Hlavní obsah

Mám dvě profese, jinak nepřežiju

Právo, Markéta Mitrofanovová

V práci nejsou od rána do večera proto, aby si vydělali na honosný dům nebo na přepychové auto. Jejich druhá profese je mnohdy ani bůhvíjak nebaví. Dvě zaměstnání jsou pro ně zkrátka životní nutností. Nejsou peníze.

Foto: Profimedia.cz

Plno lidí musí mít kvůli neutěšené finanční situaci dvě zaměstnání.

Článek

„V práci jsem vlastně pořád. Domů se vracím o půl sedmé večer, uložím dceru a do deseti se učím se synem, který začal loni ve škole lajdačit,“ říká čtyřiatřicetiletá pramenářka Stanislava Filipcová z Mariánských Lázní, která ve volnu chodí uklízet dům podnikatelce ze sousedství. Nejvíc ji mrzí, že kvůli tomu skoro nevidí své děti, čtyřletou Nelu a třináctiletého Marka. Přestože se v mládí věnovala pět let kulturistice, pracovní kolotoč po rozvodu jí dává pořádně zabrat. Po manželovi jí zůstaly dluhy, a tak si musela najít další možnost obživy.

Do práce nastoupila, když holčičce bylo půl roku, protože nechtěla být zcela závislá na svých rodičích. „Už tak mi dost pomohli, když bance jednorázově splatili šedesát tisíc. Navíc mi hlídají malou a mamka, výborná kuchařka, pro nás všechny vaří,“ popisuje Stanislava své štěstí v neštěstí. Tvrdí, že práce má pro ni i terapeutický účinek. „Zapomenu na smutek a samotu, protože pořád nemám žádného přítele. Mužům jsem přestala důvěřovat.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Na kolonádě v Mariánských Lázních tráví vyučená prodavačka většinu pracovní doby.

Adidasky pro syna? Neexistuje

Na lázeňské kolonádě se věnuje hostům u tří hlavních léčivých pramenů. Vydává jim uschované pohárky a v různých jazycích, nejčastěji v němčině a v ruštině, odpovídá na otázky ohledně blahodárných účinků vody na ledviny a zažívací ústrojí. „Někdy jsem z práce psychicky vycucnutá, ale nemůžu si pomoct, já lidi prostě miluju,“ směje se vyučená prodavačka.

Přestože tráví osm hodin denně přímo u zdroje, minerální vodu nepije. „Je pro mě moc těžká a nedělá mi dobře na žaludek,“ paní Stanislava, kterou zdravotně rozhodil rozvod a strach z exekutorů. „Půl roku jsem se pořádně nevyspala ani nenajedla. V podstatě jsem jenom pila kafe a kouřila. Zhubla jsem za tu dobu třicet kilo, vypadávaly mi vlasy, a co tři měsíce jsem chytla nějakou virózu.“

Když po výplatě uhradí složenky a dluhy, zbude jí sotva tisícovka. Od paní, ke které chodí několikrát do týdne uklízet, dostane sice tři tisíce a od státu na děti patnáct set, ale to by tříčlenné domácnosti na potraviny a další nutné výdaje sotva stačilo. „Spoustu peněz mi naši ušetří na jídle, o které se skoro nemusím starat. Mámu navíc vaření baví, a i když má už třiasedmdesát, je plná elánu.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Aby Stanislava Filipcová uživila sebe a své děti, musela k práci pramenářky ještě přibrat uklízení.

Tvrdí, že nikdy nebyla zvyklá rozhazovat, a tak je pro ni normální, že nemůže vybírat ve značkových obchodech a jezdit na dovolenou do vzdálenějších destinací. „Syn už sice prožívá těžkou pubertu a chtěl by nosit, co zrovna frčí, ale uvědomuje si, jak na tom jsme. Naštěstí existují různé napodobeniny, a tak místo bot za dva tisíce skoro stejné za čtyři stovky. Na dovolenou jezdíme ke tchyni, se kterou vycházím dobře, do Frýdku - Místku. Je pravda, že o Vánocích pošle dětem čtyři tisíce, ale jinak se vidíme jednou za rok.“

Přes den v garáži, večer v orchestru

Že se chce v životě věnovat hře na klarinet, věděl rodák z Valašska Vlastimil Trllo už ve dvanácti letech, kdy začal chodit do lidové školy umění. Ani později na konzervatoři a Janáčkově akademii múzických umění však přesně netušil, jestli ho hudba uživí. „Tak jsem se do toho zakousl, že jsem nechtěl dělat nic jiného. Nakonec jsem po škole nevěděl, kam dřív skočit,“ popisuje období před třiceti lety, kdy nebyla pro kvalitní muzikanty o práci nouze.

Kromě toho, že byl zaměstnancem brněnského rozhlasu, vystupoval s nejrůznějšími kapelami, které doprovázely známé české zpěváky. Hrál v orchestrech Gustava Broma i Karla Vlacha, kde působí dodnes. „Je jen málo kapel, ve kterých jsem nehrál,“ usmívá se pětapadesátiletý muzikant, který se často účastnil i nahrávání filmové hudby. Do Prahy jezdil z Brna za prací až čtyřikrát týdně a ve třiadvaceti si mohl koupit dvoupatrový dům.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vlastimil Trllo se pro muzikantskou dráhu rozhodl už ve dvanácti letech.

„Slušné peníze se daly kdysi vydělat i při výjezdech do zahraničí, což už dneska není tak lukrativní. Vezměte si, že třeba japonský jen je díky silné koruně o čtyřicet procent níž než před lety,“ vysvětluje Vlastimil Trllo, jehož hlavním nástrojem se stal saxofon.

Jenže po listopadu 1989 kšeftů pomalu ubývalo a konkurence naopak posilovala. „Když v současné době absolvuje konzervatoř šest žáků na trubku, tak ani jeden z nich na tento nástroj hrát nebude. Pokud bude chtít aspoň učit, tak si nejdřív musí dodělat státnice z pedagogiky a z psychologie. Každý ředitel hudební školy má ale na stole třicet přihlášek od uchazečů na učitelské místo…“ popisuje drsnou realitu muzikantského prostředí. Aby s partnerkou houslistkou zaplatili složenky, musel si najít druhé zaměstnání. V pražském pětihvězdičkovém hotelu dělá už šest let garážmistra.

Dělá, co je potřeba

Měl štěstí, že narazil na zaměstnavatele, který ho uvolní, když potřebuje na dopolední zkoušku nebo několikadenní zájezd mimo Prahu. „Kdyby to tenkrát nevyšlo, nejspíš bych seděl někde na vrátnici,“ zamýšlí se muzikant, který v rámci druhé profese oceňuje také možnost projet se v autech, do kterých by si asi nikdy nesedl. „Řídil jsem tisíce aut různých světových značek a poradil jsem si i s Porsche nebo s Ferrari. Strach nemám, už je to pro mě rutina, ale samozřejmě jsem proti škodě pojištěný,“ říká Vlastimil Trllo.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Přes den saxofonista úřaduje v garážích pětihvězdičkového hotelu v centru Prahy.

Kromě toho, že hostům vozí auta do garáže, vyzvedává klienty na letišti a stará se o služební vozový park, dělá i další věci, které jsou zrovna potřeba. Jen konverzace se zákazníky mu trochu drhne, protože, jak tvrdí, umí jenom špatně německy. „Cestou do hotelu jim třeba ukážu, kde co můžou vidět, a řeknu jim, za jak dlouho budeme na místě. To ještě jakž takž zvládnu,“ usmívá se saxofonista a dodává: „Každý z naší branže má dneska minimálně dvě profese. Jeden můj kolega trombonista dělá v řeznictví.“

Po večerech Vlastimil Trllo vystupuje v muzikálech v Hudebním divadle Karlín, doprovází umělce s Orchestrem Karla Vlacha a hraje na plesech na pražském Žofíně či v Obecním domě. „Je pro mě důležité, aby kolem mě seděli dobří kolegové. A když si mě objednají do opery nebo do symfonického orchestru, zažiju i pořádnou dávku adrenalinu. Když sedíte a čekáte, až na vás přijde řada, tak prožíváte obrovské napětí, abyste to zahrála bezchybně. Pro saxofon jsou to většinou sólové party, takže z devadesáti procent kopu sám za sebe.

Nevím, do jaké míry by chybu poznal laik v hledišti, ale každopádně kolegové kolem mě velmi bedlivě poslouchají a dokážou být i škodolibí. Mám nicméně vyzkoušeno, že když se někdo splete a spousta muzikantů okolo se mu směje, tak do pěti minut udělají chybu právě ti, co se nejvíc posmívali. Ale nemyslete si, drtivé procento muzikantů jsou slušní lidé.“

Domů jen na přespání

Když musel politolog a odborník na extremismus Pavel Pečínka odejít z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, stal se v roce 2008 šéfredaktorem romského čtrnáctideníku Romano hangos. Jeho rodina s malými dvojčaty však z jeho podprůměrného příjmu nevyžila, tak se na nějakou dobu nechal zároveň na půl úvazku zaměstnat jako redaktor regionálního jihomoravského Deníku Rovnost.

„Díky kontaktům a znalosti prostředí se mi dařilo obě dost odlišné práce kombinovat. Redakce se navíc nacházely asi půl kilometru od sebe. Přesto mi práce každý den zabírala až čtrnáct hodin. Na povzbuzení jsem potřeboval asi osm šálků silné kávy a v redakci jsem si občas - s vědomím nadřízených - dal po obědě dvacet. Večer už jsem většinou nebyl schopen dát dohromady ústně souvislou větu. Ve všední dny jsem chodil domů skutečně jenom na jídlo a na přespání,“ popisuje Pavel Pečínka, jak se musel otáčet.

V takovém nasazení strávil rok a dnes zpětně přemítá, že to zvládl i díky víkendům, kdy se na sto procent věnoval rodině a zakázal si pustit počítač a příliš přemýšlet. „Nevím, jestli by to šlo vydržet déle, protože od letošního ledna už v Rovnosti kvůli redukci počtu zaměstnanců nepracuju. Z jednoho platu se nám pochopitelně žije hůř, i když fyzicky jsem díky osmihodinové pracovní době ve větší pohodě.

Z finančních důvodů jsem ale musel omezit své koníčky, především nákup odborné literatury a časopisů. Naštěstí žádná hýřivost nebo rozmařilost není nikomu v rodině vlastní, nikdo z nás netouží po pitomostech z reklam.

Nejezdíme už ani na zahraniční dovolené, omezili jsme oblíbené cestování po památkách v Česku, kino i divadlo,“ říká otec devítiletých dvojčat, který žije s rodinou v družstevním 2+1.

Státní úředník: Stíhám i svoje kšefty

Pětatřicetiletý Tomáš z Pardubic, který si nepřeje být z pochopitelných důvodů jmenován, se nechal před třemi lety zaměstnat v jedné státní instituci, aby získal jistotu stálého příjmu.

„Postupně přicházely na svět naše dvě děti a my jsme uvažovali o tom, že se odstěhujeme z domku mých rodičů a koupíme si byt,“ vypráví Tomáš, stavební projektant, který dlouhá léta pracoval sám na sebe.

„Najednou ale začalo ubývat zakázek a rodina vyžadovala stále víc peněz. Jako státní úředník teď zvládám obojí,“ usmívá se s tím, že vlastní kšefty si většinou odbude v pracovní době. „U nadřízených jsem v oblibě jako perfekcionista, takže nemůžou mít žádné podezření, že bych úkoly flákal. Prostě jich jenom není tolik, i když i u nás se propouštělo,“ naznačuje efektivitu výkonů ve státní správě.

Když si přece jenom musí odnést svou druhou práci domů, dělá hodně dlouho do noci. „Bylo období, kdy se zakázky začaly hrnout, a já jsem makal do čtyř do rána. V osm už jsem seděl v kanceláři jako úředník. Během dvou měsíců, kdy jsem se sotva stačil s dětmi pomazlit, jsem přibral deset kilo. Skoro jsem se nehýbal, pořád jsem seděl za stolem a při práci pojídal brambůrky,“ říká Tomáš, který ještě tři roky, co bude žena na mateřské, potáhne sám rodinný rozpočet. A jenom hypotéka spolkne patnáct tisíc měsíčně.

Reklama

Související články

Hledání práce jako televizní show

Počínaje prvním říjnem spouští televize Prima nový formát sociální reality show Moje místo, jenž v deseti dílech přiblíží cestu za novým uplatněním lidí, kteří...

Výběr článků

Načítám