Manekýny v 50. letech nikdo neznal jménem

Profese manekýny u nás přetrvala i v časech mocného budování, práce v továrnách a v zemědělských družstvech, jen se jí tehdy říkalo demonstrátorka zboží. Ani tehdy ale ženy nechodily jen v montérkách či v teplácích. Ve volném čase si rády oblékly elegantní kostým nebo šaty.

Dozvuky první republiky se nedaly smazat ze dne na den. Týkalo se to i nejznámějších módních salónů, byť vyvlastněných, které ale nezanikly, protože v nich chtěly šít manželky nové vládnoucí garnitury.

Salón Podolská přejmenovali na Evu, ze salónu Rosenbaum se stal Styl, z Bárty Diplomat a z Knížete Adam.

Před časem mi fotografka Zuzana Kostiuková přinesla snímky svého otce, rovněž fotografa, Oldřicha Straky, mezi nimiž mě jeden obzvlášť zaujal. Fotograf na něm pózuje s manekýnkami Centrotexu někdy na počátku padesátých let, kdy pro tento podnik pracoval.

Centrotex zastupoval československý textilní a oděvní průmysl na zahraničních trzích a organizoval Centromódy, módní přehlídky pro zahraniční obchodní partnery.

S pomocí bývalých manekýn Marty Kaňovské a Dagmar Janečkové jsme se pokusily rozluštit, které ženy tehdy Straka zachytil. Až na výjimky se podařilo zjistit všechna jména. Na snímku je mj. sama Dagmar Janečková, Věra Chytilová, Ida Lahodová, Marie Jelínková, manželka trumpetisty Jiřího Jelínka, Míla Hrabětová, Věra Waldhansová, Věra Křížová.

Že vám většina těch jmen nic neříká? Není divu – tehdy se běžně neuváděla, tedy pokud se manekýna neobjevila třeba ve filmu. A to se naštěstí občas stalo. Vydejme se tedy po jejich stopách.

Jan Werich je ve své slavné dvojroli v Císařově pekaři a pekařově císaři obklopen samými krásnými ženami. Víte, že to byly manekýnky?

Když se v roce 1950 chystalo natáčení dvoudílné historické komedie o stárnoucím císaři Rudolfu II., který se místo plnění vladařských povinností zabývá tajemstvím umělé energie oživující golema, režisér Jiří Krejčík neponechal nic náhodě. Pečlivě volil obsazení všech herců, včetně epizodních rolí, a stejně důkladně postupoval i v případě dvorních dam. V průběhu natáčení byl však odvolán a nahrazen režisérem Martinem Fričem, který většinu rolí přeobsadil. Dvorní dámy však zůstaly v původní sestavě.

Jak se krásky do filmu vybíraly, o tom mi vyprávěla jedna z nich, Dagmar Janečková, v době natáčení ještě Moulíková: „Celkově nás tam bylo snad dvanáct a vybíral nás osobně pan režisér Krejčík. V mém případě to bylo tak, že do podniku Textilní tvorba, kde jsem pracovala, přišel Ladislav Rychman a pozval nás na konkurz.

Z Brna přijely Ida Lahodová a Věra Waldhansová. Věry Chytilové si všimli během přehlídky na Pražských vzorkových veletrzích. Mezi dvorními dámami nemohla chybět Nany Pitašová, která se později objevila ještě v několika filmech. Hrála například maminku malého Míši, Karla Smyczka, ve Vláčilově Holubici. Všechny jsme v té době byly manekýny.“

Císařův pekař ovlivnil soukromé životy nejedné dvorní dámy. Ida Lahodová, ač v té době vdaná za brněnského advokáta, se zamilovala do filmového architekta Jana Zázvorky. Její manžel tehdy doslova běsnil. Naléhal, aby byl Zázvorka vyhozen ze zaměstnání a – jak vzpomínal režisér Otakar Vávra – sháněl prý hasiče, aby se dostal do okna Zázvorkovy garsoniéry v Platýzu. Nebylo mu to nic platné. Ida se rozvedla, vdala se za Zázvorku, a stala se tak švagrovou Stelly Zázvorkové.

Věra Waldhansová byla mezi manekýnami výjimka. Byla totiž hluchoněmá, ale přes svůj handicap dokázala kolegyně učit ladné chůzi po mole. Také se během natáčení filmu zamilovala a vdala za asistenta Brožíka. Pro Věru Chytilovou byl Císařův pekař mezníkem. Díky němu pochopila, že ji vábí filmařina, uchytila se na Barrandově jako klapka a skriptka a podala si přihlášku na FAMU.

Dagmar Janečkovou během natáčení pozval Jan Werich domů na Kampu. „Možná to souviselo s tím, že jeho dcera Jana, která měla ve filmu malou roličku, se mnou probírala, jak to dělám, že mám velká prsa. Výtvarník Jiří Trnka mi totiž navrhl krásné zelené šaty s hlubokým dekoltem, který byl ale šikovně krytý průsvitným tylem. K Werichovým jsem nakonec nešla, zřejmě u mě převládl jistý ostych,“ vzpomínala paní Dagmar.

Manekýny v padesátých letech předváděly pro Dům módy (byl otevřený v červenci 1956 a jeho úkolem byl prodej luxusních oděvů a textilu), Družstevní oděvní tvorbu a Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK), který se transformoval v roce 1958 z Textilní tvorby. Panovaly mezi nimi velmi kamarádské vztahy a při přehlídkách zažívaly spoustu legrace.

Ostatně neměly si ani příliš co závidět. Předváděly pouze doma; do zahraničí se začalo jezdit až v šedesátých letech. Vyrážely na docela náročné, někdy i třítýdenní šňůry po republice rozhrkanými autobusy, všechno si vozily s sebou.

Samy se česaly a líčily. Mívaly jedinou pomocnici – švadlenu, která jim žehlila pomačkané modely a pomáhala je oblékat. Většinou je čekaly přehlídky pro výrobní družstva, ale přijít na ně mohli i další diváci. Konaly se v kavárnách, divadelních sálech i kulturních domech, často je doprovázel slovem profesionální konferenciér, někdy i hudební vystoupení nějakého zpěváka.

Odměnou jim kromě peněz bylo občerstvení, které pro ně organizátoři připravili. I když i tehdy manekýny dbaly na štíhlou linii, diety příliš držet nemusely. Uznávaly se plnější ženské tvary a nevadila ani výška pouhých 165 centimetrů.

Také věk se tolik neřešil – kariéru mohla manekýna začít klidně až po dvacítce a předvádět až do pětačtyřiceti. Při přehlídkách většinou nebyl přítomen žádný fotograf. Manekýny se fotily pouze pro módní a rodinné časopisy, nejčastěji v ateliérech.

Podívejme se na chvíli na módní trendy let 1955 až 1960. Nosily se úzké sukně s nízko štepovanými záhyby, anebo naopak sukně široké nabírané do širokého pasu.

U plášťů, které byly ve všech délkách (krátký, tříčtvrteční a dlouhý), byly široké kimonové rukávy a velké límce. Kostýmy měly delší límec a malé klopy.

U šatů převažoval snížený pas, nosily se kratší halenky přes sukni a také vesty. Vrátily se menší kloboučky včetně turbanů a čapek.

K večerním šatům – nejčastěji sametovým – nesměly chybět jako doplňky šály, dlouhé rukavice, lodičky, bižuterie a krajkový nebo vyšívaný kapesník.

Na závěr se přece jen vraťme ještě k teplákům, které byly na počátku padesátých let velmi žádané a někdy skutečně nošené i na nevhodné příležitosti. V roce 1952 vyhlásil časopis Žena a móda anketu pod názvem „Nosíte tepláky?“.

V té době byly s jejich výrobou problémy, lidem vadil střih (měly příliš široké nohavice) i kvalita materiálu. Na základě průzkumu pak v Textilní tvorbě nakreslili nové návrhy tepláků a ty měl vyrábět podnik Tena v Teplicích. Přesto se ještě o dva roky později čtenářky v časopise svěřují, že je na pultech obchodů hledají marně.