Hlavní obsah

Luděk Sobota: Hypochondr jsem v podstatě odjakživa

Právo, Klára Říhová

Když se s ním chcete sejít, volá nejdřív manželku: „Adino, mám zítra čas?“ Druhý den v jeho stylové vile zjistíte, že nešlo o vtip, ale že je na své energické a praktické ženě doslova závislý. Vyhlášený bavič a komik, dnes i úspěšný herec dramatických rolí, přiznává, že závislostí patřilo k jeho životu víc.

Foto: archív ČT

V aktuálním seriálu České televize o vodnících a podvodnících Neviditelní. S Kristýnou Liška-Bokovu řeší rodinné trable a netuší, co ho čeká…

Článek

Modrý svetr mu ladí s očima, opálená tvář dává tušit pozdní dovolenou, knihy o medicíně a východních filozofiích potvrzují, že pijete kávu s vyhlášeným hypochondrem a filozofem-amatérem. Je překvapivě koncentrovaný, své pověstné hehehe nepoužije ani jednou, i když humor v hovoru občas probleskne. Trochu sarkastičtější a tišší, s melancholickým podtónem.

Čemu jste se naposled zasmál?

Zkouknul jsem na internetu pár humorných výstupů Na stojáka, moc mě pobavili pánové Knor, Pavlásek, Hynek… A docela mě to inspirovalo k tomu, že bych televizi nabídl podobný pořad, laděný do české noty. Stand-up je původně americká záležitost, nicméně já ho už kdysi dělal v Ypsilonce ve Večerech na přidanou, aniž bych tomu tak říkal. Pro mě to byly monology - vyšly později na desce s písničkami Ivana Mládka.

A co vám naopak zkazilo náladu?

Náladu mi kazí leccos, spousta maličkostí… Ovšem dohromady toho je dost. Hlavně věci z veřejného života, mimo jiné se mi zdá zbytečně jedovatý pan Kalousek. Nejvíc mi kazí náladu konflikty ve světě, z nichž začíná jít trochu hrůza… Taky mi kazí náladu moje vlastní neduhy, které doktoři nedokážou diagnostikovat a posílají mě většinou k psychiatrovi. Na to jsem už ale rezignoval, ten poslední chodil o holi, a jak jsem zjistil, byl na tom hůř než já.

O komicích se říká, že bývají často doma smutní. Platí to i o vás?

To by vám nejlépe řekla moje žena. S příbuznými se vidím jen párkrát do roka, ale myslím, že je většinou pobavím. Nedávno se stal členem rodiny i herec Jaroslav Sypal, který si vzal nevlastní sestru mé ženy. Je daleko hlasitější a větší extrovert než já, proti němu jsem introvert a trémista. Extrovertem se stávám až po nějaké skleničce, pak třeba převezmu otěže a začnu ostatní bavit.

Foto: Milan Malíček, Právo

Před vstupem na jeviště si taky pomáháte skleničkou?

To je něco jiného, jde o moji profesi - tam bavit musím. Za ta léta jsem se obrousil a naučil trému překonávat. V Ypsilonce a v Semaforu byla fajn uvolněná atmosféra, mohli jsme hodně improvizovat, což mi vyhovovalo. Nikdy jsem nevěděl, kdy do mě Honza Schmid strčí, a já vpadnu na jeviště.

Zato když jsem nedávno hrál v kladenském divadle ve Zdravém nemocném, měl jsem už na zkouškách problém - naučit se přesně text. Kolegové byli zmatení, že jsem říkal něco jiného, než stálo ve scénáři. Těžko se orientovali, ale nakonec se jim to zalíbilo a začali taky trochu improvizovat, tím se představení osvěžilo a mělo slušný úspěch.

Kdo vlastně přišel na to, že byste mohl být komik?

Je fakt, že jsem byl už odmala plachý, ve škole jsem se snažil sedět úplně vzadu, aby mě učitelé nevyvolali. Do dřevěné lavice si vyryl nádraží a jezdil tam tužkou a násadkou od pera jako vláčkem. Jen jsem dával pozor, aby se nesrazily. (smích)

Když nás na škole v přírodě v páté třídě rozdělovali do astronomického, botanického nebo divadelního kroužku, prohlásil jsem, že mi to je jedno. Tak mě dali do botanického a hrabal jsem listí… Divadelní kroužek ovšem na závěr připravil komické stínové divadlo, které mě tak rozveselilo, že jsem začal plácat o své rodině. Najednou se všichni smáli a nejvíc třídní učitelka Bláhová, která po mně pak chtěla, abych o velké přestávce bavil děti, aby v klidu svačily a nelítaly po chodbě. Sám jsem směl jíst až v hodině, to byla moje první výhoda.

Na základě té popularity jsem byl zvolen předsedou třídy, čemuž se velmi divili rodiče, protože jsem se nikdy nikam necpal a neprosazoval.

Jak to bylo dál?

Dál jsem šel na dopravní průmyslovku, vláčky mě pořád ještě držely. Jenže jsem brzy zjistil, že tudy moje cesta nepovede. A začal jsem se poohlížet, kde bych uplatnil tu bavičskou složku osobnosti. Naštěstí kousek od nás bydlel Jirka Krampol a nasměroval mě na DAMU.

Foto: Milan Malíček, Právo

S manželkou Adrianou tvoří už třiatřicet let nerozlučný tým a na její adresu nešetří chválou.

Ovšem nebýt profesora Nedbala, setkal jsem se s nepochopením, protože jsem měl úplně jiné názory na herectví než většina kantorů. Nemyslím, že vizitkou dobrého herce je zahrát cokoliv, kdo hraje všechno, ve výsledku nezahraje nic. Nedbal byl kdysi u Voskovce a Wericha a chápal, o co mi asi jde, tak si mě vzal do skupiny a zachránil mě.

Je snadnější diváky rozplakat, nebo rozesmát?

Asi je těžší rozesmát, i když občas se smějí úplným volovinám. Ale trauma nebo prokletí komika je, že musí diváky přivést k hlasitému smíchu za každou cenu, jinak jde o prohru. Což se mi stalo jen jednou v Ostrově nad Ohří, když publikum tvořili Němci. (smích)

V tomhle jsou tragédi ve výhodě, protože když je obecenstvo zticha, jsou naopak rádi. Takže teď, když jsem začal hrát vážnější role, je to pro mě v jistém smyslu snazší.

Bylo vaše přesměrování náhoda, nebo důsledek změny pohledu na život?

To ani ne. Kdyby záleželo jen na mně, raději bych se zase vrátil k té srandě, být komikem jsem bral jako životní úkol. Že dnes hraju jiným způsobem, neznamená, že bych se nějak změnil. Akorát mě udivilo, že mě kritika začala chválit. Když jsem hrál v komediích - a některé se myslím opravdu povedly -, nikdo mě nepochválil.

Za svůj herecký vrchol považujete éru v liberecké Ypsilonce, nebo v Semaforu?

Asi Ypsilonku. Vyzkoušeli jsme si tam různé žánry, i absurdní komedii Žert, satira, ironie a hlubší význam, kde jsem dostal roli notorického alkoholika. Režíroval to Evald Schorm.

Pak v Semaforu jsem už hrál jen jednu roli - popletu Sobotu. Co bylo v Ypsilonce jemně nahozené, to se v Semaforu režisér Roháč snažil ještě umocnit. Říkal: Musíte se zbláznit! A já pak byl opravdu za magora. Nejdřív mi to nevadilo, lidi řvali smíchy, jenže jsem si neuvědomil, že to přenesou do života a budou myslet, že jsem fakt na hlavu.

Foto: Cinemart

Otce hlavní hrdinky, která uteče od rodiny ke svému kadeřníkovi, si zahrál v novém českém filmu MY 2, jeho ráznou manželku ztělesnila Milena Steinmasslová.

Nelitoval jste rozpadu tandemu s Miloslavem Šimkem?

Byli jsme spolu za patnáct let sehraní v psaní her i na jevišti, a dokonce v tenisu. Za rozchod jsem mohl v podstatě já. Teď dáváme s Petrem Vondráčkem a Vítkem Fialou představení Ze Soboty na Šimka po čtyřiceti letech. Čtu tam dopis Slávkovi do nebe, kde se mu za to omlouvám. Ovlivnilo to tehdy pár lidí, kteří měli na našem rozbití zájem. A dodnes nevím, zda jsem se rozhodl správně, beru to jako osud.

Udělal jsem to trochu ze vzteku, napsal jsem hru s Láďou Smoljakem, která byla dobrá, ale ředitel divadla, vyfutrovaný bolševik s přezdívkou Skútr, ji nepřijal. Řekl, že Šimek chce dělat jinou hru, a buď v ní budu hrát s ním, anebo vůbec. A jak jsem byl naštvaný, odešel jsem.

Helenka na to možná vzpomíná hezky, ale její manžel ne. Nevím proč, když u toho nebyl…

A kdy jste se cítil nejlépe v osobním životě?

V soukromí jsem se cítil dobře snad pořád. Popularita byla příjemná, obletovaly mě krásné holky… Žádná velká krize mě naštěstí nepotkala. Akorát po tom rozchodu se Slávkem jsem chvíli nesměl do televize, nesměl jsem točit film Honza málem králem… Možná proto, že jsem onomu nejmenovanému na jedné oslavě vlepil záhlavec.

Raději přejdeme k těm slečnám. Jaký byl váš typ?

Já bral všechno, hlava nehlava, když byla hezká, blondýnka, tmavovláska. Byl to docela fičák! (smích) Asi nejvíc jsem ale obdivoval brunetky s modrýma očima, jako je moje žena.

Pěkně na vás vzpomíná Helena Vondráčková, to byl delší vztah?

Moc dlouhý ne, asi půl roku. Začal při natáčení filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Helenka na to možná vzpomíná hezky, ale její manžel ne, nevím proč, když u toho nebyl… Vzala mě tehdy i domů do Slatiňan a představila tatínkovi, tvářil se vstřícně…

Foto: archív TV Nova

Film Okresní přebor: Poslední zápas Pepíka Hnátka. Luděk Sobota jako Václav Orel, Miroslav Krobot v roli trenéra Josefa Hnátka.

Taky se traduje, že jste se sblížil s Dášou Veškrnovou…

Hráli jsme spolu v Zítra to roztočíme, drahoušku a Co je doma, to se počítá. A lidi si filmové páry rádi spojují. S tou jsem ale žádný románek neměl, na tu jsem si dával pozor! Kamarádila s mou ženou, vyměňovaly si šaty a chodila se k nám často opalovat na zahradu… Já si vůbec na herečky většinou dával pozor, na zpěvačky už tolik ne, jak je vidět. Ale víc jich neprozradím, jsou mezi nimi ještě známá jména. Raději ne.

Čím si vás natrvalo získala Adriana?

Dělala klapku u filmu, který se točil na Staroměstském náměstí, měla to jako praxi od filmové školy v Čimelicích. Líbila se mi, i když jako klapka moc nezvládala. Byla jí zima, a tak jsem jí půjčil kabát - no a teď už jí je musím kupovat. Pozval jsem ji do Semaforu, dlouho váhala, oba jsme měli vážnější známost. Pak přišla, já ji vzal na večeři a ona si vybrala nejdražší jídlo a pití. Později se přiznala, že kdyby to náhodou nevyšlo, aspoň se dobře najedla. Už tím mě okouzlila.

Spíš než logika vyhrál instinkt, nedovedu si to rozumem vysvětlit, asi jsem ho ztratil!

Platí stále, že vy řešíte peníze a ona vše ostatní?

Já je neřeším, jenom vydělávám. Ona je řeší… Na chodu domácnosti se ale vážně nepodílím. Možná trochu řeším, kam na dovolenou. Většinou jedeme se Světlanou Nálepkovou, je dobrá organizátorka a kamarádka a taky umí výborně anglicky, takže všechno vyjedná. Byli jsme společně v Indonésii, na Jamajce, na Zanzibaru…

Nejvíc se mi asi líbilo v Thajsku, ale tam jsme nebyli s Nálepkovou. Trochu mě vyděsila Indie, protože jsem měl na každém rohu pocit, že jsem tam už někdy žil. Dokonce jsem prý ze spaní mluvil nějakým neznámým jazykem, snad hindí…

Foto: archív ČT

Pohádka Tajemství staré bambitky - o tom, co se stane, když jediný spravedlivý loupežník pověsí řemeslo na hřebík - poběží v repríze během vánočních svátků. S rádcem Jiřím Lábusem.

Foto: archív ČT

Opět coby vodník, tentokrát v úspěšném seriálu pro děti Mazalové.

Věříte na minulé životy?

Potvrdil mi to i jeden profesor z indické univerzity a pak jsem si to ověřil při holotropním dýchání. Viděl jsem se jako malý kluk, který jde z rýžového políčka, vchází do ášramu a tam potká nějakou bohyni…

Nezabývám se tím nijak zuřivě, ale rád tomu věřím, taky jsem napsal píseň Reinkarnace, vyšla na konci našeho Směšného divadla. Říkám v ní: Končí všechna legrace a nadějí je reinkarnace. Beru ji jako určitou naději, byl bych nerad, aby smrtí všechno skončilo.

Proto jste se začal zajímat o východní filozofie?

Už předtím jsem četl Junga, kterého tohle téma přitahovalo. Přes něj jsem se dostal k buddhismu. A skončil jsem u Oshoa. Někdo ho odsuzuje, že měl přes osmdesát rolls-royců, ale já myslím, že to byl spíš určitý výsměch kapitalismu, že bohatstvím v podstatě pohrdal.

Co jste převzal z buddhismu do života?

Několikrát jsem se pokoušel o jógu, ale raději praktikuju Pět Tibeťanů, protože jsou rychlejší. Jóga vyžaduje moc času. Taky jsem se snažil meditovat, dokonce jsem prováděl dynamickou meditaci podle Oshoa, ovšem jen na samotě na chalupě, vyžaduje totiž velké skákání a hlučení. Dělat to tady, měla by mě rodina za blázna. Taky jsem meditoval na Bali u malé hinduistické svatyně, když holky odešly nakupovat…

Svého času jsem rád popíjel a dokonce začal kouřit. Za vteřinu dvanáct jsem se lekl a přestal s obojím. A oženil se.

Meditoval jste, kolik utratí?

(smích) No, jenže myšlenky mi pořád unikaly jinam. My Evropané to prostě nezvládneme.

Ovšem líbí se mi buddhistické moudro, že život je utrpení. Moji rodiče byli velcí pesimisté a já to převzal, celý život jsem byl pesimista, dejme tomu pesimista s nadějí. Což byl docela dobrý kalkul: neočekával jsem nic dobrého, a když se něco povedlo, měl jsem o to větší radost.

Foto: archív Luďka Soboty

Manžele Sobotovy přitahují exotické země, Luděk se dokonce domnívá, že v minulém životě se narodil v Indii…

Další východní moudro praví, že se zbavíme neřestí tím, že se jimi přesytíme…

I to se mi párkrát potvrdilo. Možná bych to nazýval spíš závislostmi nebo posedlostmi. Za prvé v sexu, což jsme už naznačili. Svého času jsem taky rád popíjel. Chutnalo mi pivo, víno i slivovice, pil jsem, co teklo. Jednou mě našla takhle pod obraz matka a strašně mi vynadala, že to se mnou jde z kopce a měl bych se oženit, abych v životě získal nějaký pořádek.

Měla pravdu. Tehdy jsem byl strašně vyčerpaný - divadlo, film, psaní… - a uklidňoval jsem se právě alkoholem. Dokonce jsem začal i kouřit. Za vteřinu dvanáct jsem se lekl, že bych se té závislosti nemusel zbavit - a přestal jsem s obojím. A oženil jsem se…

Vyměnil jste negativní závislosti za pozitivní - na manželce?

Přesně tak, dostal jsem se do opačného extrému a jsem skoro vzorný. Žena mi rozumí, jen nemá moc pochopení pro mou hypochondrii. Když mi je blbě, dostane trochu vztek, protože by chtěla, aby mi bylo furt dobře. To je jediné, v čem se neshodneme.

Marně vysvětluju, že mi je vážně špatně, co mě bolí a kde je asi důvod, že doktoři neléčí příčinu, ale důsledek. Nejvíc potíží mám se žaludkem a se střevy, občas i jiné. Adriana jen obrací oči v sloup, když si stěžuju, že mě třeba brní nohy…

Nejsou vaše obtíže spíš psychosomatické?

Myslím, že s psychikou nemají moc společného. Hypochondr jsem v podstatě odjakživa a jsem na to hrdý, jinak bych už dávno nežil, protože jako správný hypochondr se o sebe starám. Věřím jen doktoru Balázsovi, hematologovi na Homolce, a doktoru Lukešovi z Boskovic. Ti mi vždycky poradí a uklidní, berou mě vcelku, ne jen jako sadu orgánů.

Sám si rád čtu v knihách o medicíně a poznávám se, to mě zajímá skoro víc než Osho. Baví mě srovnávat odborné názory s přístupem alternativců a léčitelů. Nelíbí se mi oficiální postoj ministerstva zdravotnictví, které se je snaží redukovat a likvidovat. To by pro mě bylo strašné.

Foto: archív Luďka Soboty

S mladším synem Láďou, úspěšným trenérem, mají kamarádský vztah, vychovávala ho prý hlavně manželka.

Prý vaše potíže způsobují paraziti…

A léčím je becherovkou! Četl jsem, že paraziti, přesněji mikroby, bakterie, viry, plísně… útočí ze všech stran a způsobují 95 procent nemocí. Čím je člověk starší, tím má slabší imunitní systém, který je nestačí odbourávat. Biorezonanční přístroje je ale umějí změřit a někteří léčitelé vědí, jak se jich zbavit. Takže ano, kromě pilulek je odbourávám štamprlí becherovky.

Konec nemocem. Ve filmu MY 2 hrajete otce hlavní postavy. Našel jste se v té roli?

Můj hrdina je takový hodný, zato jeho manželka je metrnice. Má svoji dceru rád a snaží se ji pochopit. Jde zase o vážnější polohu herectví, což mi nedělalo problémy…

Sám mám dva syny a byl jsem děsně zaneprázdněný otec, hlavně u staršího Roberta, ten mě skoro neviděl. U mladšího Ládi jsem benevolentní a víceméně ho vychovává manželka, jako ostatně vychovává i mě. Obojí se jí daří.

Co dělají?

Láďa dokončuje sportovní školu, trénuje tenis a taky fyzickou kondici fotbalistů. Robert napsal erotickou, až mírně porno knihu Posedlí. Mám z těchhle věcí trochu ostych, možná věkem. Ovšem v mládí jsem byl taky posedlý, což on ještě zažil. Měl jsem ho brzo, v devatenácti. Je o dva roky mladší než Adriana a zpočátku nastala zvláštní situace, protože jeho maminka žila v Německu a my ho měli chvíli na starosti.

To jste brzo skočil do chomoutu…

První svatba byl v podstatě omyl, ani jsem za to nemohl. Každý má v životě nějaký průšvih, já tím způsobil velké trauma i rodičům a nerad na to vzpomínám. Ale se synem se vídáme docela často, dneska přivezl z chaty jablka. Udělal ze mě už dvojitého dědečka, ovšem vnoučata vídám málo.

Hrdina vašeho nejslavnějšího filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, se řídil kondiciogramem. Zkoušel jste to taky?

Máma pracovala ve strojněpočetní stanici, kde si ho zaměstnanci běžně dělali, takže je přinesla pro celou rodinu. Už si přesně nepamatuju, co jsem tam měl za předpovědi a jestli vycházely… Já dám ale spíš na karty. Matka mé ženy je výborná kartářka a předpověděla nám spoustu věcí, které se pak staly. Třeba jsme měli vystupovat v Austrálii, už tam visely plakáty - a ona tvrdila, že nikam nepojedeme. A nejeli jsme, natáčení jednoho filmu se posunulo a musel jsem cestu odvolat.

Víte už, co vás čeká příští rok?

To zrovna ne, už nám dlouho nevykládala. Což mi připomíná, že bych se jí na to měl zeptat. Snad mi poradí, trochu nevím, co dál. Začínám mít vakuum…

Nemáte vůbec žádné plány?

Mám jeden filmový scénář… A jinak? Komické dvojice vymizely, satira mě nelákala nikdy, je to nejsnadnější způsob humoru. Z jiného soudku je talkshow, tu lze dělat každý týden - ale do dalšího zapadne. Je těžké vymyslet něco nového. Felix Holzmann napsal jeden dialog za rok a nejdřív s ním jezdil po republice a ověřoval si, jak působí, vybrušoval slovo od slova. Za celý život napsal snad jen dvacet scének, které jsou ovšem nesmrtelné.

Dnes kromě Partičky a Na stojáka humor vlastně neexistuje. Takže se nejspíš zaměřím na ty monology, rád bych skončil tím, čím jsem začínal. Vidět, jak se lidi smějí, je pro mě pořád největší rozkoš.

Reklama

Související články

Jiří Macháček: Bez lásky je všechno na houby

Naživo má ještě větší charisma než ve filmech. Jeden z našich nejžádanějších herců chodí na schůzky včas, směje se očima, občas si ubalí cigaretu, přesně...

Výběr článků

Načítám