Hlavní obsah
Se svou milovanou fenkou Eliškou (pouliční směs), kterou si vzala před čtyřmi roky z útulku. Foto: Petr Hloušek, Právo

Designérka a výtvarnice Janja Prokić: Šperk je jako talisman, dává sílu a chrání

Patří k nejvýraznějším designérkám šperku v Česku, prorazila však i v jiných zemích. Za desetiletou kariéru získala dva tituly Czech Grand Design. Své šperky nejen navrhuje, ale i vyrábí. „Jsem dělník,“ řekla mi Janja Prokić (37) ve svém ateliéru v Praze.

Se svou milovanou fenkou Eliškou (pouliční směs), kterou si vzala před čtyřmi roky z útulku. Foto: Petr Hloušek, Právo
Designérka a výtvarnice Janja Prokić: Šperk je jako talisman, dává sílu a chrání

Proč jste se rozhodla pro navrhování šperků, když máte vystudovanou i Akademii výtvarného umění u malíře Vladimíra Skrepla a VŠUP u sochaře Kurta Gebauera?

Protože jsem sama sobě odmala dělala brigádu tím, že jsem navlékala korálky. A prodávala korálkové náhrdelníky. Pak mě to přestalo bavit, pustila jsem se do výroby realistických ptačích hlav z takové speciální hmoty a zapsala se do kurzu šperku, který pořádali na UMPRUM.

V tu dobu jsem byla na soše u Kurta, on odešel na operaci a já začala chodit na stáž do ateliéru K. O. V. k designérce Evě Eisler. Začalo mě to bavit do té míry, že jsem k ní přestoupila.

Šperkům se věnujete deset let, v roce 2011 vás poprvé nominovali na cenu Czech Grand Design za kolekci LURE. Tak se jmenuje jedna francouzská obec. Stála za inspirací?

Vůbec. Lure znamená v angličtině návnada, třpyt. Název s Francií neměl nic společného, i když jsem tam v tu dobu žila.

Při obeznámení s vaší tvorbou mi došlo, že nejde pouze o vizuální záležitost, ale má hlubší význam. Jaký?

Věřím tomu, že když má člověk na těle nějaký šperk, měl by mu něco dávat. Původní význam měl jako talisman. O to se snažím i já. Měl by vám něco poskytnout. Dodat nějakou sílu, která třeba zrovna chybí, ochraňovat. Má pro mě jednoznačně tento význam.

Janja Prokić

Foto: Petr Hloušek, Právo

A je možné v dnešní době, zacílené na spotřebu a konzum, nosit jen jeden šperk coby talisman?

Záleží na vnitřním nastavení a hodnotách každého z nás. Do určité míry jsem také hodně konzumní, co se týká oblečení a módy, ale nekupuji si třeba věci, které jsou trendy. Nebaví mě to. Ráda si kupuji od návrhářů, designérů, uznávám rukodělnost, chci vědět, kdo dělal oblečení, vázu, nábytek nebo jídlo…

S oblibou chodíte v oděvech od českých návrhářů. Čí módu máte nejraději?

Nemám jednoho favorita, je jich mnoho. Momentálně jsem si oblíbila Denisu Novou, její věci se dají pěkně kombinovat, má nádherné látky a skvělé zpracování. Konvenuje mi i lidsky. Líbí se mi nová česká značka Port Of Stars, dělají specificky jiné oděvy. Mám ráda Terezu Kladošovou s jejími úžasně barevnými kousky, Moniku Drápalovou.

Nosíte svoje šperky, nebo se zdobíte kousky od kolegů?

Vesměs svoje, protože si je sama vyrábím, nejdou pak do výroby, dělám je speciálně pro sebe. Pak často nosím prsten od mámy, který dostala od svojí mámy.

Janja Prokić se inspiruje přírodou.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Asi máte hodně ráda přírodu, často se jí inspirujete. Z čeho čerpá značka Janja Prokič?

Asi ze sebe sama. (směje se) Příroda hraje velkou roli, nejlíp se cítím v lese, na chalupě v Lužických horách. Pak asi čerpám z toho, co momentálně zpracovávám ve svém životě, nějak ho rozebírám a postupně přetavím ve šperk.

Z polního kvítí vycházíte v nové kolekci snubních prstenů. Působí velice jemně, i ty pro pány. Ale nejde o klasický kroužek, na jaký jsme zvyklí.

Všechny moje snubáky a zásnubáky jsou v něčem atypické, i když vycházím z tradičního pojetí. Pokud mám mít něco na ruce celý život, chci, aby to bylo trošku tradiční. Aby se dal prsten kombinovat s jinými šperky, ale zároveň v něm musí být něco navíc.

Hlavně pánové jsou v tomto ohledu specifičtí, neradi se zdobí, potřebují co nejmíň nápadný šperk, co nejpohodlnější, který nepřekáží. Jako by ho neměli. Tomu hodně uzpůsobuji vzhled.

Celkově mě baví, když mají tyto prsteny něco, co není zvenku vidět. Přidaný detail uvnitř prstenu. To, co má žena zvenčí – třeba kámen, má muž zevnitř. Má stejný kámen, taky třeba vyryté srdíčko, ale uvnitř, zvenku je to hladký kroužek. Beru to podle toho, jakým způsobem přistupuje ke vztahu muž a žena.

Žena chce, aby ostatní viděli, že je zasnoubená, vdaná, že se v jejím životě něco změnilo. Kdežto chlap o tom nepotřebuje mluvit.

Cítíte nějakou symboliku v tom, když se pár rozhodne vzít se?

Přijde mi to skvělé! Lidi by se měli brát, myslím si, že sňatek dává vztahu jinou váhu. Možná to může působit staromódně, ale jsem přesvědčená, že to něco znamená.

Zdá se mi docela vtipné, že se teď začínají brát hodně mladí lidé, kterým je pod třicet, což se už prakticky nedělo. Pak se často berou lidé, kteří spolu žili fůru roků. Mají svatbu třeba v pětačtyřiceti.

Janja Prokić

Foto: Petr Hloušek, Právo

Do devíti let jste žila v srbském Bělehradě, odkud pocházíte. Jak vzpomínáte na dětství?

Hezky.

Rodiče museli odejít před válkou?

Ano, museli. Česká republika byla jedním z posledních států, který měl pro nás otevřené hranice. Žijí taky v Praze, jsou podnikatelé. Když jsme bydleli v Bělehradě, máma pracovala v knihkupectví, táta knihy prodával. Oba rádi a hodně čtou, zajímají se o kulturu.

Vracíte se do Srbska?

Zanedlouho bych tam měla jet s tátou. Já si totiž udělala řidičský průkaz! (směje se) V 37 letech, konečně. Pokořila jsem české silnice, je to skvělý, boží. Takže jsme se domlouvali s tátou, že bychom jeli. Naše poslední cesta se uskutečnila před třemi lety, kdy zemřel děda.

Města, v nichž kromě Prahy prodáváte svoje šperky, v módní oblasti něco znamenají. Milán, Paříž, Barcelona či Mnichov… Bylo těžké se tam zavést?

Zrovna Mnichova si dost vážím, asi nejvíc, protože tam vlastní galerii jedna z nejvýznamnějších světových kurátorek Ellen Maurer Zilioli, která se zabývá současným šperkem. Teoretička, píše knížky a pořádá výstavy po celém světě. Ve své galerii má výběr mých věcí. Funguje to tak, že si vás obchodníci vyberou.

Šperkařku inspiruje hlavně příroda – hvězdy, divoká zvířata, ale i bajky a šamanské rituály.

Foto: archiv J. Prokić

Inspirace Inuity a jejich spojením s přírodou

Výtvarnice Janja Prokić vnímá svou tvorbu jako deník. Do něho zapisuje důležité životní okamžiky, které často propojuje se symbolismem, šamanismem, magií a pohádkami. Proto ji fascinují i domorodí obyvatelé žijící v původních, obtížných podmínkách.

V jedné ze svých nejnovějších kolekcí šperků se inspirovala Inuity a jejich sepětí s přírodou. Pobývají v arktických regionech Grónska, Kanady a Aljašky. Ti polární grónští jsou nejsevernějšími obyvateli světa. Loví pro vlastní obživu, za níž putují i tisíce kilometrů, což vyžaduje trpělivost a zručnost. Nikdy nezabíjejí pro zábavu.

Prsteny a náhrdelník coby větvička

Foto: Michaela Karásková

A právě to, co nejsevernější ze Seveřanů potřebují k tomu, aby se o sebe v prostředí dlouhých mrazů postarali, bylo zdrojem inspirace pro Janju Prokić. Nejdůležitější suroviny – kámen a kost.

Základním výtvarným motivem se stala lidská lebka jako symbol koloběhu života a smrti nebo šiška, která propojuje s vyšším vědomím a probouzí intuici. Kromě zlata, stříbra, drahých kamenů použila také dřevo.

„Líbí se mi jejich rituály a splynutí s přírodními živly,“ říká autorka o Inuitech. „Přemýšlela jsem o jejich bytí a životním principu léta.“ Ineo znamená prolomit led, pod nímž je život. „Každý z nás si v životě vytváří brnění, obrannou krustu, která je silná a má nás chránit. Ve skutečnosti ale uvězní vnitřní životodárný pramen vyvěrající v duši,“ vysvětluje.

Vůbec poprvé se Janja Prokić rozhodla pro surovější, nezdobné tvary vycházející z estetiky Eskymáků. I proto použila větvičky ze svých úniků do přírody. Beryly, prehnity, měsíční kameny, opály a křišťály neopracovala, protože v původní podobě byly pracovním nástrojem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků