Denisa Pfauserová: Hereček, které jdou z role do role, je hrstka a k nim zatím nepatřím

Role, ve kterých se zatím objevila, jsou tak rozmanité, že stěžovat si na zařazení do škatulky rozhodně nemůže. Hrála rozmazlenou princeznu v pohádce Řachanda, sexy Sofii v komedii Prázdniny v Provence či Židovku jdoucí na smrt ve filmu Colette.

Nebylo to poprvé, kdy si zahrála židovskou dívku. Její první divadelní role byla v představení Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, napsaném podle románu Arnošta Lustiga. „Asi proto, že jsem tmavší typ,“ krčí rameny nad tím, proč si ji režiséři do takových rolí vybírají.

Přípravu na psychologicky těžké téma nechtěla podcenit, a tak si o něm mnohé nastudovala.

„Kateřina Horovitzová byla těžká role. Vždyť je to příběh šestnáctileté dívky, která se za dramatických okolností stává ženou. Je nucena opustit svou rodinu a vdát se, přitom prožívá strach o život. Naštěstí nás režisér Petr Kracik dobře vedl a já se v roli dokázala zorientovat.“ Představení se hraje pod širým nebem v opuštěném vlakovém vagónu, mimo jiné i v Terezíně a před pár lety i v Osvětimi.

„Prošli jsme tamní budovy a muzea, abychom nasáli atmosféru a nechali na sebe dopadnout vše, co se tam stalo. Byl to neobyčejný zážitek a na představení v Osvětimi nikdy nezapomenu.“

Podobný prožitek měla při natáčení Colette, filmu o lásce v koncentračním táboře. „Bylo nepříjemné, když při natáčení scény příjezdu do koncentráku štěkali psi, ozýval se německý řev a všude se tlačili lidi. Dokážu se vžít do role a pocítit, co prožívá postava. Tady to byla opravdová tíseň. Nechávám na sebe emoce dopadat, a pokud před kamerou pláču, je to vždy doopravdy.“

Empatická je i v osobním životě. „Aspoň přátelé to o mně říkají. Jsme si v tom podobné s mojí mamkou. Hodně věcí prožíváme a často se smějeme nebo brečíme. Emoce lítají nahoru dolů. Tam ale naše podobnost končí, mamka nemá ráda změny, chce mít svůj řád a z něj já naopak ráda vybočím.“ (směje se)

Se svým přítelem, který pracuje jako televizní produkční, si nedávno pořídili nové bydlení. „Předtím jsme bydleli u mých rodičů. Mysleli jsme, že to bude jen na měsíc, maximálně na dva. Vyklubal se z toho rok a půl. S mými rodiči se milujeme, ale zcela jasně jsem pocítila, že chci mít už svou domácnost, kde si věci v kuchyni rozestavím podle sebe,“ přiznává.

Rodinné vazby jsou pro ni však velmi důležité. Má rozvětvené příbuzenstvo a těší se jeho podpoře.

„Jsem široko daleko jediná, která se vrhla na uměleckou dráhu. Příbuzní mě sledují a vím, že mi drží palce. Stýkáme se často a rádi, i když je nás moc. Moje babička pocházela ze sedmi dětí, maminka ze čtyř. Takže zatímco kolegové a kamarádi se vídají s rodiči a občas o Vánocích navštíví strýčka, já se znám s dcerou sestřenice manželky bratrance mojí mámy, kterou vídám čtyřikrát do roka,“ směje se.

Svého rodinného zázemí si váží, a dokonce si myslí, že herecké geny podědila po tatínkově mamince. „Nestihla jsem se s ní potkat, zemřela tři roky před tím, než jsem se narodila. Byla dcerou živnostníků, a tak se nehodilo, aby se věnovala profesionálnímu divadlu. Alespoň tedy vášnivě ochotničila. Navíc byla krásná, vypadala jako Marilyn Monroe,“ vysvětluje, odkud se v rodině ekonomů vzal její herecký talent.

„Projevovala jsem se tak už jako dítě. Věčně jsem nacvičovala básničky, písničky, scénky a nutila návštěvy, aby se na mě koukaly. Loutkové divadlo jsem hrála dětem už v jeslích. Na gymnáziu na mě přišlo období, kdy jsem se chtěla stát novinářkou nebo spisovatelkou. Učitelka z dramatického kroužku mě ale nasměrovala na DAMU. No a vyšlo to. Jsem za to vděčná, jako herečka jsem se našla. Myslím, že babička by měla velkou radost!“

Vidět jsme ji mohli i ve společnosti Vojtěcha Kotka, Jakuba Prachaře a Kryštofa Hádka ve filmu Prázdniny v Provence. S Hádkem v něm měla předepsanou milostnou scénu. „Režisér Michálek prohlásil, že osahávání na plátně už viděl dost, a tak po líbačce následoval střih a pak už jen záběr, jak se oblékám. To se dalo snést docela dobře.“

Natáčení v pánské společnosti si užívala, i když netají, že klukovských vtípků někdy bylo trochu moc. „Jsou skvělí. Vtipní a chytří. Všichni. Ale každý zvlášť. Jakmile se vyskytli pohromadě, bylo jich už zkrátka moc.“

Dodává, že ona to s kamarádkami umí taky pěkně roztočit. „Holky i kluci se stejně předvádějí, když jich je víc,“ žertuje.

S Jakubem Prachařem se setkává při natáčení Ohnivýho kuřete. Jako kriminálnice Marika pracuje v restauraci u něj a Jana Dolanského alias Mika a Buráka. Sehraná dvojka má za sebou kriminální minulost, a tak má pro mladou Mariku, která jde z průšvihu do průšvihu, pochopení. Dokonce jí dají nejen druhou, ale už několikátou šanci.

„Po nějaké době Marika pochopí, že nemá cenu se pořád proti něčemu bouřit, a začne sekat latinu,“ přibližuje herečka vývoj své postavy.

Před sebou má natáčení filmu Na střeše, který režíruje Jiří Mádl. I když v castinzích nemá štěstí, tohoto se zúčastnila.

„A vyhrála jsem ho! Vím, že to není nic neobvyklého, ale při mé smůle v castinzích to bylo dvojnásobné vítězství,“ podotýká herečka, kterou můžeme příští rok na podzim vidět také jako Barboru v komedii Saturnin v Divadle Na Jezerce. Působí v něm již tři roky. Ocitla se tam na doporučení své kamarádky Kláry Issové. Ta tehdy dostala nabídku od zahraniční produkce a musela své závazky v divadle vyřešit. Doporučila za sebe Denisu jako náhradu, ta zaujala a Jan Hrušínský si ji ve svém souboru již ponechal.

„Teď se mi celkem daří, ale nemůžu tvrdit, že tomu tak je pořád. Těch probrečených nocí, kdy jsem se trápila, že herectví neběží tak, jak jsem si vysnila! Hereček, které jdou z role do role, je hrstka a k nim zatím nepatřím. Dnes už se mi daří nepropadat beznaději. V čase méně pracovně náročném je důležité zachovat optimismus, nezakrnět, více odpočívat a třeba se naučit něco nového. Mám za sebou díky podobnému období patnáct lekcí jízdy na koni,“ uzavírá mladá herečka.