácti lety, kdy jste začínal, jsem se o vás docela bál...

Tuším proč. Nejste jediný.

 ...že písničku Ztrácíš už nikdy nepřekonáte, protože se od vás několik dalších let nic nehrálo.

To je pravda. Z toho důvodu mi pak už lezla krkem. Jsem přesvědčený, že jsem složil minimálně podobně dobré. Ale je to těžké. Jsem kluk z Šumavy, který přišel s jednou písničkou, všechno se seběhlo hrozně rychle, najednou ji hrála všechna rádia, byl jsem ve všech novinách a televizích, ale už po půl roce se začaly rojit názory, že jsem rychlokvaška a zpěvák jednoho hitu.

Moje první deska přitom byla v prodeji jen několik měsíců. Bylo mi to líto a bralo mi to vítr z plachet, když jsem přišel s něčím novým a v rádiích říkali: Nám pořád funguje Ztrácíš, nepotřebujeme hrát nic jiného.

Zpětně si ale říkám, že měli pravdu. Další písničky možná nebyly až tak rádiové a já jsem zrovna neměl moc času něco skládat, protože jsem musel někde pařit a plnit stránky novin.

Moje maminka mi k Vánocům dala knížku ze všech výstřižků z novin, co za posledních deset let nasbírala. Dost jsem se nasmál, ale taky mi toho dost došlo.

Zpěváci se na své nejhranější songy dívají po letech různě. Někdo je má rád, jiný je hraje jen kvůli publiku. Jaký vztah teď máte se Ztrácíš?

Momentálně jsem do ní zamilovaný a dost nám to spolu funguje. Udobřili jsme se přitom až ve chvíli, kdy jsem složil píseň Léto 95, takže vlastně docela nedávno.

Na konci loňského roku jsem ji hrál ve vyprodané Lucerně jako host Hany Zagorové a v tu chvíli jsem si uvědomil, že je to zázrak. Publikum, které vůbec nebylo v uvozovkách moje, ji se mnou zpívalo od začátku do konce. Spousta muzikantů přitom nikdy takovou píseň neměla.

Odhlédněme od ní, protože v posledních dvou třech letech píšete jeden hit za druhým. Kdy se to zlomilo? Řekl jste si, že do toho víc šlápnete, nebo to přišlo samo?

Po tom humbuku na začátku jsem se v tom trochu ztratil. Mám složitou a divokou povahu a málokdo se mnou uměl pracovat. Spousta věcí mi byla proti srsti a já jim vzdoroval. Taky jsem vydělal hromadu peněz, ale všechny jsem je hned utratil, a ještě se zadlužil.

Jednoho dne jsem se probudil v pražském bytě po dalším mejdanu, kolem mě rozbité a rozlité lahve, asi deset spících lidí, které jsem neznal, měl jsem monokl a sedící na posteli jsem si uvědomil, že jsem na té své cestě za snem zabloudil.

Ten den jsem úplně odstřihl 90 procent lidí okolo sebe a začal znovu. Nejvíc mě motivovali ti, co mi nevěřili a říkali, že bez nich nedokážu nic.

Dával vám někdo na začátku kariéry nějaké „zaručené" rady?

Všichni. Ale leckdy nebyly dobré. Třeba můj producent mi před přímým přenosem z cen Anděl 2008, na který mimochodem koukala celá moje rodina, řekl: Jestli chceš, aby si tě lidi zapamatovali, tak bys měl udělat něco zajímavého. Třeba skočit do lidí nebo rozbít kytaru.

Já tam byl celý den, popíjel jsem, na pódium jsem přišel v dost ovíněném stavu a v půlce písničky mi blikla hlavou jeho slova. Popadl jsem kytaru a rozbil jsem ji. Samozřejmě to působilo strašně. Ještě to dokonal Richard Krajčo, který Anděly moderoval: Marku, tuhle kytaru mohl dostat nějaký malý kluk z dětského domova. Od té doby kytary už nerozbíjím...

Se svojí kapelou. Zleva Patrik Bartko (kytara), Jan Vaníček (baskytara) a Marek Fryčák (bicí).

Foto: archiv Marka Ztraceného

Bylo období, kdy jste pochyboval, že se hudební kariéra podaří?

Trvalo asi dvě hodiny. V době, kdy jsem se dostal na dno, jsem jednou seděl doma v Železné Rudě, koukal jsem ven, sněžilo a nějaké auto zapadlo. A já dostal nápad: Budu mít odtahovku! Šel jsem na internet a našel, že auto pro odtahovku stojí 12 milionů. Tak jsem se na to vykašlal a vrátil se k pianu.

Přinesl vám úspěch první písně to, po čem jste toužil – popularitu, zájem fanynek, peníze?

Vlastně jo, ale trochu jinak. Od svých šesti let, kdy jsem skákal u televize a napodoboval Freddieho Mercuryho, jsem si to představoval, ale ne tak, jak to nakonec vypadalo.

Najednou jsem musel poslouchat rady spousty lidí. Chtěl jsem hrát tvrdší písničky, zpívat o jiných věcech, ale oni říkali: Ne ne, ty seš ten hodnej kluk. Nebyl jsem to úplně já a dost jsem se v tom plácal. Velké štěstí, že se mi pak v roce 2011 narodil syn. Největší zásluhu má on. Je mojí největší inspirací.

Jakou představu jste měl o tom, kdy založit rodinu?

Tak ve čtyřiceti, což mi nevyšlo. Vždycky jsem chtěl mít rodinu, ale ne takhle brzo v šestadvaceti. Syn rozhodně nebyl plánovaný, navíc se narodil za dost hysterických okolností, protože s přítelkyní jsme se ještě před porodem rozešli, ačkoli jsme se pak po nějaké době znovu dali dohromady. Zpětně si ale uvědomuju, že nebýt jeho, asi bych neskončil úplně dobře.

Měli jsme střídavou péči a já jako ‚popstar‘, která se neuměla postarat sama o sebe, jsem najednou měl na starost malého kluka. Skončily časy pití a mejdanů. Byla to velká škola. Po půl roce jsem zjistil, že se na svět koukám úplně jinak.

Předtím jsem byl naštvaný na lidi, na všechny, měl jsem pocit, že mi všichni ubližují. Najednou jsem si uvědomil, že svět je hrozně fajn, začal jsem zase skládat a napsal jsem písničku Sex s ex. Když jsem ji zahrál kapele, poslala mě k šípku s tím, že jsem se definitivně zbláznil. Nakonec z toho byla tři měsíce nejhranější písnička v českých rádiích.

Tvrdí, že otcovství ho vrátilo na správnou cestu. Na snímku z něj syn Marek dělá gorilu, jak to sám malý umělec okomentoval.

Foto: archiv Marka Ztraceného

Syn se jmenuje po vás – nezavařil jste mu tím, že má stejné jméno jako jeho otec, známý zpěvák?

Zatím ne, ale vnímám, že jsem to možná měl ještě promyslet. Může to přinést klady, sem tam víc pootevřené dveře, na druhou stranu ne každý mu kvůli tomu bude chtít nadržovat. Naopak mu to spíš budou dávat sežrat. Snad se to vykompenzuje. Je to skvělý kluk.

Znají jeho spolužáci ze školy vaše písničky?

Jsem z Železné Rudy, kde jsou všichni tety a strejdové a já znám děti z jeho třídy do posledního. Všichni si se mnou plácnou a myslím, že mě neberou jako Ztraceného, ale jako Baču, což byla moje přezdívka, než jsem se vydal do světa.

Jak se jezdí v zimě z Železné Rudy na koncerty?

Jsem na to zvyklý. Když se vracím, přijedu do těch serpentin, všude zapíchlá auta, a já jedu nahoru a cítím, že už jsem doma. Zvykl jsem si na to a nevadí mi to.

Dá se působit v populární hudbě z malého městečka v pohraničí? Nebo jen s kompromisy?

Jsou to ohromné kompromisy. Těch kilometrů, kolik najedu, abych viděl syna, jelikož je to 200 kilometrů od Prahy. Ale když něco děláte rád, tak se s tím vyrovnáte.

Mě pořád všichni lámou, abych šel do Prahy, ale já nevím. Vyrostl jsem v Železné Rudě, syn se tam narodil, na základní škole má stejnou učitelku jako já, jezdíme na lyžích, když vyjdeme z baráku, tak jsme v lese...

V Praze mám ale zázemí, protože v ní trávím několik dní v týdnu. Hotely a pronájmy mi nedávají smysl, tak jsem si tu vytvořil takový soukromý pánský hudební koutek.

Takže bez Prahy to tak úplně nejde.

Když jsem začínal, všichni mi říkali, že musím žít v Praze, ale dopadlo to tak, že já žiju na Šumavě, moje manažerka v Liberci a celá moje kapela je poskládaná ze všech koutů republiky. Z Prahy vyrážíme na koncerty, ale s rodinou žiju v Železné Rudě.

Mimochodem koncertoval jste tam někdy?

Před sedmi lety v tom nepovedeném období. Během vystoupení nám pořád někdo vytahoval elektriku. Ozvučení taky bylo špatné. Moc jsem se chtěl předvést, ale dopadlo to špatně.

Pak jsem tam udělal koncert na svoje třiatřicátiny, na Špičáku pod sjezdovkou. Bylo minus dvanáct, ale přišlo 2500 lidí. Skvělý zážitek a možná největší koncert, který se v Železné Rudě kdy odehrál. Tehdy jsem měl konečně pocit, že se můžu ukázat všem učitelům a učitelkám, kteří to se mnou neměli lehké a křičeli, že mě dají do polepšovny. Na koncertě jsme se udobřili.

Jste z muzikální rodiny?

Myslím, že jo. Táta hrál s kapelou bigbít, je rocker a vždycky nosil dlouhé vlasy. Maminka hrála na zobcovou flétnu a moc hezky zpívá. Sestra hrála na piano.

Přelom roku jste strávil s rodinou v Thajsku, v místech, kde kvůli bouři úřady evakuovaly desítky tisíc lidí. Jak se situace dotkla vás?

Trochu nás vyděsilo, jak se kolem bouře Pabuk psalo. Že se blíží, jsme zjistili náhodou na Facebooku, ale přes dramatické předpovědi se toho tolik nedělo. Hodně foukalo a byly vysoké vlny.

Náš ostrov to nejsilnější naštěstí o 20 kilometrů minulo a my sice strávili zavření na pokoji dva dny, ale strávili jsme je hezky. Hráli jsme hry a koukali na pohádky.

Dřív se dala popularita zpěváků změřit prodejem cédéček. Co je podle vás dneska měřítkem úspěchu, když si desky kupuje málokdo?

Buď vás mají lidi rádi, nebo ne, a nemělo by se řešit jak moc. Možná jsou pro mě takovým měřítkem koncerty a jejich návštěvnost. Když předloni na náš koncert ve Foru Karlín v Praze přišlo 3500 lidí a odcházeli nadšení, to je pro mě měřítko. Vítr do plachet mi dává, když vystupujeme jako velké jméno na nějakém fesťáku.

Čím větším písmem na plakátu, tím líp...

Vlastně ano. Kdysi jsem hrál i na návěsu od traktoru pro pár lidí a nikoho jsem moc nezajímal. Teď se o nás organizátoři perou a máme spoustu termínů i na příští rok, což je pěkný pocit.

Už taky rozumím pořadatelům, kteří mě před lety nebrali, když jsem se choval tak, jak jsem se choval. Ani jsem toho tehdy neměl moc co nabídnout.

Jste hodně aktivní i na sociálních sítích, neustále něco sdílíte. Patří to podle vás k udržování vztahu s fanoušky?

Prvních sedm let kariéry jsem si myslel, že Facebook a Instagram jsou móda, která přejde, ale pak jsem zjistil, že na nich všechno stojí a všichni mají statisíce fanoušků.

Já jsem s tím začal pozdě, ale našel jsem si určitou formu. Dávám tam jen to, co mě baví, nepředvádím se, abych nahnal desetitisíce fanoušků. Všiml jsem si, že spousta lidí fotí a točí svoji rodinu jen proto, aby měli nějaký obsah a dostali lajk. Pořád jim dávají telefon před obličej, když třeba kreslí, místo toho, aby je radši pohladili. Nerozumím tomu.

Mám nastavené pravidlo, že když jsem doma se synem, tak telefon nepoužívám. Nicméně Mareček je teď ve stavu, kdy sám říká: Pojď, něco natočíme.

Prvních šest let jsem se bránil dávat společně s ním nějaké rozhovory. Asi před rokem za mnou ale přišel a řekl: Tati, já chci taky dělat nějaký rozhovor. Když za mnou přijeli z televize, předváděl jim, jak hraje na bubny a jezdí na čtyřkolce.

Jak jste zmínil, ve Foru Karlín, sále pro přibližně 3500 lidí, jste v listopadu 2017 oslavil deset let na scéně. Říkám si, že vzhledem k tomu, jak jste o sobě před pár lety pochyboval, to byla velká odvaha, možná i drzost.

Obrovská. Když jsem s tím nápadem přišel, každý mě odrazoval: Neblázni, uděláš si ostudu. Dopadlo to tak, že jsem málem dělal dva koncerty. Byl to pro mě malý zázrak.

Člověk nemá mít malé cíle, což já nemám, ačkoli kvůli tomu můžu působit namyšleně. Ale bude mi 34 let, na co bych měl čekat?

Jako skladatele jej vyhledávají i o generace starší zpěváci. Píseň Ta pravá ze stejnojmenného alba Karla Gotta je jeho dílem.

Foto: Profimedia.cz

Na Facebooku máte 30 000 fanoušků. V podstatě stačilo, aby přišel každý desátý. Nebál jste se, že budou líní?

Strašně jsem se bál. Bylo to i velké finanční riziko. Nejdřív jsem počítal s tím, že prodáme jen spodní patro, kam se vejde asi 1500 lidí. Kdyby se prodalo jen tisíc lístků, zkusil bych 500 rozdat. Ale během prvního týdne se prodalo 1200 vstupenek.

Plánovalo se to osm měsíců a byl to zážitek, který nevymažu z paměti. Přišel jako host i Karel Gott, ale já nevěděl, že přijde! Dorazil sice na zvukovou zkoušku, ale upozornil mě: Marku, není mi dobře, radši s tím moc nepočítej. Dozvíš se to až během koncertu.

Já jsem pak hrál na pódiu na piano a čekal, jestli se ozve. Mně to fakt nikdo předem neřekl. A najednou se ozvalo: Dobrý večer, Marku. Objevil se za mnou a já jsem si v duchu řekl: Ty vole, je tady! To byl jeden z nejhezčích okamžiků.

Díky vám mají dvě legendy naší populární hudby – Karel Gott a Hana Zagorová – opět po delší době rádiové hity. Píseň Ta pravá, kterou jste pro Karla Gotta napsal, má na serveru YouTube čtyři miliony zhlédnutí. Já nemám strach Hany Zagorové se také hodně hraje v rádiích. Jak jste se s nimi potkal?

Když jsem chystal Forum Karlín, spolupracoval jsem s člověkem, který je občas ve styku s Karlem Gottem. Řekl mi: Napiš mu něco, máš hromadu písniček. Karlovi o tom neřekl, ale mně nasadil brouka do hlavy.

Jednou jsem seděl na Šumavě, o Karlovi jsem si něco načítal, začal jsem hrát a složil první verše: Ty jsi pro mě ta pravá a já tvůj muž, když bylo líp i když bylo hůř. Trochu jsem se do něj převtělil a otevřel truhlu s frázemi a verši, které bych jako zpěvák nemohl použít. Nahrál jsem si to na cédéčko a přes asi čtyři lidi jsem si pojistil, aby se k němu dostalo. Jsem takový lobbista.

Karel mi zavolal za dva dny a pozval mě k sobě domů. Říkal, že je nadšený a že je to píseň, na kterou dlouho čekal. A byla ruka v rukávě. Uchvátil mě svojí pokorou, nikdy se nechoval povýšeně.

Udělali jsme tuhle píseň a pak se naše cesty začaly čím dál častěji proplétat. Díky tomu bylo snadnější pozvat ho do Fora Karlín jako hosta. Ještě mi zahrál v klipu k Létu 95, já naopak jemu jako host v O2 areně a v klipu k písni Ta pravá. Hezky jsme si to vrátili.

Nedávno jsem ho potkal, řekl mi: Víš, Marku, já jsem se rozhodl, že budu koncertovat a zpívat do devadesáti, tak mi zase něco napiš.

Pokud vím, u Hany Zagorové to bylo trochu jinak, protože píseň vznikla na její objednávku.

Když mi volala Hanka, nebyl jsem přesvědčený, že jsem ten pravý. Přestože ji vnímám jako obrovskou legendu, váhal jsem. Zjišťoval jsem si o ní víc věcí, i od lidí, kteří ji znají, a zjistil jsem, že oba neradi chodíme s davem.

Uvědomil jsem si, že bych byl blázen, kdybych pro ni něco nesložil. Zase jsem se do ní zkusil převtělit, poslal jsem jí to, a když přišla její nahrávka zpět, úplně jsem se při poslechu rozechvěl.

Už jsem párkrát někomu řekl, aby mou písničku nezpíval, protože si to nesedlo. Ale tady si to sedlo docela dost a já z toho měl slzy na krajíčku. Nehledě na to, že Hanka mě jako člověk úplně dostala. Je to výjimečná žena.

Jak se vám povede vcítit se do někoho, kdo je o dvě generace starší?

Je mi to bližší, sám nevím proč. Mám skvělý vztah ke starším lidem, možná je to výchovou. Dokážu si představit různé situace, sám sebe do nich zapojuju, přemýšlím, jak bych se cítil. Najednou to přijde. Cítím se líp, když skládám pro trochu starší lidi, než jsem já.

Teď třeba skládám pro Lucii Bílou, máme už tři písničky hotové, ale zase je to něco jiného, protože ona má svůj osobitý, vlastní příběh. Ale se skládáním pro ostatní asi brzy přestanu, protože nechci, aby se ze mě stala továrna.

Jste zavalený žádostmi o písničku?

Ano, denně. Píše mi spousta lidí, hlavně začínajících nebo youtuberů. Ale já s tím fakt chci přestat. Ne že bych byl lakomý, ale cítím se hlavně jako zpěvák a showman. Skládám pro jiné jen proto, že můžu a chci, nepotřebuju to dělat. A to je podle mě obrovská výhoda. Nechci, aby měl každý moji písničku.

Ale i Karel Gott je jen interpret a sám si písničky nepíše, takže potřebuje dobré autory. Vy ale nechcete být nikomu dvorním skladatelem, že?

No, když mi Karel Gott zavolá, že chce pět písniček, tak je asi udělám.

Marek Ztracený (33)

  • Narodil se v Železné Rudě jako Miroslav Slodičák. Na začátku kariéry si zvolil pseudonym, který si později nechal úředně zapsat jako nové jméno.
  • Prorazil s písní Ztrácíš ze stejnojmenného alba (2008). V témže roce získal ocenění Objev roku v anketě Český slavík.
  • Následovaly čtyři další desky, naposledy loni Vlastní svět se singly Léto 95, Vlastní svět nebo MinuLost.
  • Žije s bývalou moderátorkou hudební televize Óčko Marcelou Skřivánkovou.
  • V roce 2011 se jim narodil syn Marek, avšak nějakou dobu spolu partneři nežili.
  • Na svoje letošní narozeniny 26. února chystá velké oznámení týkající se koncertních plánů.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků