Hlavní obsah

Lída Rakušanová: Byla jsem ve správný čas na správném místě

Lenka Hloušková, Právo, Lenka Hloušková

Žije střídavě v Praze a v Bavorském lese. Na chalupě, kterou si koupili s manželem před čtyřmi desítkami let. „Do nedaleké Železné Rudy jsem dřív nesměla. Teď tudy jezdívám běžně,“ líčí Lída Rakušanová (73), jež je pro mnohé z nás stále „hlasem z rádia, hlasem Svobodné Evropy“.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Lída Rakušanová

Článek

Pochází z jižních Čech, a jak říká, do emigrace ji po roce 1968 zavedla láska. Konkrétně k fotografovi Josefovi, s nímž po invazi sovětských vojsk původně odešli z vlasti na rok s tím, že počkají, jak se doma situace vyvine.

Po krátkém pobytu ve Francii zakotvili v Německu. Domovem se jim stal na desítky let Mnichov, kde ona nastoupila do rádia, on fotil.

Přemýšlela jste někdy o tom, jak by vypadal váš život, kdybyste neodešli z vlasti?

Život mě hlavně poučil v tom, že náhody neexistují. Věci se dějí tak, jak mají. A zrovna já jsem na tom nebyla zas tak špatně. Byla jsem ve správný čas na správném místě a nezvorala jsem to.

Vyrůstala jste v Českých Budějovicích. V rodině, která se dramaticky rozpadla. Vy jste zůstala s maminkou, vašeho bratra táta vlastně unesl, a vás se naopak zřekl, nekomunikoval s vámi. Vážně vám to nikdy nevysvětlil?

(pauza) Já jsem ty události vypustila z hlavy. Spíš si říkám, jestli na mně nezanechaly stopy. Sebevědomím totiž zrovna netrpím. Mám ho asi menší, než bych mohla mít, což mě hendikepuje. Zároveň si myslím, že jsem dopadla docela dobře. Srovnám-li to s bratrem, který zůstal u otce, dokonce výborně.

Otec se brzy znovu oženil, rychle si pořídil jiné děti a bratr vyrůstal v rodině, kde podle mě nebyl šťastný. Nikdy, opravdu nikdy si nestěžoval, ale myslím, že jeho macecha byla macechou, jak si ji nejbarvitěji dokážete představit.

Jste s bratrem v kontaktu?

Ne, vazby se přetrhaly v dětství. Po roce 1989 se obnovily, ale nesblížili jsme se. Celý život na sebe nemáme tak nějak čas.

Stejně jako řada lidí v socialistickém Československu jsme odjížděli na chalupu. Zatímco oni tam utíkali do svých vnitřních emigrací, my jsme potřebovali „jen“ odpočívat mimo město

Váš hlas byl hlasem svobody. Kdy jste se naposledy cítila jako ta svobodná v Evropě?

Jako svobodná v Evropě se cítím pořád, i když teď samozřejmě – pokud vše vztáhneme jen na svobodu pohybu – jsem omezená jako všichni ostatní v Evropské unii. Žiju hlavně na chalupě v Bavorském lese. Ale pokud jde o moji vnitřní svobodu, tak ta funguje dál.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ve své knize vzpomíná také na leden 1969, kdy se od kolegů ve frankfurtské továrně, kde montovala lampičky, dozvěděla o upálení Jana Palacha. Tehdy se rozhodla vrátit do ČSSR. O tom, že zůstanou v Německu, rozhodl Josef, její budoucí muž.

Svobodná v Evropě je i název vaší knihy, jež nedávno vyšla. Psala jste ji na chalupě?

Ano, jsem tu doma. S manželem Josefem jsme si ji koupili v roce 1979. Žili jsme tehdy v Mnichově, kde jsme pracovali a vychovávali dceru, a chyběla nám příroda. Najednou jsme se ocitli v síti obecného česko-slovenského po(d)vědomí.

Stejně jako řada lidí v socialistickém Československu jsme odjížděli na chalupu. Zatímco oni tam utíkali do svých vnitřních emigrací, my jsme potřebovali „jen“ odpočívat mimo město.

My disidenti z periferie

17. listopad

Chápali podobné potřeby vaši bavorští sousedé?

Zpočátku na nás koukali divně, protože chalupaření není v Bavorsku běžné. Němci většinou jezdívají na letní byty, do statků, které jsou na to vybaveny. Ani neuvažují o tom, že by si kvůli touze strávit čas na venkově koupili dům a začali ho opravovat. My s Josefem, majíce československé kořeny, jsme to udělali.

Chalupa ve výspě Bavorska se stala naším přístavem. Nedávno jsem si zrovna uvědomila, že z celého života tady žiju nejdéle.

Ani Mnichov to nepřekonal?

Tam jsme měli byt asi třicet let. Pustili jsme ho na přelomu tisíciletí, když z něj odešla dcera Lucie. S Josefem jsme zjistili, že v něm skoro nejsme. Já se navíc stresovala, že pokaždé, když se do Mnichova vrátím, musím uklízet. Josef na něm visel rozhodně víc. Dlouho míval živé sny, jak v něm pořád bydlí.

Váš manžel zemřel před třemi lety. Kde je pohřbený?

V Praze, na Břevnově. Má tu nejlepší společnost. Hroby tam mají kromě nezapomenutelného arciopata Opaska například Ivan Diviš, Karel Kryl, Ivan Medek… Samí naši staří dobří známí ze Svobodky.

A především jsou ale v břevnovské bazilice sv. Markéty, v jednom z výklenků, zazděny ostatky našeho Vintíře z Bavorského lesa a Šumavy.

Foto: Josef Rakušan

Snímek pochází z její knihy, z časů práce ve Svobodné Evropě. Je na něm s kolegy z redakce Milanem Schulzem, Karlem Moudrým a Karlem Krylem.

Vím, že se na chalupě v Bavorském lese díváte desítky let na české televizní stanice. Stále máte na střeše antény, jež znepokojovaly Státní bezpečnost?

Ne, teď už mám na střeše satelitní přijímač, který nabízí větší výběr kanálů, než potřebuji. Obyčejně stejně sleduji zpravodajství, vybírám si filmy, naopak na seriály nemám trpělivost. Jsou na můj vkus šíleně rozvláčné. Většinou bych v nich stříhala a stříhala.

Kdysi mě takhle zaujal Příběh služebnice. Jenže přišel díl, v němž dáma hodinu rodila v opuštěném domě, na samotě, bylo to nekonečné.

Bylo až neuvěřitelné, co socialistické seriály považovaly za běžné. Na manželce leželo úplně všechno: od zaměstnání přes starost o domácnost a děti, jejich výchovu až po péči o manžela

A co ty antény na střeše? Ty už nefungují?

Ty už jsme demontovali. Ovšem kdysi nám umožňovaly kontakt s domovem. Díky nim jsem se dívala na zprávy, měla přehled o socialistické realitě.

Dokonce jsem tenkrát sledovala i ty mnou haněné seriály. Jednak je dělali solidní tvůrci, teď mluvím například o Nemocnici na kraji města, pak jsem v nich reálně viděla chování lidí v Československu.

Co máte konkrétně na mysli?

Mimo jiné způsob, jakým seriály zobrazovaly ženy. Bylo až neuvěřitelné, co považovaly za běžné. Na manželce leželo úplně všechno: od zaměstnání přes starost o domácnost a děti, jejich výchovu až po péči o manžela.

Zcela běžně zachycovaly situace, kde všichni sedí u stolu: tedy muž a děti, a žena, která přišla z práce, stačila vyzvednout děti z družiny, uvařit večeři, a ještě kolem nich kmitá, běhá mezi sporákem a stolem. Socialistické seriály byly oblíbeným zdrojem mých rozhlasových komentářů.

Ovšem ani řadová bavorská žena v 70. a 80. letech minulého století zrovna emancipovaná nebyla.

To určitě ne, ale alespoň od ní nikdo nečekal, že zvládne levou rukou dvojí zátěž. Zaměstnání i rodinu. Naopak ty československé ženy to v zaměstnání maximálně dotáhly na sekretářky šéfů.

U socialistické ženy se automaticky předpokládalo, že pokud se dobře stará o rodinu, nemá na vlastní kariéru čas a vlastně po ní ani netouží. Takovou degradaci si dnes ani neumíme představit. Podívejte se na oblíbené Chobotnice z II. patra, jak tam rodina funguje.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Po sametu nastal jakýsi tichý smír. Sice nenastalo žádné objímání, ale lidé byli k sobě mnohem, mnohem vstřícnější,“ vzpomíná Lída Rakušanová.

Seriál vznikal v německé koprodukci. Takže ani takzvaně za oponou asi nebylo pro ženu zrovna lehké budovat si kariéru. Jak se to podařilo vám v českém vysílání rádia Svobodná Evropa?

Máte pravdu v tom, že na mé pozici v Německu ženy v době, kdy jsem do rádia nastupovala, běžně nebývaly. Já jsem tam ale rozhodně nebyla jedinou redaktorkou. Už dlouho přede mnou tam byla například slečna Olga Kopecká, silně věřící katolička. Kariéře věnovala úplně všechno… Já jsem takhle nepřemýšlela. Chtěla jsem dělat pořádně svou práci u mikrofonu.

Bratři Mašínové – odbojáři, nebo vrazi?

Historie
Vím, že vyřadit mě z vysílání by pro StB tak složité nebylo. Stačilo naznačit, že je v ohrožení naše dcera. V tu chvíli bych novinařinu ve Svobodce zabalila

Prozraďte mi, jak dlouho se v 70. a 80. letech připravoval příspěvek, než šel do éteru?

Hodiny. O tématu komentáře jsem přemýšlela ještě před tím, než jsem dorazila do práce. S plánem jsem šla do našeho úžasného archivu a v něm poctivě hledala.

Dnes tohle dělají novináři na internetu, nám tehdy sloužily kartotéky, přihrádky, v nichž se nacházely nejmenší podrobnosti o lidech, kteří měli něco společného s komunistickou stranou.

Podklady pro svůj příspěvek jsem si dala dohromady před dopolední poradou, načež jsem ho napsala. Příspěvky do pořadu Události a názory se předtáčely pár minut před vysíláním.

Pracovala jste na stanici, která se stala opakovaně terčem útoků. Bála jste se?

Myslela jsem si, že se nebojím. Ale v knížce popisuju okamžik, kdy jsem strach měla. Tři čtyři měsíce po atentátu (únor 1981 – pozn. red.) jsem měla nedělní službu. Seděla jsem u okna, úplně sama, v kanceláři s krásným výhledem do anglického parku. Najednou z větve na větev skočila veverka a větev se s rachotem zlomila. Tehdy jsem se lekla jako nikdy v životě, což asi s atentátem souviselo…

Taky vím, že vyřadit mě z vysílání by pro StB tak složité nebylo. Stačilo naznačit, že je v ohrožení naše dcera. V tu chvíli bych novinařinu ve Svobodce zabalila.

Kateřina Janouchová: Na nevěru kašlu, jsem velmi liberální

Styl

Snadná pro vás asi nebyla ani místy napjatá situace v rádiu. Z vaší knihy vyplývá, že tam na sebe pravidelně narážely generace emigrantů po roce 1948 a ti z roku 1968. Podali si ruce alespoň po sametové revoluci?

Tohle podle mě úplně neproběhlo, ale po sametu nastal jakýsi tichý smír. Sice nenastalo žádné objímání, ale lidé byli k sobě mnohem, mnohem vstřícnější.

Pomohlo k tomu určitě to, že se generaci z roku 1948 podařilo to, o co usilovala. Komunismus z Československa zmizel. Musím ještě dodat, že komunismus nezmizel z hlav lidí. Tohle jsem zase tušila já, emigrantka po roce 1968.

Foto: ČTK

S Josefem Rakušanem se seznámila v Praze 19. 3. 1968, v tramvaji č. 22. Vzali se 15. 7. 1969, už v německém Frankfurtu.

Vysvětlíte mi ještě, proč se emigranti z let 1948 a z let 1968 vůči sobě tak vymezovali?

V roce 1948 utíkali lidé před komunistickým režimem. Naopak mezi emigranty po roce 1968 byli často reformní komunisté, kteří v 50. letech pomáhali tento režim budovat, což jim uprchlíci z roku 1948 nezapomněli.

Vy jste odešla z ČSSR velmi mladá. Bez podobného škraloupu. Na čí straně jste stála?

Já jsem se snažila do podobných bojů nevstupovat. Podle mě to byl nejen ideologický, ale i generační spor.

Vaše rozhlasové umění opakovaně ocenili politici, různé nadace. Osobně podepsaným dopisem vám poděkoval i americký prezident Bill Clinton. Vážně vám tykal?

To jsem do knihy napsala v nadsázce. (smích) Ten dopis totiž začínal mým křestním jménem. Ale co vím jistě, je to, že jsem ho věnovala do charitativní dražby. V Plzni tehdy vydávali kalendář Ženy bez hranic, mezi něž jsem se dostala i já. Ocitla jsem se mezi esy typu Martina Navrátilová. Ta do dražby věnovala tenisovou raketu a já ten Clintonův dopis.

Za kolik se vydražil?

Asi za dvě stě tisíc. Ale přesnou částku vám neřeknu.

Alison Smale: Novinářská profese je skvělá. Jste v centru dění

Styl

Pojďme zpět do Mnichova. Studio, odkud jste vysílala, už nestojí. Je vám to líto?

Líto? Když jsem to zjistila, při natáčení dokumentu s Olgou Sommerovou, spíš mě to zaskočilo. Na místě našeho československého křídla teď stojí univerzitní aula, nahradila také mou kancelář. Ostatní křídla Svobodné Evropy zůstala, kdo si chce zavzpomínat, může.

Foto: Josef Rakušan

Snímek pořídil její muž po návratu do Česka.

Do Prahy vás za sametu pozval Václav Havel. Tehdy jste začala Mnichov opouštět?

Z Bavorska jsem do Prahy přijela 14. prosince 1989. V první polovině 90. let začala v Praze fungovat kancelář české redakce Svobodné Evropy, v níž jsme se zprvu střídali. Pak ji převzal Petr Brod, který byl v tu dobu bez rodiny. Což se samozřejmě záhy změnilo. (smích) V Praze se seznámil se svou budoucí ženou, ale to jsme úplně jinde…

Abych to zkrátila, ano, od prosince 1989 jsem si zvykla pendlovat mezi Prahou a Mnichovem. A když se česká redakce Svobodné Evropy v Mnichově v roce 1994 rušila, následně se celá stanice přesouvala do Prahy, já už byla novinářkou na volné noze. Začala jsem pendlovat mezi chalupou v Bavorském lese a Prahou, kde jsme si pořídili byt.

Jižní Čechy jste vynechávala?

Nevynechávala. Ráda tam jezdím. Vím, že kdykoli dorazím do Budějovic, do Zborova, jsem doma. Ve Zborově jsem zažila krásné dětství u dědy. Je to taková malá ves, dneska už tam skoro jezdí městský autobus. A Budějovice? Tam byl mým milovaným domovem dům u slepého ramena řeky Malše.

Po roce 1989 ho přestavěli na hotel. Mé vzpomínky tím nezmizely. Vedle romantiky v nich funguje také realita: jak jsme se do domu bez kanalizace nastěhovali, jak jsme měli záchod na dvoře a jak se naši nadřeli, aby téměř středověké podmínky vylepšili.

Celý život bojujete za svobodné slovo. Máte pocit, že je vyhráno?

Za svobodné slovo se musí pořád bojovat. Občas zírám, jak rychle se dá na věci, jež kdysi byly běžné, zapomenout, jak rychle se mohou vrátit autoritářské pořádky. Vidíme to nejen u nás, ale také kolem nás. Základem demokracie je, aby fungovala občanská společnost.

Oklikou se vracíme k panu Havlovi, s nímž jste se poprvé setkala v 60. letech. Jako budějovická ochotnice jste hrála v pražském Divadle Na zábradlí. Pamatoval si vás?

Nejenže si nepamatoval mě, on si ani moc nepamatoval, že jsme tam hostovali s jeho hrou Zahradní slavnost. Což mě – když jsem to před ním později zmínila – naštvalo. (smích) Taktně k tomu poznamenal: Jo, to je zajímavý.

Foto: ČTK

Do Prahy ji během sametové revoluce pozval Václav Havel. O jeho vztahu s Dagmar Veškrnovou poté napsala knihu Václav a Dagmar Havlovi. Vyšla nejen u nás, ale také v Německu.

Před maturitou jste o herectví dokonce uvažovala, proč to nevyšlo?

Protože jsem věděla, že na DAMU je strašný nával. Měla jsem pocit, že bych se trapně cpala tam, kam nepatřím. Možná v tom byl můj nedostatek sebevědomí, který si s sebou nesu. Vše ukončila přihláška na pražskou filozofickou fakultu, kam mě vzali na češtinu a dějepis a kde jsem pak přestoupila z dějepisu na jihoslovanské jazyky a estetiku.

Filmy vás ale po roce 1989 neminuly. Váš hlas zní v Koljovi, Kde domov můj, Fair play, Zemském ráji to na pohled, v Osmách.

Říkám si „z rádia hlas“… Když mi zavolali kvůli Koljovi, trochu mě to zaskočilo, ale pak mi to přišlo zajímavé, po čase se to mezi filmaři zaběhlo. Vedle filmů zním také v divadle. Konkrétně ve hře Andělé v Americe v Městských divadlech pražských.

Zkusíme jinou nadsázku. Chci zachytit váš život, jaký žánr bych podle vás měla použít?

Odpovím záměrně také v nadsázce. Můj život je takový balet. Tanec na horké plotně.

Kolem ní s vámi desítky let tančíval Josef Rakušan. Kolik máte jeho fotek?

Hodně, jsou v několika bednách. Vždycky říkal, že v nich má pořádek, systém, s ničím jsem nesměla hnout…

Na každý pád, jestli v tom systém měl, tak mi k němu neodkázal klíč. Teď tedy stojím nad bednami, snažím se jejich obsah třídit. Něco málo jsme udělali ještě spolu. Třeba jsme do jedné velké obálky dali všechny velké osobnosti, z rádia, exilu. Jenže pak někdo něco od Josefa potřeboval, fotka se do obálky nevrátila…

A na kolika snímcích jste vy?

Josef mě fotil hodně a často. Tak často, že mi to bylo nepříjemné. Říkávala jsem mu: Už mě nefoť, už mě proboha nefoť! A vidíte, tyhle fotky jsou teď v mé knížce a jsem za ně ráda.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám