Barbora Suchánková: Box mě vytáhl ze dna

Jako čtrnáctiletá si Bára začala přivydělávat na brigádách v hospodě. Pak se to nějak zvrhlo: mejdany, opíjení do němoty, cesty na záchytku, drogy…

Problémy s přítelem zajídala, až ručička váhy ukázala 136 kilo. Nakonec skončila na léčení v Bohnicích. Tam si všechno srovnala v hlavě a odrazila se ode dna. Dnes sní o účasti na olympiádě.

Na rozhovor přišla nenamalovaná, s vlasy staženými do culíku, pořádným šrámem mezi obočím, ale dokonalými umělými nehty, růžovými a skoro centimetr dlouhými. Princezna s rozbitým nosem…

Na začátku jsem si říkala, jakmile se mi stane něco s nosem, končím – no, a vidíte to! Ale zlomený jsem ho naštěstí zatím neměla. A na zuby mám chránič, ten funguje. Strach mít nemůžete, to by člověka paralyzovalo.

Bez problémů. Já je takhle nosím celý život, jsem na ně zvyklá. Při tréninku je to v pohodě a před turnajem si je nechám zkrátit.

Krása je pomíjivá. Zranění k bojovému sportu patří a v boxu je riziko zranění v obličeji největší. Tohle je prostě životní období, kdy mám boxovat. Pak se uvidí.

Neříkám, že je super nechat se mlátit do hlavy. Nosím chrániče a helmy a ve zbytku doby se k tělu chovám dobře – regeneruji, dobře spím, dobře jím – tak se to snad aspoň trochu vybalancuje. Vím, že box není sport na dalších patnáct let. Počkám do další olympiády a uvidím, co bude.

Dřív jsem byla schopná při tréninku brečet, dostávala jsem se na dno. Ale naučila jsem se bolest brát jako součást života i sportu, člověk si zvykne. Je třeba dojít za hranici bolesti a vydržet, přestože je to nápor na psychiku.

Prsa jsou citlivá a také případnému kojení rány neprospívají. V ženském boxu jsou proto údery na prsa zakázané. Na zápasy bychom měly nosit chrániče s ochrannými košíčky. A na vyšší sportovní úrovni si už uhlídáte, aby údery byly čisté. Spíš hrozí rána omylem, když vám dělá sparingpartnera začátečník, který neumí mířit.

Určitě také, v boxu se používají různé praktiky, jak rozhodit soupeře. Když jde o vítězství, šlape se na nohy, strká lokty, sráží dolů, aby se ubrala soupeři síla a dech… Ale já se snažím hrát fair play, i když mi lidé kolikrát říkají, že jsem hloupá.

Různé. Třeba náš reprezentační tým je skvělá parta, držíme při sobě. Ale pořád jsou to holky a v holčičím kolektivu budou vždycky pomluvy a drobné spory. Proto jsem strašně ráda v naší tělocvičně, kde jsem skoro jediná holka mezi samými kluky. Ti si na nic nehrají.

Člověk by si řekl, že budu jako princezna, ale kdepak! Berou mě jako sobě rovnou a v legraci mě klidně i trošku šikanují. Děláme, co nás baví, a je jedno, jestli je tam někdo vysoký nebo malý, tlustý nebo hubený, kluk nebo holka – všichni tam jsme proto, že nás baví boxovat. Sport z nás dělá rodinu. A máme toho nejlepšího trenéra na světě, který nás spojuje.

Kluci mají samozřejmě problém natvrdo praštit ženu a mají také úplně jiné silové dispozice. Mužská a ženská síla se prostě nedají porovnávat. Jsem z nich jasně nejhorší, ale to, že s nimi trénuji, mě táhne nahoru.

Už jsem po nich několikrát chtěla, aby trochu přidali – a pak jsem toho litovala. Ale za těch pár let jsme se dostali na takovou úroveň, že se mnou dokážou boxovat, aby to něco dalo mně i jim.

Ono to nebylo zpočátku vyloženě přímo o boxu, spíš o fyzické námaze a dřině. Bavilo mě, že při tréninku dá člověk ze sebe všechno, úplně se uvolní. Ten dobrý pocit, že jsem udělala něco pro sebe, shodila nějaká kila. Kdybych šla na jakýkoli jiný sport, přilnula bych k němu stejně.

To asi ne. Přece jen mám dispozice k bojovým sportům. Můj táta byl vrcholový sportovec, judista, a já jsem jako malá také dělala judo.

Boxovat jsem začala až po dvacítce a neměla jsem žádné zvláštní předpoklady. Byla to spíš otázka vůle. Naštěstí box není sport, který se musí začít dělat v útlém věku. Když člověk opravdu něco chce a chce to z celého srdce, tak to jde. Je to jen v hlavě.

Okouzlilo mě to. Ke každému nově příchozímu se všichni chovali tak pěkně, nikdo se mi nesmál, neměli hloupé řeči…

Ale po prvním tréninku jsem myslela, že umřu. Třikrát jsem přeskočila švihadlo a fyzicky jsem odpadla. Ta bolest! Myslela jsem, že budu mít infarkt. Tělo bylo úplně v šoku, protože jsem několik let předtím nic nedělala.

Od čtrnácti let jsem si začala přivydělávat brigádami v hospodě, ale to ještě bylo v pohodě. Nejhorší období jsem měla od sedmnácti do dvaceti. Ty tři roky byly šílené, zapíjela jsem zármutky, smutky, deprese. A zajídala stres takovým způsobem, že jsem se dostala do úplného extrému. Ale už je to za mnou.

Byla to prostě zkušenost, ze které jsem se poučila. Vím, že takové chyby už opakovat nebudu. Teď si dám v klidu jednou za čas pivo nebo víno a nemám s tím problém. Ono to ani jinak moc nejde. Jakmile se dostanete do sportovního světa, nemůžete třikrát týdně večer chlastat.

Fakt. Měla jsem prostě příšerný životní styl. Doteď nechápu, jak jsem se mohla takhle zachovat ke svému tělu. Teď už bych to neudělala. Svého zdraví si vážím, zvlášť v této době.

V podstatě ano. Byly tam i nějaké doplňky stravy, ale žádné zakázané věci.

Pomohlo mi, když jsem se v Bohnicích od všeho oddělila a byla tam úplně sama. Měla jsem čas srovnat si myšlenky, uvědomit si, co od života chci. A také mi pomohlo slyšet životní příběhy ostatních lidí, kteří tam byli, protože jsem si uvědomila, že proti nim jsem na tom ještě dobře.

… a do toho mám práci v nadaci, cvičím jógu, medituji. Žiji na dvě stě procent. Ráno vstanu v šest a skončím v devět večer. Je to šílené. Když se do něčeho dám, tak naplno: buď všechno, nebo nic. Jako předtím s alkoholem a drogami, tak teď v boxu. Ten je teď celý můj život.

A jsem za to ráda, i když času na soukromí mám minimálně. Tím víc si pak vážím doby strávené třeba s rodinou nebo kamarády. A vztahům nechávám volný průběh. Čekám, až to prostě ke mně přijde.

Je to trochu paradox. Ale já beru box jako čistě technický sport, nevybíjím si tam svoje frustrace. Špatných věcí se zbavím meditací a pak můžu jít na trénink s čistou hlavou.

Pracuji pro nadační fond Nala a tibetská medicína, kterou jsme tam začali studovat, mi hodně pomáhá i ve sportu. Učí mě zklidnění mysli a soustředění. Je to alternativní způsob léčení přírodní formou: bylinky, terapie, masáže, správné stravování, půsty. Teď se v květnu chystám na sedmidenní půst, kdy se tělo čistí a detoxikuje.

My jsme pořád zvyklí něco jíst, neumíme se zbavit připoutanosti k jídlu. Ale žaludek si potřebuje odpočinout a zregenerovat, i když je to ze začátku těžké: člověk je unavený, bolí ho hlava. Když však překonáte tyhle fáze, cítíte se lépe zevnitř.

Je to samozřejmě mnohem složitější a je důležité si ho naplánovat, aby zátěž nebyla nějak extrémní. V období půstu je lepší mít lehčí zátěž, například procházky a čerstvý vzduch. Uvolnit se.

Jídlo musí člověka bavit, není dobré ho jen tak odbýt. Strava je pro sportovce základ, protože ovlivňuje výkon. K snídani se hodí například vajíčka, avokádo, zelenina a určitě nějaký dobrý čaj.

Na oběd maso se zeleninou a rýží nebo ryba s luštěninami. A k večeři silné masové vývary, ty jsou ideální na doplnění živin a minerálů. Jídelníček se samozřejmě musí obměňovat, je třeba mít pestrou a vyváženou stravu.

To je pravda, na Východ se chci určitě podívat.

To zase ne! I když film s Bradem Pittem jsem viděla v poslední době dvakrát.

Když jsem shodila na 81 kilo, přesunula jsem se ze supertěžké do střední kategorie. V těžkých váhových kategoriích je totiž málo soupeřek. Na turnajích jsme byly dvě tři, takže medaile byla jasná. A já jsem chtěla zápasit někde, kde je větší konkurence. Ale i v mé současné kategorii je holek málo, proto bych chtěla shodit na 75 kilo. Ale to už je těžší.

Zasekla jsem se v nějakém stadiu, v těle mám různé bloky a záněty, které se snažím odstraňovat právě tibetskou medicínou. Věřím, že pak zase půjde váha dolů.

A doufám, že to vyjde s kvalifikací na olympiádu aspoň za čtyři roky. Z té letošní totiž čeští boxeři vypadli. Na podzim se zastavily kvalifikace kvůli covidu, takže komise udělala nějakého pavouka z lidí, kteří stihli na začátku postoupit, a doplnila to kontumačně. Což zamrzelo, ale beru to jako znamení, že to takhle má být. Potřebuji si ještě věci srovnat v hlavě, nabrat zkušenosti – a uvidíme za čtyři roky.

I tak máme plnou sezonu: za sebou tři turnaje, teď jedeme na soustředění na Kanárské ostrovy a hned, jak se vrátíme, bude turnaj v Bělehradu, potom Grand Prix v Ústí nad Labem a na konci května odjíždíme na turnaj do Holandska. Což je super, máme tak možnost zúročit tu dřinu, kterou jsme investovali do tréninků.