Hlavní obsah

Čítárna pohádkového dědečka aneb Jaký vztah mají dnešní děti ke knihám

Právo, Kateřina Farná

„Nelíbí se mi řeči o tom, že současné děti nečtou. Čtou stejně, jako jsme četli my coby malí kluci. Jen se spousta dětí stydí třeba ve škole přiznat, že místo hraní počítačových her otevřou knížku,“ tvrdí Pavel Vrána, „čítárník“ ve dvou pražských Tapatanech, určených dětem i dospělým.

Foto: Petr Horník, Právo

Do Tapatanu chodí na pravidelné čtecí akce také školy a školky.

Článek

„Jednou mi kamarád řekl, že existuje maličkatý ostrov nedaleko Filipín. A protože je tak mrňavý, chybí na většině zeměpisných map. A co se na tak malém prostoru dá dělat? Třeba číst. Tam nemůžete ani pořádně sportovat, protože se rozeběhnete a rovnou skončíte v moři,“ vysvětluje původ názvu spisovatel, básník, nakladatel a knihkupec Pavel Vrána (72).

Tapatan není první podnik tohoto typu, v němž se Pavel Vrána kdy angažoval. Když mu v roce 2002, v době ničivých povodní, nevyšla sjednaná práce v pražském knihkupectví, společně se skupinou nadšenců otevřel kousek od Klementina Čítárnu u Čerta s knihou.

„Chodili tam kumštýři jako Vašek Vydra, Vlastimil Harapes nebo Chantal Poullainová, kteří dětem četli nejrůznější příběhy. Jiří Lábus jim vyprávěl, jak miloval verneovky, když byl malý kluk. Byla to zvláštní doba. Jeden týden četl středoškolákům rabín Karol Sidon, týden po něm pro změnu školákům biskup Václav Malý. Nikdy si neřekli o honorář, ale vždycky si odnesli nějakou knížku,“ vypráví Pavel Vrána a pohladí věrného kamaráda jezevčíka Čendu.

Foto: Petr Horník, Právo

Spisovatel a nakladatel Pavel Vrána ukazuje svou oblíbenou ilustraci Medvídka Pú.

Od té doby se kolem vášnivého čtenáře i předčítače vytvořila skupina osobností, které dodnes chodí občas číst do nových čítáren Tapatan. Jedna sídlí naproti vinohradské tržnici, druhý „ostrov čtení“ najdete na Žižkově v Chelčického ulici.

Střídavě v obou Pavel Vrána čte svým zvučným hlasem zpravidla dopoledne. Odpoledne se přesouvá na Vinohrady do Budečské ulice, kde je čítárna propojená s prodejnou dětské literatury, deskových her a dřevěných hraček ze Vsetína.

Vzácný Medvídek Pú

„Když jsem byl kluk, starší nám vyčítali, jací jsme pacholci, že nečteme, protože posloucháme rádio a chodíme do kina. Řekl bych, že pokud dnešním dětem doma rodiče nebo prarodiče čtou a pak si ony samy poprvé vezmou knížku do rukou, je všechno v naprosté pohodě,“ zmiňuje s tím, že ročně oběma Tapatany projde přibližně 7000 až 8000 dětí. „A to není malý vzorek, aby si člověk udělal obrázek,“ dodává.

Jednou z jeho nejoblíbenějších knih je Medvídek Pú. Pavel Vrána dětem ukazuje jeho velmi vzácné československé vydání z roku 1949 s ilustracemi od Vojtěcha Kubašty. „Na tomhle jsem vyrostl. Pak se nějak z naší rodiny knížka vytratila. Trvalo mi dlouhá léta, než jsem ji na internetu sehnal,“ vypráví žákům třetí třídy pražské ZŠ Curieových, pohodlně usazený v robustním ušáku. Se zájmem poslouchají, jak se plyšová hračka stala ilustrátorovi Ernestu H. Shepardovi předlohou k nakreslení této oblíbené knižní postavičky.

Dětem ještě „kouzelný dědeček“, jak mu někteří přezdívají, ukazuje úplně první díl Ferdy Mravence od Ondřeje Sekory. Prvně vyšel v novinách jako vtipná perokresba nazvaná Příhody opilého mravence. „Ferda je můj oblíbený,“ ozve se mladý učitel Robert Vondráček. „I můj. I můj,“ volají chlapci a dívky jeden přes druhého a podávají si desky s kresbami Ferdovy postavy, ukazující, jak postupně vznikala do známé podoby.

Foto: Petr Horník, Právo

Postavička Ferdy Mravence, „práce všeho druhu“, jak postupně vznikala z pera Ondřeje Sekory.

Pavel Vrána obvykle dětem čte dvacet až třicet minut a pak si s nimi povídá. Například ke 100. výročí vzniku republiky si připravil speciální kapitolu, která byla pro nelibost komunistického režimu vyňata z knihy Povídání o pejskovi a kočičce. Jmenuje se Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen.

Strašidlování a Tetka vrána

Pavel Vrána je také sám plodným autorem. Dosud vydal více než dvacet knih: biografií, pohádek, povídek, „uličnických básniček“ i říkanek.

„Začalo to Tetkou vránou. Její první příběh vyšel v roce 1994 v nákladu 20 tisíc výtisků. Pak jsme připravili pokračování. To se vyprodalo během dvou let a po nějakém čase jsem vydal třetí díl. Mám štěstí, že musím ve svých rukopisech velice málo opravovat. Něco mě napadne, já se podívám tam nahoru, jestli mi to schválí, a pak to napíšu,“ tvrdí spisovatel a nakladatel.

Inspiraci nachází všude. I jeho věrný pes se dostal do jednoho leporela. Osobně se Pavel Vrána údajně zná s některými žižkovskými strašidly. Z jejich setkání v jeho vlastní fantazii vzešly populární knihy Žižkovské strašidelno a Strašidla Žižkovem povinná, s velmi milými ilustracemi od Jaromíra Palmeho.

„Kolem hospody U Vystřelenýho oka se potuluje šilhoun, který po kolemjdoucích hází své šilhavé oko. V Seifertově ulici bydlí Pepa Golem, po Žižkově jezdí opilý taxikář Kvído, v okolí úřadují Herdekbába Pepina, škodolibý zloděj, proměněný v tříhlavého psa, nebo skořápkář Kulička Pinkďůlek. Za falešnou hru propadl peklu. Strašidla to jsou civilní a roztomilá, většinou trochu přihlouplá a rozhodně neškodná,“ přibližuje své vymyšlené hrdiny.

Ze žižkovských příběhů vycházejí také deskové hry. I ty vymýšlí spisovatel Vrána. Nejnovější pojmenoval Pražské 100py aneb Hry z Prahy.

Foto: archiv Pavla Vrány

Kromě spisovatele a nakladatele Pavla Vrány dětem i dospívajícím občas čtou také známé osobnosti, jako například herec Václav Vydra.

Do Tapatanu mají otevřené dveře i dospělí posluchači. Pro ty Pavel Vrána na podzimně-zimní sezonu připravil drsnější příběhy.

„Třeba slovenské pohádky od Ľubomíra Feldeka. To jsou tak nádherné kruťárny, že bych se je neodvážil dětem číst. Budou i ruské byliny a trochu přisprostlejší lidové vyprávěnky. Například ze Strakatýho másla od Josefa Štefana Kubína,“ láká na večerní program milovník peprných historek, který se ve volném čase mění ve vášnivého kuchaře. A já si hned odnáším recept na nejlepší houskové knedlíky.

Reklama

Výběr článků

Načítám