Hlavní obsah
Ewa Farna Foto: Jan Handrejch, Právo

Ewa Farna: Jsem dospělá. A teď už i vdaná

V létě jí bylo čtyřiadvacet. Loni oslavila kulaté desátiny své hudební kariéry. A nedávno se zpěvačka Ewa Farna v tichosti vdala. V dokladech a na domovním zvonku tak již pár týdnů nemá napsané jméno, které tolik proslavila. Nicméně pro práci a své fanoušky si jej ponechala.

Ewa Farna Foto: Jan Handrejch, Právo
Ewa Farna: Jsem dospělá. A teď už i vdaná

Opravdu vyrostla, pomyslím si při setkání v parku hrajícím podzimními barvami. Pamatuji si ji jako drobnou holčičku s rovnátky, která ve třinácti zpívala hit Měls mě vůbec rád… S botami na vysokých podpatcích mě teď převyšuje spolehlivě skoro o hlavu. „Už prostě nejsem ta malá Ewička,“ odpoví mi s úsměvem mladá žena, která - jak zjišťuji - dávno ví, co od života (ne)chce.

Když jsem vás sháněla, abychom se dohodly na rozhovoru, nedovolala jsem se. Jak jsem zjistila posléze, byla jste právě v lese. Jak často se tam dostanete?

(smích) Vypadá to krásně, že? Ale to jsem měla tehdy volno tak půl dne. Stavila jsem se u našich, ve Vendryni, když jsme přejížděli z Čech do Polska. Hráli jsme předtím v Ostravě. Takže jsem po koncertě přespala doma a ráno jsme šli na ty houby.

Nejkrásnější na tom bylo, že v lese není často ani signál. Krásné čtyři hodiny bez vyzvánění mobilu! Máma mi ostatně vždy ohledně telefonu domlouvá: „Už ho odlož. Buď tady s námi. Už nic nepiš.“

Moc to neumím. Když mi mobil zapípá, jsem u něj. V mé práci se může vše pevně dohodnuté změnit z minuty na minutu. A je jedno, zda je ráno, odpoledne nebo jedenáct večer.

Ewa Farna na koncertě.....

Foto: Jan Kardinál

Mě by podobné nasazení vyčerpávalo.

Ale mě taky. Vím, že by mi někdy k odpočinku stačilo prostě telefon večer vypnout, někam ho odložit. Jenže vnitřní sílu k tomu, skutečně to udělat, většinou nemám.

A našla jste vůbec nějaké houby?

Normálně praváka! Pravého hřiba, což se mi podařilo poprvé v životě. V naší rodině kult sbírání hub nikdy moc nefrčel. Houby taky moc nejím, nechutnají mi. Ale sbírám je moc ráda. Jako bych hledala poklad. Vracím se přitom do dětské hry, kdy se soustředím na jediné - najít ten svůj kousek.

A čím si jinak čistíte hlavu od starostí?

Mně ze všeho nejvíc pomáhá spánek. Obyčejné volno. Možnost se večer podívat na film, oblíbený seriál. Nalít si dobré červené víno. Nebo to, že uvařím. Pak samozřejmě nějaká fyzická aktivita typu procházky nebo cvičení.

Mám pocit, že jsem veřejnosti dala dětství, první lásky i rozchody, pubertu. Tedy já to tak aspoň vnímám. Proto jsem toužila po tom jediném dni, který by byl jen můj.

Jak často se vám stává, že podobná pohoda nastane?

Obecně moc často ne. Ale jeden rituál, jak vypnout, dělám pravidelně. Před usnutím si pouštím oblíbený seriál. Teď jsou to američtí Přátelé. Já je úplně miluju! Předtím jsme s přítelem, dnes již manželem, sjížděli třeba Teorii velkého třesku, mě samotnou pak provázejí už dvanáct let Chirurgové. Doporučila bych ale silný seriál - Black Mirror (Černé zrcadlo - pozn. red.), to je opravdu drsné zrcadlo společnosti a strašák do budoucna.

Je devět ráno. Co vím, dorazila jste domů v půl jedné. V kolik běžně usínáte?

Často chodím spát nezdravě pozdě. Koncertujeme třeba do 23.30, často jezdíme ještě domů, což jsou příjezdy těžce nad ránem. Jinak jsem typická sova, takže ponocování mi nedělá problém. Navíc po koncertě mám v sobě tolik adrenalinu, že stejně nejsem nějakou dobu schopná usnout.

Když k tomu přidám, že odchodem diváků pro mě má práce ještě nekončí, stále řeším různé změny plánů, nahromaděná energie mi nedovolí spát. Když si mohu vybrat ve volnějších dnech, jdu do postele kolem půlnoci, což je můj obvyklý cíl. Nevyspím-li se dobře, tedy nedám-li svých osm hodin, ztrácím hlas. A ten mě živí. Musím se o něj starat.

Nicméně teď chraptíte.

Ale to mám vždy po ránu, po koncertě. Hlas se za chvíli trochu usadí, jeden učitel zpěvu mi říkal, že se hlasivky budí zhruba o tři hodiny později než naše tělo.

To už ale budete ve střižně dolaďovat dokument Ewa Farna 10: neznámá známá. Ne?

Mám pocit, že poslední týdny nedělám nic jiného. (smích) V listopadu a začátkem prosince by měl jít v kinech sedmi českých a sedmi polských měst. Ta polská jsou nezřídka hodně na severu nebo dokonce na hranicích s Ukrajinou…

Každou projekci osobně uvedu, popovídám si s fanoušky, diváky. Někde jim i zazpívám. Čekají mě tak stovky a stovky kilometrů na cestách. Jsem na to ale zvyklá, tohle léto bylo taky velmi náročné, co se cestování týká.

Řídíte při podobných přesunech?

Ne. To ani nejde, to by bylo životu nebezpečné. Máme svého řidiče. Jezdíme s kapelou v dodávce a za víkend běžně najezdíme dva a půl tisíce kilometrů.

Soukromí si hlídáte. Nevylučuje se dokument, což je faktický záznam uplynulého roku vašeho života s intenzivními výlety do začátku kariéry, s tímhle pravidlem?

Mám pocit, že zájem o soukromý život veřejně známých lidí je stejně obrovský. Dokument jsme jinak točili dva roky, ale mapuje v podstatě celých deset let. Ukazuju v něm, jaká jsem skutečně. Bez make-upu. Smutná. Občas praštěná, někdy sprostě nadávám, jsem bezradná.

Pustila jsem si kameru k tělu, vzala jsem ji domů, nebála jsem se ukázat více ze mne. Děsí mě totiž heslovitost a nepochopení kontextu, které některá témata vyžadují. Ze složitého problému se vytáhne titulek, jenž vše posune úplně jinam…

V tomto dokumentu mě nikdo nevhodně nevystřihne. Proto jsem se nebála se trochu víc odhalit, mluvit o tématech, která třeba nejsou předmětem každého rozhovoru.

Jak daleko jste kameru pustila?

Poměrně dost. Ukazuju rodiče. Pokojíček, v němž jsem vyrůstala, kde mám ceny, což normálně nedělám. Jenže ten dokument točili mí kamarádi. Přišlo mi přirozené přivést je i tam, doslova k mé dětské posteli. Zároveň si snímek produkuju, vím, co v něm pouštím ven.

Kulaté výročí své kariéry před rokem oslavila velkým pražským koncertem.

Foto: Jan Kardinál

Myslíte si, že by k vám média, lidé měli větší respekt, kdyby vás neznali odmala?

Určitě. Tedy možná respekt není úplně vhodné slovo. Určitě by mi hned netykali.....

Počkejte, někdo cizí vám hned tyká?

Běžně. Říkají mi Ewička, naše Ewička, hej ty - různě. Jsou familiární. Nedávno někdo směrem ke mně řekl: "Vždyť ona je ještě dítě." Jenže mně už je 24 let, jsem dospělá žena a teď už nějaký ten týden i vdaná. Ale nezlobím se, úplně to chápu, prostě to letí. (smích)

Chápu dobře, že vám tahle přízeň vadí?

Já vám ani nevím, přízeň mi samozřejmě nevadí. (smích) Jen ten zvláštní pocit, když vás někdo začne objímat na ulici, pokřikovat na vás, fotit si vás, pro ně jste kámoš z obrazovky z obýváku. A z mé strany - člověk, kterého vidím poprvé v životě.

V mém životě se jinak sešly věci, jak měly. Možná že kdybych začala kariéru později, ani nezpívám. Netrefila bych se do správné doby, nebyla tam ve správný čas, nenašla ty správné lidi. Jen jsem teď už stihla dospět, ale minulost je mou součástí. A absolutně se za ni nestydím. I o tomhle je ten můj dokument. O přerodu holčičky v ženu.

V čem je Ewa Farna, kterou přes deset let sleduje Česko i Polsko, ještě neznámá?

Rozhodně nepatřím k umělcům, kteří by příliš sdíleli nějaké názory na dění kolem nás. Ne že bych je neměla. Ale dostávám se k mým obavám ze zkratkovosti, heslovitosti doby, nejen u moderních technologií, kde deficit kontextu vede z dezinterpretaci.

Takže soudím, že nejsem známá z této společensko-politické stránky. Samozřejmě že jsem šla volit a letos jsem k tomu i nabádala prostřednictvím akce Generace s názorem. A také se nestydím za to, že jsem věřící člověk. Klidně vám taky mezi námi řeknu, že v Polsku se děje ohledně náboženství, kostela velký průser. Že víra je velmi zneužívaná...

Ale tohle už přece je v jistém směru jasný politický postoj.

A taky budu doufat, že mne nikdo neocituje bez kontextu. (smích) Protestsongy ale nezpívám, necítím to. Jsem hudebnice, kterou jen občas - třeba na sociálních sítích - hodně zaskočí, jak moc mě lidé neznají. Když řeknu, že jsem věřící v Česku, hodí mě lidi automaticky do pytle s katolickým Polskem, aktuálně plným nezdravých fanatiků. A já jsem třeba evangelička. Někde jsem řekla, že jsem Polka, také věřící holka, a nikoho nenapadlo, že by to třeba mohlo být jinak, než kážou stereotypy.

Změnila jsem si jméno. Jmenuji se po manželovi. Nové příjmení mám také v dokladech, na zvonku. Ovšem pro fanoušky jako zpěvačka zůstávám Ewa Farna.

Takové věci také v dokumentu řešíme. Myslím prostě, že ať už mě někdo má, nebo nemá rád, ten film je zajímavý. Můžete se v něm dozvědět nejen něco o mé osobě, ale prostě o práci zpěvačky, práci v šoubyznysu.

Probraly jsme, v čem jste neznámá. V čem jste naopak notoricky známá?

Každý to má asi se mnou jinak. Obecně možná nic zlého neřeknu, když budu tvrdit, že mě lidé vnímají jako zpěvačku. Zpěvačku, která začala zpívat jako malá holka. Někdo dodá: "To je ta, co zpívá: Mám boky jako skříň." Jinému se vybaví, že žiju s kudrnatým klukem. Dalšímu, že jsem mívala rovnátka. A nechybí jistě ani asociace typu "porotkyně ze SuperStar", případně "ta tlustší holka".

 Litovali někdy vaši rodiče, že vás do světa šoubyznysu pustili?

Myslím si, že zatím ne. Za prvé vidí, že se mi daří. Za druhé vědí, že jsem šťastná. Za třetí, nikdy jsem je - aspoň v to doufám - nezklamala v tom, že by mě šoubyznys nějak přežvýkal a já byla jiná, než mě oni vychovali. Když se tyhle tři faktory v sobě potkaly, jsou spokojení. Alespoň mi to říkali. Mají ostatně děti tři. A u toho nejstaršího, u mě, si již v duchu připsali: Vypuštěna do života. Podle mě každý rodič chce, aby se jeho dítě nějak našlo, osamostatnilo a nežilo s nimi ještě hluboko po třicítce s tím, že neví, co vlastně chce.

Kdybyste za deset let točila druhý dokument, co byste v něm chtěla mít?

Uf. Mám za sebou teprve deset let kariéry. Dvacet let? To by už byl pozoruhodný úspěch v jakékoliv branži. Takže teď pustím svou fantazii naplno. Chtěla bych mít hlavně tu možnost další dokument vydat, pustit do světa. Chtěla bych mít fanoušky, publikum, které by ho chtělo vidět. Dostat se na vrchol je obecně snadnější než se na něm udržet.

S tehdejším přítelem, dnes už manželem Martinem Chobotem.

Foto: Profimedia.cz

Co pro to děláte?

Asi se snažím nezpívat úplně blbě. Nevydávat úplně blbé písničky. Jenže hodně věcí v životě nenaplánujete. Třeba já se v uplynulém roce stačila rozejít s managementem, s nímž jsem vyrostla, stala jsem se porotkyní polského Idolu, nazpívala jsem píseň do polsko-česko-slovenského filmu, zasnoubila jsem se, vdala jsem se.

Takže za těch dalších deset let můžu být klidně spokojená mamina se dvěma dětmi nebo budu k porodu spět. Kdo ví? Snažím se žít tak, aby to bylo zajímavé. A když mi zpívání nevyjde? Ne jsem typ, který by si kupoval Pradu. Mám něco našetřeno.....

Budu prostě hledat jinou cestu. Zatím dělám vše pro to, abych byla "tou zpěvačkou". Na sto procent.

Patří do plánů i dokončení vysoké?

To už nedám. Ve Varšavě jsem ukončila první ročník práv. Jsem ráda, že jsem si to zkusila. Jenže. Já nedokážu dělat věci napůl. Nemohla jsem tak zpívat a zároveň sedět na přednáškách. Trpěla má kariéra, která mě živí. Ano, bylo těžké přijít za rodiči a říci: "Promiňte, asi nebudu vysokoškolačka."

Jak reagovali?

Pochopili to. A já si uvědomila, že žádný titul ke spokojenému životu nepotřebuju. Nechci ho mít jen proto, abych teď měla nižší daně nebo aby na mě koukali jako na "právničku". Myslím, že je hodně vysokoškoláků, kteří hledají práci. Mnohem cennější jsou přitom dobří řemeslníci. A já mám prostě dvanáct let práci a měla bych si vážit toho, že jsem v ní alespoň prozatím úspěšná.

Jezdívám často do Polska. Vím, že v tamním rozhlasu vaše písně nechybějí. Jste slavnější u nás, či v Polsku?

To by vám asi řekli spíš mí fanoušci. Já to neřeším. Ale můj hit Cicho se nedávno stal v Polsku hitem desetiletí, což je přece obrovský úspěch! Ostatně všechny mé české desky jsou i v polštině. Na tamním trhu běžně funguju, zpívám na velkých akcích, dělám koncerty. Baví mě to. Konkrétně srovnání těch poměrně odlišných kultur a mentalit. Jsou přirozeně ve mně.

Snažím se žít tak, aby to bylo zajímavé. A když mi zpívání nevyjde? Nejsem typ, který by si kupoval Pradu. Mám něco našetřeno.

Tedy Slezance polského původu?

Ano.

Vysvětlíte mi tedy, proč nás Poláci mají tolik rádi, ovšem opačně to příliš nefunguje?

Ano, Poláci jsou skutečně čechofilové. Snad v každém větším městě najdete hospodu U Švejka. Milujou knedlíky. Stále se mě někdo ptá: "Ewa, vaříš knedlíčky?" Podle mě se Poláci nejdřív zamilovali do česko slovenské kinematografie, do filmů s humorem, s nadhledem.

Pak je okouzluje naše láska k pivu, obdivují, že jsme liberální země. Nadsázky si podle mě cení i v mé tvorbě. Fascinuje je, že se nebojím zpívat věty typu: "Mám boky jako skříň."

A vaříte jim ty knedlíčky?

Ne. Ani je neumím připravit. Jím spíš polévky, maso, zeleninu a ovoce. Neznám nic lepšího než krémovou polévku, když je takhle sychravo. Třeba dýňový krém. Česká kuchyně je na mě dost těžká. I když teď nás s mužem čeká příprava svatomartinské husy. Snad se povede! Můj Martin ji už jednou dělal. Pekl ji tehdy celou noc. A byla mňam, mňam. Jindy jsme dělali polskou polévku barszcz.

Boršč?

Ne, barszcz, což je čistý vývar z řepy. V Polsku ho vnímají jako výborný lék na kocovinu. Někteří členové mé kapely ho tam, zejména po ránu, do sebe doslova ládují. (smích)

Před vámi v Polsku výrazně uspěla paní Helena Vondráčková. Pomohlo vám to nějak?

Paní Helena je v Polsku dodnes posvátná megahvězda. Máme ovšem odlišný příběh. V Polsku fungovala na obrovských festivalech, třeba v Sopotech, a často také spolu s Marylou Rodowiczovou, ještě za socialismu. U mě je to jiné. Mám polskou národnost.

Se známým skandalistou Kazmou při natáčení dokumentu o sobě

Foto: archív Ewy Farné

Což vám přineslo i porotcování velké polské televizní soutěže Idol, kde jste vybírala nadějné zpěváky a zpěvačky, jak se říká: "Nemáš na to, jdi dělat něco jiného."

To víte, že jsem s tím problém měla. Ale už když jsem nabídku vzala, jsem věděla, že budu říkat lidem pravdu. Poláky jsem svou drsnou upřímností často až zaskočila. Jenže já se chtěla večer podívat do zrcadla a vědět, že jsem nikomu nelhala.

Nemá přece cenu dotyčné chválit, když na ně evidentně v životě čeká jiná, úspěšnější cesta. Oni pak zbytečně platí hodiny zpěvu, vše sázejí na branži, v níž nemají šanci prorazit. Přitom mohou být například nejlepší ajťáci.....

To vás asi rádi nemají.

Kdybych takhle přemýšlela, nevylezu z domu. Nikomu nechci cíleně ubližovat. Vědí pak, že když někoho pochválím, opravdu to tak uvnitř cítím. Sama chci slyšet pravdu. Ano, někdy je zpěv otázka vkusu, jenže skutečný talent poznáte.

Kdo říká tuhle nepříjemnou pravdu vám?

Byl to Lešek Wronka, s nímž jsem dělala deset let. Pak mí rodiče.

Čtete si například názory na vaši práci na internetu?

Napíšu-li na svůj Facebook, na svůj web, tak ano. Je to způsob, jak komunikovat s fanoušky. Ptáte-li se mě na diskuse pod skladbami na Youtubu, pod články na jiných serverech, tak tomu se vyloženě vyhýbám... Je přece veliký rozdíl, když za vámi přijde člověk, který vás zná, a řekne: "Ewi, to není ono." Než když vám někdo anonymně záměrně ubližuje.

V okolí ani neznám nikoho, kdo by do podobných diskusí psal. Podle mě si tam jen nešťastní lidé ventilují své vzteky. Asi se jim uleví, když mi vzkážou: Ty píp, píp, píp. Vypadni do Polska a jez si tam ty hnusné potraviny... Či jiné stereotypy.

Protestsongy nezpívám, necítím to. Jsem hudebnice, kterou jen občas - třeba na sociálních sítích - hodně zaskočí, jak moc mě lidé neznají.

Vím, že o nedávné svatbě nemluvíte. Prozradíte mi, zda máte nové jméno?

Ano, změnila jsem si jméno. Jmenuji se po manželovi. Nové příjmení mám také v dokladech, na zvonku. Ovšem pro fanoušky jako zpěvačka zůstávám Ewa Farna.

Používáte verzi příjmení s -ová?

Ne, nemám -ová. Tahle podoba není v Polsku zvykem, vždy všechny naše sousedky i v Čechách na pohraničí byly bez -ová.

Dobře. A teď k samotnému obřadu. Jak se dělá utajená svatba česko-polské celebrity?

Byla to obrovská námaha, období proseb o mlčení, utajování a také velká dávka štěstí. My jsme totiž neměli malinkou svatbu, obřad jen se svědky. Nikam jsme ani neletěli. Zůstali jsme v Česku. Akci jsme chystali rok, tedy v době po našem zasnoubení, jak se to dělává. Přesto bublina narůstala a narůstala a já a Martin jsme trnuli, zda přece jen nepraskne dřív, než chceme. Utajení svatby bylo pro mě ale stěžejní, velmi, velmi důležité.

Podařilo se.

To bylo super! Mám pocit, že jsem veřejnosti dala dětství, první lásky i rozchody, pubertu. Tedy já to tak aspoň vnímám. Proto jsem toužila po jediném dni, který by byl jen můj. Chtěla jsem být jen se svým klukem. A jen jemu, před blízkými, kamarády, říci ano.

(zamýšlí se) Poslední, co vám k tomu ještě řeknu, je tohle. Před pár lety ke mně na nějaké akci přišel jeden bulvární novinář, nejdřív mi tvrdil, jak mě má rád - přitom píše dost hnusné věci - a žoviálně se mě optal: "Ewičko, kdy bude svatba?" Omlouval se přitom zároveň, že ty hnusy jsou jen a jen jeho práce. Tak jsem ho ujistila, že - i kdyby nějaká byla v plánu - on není pozvaný...

A co on na to?

Dal mi ruku na rameno, podíval se mi do očí a vysmál se mi: "Ewičko, já tam ale stejně budu! V tomhle jsi úplně bezmocná."

Ve mně to nechalo tak hrozný pocit, bezmoc, že nemám právo na soukromí, že jsem se zařekla, že udělám vše pro to, aby tam nebyl. Ani on, ani další čeští nebo polští novináři. Utajení svatby bylo tak pro mě ode všech největší svatební dar. Takže, mí milí, velký dík!

Poslední otázka na tohle téma, slibuji. Budou záběry z ní ve vašem dokumentu?

(smích) Víte co, přijďte do kina a uvidíte sama. V Praze, Ostravě je sice prodáno přes polovinu vstupenek, ovšem času na koupi máte ještě všichni dost.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků