Hlavní obsah
Ostravanka v Praze. Uspět v hlavním městě byl splněný sen. Foto: Milan Malíček, Právo

Klára Miklasová: Někdy si až moc stěžujeme. Jsme zhýčkaní

„Zrodila se nová sexbomba,“ napsal obávaný filmový kritik v recenzi filmu Daria, který právě běží v kinech. Klára Miklasová (27) v něm hraje typickou femme fatale. Uhrančivou ženu, jejíž tajemství není lehké odhalit. Ale je taková i ve skutečnosti?

Ostravanka v Praze. Uspět v hlavním městě byl splněný sen. Foto: Milan Malíček, Právo
Klára Miklasová: Někdy si až moc stěžujeme. Jsme zhýčkaní

Přiběhla jste na poslední chvíli z práce v rádiu. Jak jste se k ní dostala?

Chodila jsem na Vyšší odbornou školu hereckou a tam jsem studovala herectví a moderování. Moje paní profesorka na moderování mě do rádia doporučila. Ta práce mě baví i díky fajn lidem, co tam pracují. Jsme taková rodina, těšíme se na sebe.

I proto bych chtěla v rádiu zůstat, i když asi ne na pozici zprávařky, kterou dělám teď, víc mě láká klasické moderování. Zároveň se chci dál věnovat herectví. Uvidíme, co budoucnost přinese a jestli se mi podaří obě profese skloubit.

V pět hodin ráno jsem od vás dostala esemesku, zrovna jste pospíchala do práce. S představou o hereckém životě provázeném nočními flámy se to moc neslučuje. Jak ranní vstávání snášíte?

Chodím teď do rádia na ranní pravidelně. Pro člověka, který je zvyklý žít spíš večer, není takový režim úplně příjemný, ale co se dá dělat. Ve dvanáct mi směna končí, v nejhorším si můžu jít odpoledne schrupnout.

Upoutávka k filmu Daria

Video: Bontonfilm

Šla jste někdy do práce rovnou z noční jízdy?

(Směje se) Už se mi to stalo. Ale rozhodně to není pravidlem, byla to výjimečná situace. A nebylo to úplně příjemné. Na práci v rádiu musí být člověk odpočatý. Hned tak to opakovat nebudu.

Po menších seriálových rolích jste dostala první velkou hereckou příležitost. Ve filmu Daria hrajete ústřední postavu. Jaký to byl pocit, když jste roli získala?

Naprosto fantastický. Pro mě to bylo velké překvapení, uchazeček bylo samozřejmě dost, takže jsem to moc nečekala. Zároveň jsem cítila obavu, jestli to vůbec zvládnu.

Na natáčení se sešla skvělá parta lidí, bylo cítit, že se do toho snažíme dát všechno. Mám z té práce dobrý pocit a jsem za ni vděčná.

V roli Alice ze seriálu Ulice pobláznila staršího, zadaného muže.

Foto: archiv TV Nova

Ztotožnit se s tajemnou a duševně vyšinutou Darjou mohlo být obtížné. Jak jste se do takové role jako herečka dostávala?

Před natáčením jsme měli herecké zkoušky, to hodně pomohlo. I temné prostředí, v němž se natáčelo, mi usnadnilo dostat se do správné nálady, vydolovat ze sebe pocity té postavy.

Přispívá i to, že jsem hodně emocionálně založená. Umím být přecitlivělá, snadno se dojmu a dokážu být i hysterická. Náš učitel herectví říkal, že herec takový má být. Když znáte vypjaté emoce z osobního života, dokážete je snáz zahrát.

Musela jste zvládnout i náročnější, erotické scény…

Naštěstí se ty choulostivější scény natáčely až později, kdy jsme byli sehraní. S Mírou (hereckým partnerem Jaromírem Noskem) se známe dlouho, tím to bylo jednodušší.

Při natáčení takových scén řešíte spíš technické věci – kam se podívat, kam dát ruku, aby se vyhovělo režisérovi a kameře. Na stud nemáte moc čas. Všechno to proběhlo dost rychle.

Filmová Daria je typická femme fatale. Jak to máte s muži vy?

Každá žena by chtěla být osudová žena. I pro mě bylo příjemné si to zkusit. Daria to měla v tomto směru jednoduché – muž propadne po první schůzce jejímu kouzlu a padne jí k nohám. V životě to tak nebývá, aspoň u mě ne. O chlapa musím vždycky zabojovat.

Osudová žena a první hlavní role ve filmu Daria

Foto: Bontonfilm

Vadí vám to?

Samozřejmě bych byla radši, kdyby bojovali muži o mě. Ale na druhou stranu si myslím, že by nebylo dobře, kdyby to bylo úplně jednoduchý. To by mě totiž nebavilo.

Pocházíte z Ostravy. Jaký byl pro vás přechod do Prahy?

Žít v Praze byl můj sen. Když mi bylo sedmnáct, začala jsem do Prahy jezdit za bývalými spolužáky z gymplu, kteří se sem dostali na vysoké školy. Moc jsem se těšila, že se mi to jednou taky povede a budu tu žít natrvalo.

Po maturitě jsem se dostala na Karlovu univerzitu, studovala jsem obor divadelní věda. Doufala jsem, že budu jednou divadelní kritička.

Proč to nevyšlo?

Na školu jsem nastupovala s tím, že celé moje studium bude o chození do divadla a čtení divadelních her. Jenže místo toho jsme museli psát hrozně moc seminárních prací. Záhy jsem si uvědomila, že to není úplně pro mě. Studium herectví na vyšší odborné škole mi pak sedlo líp.

Dokázala byste porovnat, v čem se liší životní styl mladých lidí v Praze a v Ostravě?

Není pro mě úplně snadné to srovnat. V Praze se pohybuju v sociální bublině lidí kolem divadla. Když jsem v Ostravě, stýkám se hlavně s bývalými spolužáky z gymplu, ti se pohybují v úplně jiných oborech.

Obecně se v Ostravě žije samozřejmě trochu jinak než v Praze. Tam si lidi nechodí každý den na obídky do restaurace. V Praze si vyrazíte na brunch (pozdní snídaně), zajedete si tam samozřejmě Uberem, objednáte si avokádový toust a důležitě si k tomu otevřete Maca (notebook značky Apple).

Když vidím v Praze o víkendu kavárny plné mladých lidí snídajících avokádové tousty, napadá mě, jestli vůbec ještě chodí večer popíjet. Moje generace sháněla v sobotu po ránu spíš nějaký vyprošťovák, nebo se šlo teprve z flámu…

No to mi povídejte! Já už taky nejsem tak mladá. Mně je sedmadvacet. Ale ty mladý, co je jim třeba devatenáct, ti už podle mě kalit nechodí. Večer se na internetu domluví, že si dopoledne zajdou na brunch, a pak si pustí film nebo seriál na Netflixu. Žádná hospoda. Zatímco já jsem schopná jít z hospody rovnou do toho rádia.

Z jaké jste rodiny? Našel by se v ní někdo, po kom jste podědila umělecké sklony?

Nejblíž k umění má asi moje babička, která skládá básničky. Táta pracuje pro charitativní organizaci a máma organizuje svatební hostiny. Jednou ji udělá i pro mě. Už teď má nalajnovaný, že to bude u nás na chalupě a ona to celé nachystá. Zatím to ale není na pořadu dne, aktuálně nemám ani partnera.

Co říkali rodiče na váš nápad dát se na herectví?

Byli nadšení! Odmala jsem byla ukecaná, všude mě bylo plno. Moje volba jim proto připadala logická. Na žádný dramatický kroužek jsem ale nechodila, jen do hudebky. Na gymplu jsem vyhrávala recitační soutěže, to byl vrchol mých dramatických úspěchů. (směje se)

Před přijímačkami na herectví jsem byla ve stresu, že nic neumím, nemám žádné zkušenosti, styděla jsem se.

Nakonec to dobře dopadlo. Studovat něco úplně jiného vás nenapadlo?

Bavily mě jazyky, angličtina a španělština, chtěla jsem studovat literaturu. Vždycky jsem ráda četla.

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že čtete ruské klasiky – Čechova, Puškina, Dostojevského. Čím jsou pro vás zajímaví?

Jsou to příběhy, které bych sama chtěla žít. Rusové je dokázali napsat tak poutavě. Drsné příběhy z drsného prostředí, osudová dobrodružství… Být Taťána z Evžena Oněgina, to byl vždycky můj sen. Nebo Anna Karenina.

Ta skočila pod vlak.

No jo. Žít bych její život nechtěla. Ale zahrát si ji? To by byla krása.

Připadají vám naše současné životy málo dramatické?

Každý má své osobní drama. Někdy si ale možná až moc stěžujeme. Jsme zhýčkaní, je taková doba.

Z vašeho facebookového profilu je zřejmé, že nejste lhostejná k politice. Z čeho takový zájem pramení?

Moji kamarádi jsou hodně politicky angažovaní. Většina našich večerních debat u vína se nakonec stočí k politice. Zapáleně debatujeme a myslím, že je to tak v pořádku. Každý člověk by se měl zajímat o to, co se kolem nás děje. Lidi, kteří nechodí k volbám, mě štvou víc než ti, kteří mají odlišný politický názor.

„Každý má své osobní drama. Někdy si ale možná až moc stěžujeme. Jsme zhýčkaní, je taková doba.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Můj táta byl komunální politik, takže jsem to měla doma od dětství. Byla jsem ho zvyklá vídat na billboardech, teď jsme si to vyměnili a na plakátech jsem já. Jen ne jako politička, ale jako herečka.

Mají rodiče radost?

No jéje! Velkou. Vždycky mi hrdě hlásí, že mě někde viděli. Skupují časopisy, ve kterých se objevím. Babičky taky fandí. Jedna teď byla na premiéře filmu Daria. Šla tam s obavou, že to bude drsné a plné erotických scén, ale pak říkala: „Ty jsi mě děsila, co tam všechno neuvidím, a ono to nebylo tak hrozné. Šikovná jsi!“ Ale co má taky říct, že? Je to prostě babička.

Nejvíc hrdej je táta. Prožívá každý můj úspěch, i ten sebemenší. Jsem jeho jediná dcera. Když jsem zpívala na vánočním koncertě na gymplu, rozbrečel se. Máma je taky hrdá, jen je víc nad věcí. Ale jakmile si nejsem v něčem jistá, podpoří mě.

Jak snášíte popularitu vy sama?

Vždycky mě zarazí, když se vidím třeba na plakátu nebo když mě poznávají lidé. Na něco takového nejsem ještě úplně připravená. Zvykám si.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků