Být otcem Mileny Jesenské nebylo snadné

Profesor v říjnu 1897 spoluzakládal Spolek českých zubních lékařů. Jesenský měl těžký osud – byl otcem Mileny Jesenské, novinářky a ženy s velmi nevyváženým osobním životem, která zemřela v květnu 1944 v Ravensbrücku, zřejmě na urémii.

Ani jako dědeček Jany Černé, o niž se po zatčení Mileny v roce 1939 za odbojovou činnost staral, to neměl lehké. Tehdy bylo Janě jedenáct let. Dosavadní literatura líčila vesměs Jesenského jako „zloducha, dandyho hrajícího hazardní hry, s řadou milenek a pletek“ (např. Milenina přítelkyně Slávka Vondráčková). Od Jesenského by prý pes kůrku nevzal, ten údajný cholerik a antisemita si neuměl získat lásku manželky a dceru Milenu terorizoval. Nebyla to pravda.

„Byl střední, spíše menší postavy, náchylný k obezitě. Jeden čas nosil anglické licousy, pak byl hladce oholený a nosil monokl,“ popsal impozantní zjev Jana Jesenského známý psychiatr Vladimír Vondráček. Jesenský patřil přes svou mírnou tloušťku k elegánům – před velkou válkou jej bez módního kajzrroku, nízkého cylindříku a monoklu potkal málokdo. MUDr. Jan Jesenský byl také mimořádně nadaný muž.

V čase jeho mládí byla stomatologie „kolejí medicíny, na níž se vlaky nepřepojují“, vedlejším, často přezíraným oborem. Jan Jesenský v devadesátých letech 19. století cestoval po Evropě, studoval v Paříži a Berlíně a zabýval se bakteriologií dutiny ústní. V létech 1902–1904 působil v Anatomickém ústavu na oddělení histologie a embryologie. V květnu 1903 habilitoval ze zubního lékařství a v roce 1911 se stal mimořádným profesorem.

Později se proslavil svými operacemi jako přednosta oddělení čelistní chirurgie při Vojenské nemocnici v Praze na Žižkově v letech 1914–1919. V Ovocné ulici 13 měl navíc vlastní soukromou ordinaci (dnešní ulice 28. října) a patřil k oblíbeným rodinným zubařům. Měl i své domácí zázemí.

Jesenský se oženil se štíhlou, krásnou Milenou Hejzlarovou, dcerou školního inspektora dr. Františka Hejzlara. S ní, věčně stonavou a unavenou, měl v šestadvaceti dceru Milenu, později synka Jana, který zemřel jako kojenec už po půl roce. Matka neměla dost sil dítě kojit a podle Mileny to Jesenský komentoval: „Jestliže moje žena nemůže dítě kojit, nemá je mít.“

Nikdo neověří, zda to byla pravda, Milena měla bujnou fantazii. Psala ostatně o otci strašlivé věci – prý ji v dětství bil za vzpurnost a: „Jednou mě strčil do velké truhly plné špinavého prádla a zavřel mne tam a nechal mne křičet, takže jsem myslela, že se udusím.“ Ve skutečnosti to nebylo tak hrozné.

„Zkusil jsem se s ní spřátelit, ale to prostě nešlo. Byla nemožná. Pro studium nedělala nic, v jedenáct hodin dopoledne už byla na Národní, koupila u Diettricha na účet svého otce pro sebe a svou přítelkyni květiny a s nimi pak obě promenovaly sem a tam,“ tak nelichotivě zobrazil Milenu Jesenskou pediatr profesor Josef Švejcar.

Jeho otec byl známým lékařem na Letné a přítelem Jana Jesenského. Mladý Švejcar vzpomínal, jak byt Jesenského vždy voněl dřevem novorenesančního nábytku a výrobky Mileniny matky – milovala práci se dřevem a udělala svému muži vypalovaný zouvák, stojan na deštníky, římsičku na fajfky…

Proti tvrzení současnic Mileny Jesenské, že „Jesenský manželku málem tím zouvákem a stojanem mlátil“, uváděl Josef Švejcar něco jiného. Upřímně stomatologa obdivoval „jako jediného zubaře, ohromně elegantního“. Vyprávěl o idylických obědech u Jesenských, o hezkém vztahu obou manželů a i o tom, že Jesenský ovlivnil volbu jeho povolání. Švejcar chtěl totiž studovat dějiny umění. Řekl o tom nad nedělní kachničkou Jesenskému. Ten se zamračil a na půl úst řekl: „Tam na tebe akorát čekají. Tak teď jdi a nech se zapsat na medicínu.“ Stalo se. Jesenský byl systematický člověk.

Jan Jesenský každé ráno běhal na Petříně – a při tom nekouřil. Odpoledne ale zapaloval jednu cigaretu od druhé. Miloval večery ve veselé společnosti a hrál rád karty. Ať přišel v noci kdykoli, po páté už byl na nohou. V Praze se klepalo o jeho milostných dobrodružstvích – dokonce se prý kvůli jedné dámě pustil do souboje se spisovatelem Milošem Martenem. Zbožňoval dlouhé procházky a organizoval výlety.

Často s sebou brával i Milenu. Někdy ušli až čtyřicet kilometrů. Také dceru zapsal do Sokola, učil ji tenis, jízdě na kole a lyžovat, což tehdy bylo něco výjimečného. Mileně se přesto nezavděčil. Ještě horší pořízení s ní bylo po smrti matky v roce 1913. Milena, studentka Minervy, žila neustále v revoltě proti otci, i když ho milovala. Otec usiloval, aby Milena po Minervě studovala medicínu – Milena se sice nechala na fakultu zapsat, ale zajímalo ji všechno jiné než studium. Nakonec z medicíny odešla. I jinak z ní měl Jesenský „radost“.

Hmotně zabezpečená Milena odnášela přátelům, zejména za války, co se dalo. Překvapený Jesenský nacházel po svém návratu z oblíbené vinárny U Nosticů Na Příkopech prázdnou spíž, odkud Milena vynesla svým přátelům a milencům slaninu, uzené kýty, sádlo, mouku. A také se mu záhadným způsobem ztrácely hedvábné ponožky, módní kravaty a nátělníky. Už v šestnácti měla Milena potrat a Jesenský si zoufal. Potrat jej stál nejen velké peníze, ale i silné nervy.

Svědčí o tom i historka, která se odehrála právě za velké války. Jesenský tehdy poznal na jednom ze svých asistentů své ponožky podle výstředního dandyovského vzoru – zcela neběžného. Řekl nešťastnému mladíkovi: „Pane kolego, co máte s mou dcerou, mi není známo, protože nikdo neuznal za vhodné mě o tom informovat. Ale teď, ať už je tomu jakkoli, byl bych vám povděčen, kdybyste s mými ponožkami zacházel tak, aby mi váš vztah k nim zůstal stejně utajen, jako je mi utajen váš vztah k mé dceři!“ A to nebylo to nejhorší.

V červnu 1917 nechal unavený Jesenský odvézt svou dceru do Veleslavína – tedy do blázince. Kradla mu totiž v ordinaci morfium. A nebylo to jen to – Milena brala drobnosti v pražských obchodech i u svých přátel a Jesenský měl už ostudy dost.

I ve Veleslavíně se začaly pacientům ztrácet věci a lékaři u Mileny zjistili „chorobný nedostatek morálních pojmů a zábran“. Jesenský dokonce uvažoval o tom, že dceru zbaví svéprávnosti. Nakonec jí ale poskytl opět finanční „injektáž“.

Po propuštění z Veleslavína v březnu 1918 ji vybavil věnem, aby si mohla vzít židovského prokuristu Ernsta Pollaka, se kterým chodila. Manželé Pollakovi se na Jesenského přání usadili ve Vídni a tam je bohémský život a vídeňská drahota zcela finančně „vycucly“.

Milena se kleptomanie nezbavila ani tam. Kradla u své bohaté přítelkyně Reginy Kranzlové, ta ale krádeže nenahlásila, zato jedna známá herecká rodina ano. Milena se dokonce dostala k vídeňskému zemskému soudu, kde udala, že kradla, protože si „chtěla koupit pěkné šaty v erotické krizi“. Jeden z nejlepších vídeňských advokátů ji ale z případu „vysekal“.

Za nějaký rok na počátku dvacátých let ji zase žaloval vídeňský módní dům Zwiebackových – objednala si šaty a nezaplatila je. Ani tehdy ji neodsoudili. V roce 1924 se Milena s Pollakem rozešla. A začala chodit s hrabětem Franzem Xaverem Schaffgotschem. V témže roce se vrátila do Prahy. A otec jí opět pomohl.

Z Vídně posílala Milena do Čech do Tribuny eseje a překládala. I proto jí Jesenský s Mileninou tetou novinářkou a spisovatelkou Růženou Jesenskou hledal místo v novinách. Před válkou se politicky klonil k mladočechům, po roce 1918 k národní demokracii a byl ctitelem Národních listů. Růžena Jesenská měla dokonce na starosti jejich ženskou hlídku. Oba umožnili Mileně pro Národní listy psát – recepty, rady o módě, o zařízení bytu.

Sama Milena se o eleganci vzhledem k sobě málo starala – v útlém mládí byla štíhlounká, ale ztloustla a chodila v jediných modrých šatech s bílým límečkem a na vaření „měla lidi“. Rozešla se i s Schaffgotschem a vzala si architekta Jaromíra Krejcara.

S ním měla v roce 1928 dceru Janu, zvanou Honza.

Jesenský se o Milenu nadále staral, i když měl práce dost.

„Jesenský vychoval generaci výborných zubních lékařů, zejména profesora Kostečku a profesora Františka Neuwirta, pozdější přednosty obou pražských klinik. Dělal krásné výbrusy zubů,“ vzpomínal na stomatologa profesor Vondráček. Jesenský odmítal v zubařství cement a propagoval jen zlato a zlaté protézy.

Obklopoval se vychytrale ženami kolegů – o novou životní partnerku nestál. Milenu a malou Honzu nepřestával navštěvovat v jejich bytě na Francouzské ulici a později ve Spálené 33. Chůva Jája vzpomínala, jak příchod otce Milenu děsil: „Jájo, honem, kristapána, uklízet, a musíš mi půjčit na kafe, honem, skoč pro něj. To mne zas někdo u něj sepsul. Kdo to zas o mně donáší?“

Na druhé straně za starým pánem „posílala Jáju pro peníze, když už neměly co jíst“. A Jesenský platil dál. Navíc měl problémy s Mileniným zdravotním stavem. Už jako těhotná si zlomila na lyžích nohu, dostala zánět kloubů, musela nosit hůlku a kvůli stálým bolestem začala užívat drogy – morfium a kodein.

V polovině třicátých let se cesty otce a dcery načas rozešly – Jesenský se na ni zlobil kvůli četným milencům, patřil k nim např. Julius Fučík, komunista Evžen Klinger, mladičký Lumír Čivrný. Přesto Mileně znovu pomohl. Musel. V listopadu roku 1939 byla zatčena za spolupráci při vydávání jedné z prvních ilegálních tiskovin V boj. Jesenský si vzal tehdy jedenáctiletou Honzu k sobě. Po smrti Mileny se o ni poctivě staral – i když o tom ona sama později nikdy nemluvila. Zemřel v květnu 1947 a nikdy se o spletitém životě Jany Černé nedozvěděl.