Hlavní obsah

Jaroslav Svěcený: Dcera bude lepší než já

Právo, Dana Kaplanová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Zanedlouho mu bude padesát. „Myslel jsem, že mi to projde bez většího zájmu, ale to bych nesměl mít kamarády. Oslavám se nevyhnu,“ směje se houslový virtuos Jaroslav Svěcený, který spolu se slavnými hosty uspořádá velký narozeninový koncert v pražském Paláci Žofín.

Článek

Jak se ve svých letech cítíte?

Jsem workoholik, věk moc nevnímám, ale cítím se dobře. Práce je dost, rodina je v pořádku, nic mě nebolí (klepe na dřevěný stůl). Tedy občas nohy.

Nohy? Snad ruce, ne?

Nohy, protože dlouho stojím. Denně několik hodin. Neumím hrát vsedě ani na zkoušce. Kvůli tomu jsem pomocí dělené stravy zhubl o třináct kilo. Ale ruce mám pojištěné. Neřežu na cirkulárce, nepoužívám sekerku, nehraju míčové hry. Před koncertem nezvedám těžké věci a nehraju golf, abych neměl ztuhlé svalstvo. Jednou jsem to neodpovědně udělal a byla to pak na pódiu neuvěřitelná muka. Neměl jsem nad houslemi tu správnou kontrolu.

Máte tendenci bilancovat?

Nejsem bilanční člověk, koukám hodně dopředu. Snažím se splnit si některé své sny.

Jaké?

Nahrávat skladby, po kterých jsem vždycky toužil. Teď mně například vyjdou slavné koncerty pro dvoje, troje a čtvery housle Antonia Vivaldiho. Hraji to s kolegy a se svou dcerou Julií, doprovází nás orchestr Virtuosi Pragenses. Chci nahrát další CD o historii houslí, natočit o nich televizní dokument a vydat publikaci, jet do zemí, kde jsem ještě nehrál.

Těch už moc nezbývá. Snad jen Angola nebo Afghánistán!

Nebyl jsem třeba v Jihoafrické republice a vypadá to, že se tam příští rok dostanu. Zajímá mě i Austrálie. Letos se znovu podívám na Filipíny, kde jsem byl loni.

Nezvlhnou vám tam housle?

To sice ano, lehce nasají vlhkost, ale krátkodobě jim to prospívá. Housle pookřejí. Hůř jsou na tom například v paneláku, kde je sucho. Tam je dobré mít zvlhčovač.

Daly by se občas pokropit jako prádlo, ne?

To ne, proboha, kapky by se obtiskly do laku, a to by bylo hodně špatné. To bych si dovolil jenom jednou a kamarádi houslaři by si mě potom pěkně podali…

Udělal byste v životě něco jinak?

Spoustu věcí. Chyba třeba byla, že jsem se nevěnoval dříve koncertování v zahraničí. Pak jsem to horko těžko doháněl. Hrál jsem sice už při studiu na AMU, ale sólová vystoupení v cizině jsem měl až po škole. A to jsem ještě předtím šel na vojnu do AUSu (Armádní umělecký soubor), předtím se ještě stačil oženit, narodila se starší dcera. Tehdy jsem kvůli rodině odmítl nabídku do Ameriky. Bylo to ještě před revolucí a moje rodina by tady měla problémy, tak jsem zůstal.

V Americe jste ale už byl mockrát, že?

To ano, ale zbytečně jsem ztratil čas, mohl jsem tam mít kontakty mnohem dřív.

Který z koncertů vám utkvěl v hlavě?

Každý, který se nehraje v běžných prostorách. Třeba v Mexiku na Sluneční pyramidě v Teotihuacánu, to byl úžasný zážitek, nebo ve Skalním chrámu v Petře v Jordánsku, v římském amfiteátru v Ammánu, kam přišla i královna matka. Seděla na stejném místě jako římští vládci před dvěma tisíci lety. To mě fascinovalo.

Á, jste milovník historie…

Ano, miluji staré památky. Fascinuje mě geniálně strukturovaná společnost, která ale nakonec sama sebe zahubila. Ta lidská destrukce je zvláštní, často na to myslím.

Není divu, naše společnost k ní také nezadržitelně směřuje.

Přesně tak. Jako Mayové, Aztékové, egyptské a čínské dynastie, je to záhada.

Kde se vám dobře hraje?

Všude, kde lidé skvěle vnímají. Včera jsem třeba hrál v Plané nad Lužnicí a byla to bomba. Někdy zažijete v malém českém městě tak nádherný koncert, že na něj vzpomínáte do konce života.

Jaké skladatele si vybíráte?

Mám rád baroko, a čím jsem starší, tím víc ho miluji, protože si uvědomuji, jak ti chlapi byli geniální. Když se podívám na partituru Johanna Sebastiana Bacha, nechápu, jak to mohl vymyslet. Tam není ani vteřina oddechu. Hodně hraju muziku dvacátého století a ve světě především Leoše Janáčka, který je s Dvořákem určitě nejfrekventovanější český autor v zahraničí. U nás ho lidé ve větší míře zatím moc neberou, což je velká škoda. V klasické muzice u mě ale jednoznačně vede Beethoven, kterého jsem teď zrovna natočil.

Vy ale docela rád také experimentujete.

To je můj hlavní životní motiv a měl jsem s tím problém už na studiích. Na akademii tehdy uznávali jen klasickou hudbu. Můj dědeček byl kapelník a houslista. Vedle klasiky dělal operetu, písničky, a já jsem stejný. Dlouho jsem hrál například s alternativní skupinou Jablkoň, natočili jsme CD Mumlava a strašně mě tehdy bavilo hledat zajímavé souzvuky.

S rockerem Michalem Dvořákem aktuálně jezdíme turné Vivaldianno, kde s námi hraje i špičkový kytarista Radim Hladík, spolupracoval jsem s Martou Kubišovou, Lucií Bílou, Leonou Machálkovou, Jitkou Zelenkovou, Petrem Maláskem. Každé takové setkání mě inspiruje, rád poznávám nové hudební světy napříč žánry. Je pravda, že na rozdíl od řady zahraničních destinací se tento přístup k muzice v tuzemské branži tzv. vážné hudby moc nenosí.

Foto: archiv, Právo

Jaroslav Svěcený a Michal Dvořák budou koncertovat do 26. října.

Co dělá vaše manželka?

Monika vystudovala klavír, poznali jsme se na AMU a jeden čas jsme spolu hrávali. Po narození druhé dcery se věnovala rodině. V devadesátých letech jsme spolu založili hudební vydavatelství a agenturu. Chceme a snažíme se, aby byla klasická hudba víc vidět a slyšet.

Pomáhají vám dcery?

Starší Michaela, které je 24 let, u nás nepracuje. V lednu nastoupí v jedné soukromé firmě, teď dokončuje studium na VŠE. Hrála na klavír, ale pak se vydala jiným směrem, je talent na jazyky. Alespoň někdo v naší rodině nebude žít kočovným muzikantským životem.

Mladší Julie se však potatila…

Julču bavila hudba odmalička, chodila do hudebky, teď studuje housle na konzervatoři. Nikdy jsem ji do ničeho nenutil, mohu jí maximálně něco poradit. V deseti letech se mnou hrála s orchestrem Bachův dvojkoncert a první samostatné vystoupení měla v pěti letech. Byla menší než klavír, a když dohrála, nechtěla odejít z pódia. Měla velký aplaus.

Je jí šestnáct a letos vyhrála mezinárodní rozhlasovou soutěž Concertino Praga v oboru housle, přičemž nahrávky byly anonymní, jen pod číslem. Předtím v Mezinárodní soutěži G. F. Telemanna v polské Poznani skončila druhá a získala zvláštní cenu poroty pro nejvýraznější osobnost. A to tam bylo 38 houslistů z patnácti zemí. V květnu Julča zvítězila na Kociánově houslové soutěži v Ústí nad Orlicí. Hrála už také v Jordánsku, Německu a Rakousku.

To vás asi hřeje u srdíčka, že?

To je jasné. Dneska už trénuje víc než já, asi čtyři hodiny denně, na rozdíl ode mě má víc času, což je dobře. Určitě bude jednou lepší než já.

Jaké to je stát s dcerou na pódiu?

Je to krásné a dojemné. Ze začátku jsem za ni měl trému, ona hrála mnohem klidněji. Když jsem ale pak viděl, že se odvázala a hraje krásně, spadlo to i ze mě. Nechci, aby ji brali jako protekční dítě. Říkám jí, aby na pódiu byla vždycky za sebe, i když se jmenuje Svěcená, a mám radost, že to také dělá. Zažil jsem ji v červnu v Dvořákově síni, kde hrála jako vítězka Concertina se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Seděl jsem ve vyprodaném sále a přiznávám, že mi ukápla slzička. Zaválela tak, že jsem jen zíral.

Co spolu máte vy dva společného, kromě houslí?

Máme podobnou mimiku, Julča je jako já pozitivní typ, a to jí v životě mockrát pomohlo, neužírá se nějakými nesmysly. Má to v hlavě už srovnané, což je důležité. Zažila si také od okolí velkou závist, ale to jí housle, které miluje, nikdy nezošklivilo.

Byly s ní vůbec někdy problémy?

Jen takové úplně normální odpovídající jejímu věku, temperamentu a nápadům.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Jaroslav Svěcený

Pojďme k narozeninovému koncertu, který vás čeká 23. listopadu v pražském Paláci Žofín. Gratulovat vám přijdou mimo jiné Gabriela Beňačková, Karel Gott, Otakar Brousek st., Jitka Zelenková… Takže zase setkání žánrů.

Celý originálně koncipovaný večer se mnou postupně zahraje komorní orchestr, klavír, sbor. Bude to určitě víc o mé domovské klasice, ale přijde řada velmi překvapivých momentů. S Gabrielou Beňačkovou jsem stál na festivalovém pódiu v zámku Smiřice u Hradce Králové, kde je nádherný oltářní obraz od Petra Brandla.

Zpívala se mnou také na letním festivalu v Klášterci nad Ohří, obdivuji ji, pro mě je to pravá hvězda na operním nebi. S Karlem se známe léta, máme si co říct, protože on báječně koketuje s klasikou. Navíc se sejde Svěcený a Bůh (Gott), chybí už jenom anděl… Karla považuji za jednoho z největších profesionálů, u nás nemá ve svém žánru – při vší úctě k ostatním – konkurenci.

Vždycky vám nabídne něco nového, tvrdě pracuje, těším se na společné tóny. Otakar Brousek uplatní svůj krásný přednes a Jitka Zelenková? Je to strašně fajn ženská, příjemná, pozitivní, je to kamarádka, které si vážím. Jak říká můj známý: důležité jsou činy, to ostatní jsou jen kecy. S těmito lidmi, a s řadou dalších, jsem zažil hlavně činy.

Přijedou se podívat rodiče?

Ano, přijedou z Hradce Králové, kde jsem do patnácti let vyrůstal. Bydleli jsme v domku a v mém pokoji s výhledem na dvorek jsem denně hrál slepicím, králíkům, praseti, poslouchaly mě i husy, když je v zimě babička ládovala. To byli moji první posluchači. V Hradci mívám vždy 25. prosince koncert spojený i s návštěvou rodičů. Dnes už se mnou hrává i Julča. Dáváme dva koncerty, aby se dostalo na všechny.

Co byste si ještě v životě přál?

Zásadní je jedno přání, aby člověk mohl dělat to, co ho baví. Neumím si představit, co budu dělat, až už nebudu moci hrát.

Foto: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Jaroslav Svěcený

Vaším dalším koníčkem je druhá světová válka. Můžete jednoduše odložit housle a stát se vojenským expertem.

Pravda je, že sleduji myšlenkové pochody lidí a válečné události, které se staly. Snažím se rozklíčovat, proč k nim došlo. Chtěl bych, abychom se nedopustili stejných chyb. Máme lepší techniku, mobily, internet, ale pořád málo využíváme šedou kůru mozkovou, takže se chyby stále opakují. To je psychologie non plus ultra.

Zvláštní byl i vztah nacistů k vážné hudbě. Třeba Rudolf Hess miloval klasiku…

Göring také a navíc sbíral obrazy. Nacisté na cestě Evropou sbírali umělecká díla, znali cenu i mistrovských hudebních nástrojů, včetně houslí. Několik nacistických pohlavárů se specializovalo na violy a violoncella. Denně zabíjeli lidi, zůstávala za nimi spoušť, život druhých pro ně neměl cenu, ale zároveň se obklopovali uměním. Je to paradox, který mě děsí.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám