Hlavní obsah
Jiří Dvořák s taneční partnerkou Lenkou Norou Návorkovou vyhráli v soutěži StarDance. Foto: Michaela Feuereislová

Jiří Dvořák: Jednou za sedm let se naštvu

Jeho postup taneční soutěží StarDance byl noblesní, ačkoli se mu během tréninků nevyhnulo řádné nachlazení. „Tančím rád, ale pojetí tanců se od dob mého mládí zásadně změnilo,“ prozradil jednapadesátiletý herec Jiří Dvořák, kterého do tanečního klání pravidelně chodila povzbuzovat dcera Anna i přítelkyně Jitka.

Jiří Dvořák s taneční partnerkou Lenkou Norou Návorkovou vyhráli v soutěži StarDance. Foto: Michaela Feuereislová
Jiří Dvořák: Jednou za sedm let se naštvu

Nástup na plac i s teplotou asi znáte z divadla, ne?

Jistě. Když mi ale opravdu není do zpěvu, mohu divadelní představení odříct. To při přímých televizních přenosech nejde. Někdy to byl boj o holý život, přes všechny bolesti a zranění. (směje se)

A já si myslela, že vaše nejnáročnější natáčení byl obraz 48, putování zimní krajinou ve filmu Anděl Páně 2, kde jste se musel pěkně dlouho brodit po pás ve sněhu!

To bylo taky náročné, ale vedle StarDance to byla procházka růžovým sadem. Laťka je mi zkrátka neustále zvyšována a já na to přistupuji.

Když jsem studovala vaši filmografii, zjistila jsem, že v roce 1980 jste hrál v nejmenované roli v Bakalářích. To vám bylo třináct. Je to pravda?

Ano, to bylo ještě v Brně na základce v deváté třídě, takový štěk. Chodil jsem do Pirka (dětský dramatický soubor, působící nepřetržitě od roku 1949 - pozn. red.) a tam si vybírali kluky pro pár scén. Vím jen, že to režíroval Rudolf Tesáček. Víc nic.

Tehdy už jste chtěl být hecem?

Ještě ne. Chtěl jsem být spíš pilotem. Jasno jsem neměl, tak jsem se přihlásil na gympl, že se během čtyř let rozhodnu.

Jaké to bylo období?

Komplikované, protože jsme zůstali s tátou sami. Na druhou stranu hezké, protože jsem chodil do Pirka, což byl takový disent. Poslouchal se Hutka a Kryl a dělalo se divadlo.

Paní Delongová, která soubor vedla, vždy tvrdila, že to není přípravka na konzervatoř nebo jiné herecké školy. Pár lidí k herectví však zběhlo jako třeba Zuzka Slavíková, Pavel Kříž, Dita Kaplanová nebo já.

Má toho hodně. Kurzy tance, občas divadlo a do toho ještě Dvořáka, říká herec o své taneční partnerce Lence Noře Návorkové.

Foto: Jan Handrejch, Právo

S Brnem jste byl spjatý dlouho, v Praze jste už taky nějakou dobu. Jak prožíváte půtky mezi těmito městy?

Nijak. Rád vyprávím vtipy o Brňácích, můžu si to dovolit, protože jsem Brňák. A aby bylo jasno, Brno miluju. Myslím, že půtky více řeší Brno než Praha. Ta je prostě centrem a někteří v Brně to těžce nesou, což mi přijde mírně komické.

Proč se pošťuchovat? Brno je úžasné, vzniká tam mnoho nových věcí. Brno, co pamatuju já za mých mladých let, a Brno teď jsou skoro nesrovnatelná města. Rád tam jezdím, žije to tam. Třeba prostor, kde se sejde večer venku kolem tří set lidí, dají si drink a k tomu hraje klavír, má neuvěřitelnou atmosféru. V Praze nic takového není.

Jste spíš městský typ? Samota u lesa vás neláká?

Moc ne. Klid mám rád, to je fakt, ale asi bych nedokázal žít za Prahou na vesnici. Bydlím na kraji Prahy a nedávno jsem se vyděsil, protože se tam má stavět víceúčelová sportovní hala. Pokud je to pravda, nevím, kam se přestěhuju. Mám malou terasu a dívám se do zahrad. Koncentrace lidí by tento klid narušila. A já jsem vlk samotář.

Povzbuzovat do taneční soutěže ho pravidelně chodila dcera Anna i přítelkyně Jitka.

Foto: Michaela Feuereislová

Vidíte, a já se vás chtěla zeptat, co vás v poslední době nejvíc vytočilo.

Tak spolehlivě tohle.

Absolvoval jste v Brně taneční?

Ano, a s hezkými vzpomínkami.

To jste výjimka. Kluci do tanečních moc nechtějí.

Mě bavilo se hýbat.

Takže si o volnu někdy zajdete zatančit?

To zase ne. Tančit jsem začal ve Starletu (taneční škola v Brně - pozn. red.), což je už 35 let. Stále se však setkávám s výčitkou, že jsem tančil profesionálně, což mě pobavilo.

Jako čert Uriáš dělal protipól andělu Petronelovi (Ivan Trojan) v obou pohádkách Anděl Páně.

Foto: archív ČT

A nebylo to tak?

Ne, to fakt nebylo. Profesionál dostává za svou práci peníze. Já nikdy. Takže spojení profesionál a Jiří Dvořák v souvislosti s tancem je nesmysl. Nějakou chvíli jsem se tanci věnoval, ale tehdy se tančilo úplně jinak. To se nedá srovnat.

Porotce Kuneš prohlásil, že tehdy byl tanec společenský, dnes je sportovní. Já z toho byl nejprve skoro nešťastný. Když se mě ve StarDance ptali na nejoblíbenější tanec, bezelstně jsem tvrdil, že se těším na rumbu. Až pak jsem zjistil, že je to úplně jiný tanec, než jsem znal. Docela jsem se s rumbou pral. A to má být milostný tanec!

Nášlapy jsou jinak, všechno je ostřejší a rychlejší, jiné jsou i akcenty. Takže pokud si někdo myslí, že jsem měl výhodu, tak neměl. Maximálně se dá říct, že mám jistou koordinaci těla, ale to má každý, kdo projde uměleckou školou. Vždy jsem se docela děsil, že postoupíme do dalšího kola.

Ale vždyť jste byl jeden z favoritů!

Myslíte? No nevím, o tancích v posledních kolech, jako je quickstep, paso doble, samba a tango, jsem nevěděl vůbec nic. Myslím o jejich krokových variacích.

V Ideálním manželovi se sešel na prknech vinohradského divadla se Zlatou Adamovskou.

Foto: Pavel Nesvadba

Tango je vášnivý tanec, máte ho rád?

Moc. Měli jsme představení v Divadle na Vinohradech Tango sólo, v němž se tančilo to argentinské. Což je něco jiného než sportovní. Má nádhernou hudbu, například od Astora Piazzolly. To je hudební génius.

Já měl hlavní roli, a stejně jako ve StarDance jsem si myslel, že to půjde hladce. Ale i tam se ukázalo, že všechno je jinak, a já to už málem chtěl vzdát. Pak jsem se s tím popral. V tangu si muž a žena musí konvenovat, a pokud se tak stane, nehnou se od sebe celý večer.

S vaší taneční partnerkou Lenkou Norou Návorkovou by to šlo?

Sedli jsme si hned od začátku. Je trpělivá, ví, co jsme my herci zač, protože hostuje v několika divadlech jako tanečnice. Divadelní prostředí zná. Má toho celkem hodně, vede taneční kurzy i soukromé lekce, a teď k tomu ještě vedla i Dvořáka, což jí nezávidím.

Někdy pod vlivem únavy lehká krizovka mohla přijít, ale nijak jsme na sebe neštěkali. Nikdy jsem nezvýšil hlas. A dlužno říct, že ani ona.

Jako Jindřich IV. ve stejnojmenné inscenaci.

Foto: Viktor Kronbauer

Vás bych netipla na zvyšování hlasu, spíš na odchod, jakmile je něčeho moc.

Jednou za sedm let se naštvu. A to pak stojí za to. Ale jinak zastávám názor, že se vše dá vyřešit normálně. Bez zbytečných afektů.

Odešel jste tak i z angažmá z pražského Divadla na Vinohradech, kde jste hrál patnáct let?

Napřed jsem byl donucen pozastavit účinkování kvůli zdravotním problémům, které, myslím, souvisely i s psychikou. Měl jsem reflux a nemohl se do hlasu opřít. Domluvil jsem si roční pauzu a pak jsem zjistil, že mi divadlo vůbec nechybí.

Což je po tak dlouhém působení divné.

Změnilo se mnohé a já už na to neměl. Jindřicha IV. jsem hrál jednou za měsíc a půl, Salieriho po měsíci a Vikomta Goringa v Ideálním manželovi po dvou, takže každé takové představení bylo další premiérou.

Na jeviště jsem chodil se dvěma pocity. Ať řeknu všechno a ať už je proboha konec. Tak proč to dělat? Šance něco změnit nebyla, tak už jsem se dál nechtěl trápit. Když jsem prošel vrátnicí, začalo se mi dělat špatně od žaludku.

Jakmile se tohle přenese i na jeviště, ztrácí herectví smysl. Zatím další nabídky odmítám, nechal jsem si jen dvě představení ve Viole. Jedno hrajeme už patnáct let s Honzou Hartlem, druhé rok s Jirkou Langmajerem. Jsou to čtená představení, mám čistou hlavu a je natřískáno. Příjemné večery a já z nich mám radost.

V pokračování kriminálního seriálu Labyrint II. si zahrál ďábelského lobbistu.

Foto: archív ČT - Radek Miča

Čeká vás zase role nějakého lobbisty, jako ve Strachově Labyrintu?

Díky šílenosti (směje se) zvané StarDance jsem zatím vše odmítal. Uvidíme, co přijde dál. Co mě však těší, je uvedení třídílného cyklu z produkce České televize Legie 100 o českých legionářích v zahraničí. Zatím jsme zmapovali Francii, Itálii a Ukrajinu, teď nás čeká Rusko včetně Vladivostoku. To mě vážně baví.

Je dobře, že se o tomto tématu mluví, protože bylo dlouho opomíjené. Málokterý Pražák třeba ví, že Vítkov je původně památníkem právě československým legiím. Až potom ho komunisti ukradli a položili tam Gottwalda, který tam shnil.

Téma legionářů považuju za důležité, protože čím si prošli, je něco neuvěřitelného. Co chlap, to námět na film. Šlo o 70 tisíc borců, kteří drželi na uzdě milion a půl bolševiků.

Vy jste v rodině měl legionáře?

Myslím, že ne. V tom pořadu doprovázíme potomky legionářů a jdeme po jejich stopách. Text se neučím, režisér Jakub Tabery mi dal volnou ruku, ať se ptám, co mě zajímá. Rád naslouchám a dávám si věci do souvislosti. Mám pocit, že je to pak živý pořad, nejen mluvící hlavy.

Také se chystáme do projektu o válce v letech 1918 až 1919. Týká se to Slovenska. První světová válka jim skončila o rok později. To taky málo lidí ví. Takové věci mě baví a dávají mi smysl.

Co byste si ještě chtěl splnit?

Chtěl bych se podívat do Japonska.

Proč zrovna tam?

Nevím, ale toužím po tom od gymplu. Obvykle jsem dodával, že chci taky vylézt na Matterhorn, to jsem však ještě lezl po skalách. Teď už bych se bál. Chci být hlavně zdravý a užívat si dcery. Máme krásný vztah a já si jí moc vážím.

Když jste jako kluk zůstal sám s tatínkem, není vám ženský svět trochu vzdálený?

Měl jsem vždy blíž k holkám než ke klukům. Už od základky jsem byl ten ochránce holek a s ženským světem problém nemám.

Může muž se ženou kamarádit?

Mám zkušenost, že ano, i když se tvrdí, že ne. Existují ale výjimky potvrzující pravidlo.

Fandila vám dcera ve StarDance?

Chodila na každý přenos.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků