Hlavní obsah

Devítiletá pianistka dobývá hudební svět

Právo, Barbora Cihelková

Když jí byly necelé dva roky, dokázala hrát na flétnu tak, že mohla doprovodit vystoupení svých starších sester. „Tenkrát jsme to brali spíš jako legraci,“ vzpomíná maminka zázračné pianistky Klárky Gibišové. Dnes už se nikdo nesměje. Ve třech letech vyměnila flétnu za klavír a od té doby sbírá jedno ocenění za druhým. Nedávno excelovala na zahájení Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.

Foto: Petr Horník, Právo

Diplomy ze soutěží Klárka už ani nepočítá. Když je zkoušíme společně sečíst, docházíme k ohromujícímu číslu čtyřicet dva.

Článek

„Se staršími dcerami jsem běhala po kroužcích. Když jsem čekala Klárku, myslela jsem, že tentokrát si to zařídím jinak a lépe. Že si konečně užijeme klidný rodinný život. Tak si užívám,“ směje se Ivana Gibišová.

Její původní představa vzala za své poměrně brzy. Klárčiny dnes už dospělé sestry hrály na příčnou flétnu a klarinet. Malá sestřička se kolem nich batolila a co viděla, toužila okamžitě vyzkoušet.

Flétnu dostala do ruky už jako odrostlé miminko. Ve dvou letech svým sestrám sekundovala při vystoupení. Šlo sice spíš o recesi, malá Klárka všem ale brzy vytřela zrak.

Na klávesy vyťukala podle sluchu z ničeho nic Kočka leze dírou a rychle přidávala další jednoduché písničky. Cokoli si přehrála na počítači, dokázala zopakovat. V té době jí byly sotva tři roky.

„Když už těch písniček uměla deset, začali jsme se poohlížet po někom, kdo by její talent profesionálně rozvíjel,“ vzpomíná maminka. Jednoduché to nebylo. Učitelů, kteří mají odvahu věnovat se tak malým dětem, není mnoho. Standardně se u nás v základních uměleckých školách začíná v pěti nebo šesti letech.

Foto: Petr Horník, Právo

Doma u piana. Cvičit hodinu denně je základ.

Nakonec se podařilo oslovit Taťánu Vejvodovou z pražské Základní umělecké školy Ilji Hurníka. V Klárce rozpoznala velký talent, přesto na počátku váhala.

„Měla jsem pochybnosti, jestli tuhle malou neřízenou střelu plnou energie zvládnu. Všude jí bylo plno, pusu nezavřela,“ vzpomíná na první setkání učitelka. Pod křídla si ji vzala jako sotva čtyřletou.

A samozřejmě nelituje: „Klárka je upřímná a bezprostřední, to se mi na ní moc líbí. Zároveň projevuje svou osobnost a přirozeně je to ještě dítě, umí být i tvrdohlavá. To pak zkoušíte leccos, po dobrém i po zlém, povolit ale nesmíte.“

Diplomy už nepočítá

Na otázku, kde se v Klárce tak velký talent vzal, krčí její maminka rameny. Sama je prý hudební antitalent, o mnoho lépe na tom není ani její muž. Ona je profesí učitelka v mateřské škole, Klárčin tatínek se živí dabingem.

„Z manželovy strany mají dcery prapředka, který byl ředitelem hudební školy, odsud zřejmě vítr vane,“ domnívá se Ivana Gibišová. Jejím starším dcerám je osmnáct a dvaadvacet let. Ačkoli byly obě muzikální, profesně se hudbě nevěnují.

Čím je Klárka starší, tím přibývá koncertů a dalších akcí. V průměru odehraje dvě vystoupení do měsíce. Diplomy ze soutěží už ani nepočítá. Když je zkoušíme společně sečíst, docházíme k ohromujícímu číslu čtyřicet dva.

Na každé vystoupení, ať už soutěžní, či koncertní, musí přitom pečlivě trénovat. „Notově se naučí skladbu rychle, nakonec je ale potřeba doladit například dynamiku. Paní učitelka Vejvodová v tom nepoleví, dokud není spokojená. Cvičí s Klárkou klidně i o víkendu. Měli jsme štěstí, patří do rodiny,“ pochvaluje si paní Gibišová.

Na každou novou skladbu je malá hudebnice natěšená. Čerstvě zvládnuté kousky prý zahraje lépe než to, co má v repertoáru roky. Oblíbeného skladatele nemá, bravurně ovšem zvládá rychlé skladby. Ladí s její živelnou povahou, poznamenává její učitelka.

Maminka je v domácnosti

Základní škola Kladská na pražských Vinohradech vychází své čím dál slavnější žákyni vstříc. Díky individuálnímu studijnímu plánu nemusí do školy každý den a po koncertu si klidně přispí. I tak má náročný režim.

Třikrát týdně chodí do základní umělecké školy, další hodiny tráví na hudebním gymnáziu, kam by jednou ráda nastoupila. Do centra města dojíždí z Bašti za Prahou.

„S řidiči v autobusu už si tyká. Dělají si z ní legraci, že když zkazí koncert, vysadí ji a půjde pěšky,“ popisuje maminka, která se rozhodla zůstat prozatím v domácnosti. Skloubit Klárčin program s vlastní prací by nebylo jednoduché.

Dceři chce dopřát pokud možno podobný život, jaký žijí ostatní děti. Dovolí jí hopsat na trampolíně i šplhat po lezecké stěně. Oboje má na zahradě před domem. Na lyžařský výcvik kvůli riziku zranění ruky nejela, jinak ale dělá všechno, co si zamane. Potřebuje vybít přebytečnou energii.

Foto: Petr Horník, Právo

Na zahradě dovádí i s maminkou.

Rodiče ji vedou k tomu, aby své úspěchy prožívala s mírou. „Když se vystoupení povede, je to fajn. Jsou ale i jiné hodnoty, třeba kamarádství. Nechceme, aby z Klárky vyrostla přehnaně ctižádostivá elitářka,“ říká její maminka. Na tom, že by se měla stát slavnou klavírní virtuoskou, prý nikdo z rodiny netrvá.

Sama se jednou rozhodne, jakou dráhu si zvolí. Jisté je, že ji dětství strávené s klavírem vybaví univerzálně prospěšnými vlastnostmi – vytrvalostí a schopností překonávat překážky.

Cvičit nemusím, ale chci!

Klárka je živel. Svými energickými, bezprostředními reakcemi dokáže pořádně rozesmát i dojmout. Rozhovor vznikl v jejím dětském pokojíčku, mezi stěnami posetými diplomy. Malá inteligentní klavíristka se uvelebila na své posteli, obložila se plyšáky a mezi odpovídáním na otázky přikusovala štrúdl.

Klárko, musíš cvičit na klavír každý den?

Já cvičit nemusím, ale chci! Hodina denně je základ. Když mám před důležitým vystoupením, cvičím třeba tři hodiny. Dneska ale moc dlouho cvičit nebudu. A víte proč?

Zkusím hádat. Máš za sebou zahajovací koncert festivalu Zlatá Praha a po něm si potřebuješ odpočinout.

O to mi ani tak nejde. Odjíždím na víkend za svojí paní učitelkou klavíru. Na její chatu, víte. Takže nemám čas.

Paní učitelka je hodná?

Ano. Když mám vystoupení, slyším ji mezi diváky, jak funí. Prožívá to.

Určitě je na tebe pyšná…

A já zase na ni. Učí mě už pět let. Mám ji moc ráda. Támhle na stěně mi visí její fotka, vidíte?

Foto: archiv Ivany Gibišové

S učitelkou Taťánou Vejvodovou.

No jo, vidím. A hned vedle fotka se slavnou mezzosopranistkou Dagmar Peckovou. Tu máš taky ráda?

Taky. A víte proč? Protože je stejnej ďáblík jako já. To se mi na ní líbí. Vystupovaly jsme spolu v divadle La Fabrika, já hrála vánoční koledy, ona zpívala. Tam jsme spolu začaly kamarádit, padly jsme si do oka. Maminka ji má i na Facebooku.

Jak se cítíš před vystoupením? Jsi nervózní? Bojíš se trochu?

Většinou jo. Vlastně skoro vždycky. Ale už se to lepší. Když jsem teď hrála na Zlaté Praze, tak jsem se kupodivu skoro vůbec nebála. Možná tak deset minut před začátkem. Pět minut před začátkem už to bylo v pořádku.

A pocity po vystoupení?

Supeeer! (směje se) Ale potřebuju, aby mě pochválila paní učitelka. Když u mě zrovna není, tak váhám. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Prostě nevím.

Jak to máš se školou? Musíš do ní chodit stejně jako ostatní?

Chodím tam jen pondělí, úterý, středa a čtvrtek. Pak mám prodloužený víkend. Je to kvůli klavíru, abych mohla hodně cvičit. Teď jsem ve čtvrté třídě.

Co spolužáci? Jsou v pohodě?

Jo, docela v pohodě, hlavně kluci. Nedávno jsem měla deváté narozeniny, tak jsem je pozvala na oslavu. Samý kluky jsem tam měla, ani jednu holku. Kluci jsou jako já, trošku ztřeštěný, to mi vyhovuje.

Jak se k tobě chovají po tom, co tě vidí v televizi? Gratulují? Nezávidí?

Spíš je baví lítat po chodbě, stejně jako mě.

To je nejlepší. Máš ještě nějaké záliby kromě klavíru?

Hrozně moc mě baví číst si detektivky pro děti nebo poslouchat pohádky. A taky lítat venku.

Lítat jen tak venku? To smíš?

Když přijdu domů ze školy, můžu si hodinu dělat, cokoli mě napadne. Tak si poslouchám pohádky, hraju hry, jsem venku. I prospat se můžu, když chci. Kamarádů tady v Bašti ale moc nemám, protože do školy chodím v Praze.

Foto: ČTK

Mezinárodní soutěž Amadeus v Brně vyhrála.

Vsadím se, že máš samé jedničky a vůbec žádné poznámky.

Jedničky mám, to jo. Poznámku v tomhle školním roce zatím žádnou. Ale loni jsem jednu měla. Pořádnou.

Za vyrušování?

Bylo to něco mnohem, mnohem horšího. Ale už se k tomu nechci vracet, je to uzavřená kapitola.

Chápu, nebudu vyzvídat. Zeptám se na poslední věc. Čeho bys chtěla v životě dosáhnout?

Chtěla bych mít koncerty někde v cizině, jenže se bojím letět letadlem. Jednou jsem letěla na soutěž do Itálie a stačilo mi to. Ani výtahem nejezdím ráda.

A taky bych chtěla mít zvířátko, třeba pejska. Nebo chodit na koně. Ale mamka má na všechny zvířata alergii, takže tohle se mi asi nesplní.

Reklama

Související témata:

Související články

Polská pianistka hraje i ve 108 letech

Už jen dožít se tak požehnaného věku se nepovede každému. Polka Wanda Zarzycká však ve svých 108 letech stále hraje na piano, a to i přesto, že si ve svých 80...

Výběr článků

Načítám