Článek
Logicky jsme se sešly v bio kavárně u bylinkového čaje. A cheesecaku, kterým doháněla snídani.
„Doma jsem stihla jen vypít vodu s citrónem,“ přiznává drobná brunetka s úsměvem.
V neděli na svatého Jiří vylezli hadi a štíři. Co toto období znamená pro vás?
Hlavně hodně práce, protože se hlásí zahrada. Jaro u mě bývá velmi hektické, ale mám ho ráda, baví mě, jak se všechno zelená, pučí, kvete. Sluníčko začíná hřát, děti už můžou svobodně lítat venku, paráda. Já chodím po zahradě, zkoumám, který stromek přežil, a plánuju. To je nejkrásnější.
Každý rok si říkám: letos to nebudeme přehánět – a pak toho stejně nasázíme strašně moc. Abych řekla pravdu, mám raději pletí než setí, ale je nutné obojí. Tuhle jsem ve skleníku pikýrovala rajčata, bylo krásně teplo – a já se přistihla, že jen tak sedím a koukám, jako ten had, co vylezl z díry. Prostě si to užívám.
Vytáhnete taky třeba kolo?
Jasně, na to se taky těším. Jsme hodně lyžařská rodina, ale minulý rok jsme objevili právě kola a začali jsme dost jezdit. Rádi bychom přibrali i moje rodiče, kteří si koupili elektrokola, a na mě spadlo velmi slušné kolo po mámě. Do té doby jsem měla jen skládačku, byla jsem hrozný hipster a jezdila jsem odvážně i po stezkách. Dost jsem se našlapala…
Na základce jsem trávila hodiny nad mikroskopem. Jenže nastala puberta – a já si šla raději zatancovat.
Tak se nemůžu dočkat, až vyrazíme na chalupě na první výlet, kvůli synům pěkně po rovince u řeky. My bychom dali i nějaký kopec… Počítám ale s tím, že kluci, kterým je sedm a deset a mají fůru energie, mě brzo předhoní.
V Praze nejezdíme, manipulace s bicykly je složitá a ukradli nám tu držáky na auto.
Co je nového na vaší mateřské scéně – v Národním divadle? Čím to, že jste mu věrná už osmnáct let?
Vždycky mě tam držela hlavně práce, neměla jsem důvod měnit. I když si člověk samozřejmě stokrát řekne: tohle ne, půjdu jinam! Je to státní organizace, velký kolos, velký kolektiv… Ale já předtím zažila jen dvě představení v hradeckém divadle, takže mě vlastně kamenné divadlo vychovalo.
Tím, že má několik scén, mohla jsem si vyzkoušet malé jeviště v Kolowratu, Novou scénu, velké Národní i Stavovské. Dostávala jsem krásné role a byla jsem obklopená lidmi, kterých jsem si vážila, a leccos jsem se od nich naučila. A to vnitřní pnutí, touhu zažít něco jiného, jsem si vybila zpíváním v kapele, natáčením, Herbářem nebo vlastním blogem…
Změnila se v ND po loňském průvanu atmosféra?
Určitě, hodně, přišli další mladí herci… Jedná se o první sezónu nového šéfa, která nezačala nejlépe, což proběhlo i v médiích, ale je ještě čas to napravit, pořád se pracuje, režíruje…
Mě osobně se to příliš netýká, jsem na příští sezónu obsazená a momentálně jedu na půl úvazku, takže mám klidovější režim a víc se soustředím na ostatní věci.
Hrajete taky v novém Divadle Verze, poslední hra se jmenuje Úča musí pryč…
Ano, jezdíme s ní úspěšně po republice. Líbí se i učitelům, což je velká pocta. Dokonce jsme z ní na jejich pražském kongresu část předvedli a oni pak tu situaci rozebírali.
Jednalo se o scénu, kdy se rodiče domlouvají na učitelku a každý sleduje svůj cíl. Pak se setkají s realitou a zjistí, že ta úča není tak strašná a má taky co říct. Obdobu známe snad všichni z vlastního života. Já hraju matku dobrého žáka, takže funguju spíš pro vyvážení negace.
Jsme s manželem na jedné lodi, často se bavíme o ekologii a o rostlinách, vymýšlíme nová jídla…
A jaké máte osobní zkušenosti s učiteli?
Podobně dobré. Vše je v pořádku, zatím jsem s učiteli nemusela řešit žádné celotřídní trable. Naše škola v Londýnské je velmi vstřícná, jede podle základních osnov, ale přebírá výukové programy i z jiných typů škol: waldorfské, montessori… A počítá s hlubším zájmem a spoluprací rodičů.
Nestačí podepsat úkol, je třeba vést děti k samostatnému uvažování, aby dokázaly sdělit své názory i to, co je trápí. Místo známek se užívá slovní hodnocení. Naši kluci jsou v pohodě, a pokud nastane zádrhel, vyjasní se pohovorem za účasti učitelky, nás i dítěte.
Herectví přirozeně zúročujete i v úspěšném TV cyklu Herbář. Jaké budou nové díly?
Zrovna začínáme točit. Vymýšlíme aktuální témata a výlety, snažíme se podchytit zbývající skupinu bylin, zajímají nás bio zemědělci, ekologie, trvalá udržitelnost, nové směry v energetice, vyrazíme zase elektroautem po republice.
Od populárního vaření se dostaneme k otázkám, které se mohou zdát okrajové, ale nejsou. Nebudou chybět ani recepty k dnes moderním směrům, jako veganská či raw strava. Celkově je náš pořad o návratu ke kořenům a přirozenému zemědělství – a je paradox, že leccos „právě objevované“ bylo kdysi běžné. Chceme stravu a kosmetiku bez éček…
Národní divadlo, William Shakespeare: Troilus a Kressida. S Janem Dolanským.
Éčka jsou váš koníček, že?
Přesně tak, čtu si o nich knížky, jsou bohužel všude a my je přijímáme nejen v jídle, ale i z kosmetiky přes kůži, což je dýchací orgán, a póry se dostávají do krevního oběhu… Na Západě existují běžně obchodní domy, kde prodávají pouze bio zboží a nemusíte pracně luštit každou etiketu, pořádají se specializované veletrhy. Byla jsem se podívat i v zahradách firmy Weleda, kde už sto let pěstují byliny pro přírodní kosmetiku, a mají potvrzeno, že funguje.
Těší mě, že trend zdravého života dorazil konečně do Česka. Na Facebooku máme už 90 tisíc fanoušků! Neozývají se jen nemocní, hledající poslední záchranu, ale i zdraví lidé se zájmem o prevenci. Což je základní podtext našeho pořadu: zlepšit svůj život, používat přírodu ke svému prospěchu – díky čemuž se nás většina problémů a chorob nemusí vůbec týkat. Správná údržba je méně náročná než oprava porouchaného strojku.
Kdy jste se o zdravý život začala zajímat vy?
Jsem holka z malého města, ale lásku k přírodě a rostlinám mám v genech. Vždycky jsem byla obklopená zvířaty, měla jsem všechno možné, křečky, morčata, papoušky, spoustu psů. Celá rodina jsme psí, babička je dokonce posuzuje. Dnes zvíře nemám, v Praze mi to nepřijde vhodné
Ale ještě víc mě zajímaly rostliny, už na základce jsem díky paní učitelce přírodopisu znala i latinské názvy, po vyučování jsem trávila hodiny nad mikroskopem, účastnila jsem se biologických olympiád…
Jenže přišla puberta, konzervatoř – a já si šla raději zatancovat. Později jsem se začala zajímat o ezoteriku, filozofii, ekologii. Ale pořád jsem pěstovala kytky doma, mám po mámě zelené ruce.
Jiný mlsá nutellu, zato já, paní zdravověda, sáhnu po hořké čokoládě, javorovém sirupu nebo kokosovém cukru.
Zrovna jsem se chtěla zeptat, po kom jste to zdědila?
Máma si vozila odevšad semínka, co kde upadlo od stromu, a vše jí krásně vyrostlo. Přiznám se, že když mě tehdy nutila okopávat na zahradě záhony, moc mě to nebavilo… Já jsem spíš zachraňovač: vidím u popelnice kytku, je mi jí líto, tak ji vezmu domů a za chvíli z ní mám kytici nebo přímo keř. Pokaždé sleduju v němém úžasu vítězství života, to se nikdy neomrzí.
Taky tchyně je vášnivá zahrádkářka, má velké znalosti a hodně mi pomáhá. Připomíná, kdy a kam je třeba co zasít, s čím počkat, co vyhodit a co vůbec nesázet, protože to vyžaduje velkou péči. Umí bylinky i správně používat v kuchyni a při nemocech. Jsem ráda, že se od ní můžu učit.
Vaši synové jsou taky bylinkoví? Neprotestují, že se stali trochu pokusnými králíky?
Mladší syn vypadal velmi nadějně, zdálo se, že má blízko k zemědělství, protože si už ve čtyřech letech zkonstruoval orací stroj. Já jim totiž zpívala písničku Ach synku, synku – a jeho vzrušovalo orání, traktory. Udělala jsem mu tedy na zahradě políčko, on si přivstal a chodil orat. Bylo to dojemné…
Starší syn se zajímal víc o značky závodních aut. Dnes jdou oba raději hrát hry než vybírat brambory. Co se týče jídla, jeden miluje českou klasiku, druhý je ochotný ochutnat cokoliv – a právě bylinkové věci má nejraději. Ale i on tvrdí, že nejlíp vaří babička, pak tatínek a teprve za ním jsem někde já… (směje se)
Jak bojujete s lákadly v podobě bonbónů a limonád?
Kluci se samozřejmě vzpouzejí, je pro ně těžké pochopit, že jsou nezdravé. Ale tím, že jsem schopná jim nabídnout alternativu (nemusí jít přímo o bio výrobky, ale aspoň s menším obsahem škodlivin), si na můj přístup zvykají a nějakým způsobem je snad formuje.
Před časem jsem vyráběla měsíčkovou mast a mazala jim s ní atopický ekzém – sami pak viděli výrazné zlepšení, úlevu. Úplně vyléčit ale nejde, zrovna teď na jaře je horší, takže mažeme…
Neošívá se ani manžel? Muži často alternativním metodám nedůvěřují…
Ne, jsme všichni na jedné lodi, což je perfektní. Často se spolu bavíme o různých ekologických tématech, o rostlinách a možnostech jejich využití, vymýšlíme nová jídla. Muž vaří na rozdíl ode mne hodně intuitivně, má pro to cit, zrovna teď se pouští do indické kuchyně.
Na internetu se píše, že je podnikatel, což zní dost neosobně. Můžete ho trochu odtajnit?
Já to slovo taky nesnáším, má z 90. let divný akcent. Na internetu se jednou něco napíše a nikdo už se nezaobírá tím, aby to nějak upřesnil nebo změnil.
Můj muž je vydavatel newyorského magazínu VICE a čím dál častěji se vedle novinařiny věnuje režii. O děti se stará, jak to jde, střídáme se i s prarodiči. Ani jeden nemáme pevnou pracovní dobu, řešíme to tudíž složitými rozpisy dnů a úkolů, což spousta čtenářů jistě zná. Stačí?
Ano, děkuji. A nechybí vám ženský prvek?
Já ani nevím, co mi chybí, protože to neznám. Pouze od kamarádek, které mají dcery. Určitě by bylo hezké, kdybych to mohla taky zažít, ale asi se mi to už nepoštěstí. Musí to být roztomilé, jen ty hadříky – kdysi jsem chtěla být módní návrhářka a móda mě odjakživa vzrušovala. Takže jsem v obchodech s kočárkem zajížděla do holčičích oddělení, pokoukala jsem na mikinky a šatičky a povídala synáčkům: Vidíš, tohle všechno bych ti koupila! Vážněji ale další dítě neplánuju, ty dva kluky mám určitě z nějakého důvodu.
Že vás baví móda, je vidět i na Herbáři.
Tam se vyřádím, je to strašně zábavný svět, i když jde spíš o retro. Já vždycky jela raději hi-tech a minimal. Kdysi jsem ušila spoustu věcí, šaty a sukně na koncerty, někdy s aplikacemi kamínků, a jednou jsem s tátovou pomocí vytvořila koženou vestu a la Madonna.
Většinu z toho jsem rozdala, na chalupě ještě nosím „své“ lněné kalhoty. Ale mám v plánu se k šití vrátit a zameditovat si při něm. Vždycky mě krásně zklidňovalo. Ale vypadá to spíš na nějakou zástěrku.
Ještě k výživě – jednou je proklínané máslo, pak cukr, sůl, vejce… Jak k tomu přihlížíte?
Těmto vlnám nepodléhám. Jím základní místní potraviny, které se jedly vždycky, a střídám je. Vejce, chleba, máslo, mléko, obiloviny, zelenina, ovoce, byliny. Občas je zpestřím ořechy nebo nějakou exotikou.
Věřím selskému rozumu a pravidlu: rozmanitě a přiměřeně, žádné extrémy. Myslím, že každý po určité době zjistí, co mu vyhovuje. Já třeba miluju kváskový chleba, ale denní konzumace mi nedělá dobře na trávení.
Podobně nemusím mléko, ale jím jogurty a dělám vlastní granolu. Důležitá je i střídmost, mně vyhovuje jíst častěji, protože mám rychlé spalování. Ovšem musím se hlídat, když mi něco chutná, tak se přecpu.
Čím hřešíte?
Vždycky před Velikonocemi držím čtyřicetidenní půst. Loni jsem to dokázala i bez lepku a cukru. Letos jsem na sebe byla hodná a vypustila jsem jen maso a sádlo. Ke konci jsem to ale nevydržela a dala si na zájezdě se strašnou chutí v hospodě smažák. Bez výčitek. Vím, že si ho dalšího půl roku nedám. Anebo dám, proč ne?
Když mám chuť na sladké, sáhnu po hořké čokoládě, lžičce javorového sirupu nebo kokosovém cukru, což je nektar z kokosových květů, naprostá bomba. Chutná jako karamel. Jiný jde na nutellu, zato já, paní zdravověda, mlsám takhle!
Dřív jste si vyráběla i kosmetiku, krémy, prášek na praní. Máte na to čas?
Moc ne, poslední byl prášek na praní. Dnes už lze koupit obdobné prostředky hotové, existuje řada firem zaměřených na bio čisticí přípravky, mně se osvědčily mýdlové ořechy. Dál si vyrábím masky nebo soli do koupele, stačí přidat do mořské, himálajské či růžové soli éterický olejíček nebo levanduli a upéct vše v troubě s kůrou z pomeranče. Můžete tím solit i jídlo.
Na vlasy je osvědčená mydlice, bříza, kopřiva, žloutek, ocet, oves… Ale musíte si zvyknout, že vlasy pak nevypadají jako po mytí chemií, nemáte na hlavě zářivou hřívu z reklamy. Jde o vaše rozhodnutí, čemu dáte přednost.
Právě jste oslavila čtyřicítku, jak ji vnímáte?
Tohle člověk asi zhodnotí až nějaký čas poté. Já se cítím dobře v tom, že některé věci jsou jasné a nemusím už pátrat, hledat. Ve dvaceti je to sice lákavé a krásně nezodpovědné, ale z vnitřního pohledu to byl pro ně naprostý chaos a nevyrovnanost. Nemáte rodinu ani vyprofilovanou práci – aspoň já pobíhala mezi fůrou zájmů a nevěděla, co přesně budu dělat. Široký záběr mám dodnes.
Momentálně je fajn, že žiju tím, co mě opravdu baví a co má silnou zpětnou vazbu. To, na čem mi záleží nejvíc – rodina a děti –, je v pořádku, takže jsem v podstatě velmi šťastná. (klepe)
Jaký byl váš největší „odvaz“?
Těžko říct. Za studií jsem roztancovávala v pražském klubu Radost, kam se po revoluci přivezla nová hudba – techno, house. Fungovalo to tak, že dýdžej seděl v kukani a dvě holky tancovaly a zvaly lidi na parket. Dostaly jsme efektní trika, k tomu jsem navlékla síťované kalhoty ze záclony. Bylo mi sedmnáct, kouřila jsem… Ale po půl roce se mi rozhodil denní rytmus a musela jsem skončit.
Pak jsem zkoušela chvíli prodávat. Divadlo mi přišlo pomíjivé, bez trvalé hodnoty. Koho zajímá, že stojím na jevišti? To je nějaká práce? Řekla jsem si, že potřebuju zažít opravdovou dřinu od–do… Tak jsem ji absolvovala a došla k velkému rozčarování, pochopila jsem, proč jsou lidi z jednotvárné machy unavení a proč touží dělat naopak to co já…
Taky jsem málem umřela na útesu v příboji. Bylo to v Itálii, nechávali jsme se s partou vyhazovat vlnami na skálu. Jenže jsem uvízla ve škvíře a museli mě složitě vytahovat, prostě hloupost.
Dál už vám šel život hladce, nebo jste prošla i složitým obdobím?
Zjišťuji, že nepohodu si člověk dělá hodně sám vlastní nespokojeností, neváží si jakoby samozřejmých věcí a jistot, touží stále po větším potěšení. U druhých vidí jen vnější slupku úspěchu, jenže třeba za mojí nominací na Thálii byla mnohaměsíční poctivá dřina!
Našla bych okamžiky, kdy jsem byla opravdu nešťastná a musela leccos překonat. Ve druhém těhotenství vzniklo podezření, že moje dítě bude mít Downův syndrom. Následovalo nepříjemné období, kdy se mnou bylo zacházeno jako s někým defektním. Navíc jsem musela tu variantu sama v sobě zpracovat.
Ovšem potkala jsem i lékaře, kteří věřili našemu rozhodnutí a podpořili nás. A nakonec se narodilo zcela zdravé, skvělé dítě! Vše způsobila chyba v systému…
Hrála jste v seriálech Pojišťovna štěstí a Terapie. Co je pro vás štěstí a co terapie?
Terapie je práce, ale jiná, než kterou by člověk musel řešit terapií. Je to činnost, na kterou se potřebujete soustředit, spíš koníček. Pro mě je terapie třeba šití, lyžování, plení zahrady. Anebo když uklidím celý byt. Mám i relax spojený s aktivitou. Toužím válet se u moře, trvá dlouho, než se zklidním, dva dny si užívám – ale pak mě to přestane bavit a potřebuju zase něco dělat.
A štěstí? Asi když jsem srovnaná sama se sebou, cítím vnitřní klid, vše je v přítomném okamžiku v pořádku. Protože od toho se odvíjí vše ostatní.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
