Kateřina Javůrková: Hudba je dřina

I když právě s pečením jako by si říkala, že všeho do času. V roce 2013 se stala laureátkou Pražského jara ve hře na hornu, jak se také lesnímu rohu říká, v osmnácti pak hráčkou Pražské filharmonie, od 23 let je členkou hornové skupiny České filharmonie.

Kavárnu, kde by ráda představila své pekařské umění, plánuje otevřít až na jaře roku 2020. Svůj nevšední nástroj však prý kvůli ní rozhodně neopustí.

Tak začnu tím, co mě na rozhovorech nebaví. Často se ptají, jak to přijde, že holka hraje na hornu. Přitom dnes to není nic divného. Opravdu ne, stejně jako není divné vidět ženu řídit tramvaj nebo kamión. Možná to bylo zvláštní, když jsem před osmnácti lety začínala, ale dnes už ne.

Ano, je to z části moje vina, protože o tom mluvím už dlouho. Teď se třeba protahuje stavba. Ale už vím, že pořádně stavět se začne na jaře 2019. Takže i s rezervou můžu říct, že kavárnu ve Středoklukách otevřeme na jaře 2020.

Bydlím tam s menší pauzou od narození. Během studia jsem byla asi pět let v Praze, ale teď jsem zase, myslím, čtyři roky zpátky ve Středoklukách a moc mi to vyhovuje. Je tam krásný klid, a přitom v centru Prahy jsem za chvíli. Večer po vystoupení jsem doma za dvacet minut - a protože po koncertu ráda chodím na pivo, naučila jsem se dát si nealko a jezdit radši do práce autem.

Ano. Máme tam velkou zemědělskou usedlost, kavárnu chci vytvořit z bývalých chlívů a holubníku. A byla bych ráda, kdyby se tam jednou vrátil i můj bratr s rodinou. Místa je tam pro všechny dost. Ale člověk nikdy neví, kam ho život zavane. Nicméně Prahu miluju.

Asi ne. Když nejsem v cizině, dojíždím do centra téměř denně a jsem šťastná, že mohu z toho hezkého, což jsou pro mě koncerty, i nehezkého, to je zas hluk velkoměsta, odjet večer do klidu na vesnici ke slepicím a psovi.

Zvládnu to...- (směje se)

Flétna je pro dechaře úplně nejlepší začátek, protože můžete začít už i ve třech letech. A naučí člověka správně dýchat. Když je dítě starší, tak osm devět let, a udrží jiný nástroj, je dobré přesedlat.

Nechci urazit lidi, kteří se hrou na zobcovou flétnu živí, ale mě by to neuspokojilo.

Asi zvukem, ale i možnostmi. Zobcová flétna pro mě osobně prostě zůstává dětským nástrojem. Ale spousta barokních skladeb by se bez fléten neobešla. Je to tedy asi i tím, že mě víc láká hudba od baroka dál.

Sbor mi pomáhal nejvíc v intonaci a ve vnímání hudby, umím slyšet to, co chci zazpívat. S flétničkou, a tedy formováním správného dýchání jsem začala dřív než se sborem. Zpívání to hezky doplnilo. Lesní roh je totiž, i když se to vůbec nezdá, velmi podobný právě zpěvu.

Na rozdíl od ostatních dechových nástrojů a vlastně i třeba strunných nástrojů, kde zmáčknete klapku nebo určité místo a vyleze vám jeden konkrétní tón, na lesním rohu jsou jen tři klapky. To znamená, že všechny tóny tvoříme tím, jak do nástroje foukneme, pohybem rtů, mírou dechu a vším dohromady.

S trochou nadsázky se dá říct, že na jeden hmat mohu zahrát takřka 90 procent tónů. A teď se trefte do toho, který zrovna chcete. Je tedy důležité, aby člověk přesně slyšel, co chce zahrát, a podle toho si dal rty nějak daleko od sebe a vyfouknul správné množství vzduchu.

Co pro dítě, ale pro rodiče.

Rodiče musí být ti, kdo dítě motivují a udržují ho u nástroje. Neznám moc dětí, které by se těšily na to, že jdou cvičit, když ostatní děti běhají venku. Zásadní je, jak moc rodič chce, aby u nástroje dítě vydrželo.

Náš táta si na nás s bráchou plnil sny, které jemu nevyšly. Přišli jsme ze školy a museli jsme dvě hodiny cvičit. Každý den. Táta nad námi stál a nejel přes to vlak, i kdybych se rozbrečela. A že jsem se párkrát rozbrečela.

Když jsem přešla na lesní roh, nedostala jsem celý první rok nástroj vůbec do ruky. Jen jsem se učila dýchat a to, jak mít správný nátisk.

Ano. A neuvěřitelné štěstí. Měla jsem díky tomu zvládnutý dech ještě předtím, než jsem si na hornu sáhla. Pro osmiletou holku bylo samozřejmě neuvěřitelně demotivující hodinu foukat do svíčky a nevědět proč, ale táta na tom trval.

Když jsem pak nástroj konečně dostala, byla jsem ráda, když jsem se trefila do tónu. Ani hrát hodinu dlouhé tóny není žádná zábava. Nemohla jsem to tátovi odpustit, ale teď zpětně vím, že bez jeho důslednosti bychom tu teď my dvě spolu neseděly.

Samozřejmě že ne. Rozhodlo se, že já půjdu na hornu, brácha na klarinet, ale pořád jsme ještě pokračovali ve flétnách. Dnes jsem ale za způsob, jakým jsem se na lesní roh učila, vděčná. Potkávám se se studenty vyšších ročníků na konzervatoři, kteří i po tolika letech mají dýchání prostě špatné.

Nejsem si vůbec jistá, jestli budu chtít, aby se mé děti hudbě věnovaly. U kolegů z filharmonie vidím přístup ve stylu, když bude chtít hrát, ať si hraje, nutit ho nebudu. Myslím, že náš táta nás nutil především proto, že si sám nezažil život profesionálního muzikanta.

Jsem šťastná za to, že takový život vedu, ale je to dřina. Rozhodně to není o tom, že se to ve škole naučíte, umíte to a celý život hrajete. Bez dvou až tří hodin cvičení denně to nejde a dřina tím pádem nikdy neodpadá. Máte to na celý život.

Základ je rozehrávání. Přirovnala bych to k běžecké abecedě. Říkám tomu každodenní nátisková hygiena. Jde o cvičení pro rozpohybování svalů na puse a základem jsou stupnice a akordy. Dělám to už osm let každý den stejně a trvá to necelou hodinu.

Tenhle soubor cvičení obsahuje všechno, co mě pak potká při ostrém hraní, ať už s orchestrem, kvintetem, nebo sólo. To je pro mě denní minimum. Pak se připravuji i na konkrétní kusy. Když skladbu neznám, tak si ji naposlouchám.

Já naštěstí na opary netrpím, ale je to velký problém. To, co potřebuji mít v pořádku, jsou rty, jazyk a zuby. Nesmí mě ani bolet v krku.

Ano, opírám o ně nátrubek.

Na to jsem asi nikdy nemyslela. Řekla bych, že spíš ne. Ale třeba i jemně sušší pusa je u nás hrozně znát. Na co si taky musím dávat pozor, je otevírání trouby při pečení.

Přesně tak. Pro jednou se nic nestane, ale když peču velké várky a otevírám ji třeba padesátkrát denně, natolik mi znecitliví pusa, že druhý den nejsem schopná pořádně hrát.

Měla bych u sebe mít neustále nějaké mazadlo na rty. Což je něco, co pořád sháním. Snažím se ho mít všude, v kabelce, v obalu k nástroji, v autě, ale když zrovna potřebujete, nemáte nikde nic. Jak si můžete všimnout, mám na rtu modrý flek, ten už tam mám permanentně a je to právě otlak od horny.

Sladké, samozřejmě, že sladké. (směje se)

Nejen. K pečení jsem se dostala právě proto, že jsem měla vždycky ráda sladké. Když ho ale začnu péct ve větším na svatby, Vánoce atd., přijde většinou chuť na slané, sladké v tu chvíli už nemůžu ani vidět. Mám věci už tak naučené, že ochutnávám velmi sporadicky.

Zřídka. Když už, tak právě se záměrem ho ochutnat. Častěji, když cestuji, ale i v Praze se zvyšuje počet cukrářství, kam stojí za to zajít. Jen tak u kávy si dám sladkost jen výjimečně.

Když přijde návštěva, nebo pro rodinu peču hrozně ráda. Musela jsem se začít zajímat o zdravý jídelníček. Mám ráda třeba řepný nebo cuketový koláč na sladko, ale nahrazuji bílý cukr alternativami jako sušené nebo čerstvé ovoce, datlový sirup, kokosový či březový cukr. Možností je moc. Sice jsou to cukry, ale bílý rafinovaný to není.

I když vyrábím pečivo klasicky, myslím, že takové množství bílého rafinovaného cukru, které dnes všichni jíme, není zdravé. Kolikrát ani nevíme, že v jídle rafinovaný cukr je. Je dobré se naučit si to zjišťovat a hlídat a pak si ho může člověk dopřát kontrolovaně třeba právě v dobrém dortu.

Loni jsem si myslela, že kavárna bude hotová letos, letos jsem si myslela, že bude příští rok. Teď už tedy vím, že to bude až to jaro 2020. Takže jsem měla i mám dostatek času to opravdu dobře promyslet.

Budeme na vesnici v Čechách, tak chci zachovat něco z českých tradic v nejlepším možném provedení. Ráda bych uspokojila i lidi s nějakým omezením, např. bezlepkovou dietou, intolerancí laktózy. To se totiž týká i mě samotné, ale celkový koncept zatím prozrazovat nebudu. (směje se)

Ano! Bude tam i prostor s malým podiem. Útulná, komorní, půdní místnost, která může mít variabilní využití od lekcí jógy přes vyprávění o cestování až právě po koncerty.

Na zázemí, které mám. Ať už se to týká toho, že mám nejlepšího bráchu na světě, nebo velkého množství přátel, o kterých vím, že se o ně můžu opřít. Jsem pyšná na to, že mám krásnou práci na tak krásném místě a v tak krásném městě. Na to vše můžu být nejvíc pyšná, protože to jsou věci, jež trvají.

Samozřejmě že jsem vděčná, že se mi povedlo vyhrát soutěže a za podobné úspěchy, díky tomu tady teď můžeme spolu dělat rozhovor, ale je to prchavé. Brzy budou jiní vítězové a já taky budu stárnout. Je to důležité, ale ty skutečně podstatné věci nemůžete nikde vyhrát.

Jen bratra, zato ale miliónového! Máme spolu kvintet, který jsme založili, když nám bylo nějakých čtrnáct patnáct. Akorát jsme začínali studentský hudební život na konzervatoři a od té doby spolu hrajeme. Brácha mě neuvěřitelně podporuje, doprovází mě na soutěže atd. Zkrátka je skvělé, že má člověk možnost mít někoho takového u sebe. Má teď miminko, tak to je zpestření i pro mě.

To víte, že jo! Pracovně už jsem dosáhla toho, co jsem chtěla, a jsem za to strašně vděčná. A chtěla bych to teď prostě udržet tam, kde to je. Nemám potřebu jít někam dál. Člověk má ale sny pořád. Pro mě je to teď asi právě rodina. Ale při muzikantském životě to není snadné. Sice hodně cestuji, ale pohybuji se vlastně pořád v podobných kruzích. Potkat správného člověka je tedy těžší. Čekám na své štěstí, jsem mu otevřená a věřím, že přijde.

Dlouho pro mě bylo nepředstavitelné Česko opustit. Přesto vidím, že je člověk hrozně rychle schopný přehodnotit priority a říct si: Dobře, tady tě nic nedrží, a co je nakonec důležitějšího, než aby byl člověk šťastný! Takže ano, jsem kvůli vztahu ochotná odejít do zahraničí.

Kavárnu by to, myslím, neovlivnilo. To je věc, kterou si přejeme oba s bráchou. Určitě to bude se mnou, ale když budu tady, tak na sto procent, a když jinde, tak holt jen částečně.

Pedagogická činnost se většinou s profesionální hrou prolíná. Mě by učení bavilo, ale myslím, že na to mám tak dvacet let čas. Potřebuji ještě posbírat nějaké zkušenosti. Teď dělám masterclass, kdokoli mě osloví, jestli mi může přijít něco zahrát, říkám ano. Jsem za to ráda, učím se tím i sama.

Ale neplánuji, život mě někam zanese a určitě to bude správná cesta. Nikdy jsem se vlastně nemusela moc rozhodovat, co budu dělat. Přijímala jsem příležitosti a pro ty přijaté jsem dělala vše, co jsem mohla, abych jim dostála. Nejlepší věci stejně nakonec přijdou samy.

Je třeba mít otevřené oči a sledovat, co život přináší. (usmívá se) Je to tak i s kavárnou. Všech asi osm lidí, kteří na ní pracují, přišlo samo, protože se jim ten projekt líbil. Ani jednou jsem nemusela otevřít Google a hledat někoho na něco. Možná i proto to tak dlouho trvá... Protože čekám na správné lidi.

Jsem si ale jistá, že to za to stojí. A i kdyby to nevyšlo, budu mít nádhernou kuchyň a obrovský obývák. Nemůžu prohrát a jsem úplně v klidu. (směje se)

Tak toho už moc není. Ráda sportuji. Pro hornu je dobré trénovat dech. Takže běhám, občas plavu, trochu jóga. Po sportu se cítím lépe, když se cítím lépe, vše jde snáz. Všechno souvisí se vším. A navíc vyběhám dorty.

Dovolená spíš vůbec. Ale odpočinu si ve společnosti přátel.

Dnes jsem si došla na manikúru a pedikúru, ale vlastně mě to rozčiluje. Jsem tam dvě hodiny a jen sedím. Asi musím odpočívat aktivně. Svůj čas pro sebe bych ráda věnovala někomu jinému, resp. času s někým jiným.

Máte babičku? Tak ji pozdravujte a já teď pozdravuji tu svoji! A vlastně jsem se nezeptala, jak se máte Vy?

(smích) Děkuji, teď dobře.