Hlavní obsah
Josef Urban Foto: Milan Malíček, Právo

Josef Urban: Příroda nebude skákat, jak pískáme

Úspěšný spisovatel, scenárista, dokumentarista, hydrogeolog, bývalý reprezentant ve sjezdu na divoké vodě, a především milovník zvířat. To jsou základní charakteristiky 53letého dobrodruha Josefa Urbana, který si ví rady při ztroskotání na divoké himálajské řece, bloudění v ledové divočině či uprostřed balkánského konfliktu.

Josef Urban Foto: Milan Malíček, Právo
Josef Urban: Příroda nebude skákat, jak pískáme

Podle jeho knih a scénářů vznikly dvě desítky filmů dokumentárních i celovečerních, které se zdaleka netýkaly jeho dobrodružných výprav do nejhlubších kaňonů světa a sjezdů divokých řek na třech kontinentech.

Kdy jste se začal věnovat dokumentární tvorbě?

Dlouho jsem vrcholově sportoval. Když jsem ukončil přírodovědeckou fakultu, nastoupil jsem místo vojny na duklácký ostrůvek v Brandýse nad Labem. Jenže jsem kašlal na životosprávu a praskl mi žaludeční vřed. Tím jsem skončil s vrcholovým sportem. Řeky mi ale nedaly spát.

S kamarádem Robertem Kazíkem jsme založili společnost Denali, což je indiánský název pro nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley. Následoval Czech Rafting, což byl projekt průzkumů nejhlubších a nejodlehlejších kaňonů naší planety.

Hned na první výpravě do Nepálu se nám stal hrozný průšvih: v peřejích rozvodněné řeky Buri Gandaki se utopil náš kamarád Drahuš Streit z Opavy. Během prvosjezdu divoké řeky, kterou do té doby nikdo nesjel, se raft v jedné extrémní peřeji převrátil a on se již nevynořil.

V roce 1998 sjel jako první na kajaku nepálskou řeku Buri Gandaki.

Foto: archiv Josefa Urbana

V roce 1998 jsem se na toto místo vrátil sólově splavit horní kaňon na kajaku, což se mi podařilo. Také jsme Drahušovi s kamarádem Petrem Křížkem na skálu připevnili pamětní desku. Z této akce vznikl krátký film Závěť, jenž později získal cenu na Mezinárodním horolezeckém filmovém festivalu v Teplicích nad Metují.

Odkud jste si přivezl nejsilnější zážitky?

Pádlovali jsme v kaňonech po celém světě. Nejsilnější zážitky mám z Himálají, za jeden z nejzajímavějších považuju ten na řece Karnali v západním Nepálu, protože tehdy ji se mnou sjel na kajaku můj třináctiletý syn Tom.

Ve zdraví jsme ten těžký sjezd přečkali, jen jeho mamince jsme dopředu neřekli, kam že to pojedeme.

Bojíte se na výpravách?

Bez pudu sebezáchovy to nejde. Viděl jsem už na vodě hodně malérů. Je potřeba zachovávat rovnováhu mezi odvahou a rozumem.

Jste dobrodruh?

Jako kluk jsem nade vše toužil po dobrodružném životě. Dostalo se mi ho měrou vrchovatou. Už bych chtěl přibrzdit, jenže z tak rozjetého vlaku se špatně seskakuje.

Se současným psím společníkem Badem.

Foto: archiv Josefa Urbana

V třiapadesáti už mám určité fyzické limity. Měl jsem vážný úraz dolních obratlů při pádu na běžkách, chvíli jsem vůbec necítil nohy. Ono se to kumuluje, tu natržený sval, tam naražená kost. Vodácký sport má naštěstí tu výhodu, že nejde jen o sílu, ale i techniku a zkušenosti.

Vloni vám vyšla kniha Zloděj psů. Jak vznikla vaše láska k nim?

Když mi bylo sotva pět, pohladil jsem v zoo vlka. Dostal jsem za to od táty pár facek. Ale nemohl jsem si pomoct. Bylo to jen pár okamžiků: zezadu přes mříž ruku tam a pak bleskově zpátky.

Bylo v tom něco archetypálního: člověk a vlk. Později jsem v divočině tyto krásné tvory několikrát spatřil, jednou na Aljašce na břehu Yukonu, podruhé v Rumunsku na Fagaraši. Učarovala mi hierarchie smečky, je podobná té lidské.

Později, když jsem s tou svojí psí běhával dlouhé štreky po lesích, začal jsem se od nich učit, hlavně vytrvalosti. A zažil jsem s nimi spoustu legrace. Knihou Zloděj psů jsem svým chlupatým kamarádům chtěl splatit to, co mi celá ta léta dávali, totiž pocit sounáležitosti a přátelství.

Se synem Tomem je před lety po tréninku na kajaku vyhlížela fenka Fany.

Foto: archiv Josefa Urbana

Člověk a pes k sobě nerozlučně patří, je to již víc než deset tisíc let od doby, kdy jdeme spolu, bok po boku a někdy taky proti sobě.

Psy jsme pořád nějak využívali – při pastvě, honech, stopování, smutné je, že i při laboratorních pokusech. Bylo to asi proto, že René Descartes (francouzský filozof, matematik a přírodovědec, který v 17. století položil základy osvícenství – pozn. red.) kdysi prohlásil, že zvíře nemá duši.

Kdy jste dostal prvního psa?

Jedním z prvních byl bílý kříženec s černými fleky, jmenoval se Bojek. Dokázal přeskočit každý plot, ten, který nepřeskočil, prostě přelezl. Ze školní jídelny jsem mu nosil řízky, které nedojedli spolužáci.

Tak mě miloval, asi hlavně pro ty řízky, že za mnou začal chodit do školy. Když jsme byli nastoupení před základní školou u sochy Josefa Stalina, bylo to tuším při oslavách na 9. května, předvedl náramnou taškařici, kterou jsem vetknul do povídky Přes všechny ploty.

Dobrodružné zážitky ho v Nepálu čekaly nejen na vodě.

Foto: archiv Josefa Urbana

Nezapomenu na jezevčici Bety se zlatýma ušima, našel jsem ji po honu na chalupě. S ní jsem zažil hotovou detektivku, neboť mi ji ukradla organizovaná skupina překupníků. Nevzdal jsem to, nakonec jsem ji nalezl v jedné malé vesnici v Polsku. Bylo to od Opavy jen co by kamenem dohodil.

Postupně se u mne vystřídaly celé generace psů. Po celý život se jim snažím pomáhat a občas je i zachraňuji, k tomu se váže název knihy Zloděj psů.

Jste jednou z tváří úsilí o lepší životní podmínky zvířat.

Od podzimu loňského roku se podílím na činnosti záchranného webu primamazlicek.cz. Návštěvníci se na nich mohou nejen pobavit, ale také třeba vyřešit nějaký palčivý případ týrání zvířat ve svém okolí.

Portál má ambici vyvíjet rovněž tlak na zákonodárce, neboť mnohé paragrafy v zákoně na ochranu zvířat jsou vágní i nesmyslné.

Do válečné doby se vrátil i v posledním filmu, natočeném podle jeho literární předlohy Tenkrát v ráji (2016). Přibližuje osudy v té době nejlepšího českého horolezce Josefa Smítky.

Foto: A-Company CZ

V čem je problém?

V člověku, který se vydělil z přírodního koloběhu a všechno si přizpůsobil sobě. Chceme-li přežít, musíme pochopit, že jsme součástí přírody a ta nebude skákat, jak my pískáme.

To, jak se lidé chovají ke psům, je pro mne významnějším poznávacím znamením o zemi než HDP na osobu. Obvykle to kopíruje vztahy mezi lidmi.

Jak jsme na tom u nás?

Řekl bych, že lépe než ve většině okolních zemí, jsme národ pejskařů. Na světě žijí asi 3 miliardy psů, o 250 milionů se někdo stará, zbytek žije v mizerných podmínkách.

Otřesné zážitky mám z Balkánu. Když přijedete do nějaké islámské země, je to úplná tragédie. Pes na řetězu, národ na řetězu, tvrdím.

Podle jeho literárních předloh vzniklo několik celovečerních filmů. Režiséra Juraje Herze zaujala jeho prvotina Habermannův mlýn a v roce 2010 podle ní natočil stejnojmenné filmové drama.

Foto: Bontonfilm

Vystudoval jste hydrogeologii. Jak se díváte na to, co se teď děje s vodou?

Za sucho si může člověk sám. Půda se tvořila miliony let a potom přijde nějaký „rádoby“ podnikatel a tuto drahocennou zeminu shrne a vyveze někam na skládku. Na takto upraveném místě postaví velkou halu, nejlépe nějakou montovnu. To není jeden případ, jsou jich tisíce.

Země je doslova zabetonovaná dálnicemi, plocha, kde může voda infiltrovat, se zmenšuje. A kapitola sama pro sebe je zemědělství. Na komunisty se nadávalo, že zcelovali pole, rozorali meze, což bylo skutečně špatně. Od té doby uplynuly desítky let a já si nevšiml, že by se nějaké meze znovu obnovily.

Suchu se dá účinně čelit tím, že se v krajině sázejí stromy. Jenže stromy se u nás pěstují jako tulipány. Kácejí se příliš brzy a nová sadba je často v teplých klimatických podmínkách nevhodná.

Přichází čas, kdy se budeme muset rozhodnout, jestli chceme peníze, nebo vodu. Rovnítko mezi obojím neexistuje.

Chystáte na letošní rok nějakou literární novinku?

Ano, chystám nový thriller s názvem Návrat do Valbone. Pátral jsem v posledních letech po několika lidech, kteří se ztratili. Lidově řečeno, nenašla se po nich ani tkanička od bot. O výsledku mé mise, kvůli které jsem cestoval po celé Evropě, bude má nová kniha.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků