Hlavní obsah

Jakub Štáfek: Dceru nakrmím, přebalím, jen nekojím. Ale chtěl bych

Když jsem s hercem Jakubem Štáfkem (31) mluvila před třemi roky, odcházel po patnácti letech ze seriálu Ulice. A jasně mi tehdy řekl, čeho chce dosáhnout: natočit celovečerní film a vyhrát zápas MMA. To všechno se mu jako zázrakem splnilo. A navíc se stal otcem.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jakub Štáfek

Článek

Po odchodu z Ulice jste měl plány na dva roky dopředu. Jak dopadly?

Naplnily se. Pro mě tehdy bylo hlavní prioritou udělat celovečerní film, a to se povedlo. Nikdo ale netušil, že kolem toho budou různé obstrukce a že nám do toho covid trochu hodí vidle, takže se to nějak protáhlo.

Kromě filmu jste měl v plánu vyhrát zápas MMA, kterému se roky věnujete, a vydat se na dalekou cestu. Povedlo se i to?

Ano, zápas proběhl a krátce po něm jsme s mým velice dobrým kamarádem Matějem Podzimkem a bandou dalších lidí jeli do Afriky. Podstoupili jsme túru přes Rwandu, Ugandu, Kongo a Tanzanii. Lezli jsme tam po nejvyšších horských vrcholech, jako je třeba Kilimandžáro. Cestovali jsme asi měsíc a bydleli pod stanem.

To zní hodně dobrodružně!

Bylo to super. Vrátili jsme se plní zážitků, a než jsme se z nich stačili vypovídat, museli jsme se každý uzavřít do své domácnosti. Byl covid a nikdo nevěděl, co přijde. Měli jsme naplánované i další cesty, ale ty jsme museli odložit.

Jakému divokému zvířeti jste byl v Africe nejblíž?

Když jsem byl v Africe vloni s partnerkou, udělali jsme si výlet do Tanzanie a pak na Zanzibar. Na safari jsme měli „velkou pětku“, tedy lva, slona, nosorožce, buvola i levharta, jen pár metrů od sebe. Bylo to moc fajn, ale i něco k zamyšlení.

Mně se nedávno narodila dcera. Kdybych ji na safari vzal, až jí bude sedm nebo osm, vypadalo by pořád tak, jak vypadá dnes?

Foto: Instagram jakubstafek

Horský masiv Kilimandžáro a jeho nejvyšší bod Uhuru, který je nejvýš i v celé Africe, zdolal před dvěma lety.

Nyní je to v některých částech hodně komerční, ale pořád jsou místa, kde je člověk sám, ve skutečné divočině. Zajímalo by mě, kolik zvířat přežije, jestli se moje dcera nebude třeba učit, že žirafa je vyhlazený druh.

Jak moc vás Afrika překvapila?

Je hodně rozmanitá, úroveň se liší stát od státu. Já toho zase tolik neprocestoval. Afrika mě baví, jezdím tam posledních pět let a obecně mám rád země třetího světa. Na dovolené potřebuju přírodu, zvířata a pocit, že jsem jako Leonardo DiCaprio ve filmu Pláž. (směje se)

V Africe se ale nelze vyhnout tomu, že uvidíte chudobu a špatné podmínky, které by se daly nazvat i mírným hladomorem. Tam jsem si uvědomil, že ačkoliv si my Češi pořád na něco stěžujeme, tak se vůbec nemáme špatně. Naopak, máme se dobře a někdy jsme i zhýčkaní.

Co ten zápas MMA v rámci výzvy Oktagon (československá organizace pořádající turnaje ve smíšených bojových uměních). Vyhrál jste?

Vyhrál. Po šedesáti devíti vteřinách knokautem. Zápas byl v O2 areně a přišlo dvacet tisíc diváků. Byl to příjemný večer.

Bylo to vaše nejrychlejší vítězství?

Zase tolik zápasů jsem neměl, takže ano. A myslím, že i jedno z nejkratších v Oktagonu.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Když člověk bojové sporty správně uchopí a dívá se na ně správným pohledem, může lépe poznat sám sebe a svoje limity.“

Věnujete se zápasu i nadále?

Rekreačně ano. Byl jsem teď nějakou dobu v přípravě a měl naplánovaný další zápas. Jenže byl dvakrát přeložen a já teď nevím, jestli se do toho vzhledem k mým dalším pracovním plánům mám ještě pouštět, či nikoliv. Zatím vím, že v květnu zápasit nebudu.

Když se řekne zápas MMA, spousta lidí si vybaví agresi a tupé násilí. Mají pravdu?

Nemají. Tenhle zápas má svoje pravidla. Historicky nás spojují s gladiátory, inu, každá doba má svoje. Ale i na lyžích si dokážete ublížit. Někdy i daleko víc než tady ti kluci, kteří jsou připraveni inkasovat tvrdé rány. Vážných zranění se tu děje relativně málo.

Když při cyklistice spadnete z kola při rychlosti 20 km v hodině, je to podle mě horší, než když vám dá někdo v ringu ránu a vy pár minut nevíte o světě, ale pak se proberete.

Co vám trénink zápasu dal?

Režim. Člověk dělá něco pro sebe a tím dochází k pocitu naplnění. Začal jsem žít víc zdravě. Zlepšila se mi fyzička, vyplavují se endorfiny, mám lepší náladu. U zápasu je nutné pracovat i s hlavou, tedy psychikou, která je někdy největší nepřítel.

Proč nepřítel?

Protože v hlavě je strach přítomen a hlava pracuje nonstop 24/7. Jde tedy o hledání sama sebe. Když člověk bojové sporty správně uchopí a dívá se na ně správným pohledem, může lépe poznat sám sebe a svoje limity. Je to rozhodně zajímavá cesta, která mě fascinuje.

Foto: Instagram jakubstafek

Cestuje rád a v roce 2019 navštívil městečko Chamarel na ostrově Mauricius.

Rád sleduji i ostatní kluky, kteří to mají nastavené podobně a jsou to stoprocentní sportovci. I oni sledují svět a vyvíjejí se, protože zápas není jen o tom, že se chcete prát. Kluci jsou na tom po fyzické stránce většinou dost podobně, ale souboj vyhrává mentalita. To platí ve sportu obecně. Zvítězí ten, koho hlava nepoloží.

Tedy kdo nepropadne panice a uchová si naději?

Ano. Zápas mi dal spoustu věcí, které mi chyběly. A ano, je to jednodušší prostředí, o jaderné fyzice si tam nepovídáme. Tím ale nechci říct, že by to bylo hloupé prostředí, je jen přímočařejší.

Zmínil jste strach. Umíte s ním zacházet?

Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Snažím se ho usměrnit, ale nejsem v tom expert. Mám však sebereflexi, a když mě hlava nahlodává, snažím se ji přesvědčit, že mi nutí negativní pohled. Tenista Nadal prohlásil, že prohra není jeho nepřítel, ale strach z prohry ano.

Strach ale souvisí i se schopností rozeznat nebezpečí. Setkal jste se s nějakým, třeba v Africe?

Když jsme navštívili Kongo, tak jsem se poprvé na cestách necítil příliš komfortně. Byla tam značná bída. Byli jsme na hranici s Rwandou a lezli tam na sopku Nyiragongo v pohoří Virunga. Tam nás dokonce hlídali vojáci, a dokonce i patroly OSN, protože v okolí byla spousta banditů, kteří přepadávali turisty. Ti bandité byli zároveň pytláci, co loví gorily. Tam to nebylo úplně příjemné. Ale nebylo třeba, abych používal vlastní sílu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jakub Štáfek

Čemu jste se ještě věnoval po odchodu z Ulice?

Natočil jsem dva celovečerní filmy a nějaké seriály. Odchod z Ulice jsem nijak extra neprožíval. Poslední rok jsem tam byl málo, navíc jsem měl před tím zápasem, takže dávalo logiku, že zmizím.

Rád si odpočinu, ale abych ležel doma na gauči a nic nedělal, to není úplně moje parketa. I když s tím mám letité zkušenosti a v minulosti jsem se něco na gauči naležel. (směje se) Hodně času mi pak vzaly přípravy celovečerního filmu Vyšehrad Fylm, který jde v půlce dubna do kin.

O filmu Vyšehrad Fylm kdosi prohlásil, že je to první polistopadový film, který zůstane v trezoru. Jak to?

Protože v dnešní korektní době jde o takovou nekorektní pohádku pro dospělé. Pohádku o nejlepším fotbalistovi, který jen co spatřil světlo světa, všichni mu začali házet klacky pod nohy. A tenhle člověk, který se neumí postarat ani sám o sebe, se bude muset postarat o dítě.

Nesledujeme ale jenom tohoto magora. Otíráme se o celý systém českého fotbalu, na který kvůli korupci není moc dobrý pohled. Myslím, že by i tato rovina mohla lidi bavit.

Jaký k fotbalistovi Lavickému, alias Lavimu, máte vztah? Je vaším stínem?

Je v něm něco z mého stínu, je to i parodie, satira. A taky nastavení zrcadla mému lifestylu. Podobní mimoňové se hrají dobře, můžu se na nich vyblbnout. Jako tvůrci jsme byli svobodní a dovolili jsme si dost.

Foto: Bioscop

Svému režijnímu a producentskému debutu, komedii Vyšehrad Fylm, věnoval mnoho času. Ztvárnil v ní i hlavní roli svérázného a potrhlého fotbalisty Laviho.

Je to váš režijní a producentský debut, co bylo nejtěžší?

Byly to pro mě tři roky života, během nichž se svět trochu změnil. Před pandemií jsme měli potvrzeno hodně partnerů, kteří se na filmu chtěli podílet, byly to velké korporátní společnosti. Měli koule se pustit do něčeho tak ostrého.

Uvidíme, jak bude Vyšehrad úspěšný. Jestli bude doma viset šibenice, nebo se bude kupovat dům na Srí Lance

Pak přišel covid, nikdo nevěděl, co bude, a oni od toho dali ruce pryč.

Pár měsíců před natáčením jsme začínali úplně nanovo, co se týče shánění peněz. Zvažovali jsme, jestli do toho opravdu stojí za to jít. Když jsme se rozhodli, že ano, byla to moc hezká jízda. Až se bojím, že ji už nezopakuju.

Na všechno jsme v důsledku covidu měli dost času a mohli se dívat na scény s odstupem. Co jsem si nedovedl představit krátit, jsme po čase vykrátili, protože fórů tam bylo zbytečně moc. Uvidíme, jak bude Vyšehrad úspěšný. Jestli po premiéře bude doma viset šibenice, nebo se bude kupovat dům na Srí Lance. (směje se)

Fotbalista Lavi se musí vypořádat s výchovou dítěte. Mohl jste sem promítnout svou zkušenost otce roční dcery Olívie?

Ne. Tatínkem jsem se stal, až když byl film natočen.

Jaký jste táta?

Té roli se teprve učím. Všechno je to teď pro mě nové a rychlé. Doma kromě rodiny nezvládnu vůbec nic. Představa, že si tam budu brát práci, už mě opustila. Když jsem doma, odkládám telefon a jsem jen s mými holkami. A vyhovuje mi to tak.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Jako otec bych chtěl být hlavně tolerantní. Asi pro mě bude složité zůstat v klidu, až mi jednou zaklepe na dveře nějaký podobný jouda, jako jsem byl v patnácti já. To abych měl za dveřmi nabitou brokovnici.“

Je asi brzo na to, abych věděl, jaký jsem otec. Je pro mě fascinující, jakou bezbřehou lásku cítím k tomu človíčkovi, který je vetřelec v domácnosti, co vám naruší veškeré vaše zvyky.

Baví mě objevovat jeho charakter. Hádat, jaká asi jednou moje dcera bude. Snažím se dvakrát měřit a jednou řezat, což v tomto případě znamená, že si dávám pozor na pusu.

Potkal jsem se s kámošem na plavání miminek. Nepotkali jsme se léta ani na pivu, a teď s miminy v bazénu

Nechci vypouštět podobná klišé, jako vypouštěli naši rodiče. Snažím se vyvarovat nálepkování, jako že je někdo „šikulka“ nebo „moc krásný“. Myslím, že v tomto ohledu na mně bylo napácháno docela dost škody. (směje se)

Vracím se trochu do svého dětství, promítám si ho a pátrám, jaký vliv mělo na mou budoucnost. Rodič má být pro dítě učitelem, ale dítě je neuvěřitelným učitelem i pro nás. Učíme se od sebe navzájem.

Jste trpělivý?

Snažím se. Tato vlastnost mi chyběla, byl jsem „hrrr“ a všechno jsem chtěl hned. A to teď nejde. Je to lepší, ale nemůžu říct, že jsem ten nejtrpělivější člověk na světě.

Zatím je malé rok, ale už teď vím, že bych nechtěl mít poslušné dítě

Jezdíte s kočárkem?

Ano a skoro vůbec venku nepotkávám maminky, jen fotry. Nedávno jsem se potkal s kámošem na plavání miminek. Nepotkali jsme se léta ani na pivu, a teď s miminy v bazénu. A je to dobře.

Jsem z rozvedené rodiny, takže bych mohl vyprávět, co si myslím, že je a není pro dítě dobře. Co si s sebou může celý život táhnout, když nemá pevné základy. Dítě hlavně potřebuje cítit, že ho rodič miluje a je tam pro něj. Že je mu oporou.

Foto: Profimedia.cz

Se svojí partnerkou, s níž má roční dceru, plánuje v červnu svatbu.

Zvládnete i přebalit, nakrmit?

Všechno. Jen nekojím, ale chtěl bych. Pro ženu by to bylo fajn, ulehčil bych jí. Jako otec bych chtěl být hlavně tolerantní.

Asi pro mě bude složité zůstat v klidu, až mi jednou zaklepe na dveře nějaký podobný jouda, jako jsem byl v patnácti já. To abych měl za dveřmi nabitou brokovnici.

Ženit se budu, ale kdy, to vám neřeknu. Datum neprozradím. A pak bude svatební cesta

Zatím je malé rok, ale už vím, že bych nechtěl mít poslušné dítě. To je problém dneška, kdy si všichni myslí, že roční dítě hračky hází na zem naschvál. Nejradši by byli, aby mlčelo, sedělo a nic nedělalo. Ale to nejde, mozek se vyvíjí do pětadvaceti let a aktivita je k tomu prostě nutná.

Co chystáte po premiéře filmu?

Další film. A mezitím svatbu.

Počkejte, vy se budete ženit? A kdy?

Ženit se budu, ale kdy, to vám neřeknu. Datum neprozradím. A pak bude svatební cesta. To mi přijde důležité. Ostatní věci nechávám otevřené.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám