Hlavní obsah
Barbora Černošková Foto: Petr Hloušek, Právo

Barbora Černošková: Úsměv z módy nevyjde nikdy

Třináctkrát se stala mistryní ČR v synchronizovaném plavání. V rodném Brně studovala historii a právo a k tomu si střihla brigádu v České televizi. Dnes tu pracuje jako moderátorka pořadu Branky, body, vteřiny. A s manželem basketbalistou zvládá péči o tři potomky. „Jsem v jednom kole. Ale mám ráda, když je hodně práce, stíhám tak mnohem víc, než když je jí méně,“ usmívá se sedmatřicetiletá blondýnka Barbora Černošková.

Barbora Černošková Foto: Petr Hloušek, Právo
Barbora Černošková: Úsměv z módy nevyjde nikdy

V květnu proběhlo MS v hokeji – fandíte?

Jasně, je to skvělá zábava. Když jsem v práci, sleduji utkání pohledem profíka: bez emocí, soustředím se na technické věci. Abych byla objektivní a neudělala faktickou chybu. Ale doma jsem obrovský fanoušek, co huláká u televize. Překvapivě snadno to rozlišuju.

Moc jsem přála našemu národnímu týmu úspěch. Je už hodně dávno, kdy se to povedlo naposled, a určitě si to zasloužíme. Jsme malý národ se spoustou fanoušků, kteří tím žijí a vytvářejí hokejistům perfektní atmosféru. A zdá se mi, že náš tým byl letos v dobré kondici… Ale neumím tipovat, často odhadnu výsledek špatně.

Už jste někdy moderovala hokejové utkání?

Lákalo by mě to, dostala jsem dokonce i takovou nabídku, jenže to nakonec nevyšlo. Jednou jsem tam fungovala jako pomocná síla. Je zábavné, že jsme si s kolegyněmi v televizi podobné, takže si nás lidi občas pletou a píší, jak mi to a to hezky vyšlo. Děkuju se slovy, že to kolegyním Vymětalíkové nebo Niklové vyřídím. Ale ten pocit, že hodně stíhám a umím, je fajn. (směje se)

Kvůli Brankám musím mít rámcový přehled o všem, co se děje, ale dělám spíš menší sporty. Mám ráda estetické, třeba dostihy. A pro každého redaktora je asi nejlákavější olympiáda.

Z doby synchronizovaného plavání Báře zůstala ladnost pohybů a smysl pro disciplínu.

Foto: archiv Barbory Černoškové

Váš největší zážitek tedy byly OH v Soči?

Určitě. I když to bylo strašně náročné, za tři týdny jsem zhubla deset kilo. Ale jak se člověk vyvíjí, objevují se další silné zážitky. Pro mě to byla právě nabídka moderovat Branky, body, vteřiny.

A teď od ledna pořad Téma pro hosty, kde mi nabídl spolupráci kolega Michal Dusík. Pořád jsem do něj vrtala, že mi ve studiu chybí práce s živými lidmi, což byl důvod, proč jsem začala tu práci dělat. Lákaly mě příběhy, povídání se sportovci. Jsem za to moc vděčná a naplňuje mě to.

Sleduje s vámi sportovní dění rodina?

Ano. Manžel je bývalý basketbalista, ten sleduje po nocích hlavně basket a samozřejmě hokejovou NHL. Děti to zatím vnímají spíš okrajově, zajímá je jen, když hrají naši. Takže občas propukají bitvy, zda pustíme ČT sport nebo ČT:D. Ne vždy se nám daří vyhrát, večerníček mívá přednost.

Zdědili potomci pohybové nadání?

Uvidíme. Nejstarší Elenka (9) je zatím spíš do umění, taková víla. Prostřední Adriana (4) se projevuje hodně soutěživě a sportovně, ta myslím vlohy ke sportu mít bude. Vincent (2) je ještě moc malý. Ale včera jsem viděla, jak si odpočítával: tři, dva, jedna – a začal utíkat.

Mít velkou rodinu byl záměr ovlivněný tím, že jste ze čtyř dětí?

Ano. Byly jsme tři holky a nejstarší bratr, takže se mi vždycky líbila vize velké rodiny. Ovšem dokud to člověk sám nevyzkouší, neví, jak to bude vypadat. S mužem jsme chtěli původně tři děti, ale když se narodilo první, mysleli jsme, že další už mít nebudeme.

Bylo náročné skloubit chod rodiny s našimi profesemi. Jirka tehdy ještě aktivně hrál a nastávaly situace, kdy jsme narychlo měnili plány, protože musel odjet na trénink nebo přesunutý zápas.

Zaplať pánbůh jsme u jednoho dítěte nezůstali a dnes je paradoxně mnohem jednodušší vše sladit.

Vzala jste si „mustr“ jak to zvládnout od rodičů?

Byla to divočina – a pořád je. Bez přísných pravidel, rodiče prostě dobře žili a chtěli, abychom se přidali. Vedli nás ke sportu, protože věřili, že nebudeme mít čas na blbosti. A měli pravdu.

Brácha hrál basket, my holky začínaly s gymnastikou, a když jsme rychle vyrostly a nevešly se mezi bradla, přešly jsme na synchronizované plavání. Mé dětství bylo moc hezké a totéž chci předávat dál.

Kolegové v redakci si Báru hýčkají - prý i jindy než před objektivem (zleva: Jan Smetana, Petr Vichnar, Vojtěch Bernatský).

Foto: Yan Renelt

Sourozence jsem vždycky brala jako velkou inspiraci. Všichni jsou chytřejší než já, vystudovali francouzské gymnázium, jedna sestra pracuje v Belgii… je zajímavé pozorovat, jak fungují a řeší určité situace.

Jako třetí v pořadí mám sklon vše vyvažovat, harmonizovat. Ale vím, že pořád ustupovat taky není dobré. Když se někdy důrazněji ozvu, okolí se diví.

Co prosazujete jako hlavní ve výchově?

Základy slušnosti. Nesnáším třeba, když někdo vejde do místnosti a nepozdraví. Snažíme se dětem taky v praxi předvést, že lze udělat balanc mezi prací a osobním životem, aby věděly, že oba máme svou profesi a oba se o ně staráme, vše včetně domácnosti jedeme napůl.

Je to jistě metoda pokus-omyl, i my se stále učíme, jak se pohybovat ve vztahu a v rodičovství. Důležité je nastavení – aby nám to vyhovovalo stejnou měrou. Snad děti něco po chytí, ale vlastní cestu si jednou najdou samy.

Vážně máte povinnosti rozdělené napůl?

Ano. Ale musím říct, že trvalo dlouho, než jsme to doladili. Dnes vnímáme povinnosti oba stejně a jen manažujeme, kdo co udělá. Manžel třeba rád nakupuje, takže většinou jezdí do obchodů (nebo nákupy řeší přes internet) – a to bez jakýchkoliv mnou sepsaných seznamů.

Je schopný myslet na celou domácnost včetně pytlíků do koše nebo česneku, který zrovna došel. Což je úžasné. Pokaždé jsem mu vděčná, když přijdu domů a najdu plnou lednici.

Já zase raději uklízím, protože na rozdíl od mojí profese vidím hned výsledek. Není nad nablýskanou kuchyň! A Jirka mi nikdy nezapomene poděkovat, ocenění práce druhého je u nás důležité. Vaříme napůl, oba rádi. Když jsem v práci, můžu zcela vypustit starost, čím se rodina doma krmí.

Nebudu vás podezírat, že si chodíte do televize odpočinout.

Možná to tak působí, ale není to tak. Je fajn, že běží o jiný druh stresu, přípravy, soustředění. Nemusím přemýšlet, zda mají děti stejné ponožky a neperou se (manžel má mnohem větší autoritu než já, a tudíž vše pod kontrolou), ale vylézt na obrazovku a reprezentovat práci celé redakce je taky zodpovědnost.

Co konkrétně vaše práce obnáší?

Když mám BBV, začínáme v jednu hodinu poradou. Editor už od rána všechno sleduje, podobně i já doma čtu zprávy ČTK a odhaduju, co je důležité a jak by to mohlo vypadat. Pobavíme se o tom, poskládáme společně bodový scénář, naplánujeme délku reportáží…

Svatební fotografie Barbory Černoškové.

Foto: archiv Barbory Černoškové

Upřednostňujeme českou stopu u nás i ve světě. Končíme příběhem, upozorněním na zajímavou sportovní výstavu, akci. Říkáme tomu tečka. Ale třeba ve čtyři odpoledne se něco stane a celé to musíme předělat.

Pak chvíli strávím v maskérně – a v momentu, kdy člověk po osmihodinové směně odchází běžně domů, jdu v největší únavě na obraz a snažím se předvést to nejlepší.

Úplně všechno se nepodaří, jaká byla vaše nejtěžší chvilka?

Těch bylo! V živém vysílání se přihodí něco nečekaného často. V Rusku na OH ve studiu hořelo, z horka se vznítily kabely. Viděla jsem oheň i hasícího kameramana, a přitom musela jakoby nic moderovat. Jindy spadne kus dekorace nebo se z režie ozývají pokyny, při nichž těžko udržíte plynulý projev. Občas chybí plánovaná reportáž a narychlo se nahradí jinou.

Ve výslovnosti mi dělá problém kombinace R a L a je zajímavé, že vždycky při mém vysílání je úspěšná rychlobruslařka Sáblíková. Nejraději jsem, když si horké chvilky diváci nevšimnou, já vylezu zpocená a na nervy ze studia – a manžel napíše SMS, že to bylo fajn.

BBV moderujete zhruba sedm večerů do měsíce. Co děláte v ostatní dny?

Bývám víc doma a chystám jiné pořady. Vedle Tématu pro hosty mívám přes zimu na starosti snowboardový a freestylový magazín, což obnáší složité překlady, jedná se totiž o snowboardovou hantýrku. Moc se u toho i nasměju, když po nocích volám zkušenějším kolegům s otázkou, co je třeba „batery“.

Dozvím se, že zkratka z butter beater, což je krychlová překážka, která se maže máslem nebo olejem, aby to klouzalo. Takže když jdeme na procházku a některé z dětí spadne, říkám, že to byla „double corkovaná 1440 na switch“ neboli přemet freestylových lyžařů.

Žen ve sportovní redakci je málo – jak vás přijali chlapi a změnilo vás prostředí? Jste ráznější?

Zajímalo by mě, jak by na to odpověděli kolegové. Pro mě je to prostředí každopádně inspirativní. A žen je tam víc než kdysi, o víkendu dokonce býváme v převaze! Jestli mě to změnilo, nevím, neodhadnu, jaký by byl můj slovník a reakce dejme tomu při uvádění typicky ženských pořadů.

Jak jste se vlastně k vaší profesi dostala? Vím, že jste brněnská rodačka a patriotka…

Jako holka jsem chtěla být policistka a bavil mě dějepis. Takže jsem vystudovala historii a filozofii a pak se přihlásila na práva, abych se dostala k té policii. Ale nedokončila jsem je. Pochopila jsem, že jsem na ten obor moc emocionální, cítila bych se uškrcená.

Při studiu jsem si našla brigádu v rádiu a pak mě brácha upozornil na konkurz do ČT na pozici externí redaktorky. Brala jsem to jako přechodnou věc a plánovala, že po škole začnu dělat něco pořádného, nejlépe v muzeu.

Ale už jsem zůstala, protože to spojovalo všechno, co mě baví – i ve sportu mám možnost ukazovat lidem úžasná historická fakta. Nejraději mám góly prověřené časem.

Přeskočily jsme vaše plavecké období: proč a jak dlouho jste byla akvabela?

Líbilo se mi, že je to takový holčičí sport, s hezkými oblečky, líčením do vody. A taky dobrá průprava pro život: plavete a musíte vypadat, že je to snadné. Přitom je to docela dřina.

Ale jsem soutěživý typ a mým cílem bylo úspěšně reprezentovat. Píše se, že jsem se stala třináctkrát mistryní ČR, musím to někdy přepočítat. Na juniorském MS jsem skončila devátá a ruské plavkyně zůstaly mým nedosažitelným vzorem.

Vloni vyvolal místopředseda Olympijského výboru Zdeněk Haník absurdní debatu o vhodnosti vrcholového sportu pro ženy. Líbila se mi vaše reakce.

Jeho článek v Reflexu byl opravdu šokující. Tvrdil, že ženy nemají soutěživost v krvi a měly by raději sedět doma a vařit mužům čaj z bylin. Četla jsem to ráno na dovolené, děti ještě spaly, totální idylka – a přišlo mi to strašně legrační.

Tak jsem napsala reakci v tomto duchu: Jasně, máte pravdu, budu raději vařit čaj, co jen bych si bez mužů počala!? Pan předseda Kejval zpětně tvrdil, že se pan Haník vyjádřil jen jako soukromá osoba. Nemyslím, že to jde oddělit, ale aspoň za to jsem ráda, protože jinak by to znamenalo, že jim na OV nic neříká respektování olympijské charty.

Mužů s tímhle absurdním názorem je pořád hodně. Podle mne jsou v obou pohlavích typy soutěživé i pasívní a je na každém, jaké zvolí priority.

Bára s Jirkou a jejich tři stupínky: Elenka, Adrianka a Vincent.

Foto: archiv Barbory Černoškové

Co vám vrcholový sport dal, co vzal a proč jste s ním skončila?

Dal mi určitě ohromnou sebekázeň a disciplínu, dokud není konec, jedu. Taky spoustu zážitků, na které vzpomínám. A co mi vzal? Tím, že mě bavil, jsem vše vnímala jako velké pozitivum a čest.

Dodnes když někam jedu s vlaječkou na rukávu, snažím se dělat Česku dobré jméno. Skončila jsem v osmnácti proto, že jsem dost prchlivé povahy a nepohodla jsem se s vedením ohledně mé sestry: měla ambici dostat se na OH, ale byl vyslán jiný pár s (podle mě) horšími výsledky. Tak jsem do toho hodila bombu a odešla středem. Doprošovat se nebudu – to mi vydrželo celý život.

Jak často jste ve vodě dnes?

Jednou týdně se starší dcerou. Chodí v pondělí na plavecké lekce a já si plavu ve vedlejší dráze a modlím se, aby už byl konec, protože nemám kondičku. Vytvořily jsme si holčičí rituál, že pak zajdeme do bufetu a probereme život, je to náš čas.

Jinak si jdu spíš zaběhat, je to rychlejší, stačí nazout tenisky – a jelikož nesnáším běh, jsem brzo zničená. Těším se, až Vincent půjde do školky a budu mít víc prostoru na své aktivity.

Jak to máte s protisporty: vy s basketem a Jirka s plaváním?

Já jsem na tom s basketem tragicky, umím hodit jednu náhodnou šestku, ale jinak jsem na míčové sporty levá. Muž plave docela dobře, ale rve to silou, nemá pro vodu ten správný cit.

Jaká je vaše představa o volném čase, dovolené?

Dovolené volíme podle dětí, jsou jako stupínky a chceme, aby bylo dobře všem. Jezdíme zatím jen po Česku – jeden se zabaví ve vodě, druhý v lese.

Letos se těším, že se přestěhujeme z paneláku do domku za Prahou, kde bude vše pěkně po ruce. Jinak ráda jezdím na koni. A chci se vrátit k tancování, kdysi jsme chodili s Jirkou do tanečních a byla to velká legrace.

Vaše seznámení proběhlo v rámci profese?

Ano, před patnácti lety. Byl dobrý hráč, často rozhodoval zápasy, a tak jsem s ním dělala několikrát rozhovor. Dostal mě na historii, na výsadek Anthropoid. Naše rodina je příbuzná s parašutistou Kubišem, na což jsem velmi hrdá, takže když začal líčit podrobnosti kolem atentátu na Heydricha, úplně mě to šokovalo. A začala jsem ho vnímat i jinak než jako basketbalistu.

Co pokládáte v životě za hlavní?

Být spokojený. Vím, lehko se to řekne, každý den není zalitý sluncem. Ale mám to asi v genech po mamince, i po sedmdesátce vypadá skvěle a oba s tátou si berou ze života hlavně to dobré. A ráda se usmívám, úsměv je doplněk, který nevyjde z módy a rozpouští ledy. U zamračených lidí se usmívám programově, třeba u kuchařů v kantýně to zabralo a začali mi dávat větší porce.

Moderujete i nesportovní akce, například Den dobré vůle na Velehradě. Oč jde?

Ta akce probíhá začátkem července v době svátku Cyrila a Metoděje. Přijíždějí tisíce poutníků z celé Evropy, střetává se východní kultura se západní. Patří k tomu i slivovice a koláčky… Pro mě je to zvláštní místo, kde vždycky načerpám energii. Navíc spojené s charitou, což vidím jako největší devízu své práce, že můžu na něco upozornit, pomoci dobré věci.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků