Eva Štěpánková: Má práce nejde s partnerstvím dohromady

Samozřejmě radost, ale bylo to náročné, jelikož jsem zůstala sama. Neměla jsem partnera, babičku ani žádné příbuzné. Mateřská je sice fajn, jenže já jsem musela přemýšlet, jak nás uživím. Jana se narodila v roce 1988, krátce nato přišla sametová revoluce a v Ústavu lékařské kosmetiky, kde jsem pracovala, nastaly obrovské zmatky. Už se mi zpátky nechtělo. Ústav se začal rozpadat. Nevěřila jsem, že by se udržel v té podobě, jaká byla před mojí mateřskou.

Tak jsem vůbec nepřemýšlela. Neměla jsem dojem, že by náš vztah byl něčím výjimečný. Dneska je běžné, že si ženy hledají mladší partnery. Tehdy to tak ještě nebylo, to je pravda. Zkrátka jsem vždycky byla trochu napřed (smích). Vdávat se mi už nechtělo, ale říkala jsem si, že pokud spolu vydržíme deset let, že bychom se pak mohli vzít.

Ne, byli jsme spolu čtyři roky. Ale důvodem k rozchodu nebyl věkový rozdíl. Táta Jany se pak už nikdy neoženil, nemá další děti, zato má tři vysokoškolské tituly.

To tak neberete. Začala jsem znovu chodit do divadla, do společnosti, takhle nějak jsme se potkali. Pak jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, s čímž jsem už nepočítala. V mém manželství se mělo za to, že nemůžu mít děti. Jenže důvodem byl spíš stres. Krátce po svatbě dostala maminka záchvat mrtvice a ochrnula. Starala jsem se o ni deset let, což mé manželství negativně ovlivnilo. Nikam jsem nemohla, musela jsem dodržovat určitý rytmus. To vydrží jen silné povahy. Navíc když vstáváte dvanáctkrát za noc k ochrnutému člověku, abyste ho otočila, tak asi neotěhotníte.

Ne, měla jsem k dispozici rehabilitační sestru, když jsem byla v práci, byla u ní pečovatelka, vše jsem si platila, ale dát ji do ústavu bych nedokázala.

Mám silně vyvinutý smysl pro zodpovědnost, což se později projevilo i v práci. Máma mě vychovala sama, byla rozvedená. Neměla to snadné. Cítila jsem jako svou povinnost postarat se o ni. Po pěti letech jsme ji spolu s rehabilitační sestrou konečně rozchodily, ale za dalších pět let přišel další záchvat. To byl konec. V té době šel manžel do nemocnice na operaci bypassu. Dostal sekundární infekci a i on na tom pak nebyl zdravotně dobře. Do toho jsem chodila na plný úvazek do práce.

Já nevím. O tom jsem asi vůbec neměla čas přemýšlet.

Maminka zemřela v roce 1985 a my jsme se rozvedli dva roky poté. Ještě jsme se stihli přestěhovat do domu, který jsme začali stavět, protože manžel už nezvládal žít v blízkosti tak těžce nemocného člověka. Jenže jsme zjistili, že už spolu vůbec žít neumíme. On měl svou společnost, já jsem si taky zařídila svoje priority.

Vyzkoušet se má podle mého všechno. Každý z partnerů, s nimiž jsem žila, byl v něčem obdivuhodný. Ženská má už tu vlastnost, že chce k muži vzhlížet, musí vám něčím imponovat. Když jsem si brala svého druhého manžela, bylo mi 28, jemu téměř padesát. Měl větší rozhled, pevné názory, návyky, mohla jsem se od něho učit, i když taky jen do určité míry. Může se totiž stát, že časem zjistíte, že vy už míříte někam jinam.

Zpočátku jsem nebyla, ale když jsou na vás ze všech stran nakládány jen povinnosti a požadavky, tak se jí časem logicky stanete. Zabiják vztahu není ani tak dominance jako spíš to, že zjistíte, že už víte víc, můžete víc, ale hlavně musíte víc. Pak už vám to vzhlížení, které ženská preferuje, moc nejde.

Protože žena se nemůže jen tak odpoutat a jít svou cestou, jako si to může dovolit muž. Je nositelkou života a zřejmě i proto má obvykle vyšší smysl pro odpovědnost. První manžel byl geniální chemik. Podíval se na vzoreček a okamžitě věděl, jakým způsobem dojde ke kýženému výsledku. Jenže když vám přemění kuchyň v chemickou laboratoř, rozhrne nádobí a na kuchyňské lince dělá pokusy, při nichž všechno kvasí, zjistíte, že to pro život není. Když v našem soužití začala teorie utlačovat praktické záležitosti, připadala jsem si jaksi navíc, a tedy i zbytečná. Ve druhém manželství jsem byla připoutaná k nemocné mámě. Muž si našel vlastní prostor, kam jsem pak už nepatřila. A otec Jany? Krátce po jejím narození odešel. Zase jsem měla hlavně povinnosti. Opět jsem to byla já, kdo řešil, jak se uživíme.

Ano, dá se to tak říct.

To snad ani nejde. Základní látky pro kosmetické přípravky se vyráběly na západ od našich hranic a na všechno byly devizové limity. Dneska si můžu objednat, co chci, zase je tu mnohem větší konkurence. Ale musím přiznat, že Ústav lékařské kosmetiky měl vždycky vynikající kvalitu. Byli jsme tam hodně na špičce. Neříkám, že jsme mohli všechno, ale na tu bídu, která tu tehdy byla, jsme si mohli vyžádat i různé vzorky a postavit nějaké receptury. Otázka je, jestli byl tehdy o to zájem.

Za sedmnáct let se toho naučíte hodně. Ale právě proto, aby mě nikdo z něčeho podobného nemohl obvinit, postavila jsem receptury Ryoru na úplně jiné rovině. Měla jsem hodně načteno, nastudováno, takže jsem si mohla troufnout trochu jinam.

To mícháme pořád. Jak jsem je tehdy míchala já, tak je u nás mícháme dodnes. Měla jsem normální výrobu s kotli, s míchači, sice to bylo v rodinném domě, ale byla to regulérní výroba.

Bylo by to hodně těžké. Začátky podnikání byly tehdy snazší, i když jak v čem. Určitá neznalost vám sice dopřává iluze, ale pak o ně bolestivě přicházíte. Proniknout na trh, do systému, který vládne dnes, by bylo velice těžké, ale věřím, že bych uspěla i teď.

Naším aktuálním úkolem je propojit nejrůznější aktivní účinné látky, ale i dosáhnout při výrobě co nejnižší konzervace. Dospíváme k obalům, do nichž nemusíte sahat při každém použití k tzv. dávkovačům. Jsem jen zvědavá, jak na ně lidi budou reagovat, protože kosmetika je hodně psychologická záležitost. Během testů jsme dali stejný krém do kelímku a stejný do tuby. Většina lidí sáhla po kelímku. Hlavně ženy mají kelímky spojené s rituálem než ho otevřete, naberete prsty krém a přivoníte. Tuba je nudná, ale nebezpečí kontaminace je v ní nesrovnatelně menší.

V tomhle množství je to zanedbatelné. Rozhodně škodí méně než smog, mráz a sluneční záření, ale může na ni existovat alergie.

Biokosmetika je jiná záležitost. Nedá se o ní říct, že by vůbec nedráždila, ale je víc v souznění s přírodou. Ale třeba emulze pořád neumíme v bio dělat v takové kvalitě jako v běžné řadě. V bio lze používat pouze určité druhy emulgátorů, které jsou přesně a přísně určeny. Když vedle sebe dáte běžnou emulzi a vedle ní bio, tak s použitím chemických látek ji pořád dovedeme vyrobit lépe a s vyšším uživatelským komfortem než bez nich. Bio je strašně složité, navíc ho nesmíte chemicky nakonzervovat, i parfemace musí být bio, přitom znáte milióny mikroorganismů, které se tam můžou snadno dostat.

Běžnému, ale svému, protože vím, co do něj dávám. K dvacátému výročí Ryoru jsme vylepšili recepturu krému Exclusiv tím, že jsme do něj přidali černorybízový olej, který je pro pokožku velmi prospěšný a má v sobě gama-linolenovou kyselinu. Lehoučký krém, který krásně voní a nádherně se vstřebává. To je parametr, který já si představuji pod pojmem kosmetika.

Na tisíc procent! Lidi pořád nemůžou zapomenout na dobu, kdy se vše nadstandardní dováželo ze Západu. Ale dnes všechny firmy nakupují u stejných dodavatelů. Něco vozíme z Francie, Německa, něco z USA a odjinud. Tyto aktivní látky se nevyrábějí jako máslo. Na to se zaměřují dvě firmy a u nich všichni ostatní nakupují.

Ano, určitě dcera Jana. I když mám kolegu, který mě dokáže plně zastoupit, sice ne v chemii, ale v těch správních věcech určitě. Dcera má vztah spíš k marketinku. Dospěla jsem k tomu, že chemika si koupíte spíš než dobrého marketéra. Plánuju, že bych se za čtyři roky, až mi bude sedmdesát, z firmy stáhla a ponechala si jen dozorovou část nad recepturami a chemickým složením.

Bydlím v domku osm kilometrů od firmy. Mám velkou zahradu, na které mě baví pracovat, psa, s nímž jsme provázaní, on visí na mně a já ho mám taky moc ráda. Ráda čtu, chodím do divadla, na koncerty. Po operaci očí se už držím víc na venkově, dlouhé řízení mi nedělá dobře. Ale nudy se opravdu nebojím.

Ne, to už opravdu ne. Moje pracovní vytížení by s partnerstvím nešlo vůbec dohromady. To by musel být hodně submisivní muž. Když přijdete večer domů a víte, že partner tam byl celý den sám, je vám hloupé, abyste si s ním nesedla a nepopovídala. Ale já už mám jiné preference.