Hlavní obsah
Inkognito kvartet ještě před tragédií – zleva Marie Sikulová, Indra Vostrá, Marie Pokšteflová a Věra Nerušilová Foto: archív autorky

Indra Vostrá - žena, která přežila tragédii v Mongolsku

V den invaze spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, 21. 8. 1968, o tisíce kilometrů dál, v mongolském Ulánbátaru, přišlo o život šest českých zpěváků a hudebníků. Smutná událost zůstala tehdy ve stínu politických událostí doma.

Inkognito kvartet ještě před tragédií – zleva Marie Sikulová, Indra Vostrá, Marie Pokšteflová a Věra Nerušilová Foto: archív autorky
Indra Vostrá - žena, která přežila tragédii v Mongolsku

Sedím proti paní Indře Vostré, která tehdy tragickou nehodu přežila. Navzdory tomu, že v důsledku šoku utrpěla částečnou ztrátu paměti, některé výjevy připomínající filmový thriller si vybavuje dodnes.

Její jméno bylo léta spojeno s pořadem Nad dopisy diváků, který kdysi uváděla v Československé televizi. Především však byla v roce 1960 jednou ze zakladatelek vokální skupiny Inkognito kvartet, v níž zpívala spolu s Věrou Nerušilovou, Marií Pokšteflovou či Zdenou Škvoreckou Salivarovou swingové, folklórní i staropražské písničky.

Když přišlo pozvání do Mongolska, Věra Nerušilová právě porodila dceru, a tak s námi nemohla jet. To jí pravděpodobně zachránilo život.

V roce 1968 často vystupovaly s orchestrem Karla Duby a právě s ním se chystaly v srpnu odjet do Ulánbátaru na Dny československé kultury. Turné mělo pokračovat do Sovětského svazu a trvat dva měsíce.

Tři holky z kvarteta

„Když přišlo pozvání do Mongolska, Věra Nerušilová právě porodila dceru, a tak s námi nemohla jet. To jí pravděpodobně zachránilo život,“ začíná své vyprávění Indra Vostrá.

V roce 1968 jí bylo sedmatřicet let, byla podruhé vdaná a měla dvě dcery, tehdy šestnáctiletou Magdalenu a šestiletou Barboru, která se chystala po prázdninách poprvé do školy.

Indra Vostrá se od mládí věnovala zpěvu.

Foto: archív autorky

„Z našeho kvarteta se mnou jela ještě Mařenka Pokšteflová a Marie Sikulová,“ vzpomíná paní Indra. Složení Inkognito kvarteta se během let proměňovalo, ale tři zakládající členky byly až do srpna 1968 stálicemi – tedy Indra, Věra Nerušilová a Marie Pokšteflová.

„Ta z nás byla nejstarší a někdy nám v žertu říkala: ‚Holky, až umřu, dejte mi na rakev půllitr piva!‘ Byly jsme skvělá parta, spojovala nás láska k muzice a podobný smysl pro humor, na ženské někdy i docela drsný.“

V pondělí 19. srpna se na ruzyňském letišti sešly tři zpěvačky z kvarteta s kapelou Karla Duby. V ní byl kromě šéfa bubeník Pepík Poslední, saxofonista Jaroslav Štrudl, klavírista Ivo Moravus a nová posila, šestadvacetiletý kontrabasista Karel Vágner, dále sólista na trubku a zpěvák Jiří Jelínek.

Jeli s nimi i další dva sóloví zpěváci, Dana Hobzová a Bohumil Vaněk, pěvecké duo Kupšovský–Racek a scenárista František Živný z České televize. Představme si některé z nich blíže.

Dubův orchestr patřil ke špičce

Studiová skupina Karla Duby patřila k tehdejší špičce populární hudby. Doprovázela naše přední populární zpěváky a často vystupovala v zahraničí. O bubeníkovi Pepíkovi Posledním se dodnes vyprávějí legendy.

V době, kdy uváděla pořad Nad dopisy diváků.

Foto: archív autorky

Byl nejen skvělý hudebník, ale původním povoláním architekt, který svým přátelům pomáhal navrhovat a zařizovat byty. Tak ho pamatuje Dáša Cortésová, dcera swingového zpěváka Rudolfa Cortése: „Navrhoval nám v padesátých letech jídelnu. Měla osvětlení do stropu, stěny vymalované do zelena, komín nahozený hrubou omítkou, aby imitoval krb, který si táta původně přál.“

Pepík Poslední byl podle pamětníků mimořádný šoumen, starý mládenec a bonviván, který proslul unikátním sólem, při němž hrál nejprve na bicí, pak bubnoval na stojany, na mikrofon, potom vyvolával údery prstů na vlastní hlavu perfektně ladící duté zvuky a konečně brnkal i na svůj nos a zuby.

K dítěti se už nevrátila

Teprve jednadvacet let bylo v době odjezdu do Mongolska zpěvačce Daně Hobzové. Duba ji angažoval do svého orchestru rok předtím a natočil s ní několik písní (dají se poslechnout na YouTubu – třeba duet s Josefem Laufrem I got you babe, který v originále nazpívali Sonny a Cher).

Měla hlas zabarvený do podobného odstínu jako Marta Kubišová. S Dubou už absolvovala několik zahraničních zájezdů a nechtěla přijít ani o tenhle. Doma nechala ani ne roční dítě, ke kterému se už bohužel nevrátila…

Karel Duba (vpravo) měl v kapele špičkové hudebníky. Byl mezi nimi i Pepík Poslední (u bubnu).

Foto: archív autorky

Velkým recesistou byl tenorsaxofonista Jaroslav Štrudl. Byl samouk a celý život trpěl mindrákem, že nemá hudební vzdělání, i když se sám stále učil a pilně cvičil. Než se dostal ke Karlu Dubovi, prošel mnoha věhlasnými orchestry a hrál také v prvním semaforském představení Člověk z půdy. Jediné, co prý nesnášel, bylo, když někdo nad jeho jménem chybně napsal kroužkované „ů“.

Semaforskou hvězdou pak byl trumpetista Jiří Jelínek, jenž proslul jako dokonalý imitátor Louise Armstronga, kterému dokonce společně s Evou Pilarovou zpíval při jeho návštěvě v Praze.

Trumpetistu Jelínka zachránilo droždí

Dne 20. srpna čeští umělci přiletěli do Ulánbátaru, ubytovali se a šli spát. A co se dělo další den? Cituji dalšího přeživšího člena výpravy z jeho knížky Karel Vágner, nejen mistr basů: „Někdy kolem poledne nám mongolští pořadatelé oznámili, že nás zavezou k pomníku padlých sovětských vojáků.“

Všichni se posadili do autobusu, Karel s Jirkou Jelínkem seděli poblíž šoféra a všimli si, že na křižovatce brzdí jedničkou. Nebylo těžké odhadnout, že nejspíš nemá v pořádku brzdy. V té chvíli se najednou Jelínek rozhodl, že dál nejede. Veze z Prahy jedné pracovnici české ambasády droždí, a tak ho půjde předat. Třeba ještě za to dostane panáka. A vystoupil. Jeli dál. Opustili město a stoupali do kopce.

„Po pravé straně úzké silnice se tyčila skalnatá stráň, po levé padal příkrý sráz. Vtom proti nám vyjel automobil. Šofér se protijedoucího vozu lekl, vyhodil dvojku a snažil se zařadit jedničku, ale nešlo mu to – a v tu chvíli začal autobus couvat a za námi jelo nákladní auto. Řidič zcela nepochopitelně nasměroval volant doleva a začali jsme se sunout dolů do koryta polovyschlé řeky.“

Jiří Jelínek proslul jako zpěvák a trumpetista, byl ale také velmi dobrý malíř.

Foto: archív autorky

Sbírala pasy mrtvých kamarádů

Indra Vostrá si vybavuje, že někteří v autobuse vstali, aby viděli, co se děje, to se jim většinou stalo osudným. Vstala i Dana Hobzová, která seděla vedle ní. V momentě, kdy se autobus začal řítit dolů, lehla si Indra na sedadlo a pevně se držela.

„Kutáleli jsme se – střídalo se světlo, tma, světlo, tma – čtyřikrát. Přistáli jsme na kolech v tom říčním korytu. Zvedla jsem hlavu a říkám si: My jsme dole a já jsem živá.“

Když ji vyprostili ven ruští vojáci, kteří nedaleko stavěli pontonový most, běhala v šoku po stráni a viděla hrůzné výjevy – všude krev, ranění a mrtví. Jak dodatečně pochopila, začala sbírat jejich pasy a cenné věci, aby je pro ně uchránila. Druhý den našla u své postele vše svázané v balíku z prostěradla. Nebyla schopná identifikovat oběti. Udělal to za ni Jiří Jelínek. Zbyla na ni ale povinnost najít jim v jejich zavazadlech šaty do rakve.

Přišla o svou blízkou kamarádku Mařenku Pokšteflovou, zemřela Dana Hobzová, Karel Duba, Pepík Poslední, Jarda Štrudl a Bohumil Vaněk. Jejich pohřeb se konal v sobotu 31. srpna ve Strašnickém krematoriu v Praze.

Indra Vostrá na něm však scházela. Spolu s Jiřím Jelínkem a dalšími raněnými se dostala domů až o dva týdny později. I když se dlouho léčila z těžkého traumatu, uvědomovala si, že měla ohromné štěstí, a od té doby si váží každé minuty života.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků