Legenda české kosmetiky Olga Knoblochová: Ráno je nejdůležitější

Nepodstoupila žádné kosmetické chirurgické zákroky ani lifting nebo liposukci. Jak to tedy dělá? „Každodenní péče o pleť je důležitá a často se podceňuje,“ říká paní Olga.

„Některé ženy si myslí, že návštěva u kosmetičky jednou za tři týdny stačí. Ne, denní péče je nejcennější. Znamená na noc si důkladně vyčistit pleť. U ženy zralého věku je třeba použít výživný krém a kolem očí speciální krém.

Mladou pleť po kompletním vyčištění krémy příliš nezatěžujeme. Dívky často na mastnou pleť a někdy i na akné zkoušejí různé krémy. S tím opatrně. Je třeba si nechat poradit. V prodejnách na to většinou není čas, ani prodavačka nemusí být dostatečně vyškolená. Lepší je navštívit kosmetičku. Dnes už se všeobecně ví, že make-up pleti neškodí, jak se dříve tvrdilo. Naopak ji chrání, krásně tónuje, pokožka se rozzáří, vypadá hezky. Rozlišují se make-upy na zimu a na léto s ochranným faktorem proti slunci, obsahují dokonce výživné látky,“ vysvětluje zapáleně.

A faktem je, že právě ona by o make-upu měla něco vědět – vždyť první klinický make-up je doslova jejím dítětem.

Když v roce 1958 zakládala MUDr. Květena Čermáková Ústav kosmetiky v Praze jako první specializované pracoviště v Československu zaměřené na komplexní péči o vzhled a zdraví, měla Olga zrovna po maturitě na sociálně-zdravotní škole. Jenže uplatnění žádné, tak začala pracovat v oblasti umění. Ale narazila na inzerát s oznámením, že Ústav kosmetiky přijímá pracovnice. A usoudila, že to by se jí líbilo. Povinností bylo mít praxi na dermatologii, tak ji absolvovala v Nemocnici Na Bulovce.

„Ústav kosmetiky byla ojedinělá instituce, protože v poválečné době se na pěstění pleti a zejména na líčení pohlíželo jako na rozmar. Tady se pěstování krásy začalo brát jako péče o zdraví pokožky. Prováděly se tu i plastické operace. O služby začaly mít zájem ženy z celé republiky. Denně prošlo ústavem až 700 klientů. Termíny na operace se prodlužovaly třeba i na dva roky.“

Podle paní Olgy se například líčení po ošetření provádělo jen na přání klientky. Používal se podkladový krém a pudr, make-up až později. A dámy si pomáhaly, jak se dalo.

„Vzpomínám si, že naše sekretářka si linky dělala krémem na boty nebo děvčata používala jako černidlo ohořelou sirku. Barva na řasy se dovážela. Byl to tuhý krém s kartáčkem. Musel se rozředit vodou, říkali jsme tomu plivník,“ směje se.

V Ústavu kosmetiky se Olga Knoblochová postupně propracovala na vedoucí oddělení kosmetiky a také propagace. A jak to bývá, zasáhla náhoda, která ovšem přeje připraveným.

„V roce 1965 k nám do ústavu přišla maminka s dítětem, které mělo v obličeji takzvaný oheň a bílé nepigmentové skvrny. Lasery jsme tenkrát neměli, tak čím skvrny překrýt?“ vzpomíná paní Olga.

„Obrátili jsme se na inženýra Boublíka, který měl ve Filmových ateliérech Barrandov na starosti líčidla. Opravdu se pustil do výzkumu a po mnoha zkouškách a testech vytvořil klinický make-up v deseti barevných odstínech. Název vyplynul logicky – nanáší se na kůži (derma) a bude barvit (color), tak vznikl název Dermacol. Ujal se tak, že někdy byl ztotožňován s názvem make-up. Dokonce v Hollywoodu koupili na pět let licenci. Mám radost, že jsem byla u zrodu značky a později i firmy Dermacol.“

Z Ústavu kosmetiky totiž odešla a stala se hlavní kosmetičkou a vedoucí propagace Dermacolu. V zahraničí ji oslovovali Lady Dermacol.

Ráda vzpomíná na své dětství. „Měla jsem dva bratry a všichni jsme byli vedeni k umění. Hráli jsme na klavír, malovali, ale také sportovali. Chodila jsem do rytmiky a v zimě na krasobruslení. Nevadilo mi třikrát týdně vstávat v pět ráno a z ledu jít rovnou do školy. V létě jsem hrála tenis a později dokonce pozemní hokej, což se mamince nelíbilo. Dbala, abych uměla také praktické věci jako vařit, šít a plést. Tak jsem s její pomocí dokázala ušít téměř všechno včetně kabátů. Poválečná nouze nás k tomu nutila. Výběr v módě byl minimální.“

Po maturitě se Olga vdala. „Narodil se mi syn a skončila jedna etapa mého soukromého života.“

Úspěšné ženy ale často nemívají štěstí v partnerských vztazích. Paní Olga prožila dvě nepříliš dlouhá manželství, z nichž měla tři děti a v podstatě je vychovávala sama. Její druhý manžel byl chirurg, ale pochopení pro její povolání a zájem dělat ženy krásnými neměl.

Na pěkný vztah si počkala až do devadesátých let, kdy svůj život spojila s cestovatelem Jiřím Hanzelkou. Prožili spolu deset let.

„Znali jsme se mnoho let předtím. Když mu zemřela žena, nechtěl být sám, jak to u mužů bývá. Ironií osudu je, že člověk, který procestoval celý svět, skončil na lůžku. Do nemocnice jsem mu nosila obědy, aby se cítil jako doma. Bavili jsme se o novinkách ve světě, poslouchal tam rádio a hudbu z přehrávače. Miloval varhany, protože na ně uměl hrát a jedny měl i doma. Později je věnoval Akademii múzických umění. Byl to úžasný člověk, gentleman.“

Paní Olze je třiaosmdesát, ale věk nebere na vědomí. Leda podle vnoučat, má jich osm, a třetí pravnouče je na cestě. Bydlí na chalupě uprostřed zeleně v Kardašově Řečici na jihu Čech, jenže příliš neodpočívá. Stále vede rekvalifikační kurzy pro nové kosmetičky a se svou dcerou Isabellou, rovněž kosmetičkou, pracuje na další knize o kráse a sebevědomí.

Ať ji potkáte kdekoliv, vždycky je upravená, elegantně oblečená a usměvavá. Krása a sebevědomí přitom podle ní nejsou upřeny žádné ženě. Stačí je v sobě probudit a správně pěstovat.

„Ať jde žena kamkoli, má mít dobrý pocit, a proto má vypadat dobře. To se dost podceňuje. Když si zkusí ráno upravit pleť jako takovou, ani nemusí příliš líčit oči. Vypadá hezky, svěže. Pouhé umytí je ale málo a nezachrání to ani silné nalíčení očí.

Věřte, na úpravu obličeje stačí pět minut! Každodenní praxí se získá rutina. Vycházet z domova s dobrým pocitem a sebejistotou, to žena potřebuje. Pokud odchází s komplexem ze sebe, nedá se očekávat úspěšný den.“