Hlavní obsah
Barbara Šalamounová Foto: Petr Horník, Právo

Barbara Šalamounová: Maxipes Fík nebyl podle našeho psa, jen byl stejné rasy

Když jí bylo jedenáct, dostala od rodičů vysněného psa, bobtaila Elstra. Stejného v té době vypustil pod jménem maxipes Fík do kresleného světa její otec – výtvarník Jiří Šalamoun, který letos oslavil pětaosmdesátku. Ilustrátorkou a grafičkou byla i její matka Eva, a tak v případě Barbary Šalamounové jablko snad ani nemohlo padnout daleko od stromu. Ještě coby studentka UMPRUM se proslavila jako autorka známé loutky Ropáka, dnes je uznávanou výtvarnicí, ilustrátorkou a pedagožkou.

Barbara Šalamounová Foto: Petr Horník, Právo
Barbara Šalamounová: Maxipes Fík nebyl podle našeho psa, jen byl stejné rasy

Sešly jsme se v pražském bytě jejího otce, který se měl za pár dnů vrátit ze sanatoria. Obklopovaly nás jeho grafiky a knihy, ale i hromádka její práce. Drobná, sympatická a bezprostřední Bára mi vysvětlila, že po dvanácti letech přestala učit na plzeňské fakultě designu a umění L. Sutnara, kde založila a vedla ateliér komiksu a ilustrace pro děti.

„Cítila jsem, že jedu na doraz a potřebuji změnu, tvořit něco svého. Navíc je tu táta, který mě potřebuje. Těším se na něj. Trošku se mu starám i o dům, občas něco kytuju nebo natírám. Začínám novou etapu.“

Na čem „svém“ pracujete?

Na komiksu o Ondřeji Sekorovi s doktorkou Blankou Stehlíkovou pro nakladatelství Euromedia. Je to náročné, jelikož nebyl typ, který by chodil mezi umělce a do kaváren, a historek kolem něj je málo.

Musela jsem načíst spousty knih a teď třídím, co ano a co ne, což mi dělá velký problém. Nechci komiksem vyprávět věci, které lze vyčíst z monografie.

Patřily komiksy už k vašemu dětství?

V naší rodině byly doma ilustrace a animovaný film. Rodiče se přátelili s řadou výtvarníků, vodili mě do kina Sluníčko a později na výstavy. Prostě pořád o umění, čímž se upozadily jiné zájmy a možnosti. Neměli jsme televizi, zato jsem hodně četla. K sousedům jsem chodila na Večerníček nebo s mámou na estrády, to byl svátek.

Legendární kreslený seriál Maxipes Fík

Foto: archiv Barbary Šalamounové

Už tehdy mě okouzlily komiksy, které mi všichni vozili z ciziny – milovala jsem Asterixe a Obelixe, Mickey Mouse, Spidermana, Batmana, francouzský časopis Pif…

Francouzštinu jsem měla ve škole a číst německy jsem se naučila díky tomu, že jsem chtěla vědět, co který hrdina říká. Měla jsem taky ráda v Ohníčku detektiva Štiku s kresbami J. Kalouska a samozřejmě Rychlé šípy.

Kreslila jste s rodiči?

Táta mě brával do ateliéru a často chtěl, abych mu pomáhala, třeba něco zatloukala. Někdy jsme spolu i kreslili. Nebo mi ukázal své kresby, já je udělala dětsky velkorysejší – a on se zase inspiroval ode mne. Mnohdy šlo o zcela nedětské motivy hrobečků, mrtvolek, křížů… To mě bavilo a ovlivňuje mě to dodnes.

Nebo mě donutil dělat velké kresby do tematických soutěží, například v Lidicích. Zkrátka mě vedl a vyzkoušel si na mně různé techniky, které pak uplatnil na studenty.

Byl na mě hodně přísný, na rozdíl od laskavé mámy. S tou jsme taky kreslily a občas mě zachraňovala v úkolech do školy, které opravovala. U obou jsem obdivovala nádhernou barevnost a kresbu, zkoušela jsem s nimi dělat i techniku litografie, ale ta mě moc nechytla.

„Táta se poznal s mámou v Halle na studiích a uměl dobře německy. Zato mámina čeština byla roztomilá - mluvila o sobě v mužském rodu a tvořila nová slova.“

Foto: archiv Barbary Šalamounové

Ovšem ty mrtvolky málem rozhodly o vaší profesi, že?!

Určitě. Zajímaly a zajímají mě kriminálky, případy záhadných úmrtí. Zcela vážně jsem uvažovala, že se stanu kriminalistkou nebo právničkou. Ale táta mě odradil, že bych se musela přihlásit do KSČ. Trochu mě to mrzelo, nicméně to mám stále v sobě.

Třeba při učení studentů jsem důsledně hledala chyby, které v jejich komiksech překážely – vyklidili jsme mrtvolky, aby to bylo čisté.

Holčičí téma – princezny – vás tedy minulo?

Taky jsem občas nějakou nakreslila, ale středem zájmu nebyly. Co jsem si užila, byla kresba Sněhurky – pochopitelně v rakvi. Jinak jsem se soustředila na psy.

Jednou jsem zpodobnila naši rodinu u stolu: máma, táta a já hrajeme Člověče, nezlob se! – a pod stolem leží můj vysněný pes, kterého mi naši odmítali koupit. Ta paní, ke které jsme chodili na televizi, neměla ráda psy, ale dala mi knížku Vyberte si pejska, a tak jsem aspoň různé typy psů kreslila.

Mladinká Bára se svým tehdejším miláčkem Elstrem.

Foto: archiv Barbary Šalamounové

Zároveň jsem kupovala časopis Pes přítel člověka. Jednou tam byl inzerát: Prodám bobtaila. Zalistovala jsem v knize a řekla: Toho chci! Zrovna jsem ležela s chřipkou a táta už neměl odvahu mi to odmítnout, tak pro něj jel. Jmenoval se Elster, německy straka. Byly mu čtyři měsíce a neuměl chodit do schodů, do čtvrtého patra ho museli vytlačit. Dělal jednu loužičku za druhou a máma prohlašovala, že musí pryč.

A nakonec ho měla nejraději?!

Stala se totiž taková věc: Šly jsme s kamarádkou za třeskuté zimy venčit psy k řece, kde jsem ho odvázala. Myslela jsem, že má žízeň. Hloupá jedenáctiletá holka. Hupsnul do vody, a přestože jsme hned běžely domů, dostal zápal plic. A máma ho vyléčila. Od té doby byl její.

Souhrou náhod ve stejné době kreslil táta maxipsa Fíka, ale není podle našeho Elstra, pouze je stejné rasy. Vymyslel si ho scenárista pan Čechura, on je autor. I holčička Ája je podle jeho dcery. Já to jsem jen trochu povahově a vizuálně.

Volná tvorba Jiřího Šalamouna

Foto: archiv Barbary Šalamounové

V čem například?

Nosila jsem stejné culíky – ty ovšem měla spousta holčiček. Ale byla jsem takový rozumbrada, hodně jsem se ptala. Když jsme jezdili vlakem do Halle (maminka Eva pocházela z NDR – pozn. red.), ptala jsem se lidí v kupé: Máš taky babičku? Nosí taky brýle? Prostě jsem pořád jela. A ptám se stále, zajímá mě, co ostatní dělají, o čem přemýšlejí. Táta říká, že vedu výslechy.

Komu jste víc podobná?

Všichni tvrdí, že jsem vzhledem podobná mamince, přitom mám nos po tátovi. Člověk se asi nechce úplně podobat nikomu, nejlepší je být originál. Jenže genům neuniknete.

Táta se třeba v životě dvanáctkrát stěhoval – a já ho už mnohokrát překonala. (směje se) Naštěstí nemám po mámě složité loučení s věcmi. Zamknu dveře a jdu dál… Výtvarně mě logicky ovlivnili oba.

Jak vás brali spolužáci? Přineslo vám slavné jméno víc výhod, nebo trablů?

Ve škole jsem si žádného rozruchu nevšimla, tehdy se nedělal v médiích kolem všeho povyk jako dnes. Později na UMPRUM možná někoho napadlo, že jsem protekční dítko. I když jsem udělala zkoušku až na třetí pokus.

Dostala jsem se na animovanou tvorbu k profesoru Jágrovi, který moc nemusel děti výtvarníků. Měl zkušenost, že mu takoví rodiče příliš mluví do výuky. Což ti moji nedělali. Někdy byl až drsný, pár studentek odcházelo s pláčem. Já se ho ale nelekla a řekla bych, že to u něj bylo dobré.

Vyrostla tam spousta úžasných lidí: Jirka Bárta, Michaela Pavlátová, Tereza Kučerová. Pavel Koutský, Matěj Forman…

I vy jste si vyšlapala vlastní cestu.

Profesor Jágr nám dával širší spektrum úkolů od ilustrace přes komiks k trojrozměrným loutkám. Proto je i moje práce vícevrstevná, baví mě věci kombinovat, nejdu jedním směrem.

Hned v začátcích jsem dělala loutku Ropáka do Svěrákova filmu, který získal studentského Oscara. Pak přišel Smraďoch pro snímek režisérky Jasmíny Blaževič. A vlastní animovaný film, kombinované 2D a digitální 3D.

Kromě toho jsem ilustrovala knížky a tvořila komiksy. Jeden z prvních jsem nakreslila podle události, kterou jsem zažila na vlastní oči: žena vypadající jako muž skočila pod metro, ale nic se jí nestalo, a když ji vytáhli, tak si to uvědomila a celá zsinalá utíkala pryč.

S fenkou Almou, kterou si pořídila před třemi lety.

Foto: Petr Horník, Právo

Ropáky pamatuju, to byl velký úspěch!

Přišla jsem k nim náhodou. Z UMPRUM jsme chodili na FAMU na přednášky o animované tvorbě a Honza Svěrák, což byl jeden ze studentů, si mě vyhlédl ke spolupráci na své diplomce. Neměl konkrétní představu, tak jsem zkoušela různá atypická zvířata. Pak ho napadlo, že by mělo být přesvědčivé, jako že opravdu existuje.

Došla jsem k určitému tvaru, ten jsem nakreslila a vymodelovala, na Barrandově se odlil do sádry a pak do šlehaného latexu. Nakonec jsem ho dobarvila a polepila pískem.

V závěru jsme se rozhodli, že dostane skutečné oční protézy, šla jsem tedy do speciálního obchodu – jediná zdravá – a všichni zírali, co tam dělám. Prodavače jsem dlouze trápila výběrem barvy, až jsem mu ji raději nakreslila.

Film Ropáci sklízel velkou slávu a je pojmem dodnes – vedl ke vzniku ankety, v níž se uděluje Ropák za antiekologický čin roku.

Řadu let jste učila – tíhla jste k tomu hned?

Vůbec. Nejdřív jsem obešla Barrandov a zkusila si práci ve všech sekcích, pak jsem pracovala dva roky v reklamní agentuře. Poté jsem si udělala postgraduál u Jiřího Bárty a roku 1994 se mi narodil syn Adam. S ním jsem odjela za maminkou do Halle, kde žila po rozvodu a učila na VŠ animovanou tvorbu a ilustraci.

Studovala jsem tam počítačové grafické techniky a pak celý postgraduál 3D modelování v počítači Alias/Wavefront. Dělala jsem taky mámě asistentku a po jejím odchodu do penze jsem překlenula jako hostující pedagog období do vypsání soutěže o její místo. Nakonec jsme tam zůstali sedm let.

Bývalý Bářin partner Petr Kolář, jejich syn Adam a maminka Eva (zemřela roku 2014).

Foto: archiv Barbary Šalamounové

Po návratu jsem přijala nabídku učit animaci na pražské Hollarce a po čase přišla výzva z Plzně, kde jsem posléze založila ateliér komiksu a ilustrace pro děti. Zdálo se mi to zajímavé, u nás tehdy žádná výuka tohoto tzv. devátého umění neexistovala.

Komiks je dnes v módě. Jak se změnil od svých počátků?

Za jeden z prvních komiksů lze považovat Komenského Svět v obrazech. Velký rozmach zažil od počátku 20. století. Šlo hlavně o zábavu – o hrdiny, veselé gagy, stripy (krátký vtipný komiks, často v novinách, který tvoří obvykle 2 až 6 políček v proužku, což je angl. strip – pozn. red.).

V 60. letech se však komiks díky projektu Maus Arta Spiegelmana rozdělil na část pro ty, kdo obdivují superhrdiny, a na literaturu s více obsahy, často vážnou a složitou. Kdekdo autora varoval, že je nemožné zpracovat komiksem téma jako holocaust, ale on to probojoval. A dostal Pulitzerovu cenu.

V Plzni jsme se studenty probírali vše od stripů přes jednostránkové komiksy až po knížky. Často se účastnili soutěží a jsem hrdá, že získali spoustu cen. Ateliér převzala moje šikovná absolventka Maruška Kohoutová a věřím, že ho povede dobře dál.

Byla jste přísná jako tatínek?

Ano. Někomu jsem seděla, někomu ne, to je normální. Někdo po zjištění, jak je komiks náročný, přešel na ilustraci. Asi jsem dávala dost úkolů, ale kdo chtěl, dost se naučil, protože jsem byla ochotná hodně říct, vysvětlit, ukázat, nabídnout.

Celkově je dnes mnoho možností, jak udělat komiks: ručně, na počítači nebo kombinovanou technikou, což je rychlejší a lze tak vytvořit nečekané struktury.

Základem je ale umět dobře kreslit a pracovat s reálnými barvami. Kdo to neumí, nemůže správně pracovat na počítači, jeho škála je omezená.

Dnes už vás otec dokáže ocenit?

Ve chválení je vždycky zdrženlivý, ale líbila se mu poslední knížka, kterou jsem ilustrovala: dobrodružné příběhy Kařut a Řabach od Olgy Stehlíkové. Nabídl mi ji majitel nakladatelství Běžíliška pan Havlůj a moc mě tím potěšil. Tátovi se líbily i výtvory mých studentů. Onehdy přiznal, že od plzeňského děkana Mištěry na mě slýchal vždy jen chválu.

Bářina ilustrace z knihy Kařut a Řabach.

Foto: archiv Barbary Šalamounové

Kudy šel váš osobní život? Otcem vašeho syna je úspěšný architekt Petr Kolář…

Poznali jsme se ve škole roku 1989. Byli jsme spolu osm let a dodnes jsme velcí přátelé, rozumíme si. Adam, bude mu šestadvacet, má ještě dva mladší sourozence. Výtvarně se neprojevuje, ale rád chodí na výstavy a je myslím typ, který bude spíš umění sbírat než tvořit.

Zato hodně sportoval a vesloval na mezinárodní úrovni. Je silný a umí zabrat. Vystudoval VŠE a rok univerzitu v Rotterdamu, dnes pracuje na Maledivách v resortu, který navrhl Petr. A protože se v těžké době koronaviru osvědčil, byl jmenován finančním ředitelem. Naposled jsme se viděli v únoru, ale snažím se nestýskat si a nesvazovat mu křídla.

Jeho dědeček Jiří oslavil v dubnu 85. narozeniny. Jak?

Protože jeho denní pečovatelé měli nedostatek roušek a báli se k němu chodit domů, prožil je v příjemném sanatoriu. Pobývala tam zrovna jeho kamarádka Irena Greifová, manželka Josefa Laufera, takže byl šťastný.

V den narozenin bylo krásné počasí, dovolili nám sednout si ven, i s tátovou přítelkyní Lenou. Na UMPRUM mezitím našili dostatek roušek, které na kliniku dodali, vše krásně fungovalo.

Musím říct, že koronavirus přinesl i pozitivum: ukázal, že je náš národ schopen rychle zareagovat a držet pohromadě. Navíc byl klid, lidi se zastavili a zjistili, koho mají vedle sebe, příroda pookřála.

Improvizovaná oslava 85. narozenin Jiřího Šalamouna, ve společnosti dcery a Ireny Greifové.

Foto: archiv Barbary Šalamounové

Nechystá se také nějaká výstava?

V galerii Millennium měla už jedna běžet, ale je přesunutá na září. Vyšla i velká tátova monografie a teď se připravuje nová v nakladatelství Kavka. Na té se částečně budu podílet organizačně. S ní by měla být spojena další výstava. Táta vše bedlivě sleduje a dolaďuje. A jako odreagování spolu hráváme Člověče, nezlob se.

Ale co vy? Žijete single?

Táta se taky ptá a já odpovídám, že jediný čas, který mám, by byl na kávu u benzinky. Protože neustále někam pendluju. Anebo na procházce se psem.

Věcí, které si pořád vsouvám do programu, je fakt hodně. Jistě, kdybych někoho zásadního potkala, čas si asi najdu. Zatím mě to ale zvlášť netrápí. Věřím, že až se nyní vše zaběhne, budu mít šanci žít víc vlastní život, ať už jakýkoliv.

Být s přáteli, pracovat, chodit do galerií, a s mojí Almou jezdit na výlety…

Pes k vám patřil vždycky?

Ne. Elster žil do mých třiadvaceti. Pak jsme chvíli žádného psa neměli, ale paní, od které pocházel, bydlela poblíž a máma jí pomáhala se štěňátky. Až jí jedno – Arama – darovala. Jenže byl dost nemocný a v devíti letech dostal kolaps. Pak už žádného nechtěla.

Zato já si před třemi lety pořídila fenku Almu, což je bearded kolie, jakoby bobtail křížený s kolií. Je trochu menší, abych ji unesla. Váží jen šestnáct kilo, takže si ji můžu hodit jako pytel přes rameno.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků