Hlavní obsah

Hana Pachtová: Svůj život kočíruju vsedě

Právo, Klára Říhová

Už její dva povídkové soubory se setkaly s velmi příznivými ohlasy čtenářů i kritiky. Nedávno vyšel drobné blondýnce, která prozkoumala různé kouty světa i lidské duše a dnes žije na dohled od Prahy, román z divokých 90. let Bůh je Mikymauz. Částečně autobiografický. Nebýt elektrické čtyřkolky u dveří, nenapadlo by vás, že tahle usměvavá a otevřená sedmačtyřicetiletá „holka“ - Hana Pachtová, která se nedávno vdala, trpí už skoro dvacet let závažnou nemocí – roztroušenou sklerózou.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Hana Pachtová

Článek

Na zahrádce mě vítají nejdříve dva strážci – výmarští ohaři. Za chvilku se vynoří Hanka a uvelebíme se na prosluněném zápraží. Manžel námořník není doma, a tak se musím spokojit jen s fotkou velkého sympaťáka. I on se už ocitl v jejích povídkách…

V jakém rozpoložení se právě nacházíte?

Dnes ne zrovna v ideálním, zažívám trochu zmatky kvůli reklamě na Facebooku, kterou mi nabídla kamarádka. Objevila moji knihu a vymyslela různé slogany, které ji mají prodávat: hlavně chtěla erotiku, něco laciného, povrchního a zapamatovatelného na první dobrou. Takže jsme se celé dopoledne střídavě hádaly a smály – a nakonec jsme to vzdaly. Hvězda ze mě nebude. (směje se)

Co posledního jste napsala?

Tenhle týden tři povídky. Nejdřív si dělám poznámky na papírky a ty pak poskládám. Ruční práce je základ, v tom jsem staromil. Ale hlavně se teď chystám napsat divadelní hru o zajímavém člověku, kterého jsem znala bohužel jen krátce v roce 2002 – pak se zabil na motorce. Byl to úspěšný překladatel, psychiatr, nakladatel…

Ukazoval mi, jak žije, co píše – ale já to tehdy moc nechápala. Teprve dnes zjišťuji, co byl vlastně zač a o co mu šlo.

Jaká témata vás přitahují? Vybíráte si vždy ze svého okolí?

Dříve ano, psala jsem hlavně o sobě a o vztazích. Ale už mě to nebaví, je čas jít dál. Proprala jsem snad všechny alternativy lásky a nenávisti, z každé příhody, kterou jsem prožila, jsem vytvořila povídku.

Zářným příkladem mojí fabulace je povídka o svatbě. Vyšla jsem ze svého skutečného obřadu, který jsem absolvovala jen v triku a se svědky na obecním úřadě. Žádná velká sláva, jen příjemno a radost. Ale inspirovalo mě to k sepsání vyhroceného erotického příběhu, v němž došlo mimo jiné k vášnivé líbačce nevěsty se svědkem, novomanžel se opil a navíc pašoval drogy. Nic z toho se v reálu nepřihodilo.

Ve většině povídek vystupují rodiče, příbuzní, partneři. Ne každý ale mou autorskou nadsázku unese. Sestra na mě onehdy vřískala: „Ty když fabuluješ, je to ještě větší pravda, než jak se to stalo doopravdy!“

Román Bůh je Mikymauz je tedy možná posledním průhledem do soukromí. Proč ten název a o čem je?

Cítila jsme potřebu zachytit své prožitky, svůj otisk – než všechno zapomenu. A do povídky se mi to už nevešlo. Jde o příběh pěti kamarádů – tří zdánlivě nesourodých holek a dvou kluků, kteří k sobě měli v 90. letech velmi blízko.

Dcera ruského diplomata Saša, „spisovatelka“ cizích diplomek Kateřina, bohatý investor a lovec medvědů Geronimo, bývalý žoldák z cizinecké legie Emil – a já, vypravěčka Markéta, pracující v modelingové agentuře. Na každém se odrazila doba jiným způsobem.

Dnešní svět je nesmírně pragmatický a vykonstruovaný vlivnými lidmi, kteří se námi pokoušejí manipulovat. Docela se tím trápím. Když tisíc lidí řekne najednou: sám s tím nic nezmůžu, je něco špatně. Věřím, že je v našich silách i opak, musíme jen změnit uvažování, správně se modlit. Momentálně se modlíme hlavně k penězům, ke spotřebě, náš Bůh je Mikymauz, který pro mě symbolizuje konzum a povrchnost.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Triko s Mickey Mousem odkazuje s jemnou ironií k jejímu románu. Stojí za přečtení…

Sama jste pracovala v umělém světě modelingové agentury – bavilo vás to?

V té agentuře jsem se pohybovala jen chvíli, je to skutečně velmi specifické prostředí. Ovšem jako dítě jsem vyrůstala v sousedství objevitelky našich nejslavnějších modelek Milady Karasové (v knize vystupuje jako „babi“), věděla jsem, jaká je skvělá bojovnice, a měla jsem z čeho čerpat.

Ona mi tenkrát dala naději, že až vyrostu, nebudu muset nosit zástěru. Ale dlouhé roky jsem byla zaměstnaná v reklamních agenturách, což se mi zpočátku líbilo moc. Poznala jsem spoustu skvělých chytrých kolegů – kamarádů, s nimiž jsme trávili i volný čas včetně Vánoc, popíjeli jsme po hospodách a vedli filozofické debaty. Někdy docela divočina. I ta práce mě bavila, vymýšlela jsem slogany, texty, začala psát povídky. Původní představu, že vystuduju scenáristiku na FAMU, to přebilo.

Poprosím o srovnání chronologie.

Narodila jsem se v Praze. Táta kupoval pro jednu firmu zemědělské stroje a v podstatě se věnoval rozkrádání socialistického majetku. Máma byla intelektuálka, učila češtinu a dějepis. Já se projevovala jako velmi neposlušné, problematické dítě – na rozdíl od vzorné sestry, která to dotáhla až na řádku titulů v oblasti fyzikální chemie, jsem byla černá ovce rodiny.

Ve škole jsem nedávala pozor, programově jsem si sedala k oknu a koukala ven, o přestávkách jsem se prala s kluky. Můj svět představovalo lyžování. Dvakrát týdně trénink, zimní víkendy na oddílové chalupě v horách, v létě běhání na Vyšehradě a soustředění.

Foto: archív Hany Pachtové

V Indonésii s místním léčitelem a jeho rodinou

Přitom jsem měla sen, že se stanu spisovatelkou, hodně jsem četla a psala si literární deník. Můj vlastní život mě nezajímal, proti tomu, co bylo v knížkách, se mi zdál jako děsná nuda. Chtěla jsem přijít na ty „velké věci“, co je svoboda, štěstí…

A protože rodiče vyžadovali, abych studovala, namířila jsem si to na FAMU. Nevzali mě (nevěřili, že jsem materiály k talentovkám psala sama a u ústních jsem propadla kvůli trémě). Dál už to víte. Odstěhovala jsem se ke kamarádce a vychutnávala „skutečnou svobodu“. Stal se ze mě hyperaktivní blázen, žijící naplno a přeplněný emocemi.

Pak ale nastal zlom – kdy?

Roku 1998 jsem jela s partou z rakouských hor a vyšlo na mě řízení auta. Abych nebyla utahaná, lila jsem do sebe Red Bully. Po dojezdu jsem se cítila děsně vyčerpaná, ale zároveň obrovsky nabuzená – jako předávkovaná kofeinem nebo kokainem. Dvě noci jsem vůbec neusnula, a pak jsem dostala podivnou chřipku.

Začala jsem kulhat, přestávala vidět… a skončila na dva měsíce v nemocnici. V kapse jsem ovšem měla letenky do Jihoafrické republiky, kde kamarád fotil velryby a já o nich chtěla psát. Drze jsem řekla doktorovi, že má tři dny na to, aby mě dal dohromady, že musím jet!

Vysvětlil mi, že je to nesmysl, že oslepnu a bude mi hodně zle. Že jsem vážně nemocná, mám roztroušenou sklerózu. To mi bylo 28! Zřejmě jsem ji v sobě nosila už dřív, občas mě brněla tvář… a cesta z hor se stala spouštěčem.

To asi hodně změnilo vaše životní plány.

Dlouho jsem odmítala celou záležitost do důsledků pochopit, přemýšlet v nových dimenzích. Roztroušená skleróza je znát na denním rytmu skoro v každé minutě, vše trvá déle. A protože běží o zánětlivé onemocnění centrální nervové soustavy, přináší i bolesti. Ale budu upřímná: děti jsem stejně mít nechtěla, nebudu alibisticky tvrdit, že je nemám kvůli nemoci. A vdavky jsem považovala za něco, co prostě není pro mě.

Měla jsem ráda společnost, moje priorita byla a stále je svoboda pro všechny. Pevné zaměstnání jsem vnímala jako klec, jenže jak přežít? Uvažovala jsem dokonce, že odjedu na nějaký tropický ostrov, budu se živit banány a pomeranči a nějak se protluču. Jako jeden kamarád jsem se chystala stopnout si na letišti soukromé letadlo…

Jenže během tohohle bláznivého snění mě zaskočila nemoc a posléze invalidní důchod. Každý den jsem polykala hrst pilulek včetně prednisonu s vedlejšími účinky… Vše bylo najednou jinak, ale když se ohlédnu důkladně, uvědomím si, že ve skutečnosti nebylo jinak vůbec nic. Zůstala jsem stejná neposlušná holka, co si zadělává na problémy.

Našla byste na té chorobě i něco dobrého?

To chci právě říct. Představuju si, že každý člověk má v ruce síto s různě velkými dírami – tím nabírá život, lidi, události, příležitosti, vůně, chutě, umění… Ledacos dírkami proklouzne.

Mně se jich díky nemoci hodně ucpalo – myslím, že víc zachytím. Další pozitivum je splnění mého snu o nechození do práce. Nejsem už hyperaktivní v pohybu, ale mozek mi zatím pracuje na plné obrátky a přeplněná emocemi jsem pořád.

Působíte jako bojovník, hledala jste i nějaké alternativní metody léčby?

Ano. Oči mi otevřela cesta do Indonésie, s mým tehdejším přítelem. (Náš vtah dopadl hrozně, po návratu jsem se s ním rozešla a on mě všude pronásledoval, psal mi po Praze vzkazy na auto, dokonce jsem se musela odstěhovat od babičky…)

V Indonésii dělí lidi na normální a paranormální. Jednou večer jsem na pláži odešla z restaurace a sedla si kousek dál k moři, nebylo mi dobře od žaludku. Najednou ke mně přišel chlapík, zezadu mi sáhnul na ramena a povídá: Aha, ty jsi nemocná, ale není to zažívání, jsou to nervy. Máš jinou teplotu a jiné stažení svalů, spasmy. Musíš se naučit meditovat.

Nejdřív mě to pobavilo: jsem kuřák, ráda se napiju – a někdo mě bude takhle poučovat.

Co bylo dál?

Vzal mě do buddhistického kláštera k mnichům a bylo to moc hezké. Oni meditovali a já je pozorovala. Vlastnímu zapojení jsem se nejdřív bránila, jsem taková zdvižená pěst, se mnou je hrozná otrava. Postupně jsem začala pít jejich svatou vodu, do které holkám dávali lotosový kvítek.

Líbí se mi rozlišování na ženy a muže, feminismus se mne vůbec netýká. Být ženou je podle mne pocta. A stává se, že mi muži dávali najevo, jak je báječné, že jsem žena. Hodně ve Francii, tam si žen váží – pak mohou být sebevědomé, elegantní a šik. U nás je prostředí jiné – a co vím z doslechu, na severu Evropy a v Americe je to ještě horší.

Foto: archív Hany Pachtové

Během let prožitých ve Španělsku Hanka ještě částečně chodila na procházky se psy – nejraději k moři.

Takže jste začala meditovat – s jakým efektem?

Hlavní bylo, že meditace měla zajímavý efekt, příjemný i ze začátku nepříjemný, ale evidentní! Zjistíte, že můžete zkoumat sama sebe jinak než západním způsobem. Další důvod byl, že je meditace návyková.

Čarování toho indonéského chlapíka na mě mělo výrazný vliv, při odjezdu se mě ptal, jestli chci v letadle spát. Když jsem kývla, namasíroval mi hlavu – a já jsem spala celou cestu jako mimino. Včetně nouzového přistání kvůli rozbitému motoru, kdy ostatní hysterčili – já jsem to zaspala.

Dostala jsem se pak k výbornému jogínovi v Česku a ten mě několik let vedl, prostudoval si moje tělo a učil mě postupně ležet, sedět, stát, a když jsem to zvládla, naučil mě udělat první krok. Začala jsem znova chodit! Běhala jsem tenkrát jako gazela, ale dalo to strašnou práci! Jemu i mně! Nestalo se to lusknutím. Na čas se pro mě stal nejdůležitějším člověkem.

Denně jsem cvičila jógu a meditovala, přestala jsem jíst maso, jedla jen satvickou stravu, nekoukala jsem na televizi, bránila se hluku, dělala automasáže a tak. Mohlo by se zdát, že jsem na sobě dřela. Ale tak to nevnímáte. Zažijete pocit, že chtít a muset je jedno a totéž a všechno tohle strašně chcete. Časem pochopíte, co je dobré a co ne.

Dnes už nemedituju a taky nechodím, i když přáteli jsme s jogínem zůstali. Jezdím dvakrát týdně na rehabilitační Vojtovo cvičení a nemoc se stabilizovala i díky biologické léčbě, kterou mi nasadili lékaři. Mám výkyvy, přílivy a odlivy energie, ale s dávkou humoru se dají zvládnout. Jsem totiž v základu veselý člověk…

To vidím a slyším. Ale není mi jasné, proč jste přestala s meditacemi?

Jednou jsem takhle zase šla na svoji meditační procházku – a znovu vnímala, že stromy, tráva, cesta, to vše je mojí součástí, že k tomu patřím. Že já jsem to a to jsem já. Necítila jsem už v sobě žádný rozpor, moje otázky se týkaly jiných věcí. Bylo to něco božského, ale byla jsem úplně jinde než všichni kolem mne. To mi asi vadilo.

V tom stavu jsem ani neměla potřebu psát. Máte chuť tak maximálně opěvovat přírodu. Chápete mě? Těžko se o tom mluví, protože to zní jako klišé – a klišé vznikají ze stále opakované pravdy. Zkrátka jsem přestala a žiju dál. Jsem šťastná jinak. Jako stárnoucí holka západního světa s problémy a slastmi západního světa.

S hůlkou ujdu jen pár kroků doma, pletou se mi nohy i hlava. Ale na čtyřkolce jsem v pohodě, každý den vyrážím se psy, aby se vyběhali. Mám je vycepované, strašně jsem s nimi makala, chodili jsme k výbornému cvičiteli.

A žila jste s nimi ve Španělsku, jak ukazují fotky. Co vás tam zavedlo?

Mužský. Bylo to složitější. Žila jsem s člověkem, který tady měl problémy, a tak jsme se odstěhovali do Španělska, k moři, do malého středověkého rybářského městečka Denja. Právě tam jsem objevila možnost jezdit na čtyřkolce. Byly to nádherné tři roky, sice jsem moc nenapsala, zato jsem hodně pozorovala – v kavárně, na ulici…

Hrdinka mého románu měla úchylku: poslouchala za dveřmi a žila životy druhých. Což je i moje úchylka, životy druhých mě pořád strašně zajímají. Dojela jsem na to, že jsem si podvědomě vybírala stejné partnery – svým způsobem grázlíky. Což byl i tenhle. Ale všichni byli vtipní, chytří a mám je pořád ráda.

Rozešli jste se…

My se v podstatě nikdy nerozešli, on se odstěhoval ještě dál, než bylo Španělsko. Já po návratu do Česka poznala svého současného muže, byl z úplně jiného soudku, moc hodný a laskavý.

Foto: archiv Hany Pachtové

Muž s velkým M - manžel Tomáš

A vy jste se vdala – čili happy end!?

Vdavky nejsou happy end! Nejsou ani end. Jsou další začátek něčeho nového. Přistupujeme s mužem k manželství jako k dobrodružství nebo další výzvě. Seznámili jsme se přes internet, což nebyla legrace. Někteří chlápci tam byli příšerní, vymýšleli si, ale s tím musíte počítat.

Až ke mně jednoho dne přišel muž, který byl úplně božský. Řekla jsem: Jé, vy jste krásnej! Jak mi později přiznal, tím už jsem ho měla. Po dvou měsících jsme se vzali a jsme spolu šťastní, jak jsem si dřív nedovedla představit.

Jmenuje se Tomáš Záruba a je námořník, jachtař, od dětství ho nezajímá nic jiného než lodě a plachty. Postavil si katamarán, žil několik let na moři a učil plachtit zájemce, co chtěli umět na moři něco víc, než je naučili v Chorvatsku, když skládali kapitánské zkoušky.

Byla jste s ním někdy na lodi?

Ne, trpím mořskou nemocí. Ale jednu loď má i na Slapech, tak to třeba ještě zkusím. Za velký úspěch zato považuju, že jsem se skamarádila s Tomášovou matkou.

Původně mě nechtěla přijmout, marně jsem žádala o audienci, posílala jsem jí polévky, paellu, všelijak jsem jí podlézala. Byla to taková hra. Bohužel krátce poté, co jsme se konečně sblížily a užily si několik příjemných audiencí, zemřela.

Litujete něčeho ve svém životě?

Skládá se z roků, které byly nádherné, a z roků těžkých. Ale právě díky nim jsem se dozvěděla hodně o sobě a o lidech kolem sebe. Že dokážu být šťastná prakticky za jakékoliv situace, že můžu kočírovat svůj život, i když jsem hlavou dolů, v kotrmelcích. A podívat se na sebe bez studu do zrcadla. O řadu kamarádů jsem přišla, další získala. Nelituju ničeho. Spíš se těším.

Zítra na schůzku s jednou velmi zajímavou dámou. A toužím jet s mužem znovu na Maledivy – poprvé jsme tam letěli na svatební cestu. Objevila jsem, že je to ráj, skoro žádní lidé, nekonečné pláže, čistá a teplá voda plná zvířat… Velké divy.

Paradoxně nejhůř mi bylo ve dvaceti, kdy mě opustila první láska a já jsem myslela, že končí svět, nechci žít. Ale nekončí, běží pořád dál – a to je krásné (dlouze a nakažlivě se směje).

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám