Hlavní obsah
Eva Le Peutrec Foto: Petr Hloušek, Právo

Architektka Eva Le Peutrec: Mrakodrapy jsou katedrály 21. století

Když bylo architektce Evě Le Peutrec šestadvacet, vyprojektovala v Šanghaji svůj první mrakodrap. Začala si tak plnit dětský sen, stavět jednou vysokánské domy, které se tyčí až k nebi… Byla rok po škole a práci v Číně si začala vyhledávat přes internet. Neměla domluvené bydlení, neznala řeč ani zdejší zvyklosti, ale nebála se riskovat. Dnes patří k uznávaným hvězdám ve svém oboru.

Eva Le Peutrec Foto: Petr Hloušek, Právo
Architektka Eva Le Peutrec: Mrakodrapy jsou katedrály 21. století

Jak se dostat z Nové Paky, kde jako Eva Hendrychová vyrůstala, do renomovaných architektonických studií v Číně? Mladá, atraktivní, sebevědomá žena má díky svému talentu a neotřesitelnému odhodlání plnit si sny na svém kontě už čtyřiadvacet mrakodrapů.

Navrhla také město pro milion obyvatel, které by se mělo stát čínským Silicon Valley. Dnes devětatřicetiletá architektka a designérka žije osmým rokem se svým francouzským manželem a dvěma dětmi v Nové Kaledonii v Tichomoří, kde vlastní architektonickou kancelář.

Odtud létá za prací nejen do Šanghaje a do Pekingu, její pracovní portfolio se poslední dobou rozšiřuje i na další kontinenty. Ale vraťme se na začátek.

Když jste přiletěla poprvé do Číny, jak se k vám chovali vaši noví šéfové?

S odstupem. Když jsem tam odlétala, nepřála jsem si, aby věděli, že jsem žena. Oddalovala jsem to, jak nejvíc to šlo. Nebudeme si nic nalhávat, Čína preferuje muže. Za mne pak musely mluvit výsledky.

Klienti začali mít o mě zájem, vydělávala jsem firmám víc peněz, ale bylo to hodně těžké období, musela jsem si to tvrdě vydobýt.

Který moment ve své kariéře považujete za klíčový?

Rok 2006, kdy jsem vyhrála mezinárodní soutěž na svůj první mrakodrap v centru Šanghaje. Ohromně mě to povzbudilo. Tehdy jsem si uvědomila, že je jedno, zda jsem mladá žena z malé země, kterou nikdo nezná. Utvrdila jsem se, že můžu dělat, co chci.

Jak jste se sžila s odlišným čínským prostředím a mentalitou?

Dalo mi to hodně zabrat. Na první pohled nic nepoznáte, o to záludnější je, že Číňané myslí úplně jinak. Při spolupráci s nimi se s tím setkávám každý den.

Chcete-li, aby vás určité kasty akceptovaly, musíte se naučit rozklíčovat jejich kódy, o nichž vám nikdo předem neřekne.

Jeden z jejích čínských projektů Hangzhou Agricultural Trading Center.

Foto: archív Evy Le Peutrec

To vyžaduje asi nějaký šestý smysl.

Jediné, jak to ustát, je být dost flexibilní a improvizovat, což je skvělá vlastnost nás, Čechů. Ještěže to máme v sobě.

Čím vás dostávali vaši čínští šéfové či kolegové nejvíc?

Mám pocit, že nepoužívají logiku, když se dostanete do jakékoli situace a začnete používat logiku, vyvodíte si z toho konkrétní závěry. Oni si vyvodí něco úplně jiného. Takže vás neustále překvapují, s čím přijdou, ať v dobrém, či špatném.

Pokud vám někdo svěří projekt za miliardu dolarů, není to proto, že se na něj hezky usmějete. Musíte být nejlepší.

Stalo se někdy, že jste při jednáních vysloveně narazila?

Dva roky jsem intenzívně hledala partnera pro svou firmu, tak to jsem narazila hned dvakrát, pokaždé na mužské ego. Starší francouzští architekti, s nimiž jsem začala jednat, nemohli překousnout, že mám na kontě větší projekty než oni.

Promiňte mi tu otázku, ale mohou v Asii při důležitém jednání zafungovat i ženské zbraně?

To vážně ne, na to se tam opravdu nehraje. Pokud vám někdo svěří projekt za miliardu dolarů, není to proto, že se na něj hezky usmějete. Musíte být nejlepší.

Architektura je specifický obor, navíc převážně mužská záležitost. Vystuduje asi padesát procent dívek, ale ve vysokém managementu sedí pětadevadesát procent mužů. Po mateřské se žádná z mých kolegyň nevrátila.

Jak jste vy prožívala mateřské dovolené? Vaší malé Jeanne jsou teprve dva roky, Louis je šestiletý.

Moje druhá mateřská byla trochu zvláštní. Dcera se narodila o pět týdnů dříve, nečekala jsem to, měla jsem rozjetou spoustu projektů. Najednou jsem je musela dokončit a pracovat i v porodnici.

Obě děti přišly na svět v Nové Kaledonii, náš nejlepší kamarád je porodník, i když u narození dcery jsme ho nestihli vzbudit. S holčičkou jsem pracovala, kdykoli usnula, cestovala se mnou i do Číny, kam za námi přijel můj táta a pomáhal mi s hlídáním. Bylo to vyčerpávající, rok jsem kojila a spala tak čtyři hodiny denně. Tehdy jsem si sáhla na svůj psychický i fyzický limit.

Jak často se vlastně vracíte domů, myslím sem k nám, do Česka?

Teď jsem tu po třech měsících, ale někdy jsem nedoletěla i několik let. Mám spoustu práce, dvě malé děti. Dlouhé lety s nimi jsou vyčerpávající.

Musela jste si na své nové, byť velmi exotické bydliště hodně zvykat?

Určitě. Nejhorší je ta vzdálenost sem domů, letíte celkem pětatřicet hodin. Ale na druhou stranu – v Kaledonii je trvale teplo, což je skvělé pro děti. Když jsem v Čechách, mám pocit, že se pořád dokola oblékáme, svlékáme, zvlášť v zimě. Tam chodíme celý rok v šortkách a šatech.

Kde se dnes cítíte skutečně doma?

Narodila jsem se v Čechách, kde jsem žila do roku 2002, pak jsem odešla na dvouletou stáž do San Franciska. Po návratu domů jsem dokončila studia a odešla do Číny, odtud pak do jižního Pacifiku.

Mám české i francouzské občanství, cítím se stále Češkou, i když můj muž říká, že jsem víc Pařížanka než Pařížanky. Jsem otevřená novým výzvám. Přála bych si mít takových pět základen, adres, kde bych mohla střídavě pracovat i žít a vracet se tam.

Řekla bych, že se tomu modelu docela blížíte.

To je pravda, hlavní stan mám nyní v Nové Kaledonii, kde žiju s rodinou. Nejvíc pracovních zakázek jsem zatím měla v Číně, ale když jsem viděla, jak se vloni začal vyhrocovat ekonomický konflikt mezi Čínou a Amerikou, snažila jsem se o větší diverzifikaci svého portfolia a poohlížela se po zakázkách i jinde, především v jižním Pacifiku, v Evropě, Americe a možná i v Africe.

Nedávno mi volali z Angoly, jestli bych jim nenavrhla letiště. Naše jednání jsou zatím v počáteční fázi, jde o velký státní projekt, ovšem je to příliš nebezpečná oblast, takže bych musela najít partnera na spolupráci.

Nová Kaledonie je rájem turistů – nekonečné pláže a trvale teplé počasí jsou ideální i pro děti (vlevo syn Louis).

Foto: archív Evy Le Peutrec

Může mít život ve vysněném ráji turistů i nějaké nevýhody?

Všechno má své pro a proti. Na ostrovech se můžete ocitnout v jisté izolaci, podívejte se na mapu jižního Pacifiku, všude kolem oceán. Já mám to štěstí, že létám často za prací, především do Asie, můj manžel taktéž, ale pro lidi, co tam žijí nepřetržitě, se to může překlopit ve zlaté vězení.

Tak si představuji, že bydlíte asi v krásném domečku na pláži a před okny vám bouří vlny oceánu.

Žiju v nejvyšší budově na ostrově, v hlavním městě Nouméa. Ráda bydlím v centru a zároveň na pláži, odkud si můžu dojít všude pěšky. Nejsem typ, co má rád klid předměstí. Navíc nechci být navždy taxikářem svých dětí. Až povyrostou, chci, aby si došly kamkoli samy.

Teď jste mě překvapila. Vy tedy mrakodrapy nejen stavíte, ale i v nich žijete?

Opravdu o mně nelze říct, že paní architektka navrhuje mrakodrapy a sama žije v domku. Není to tak. Co kážu, to piju. Náš „dům“ je devadesát metrů vysoký. Byli jsme zvyklí z Šanghaje bydlet v centru dění.

Máte dvě malé děti, není to přece jen trochu nepraktické?

Žijeme v té části města, která připomíná turistickou vesnici, něco jako Saint-Tropez. Z jedné strany pláž, z druhé hypodrom, z třetí národní park a zbytek obchody, restaurace a kavárny. Když se na nás usměje štěstí, pozorujeme při snídani velryby.

Vysvětlete mi, co vás na mrakodrapech tak fascinuje?

Miluji výhled, mám pocit, že s dobrou lokalitou je to největší luxus, co si člověk může dopřát. Je to i životní styl, který se na to nabalí, rychle si zvyknete a pak už nechcete bydlet v domečku. K dispozici jsou vám služby, fitness, bazén, restaurace, bar, v lobby funguje nepřetržitě recepční.

Úspěšná architektka před časem dokončila luxusní hotel pro rodinu Lamborghini

Foto: archív Evy Le Peutrec

„V domě“ prostě nejste nikdy sama, potkáváte se se sousedy, kteří se stanou vašimi kamarády. Podle mne jsou mrakodrapy katedrály 21. století. Stejně jako kdysi katolická církev demonstrují na těchto stavbách současné velmoci svou ekonomickou, politickou i technologickou sílu. To platí všude, v Asii, na Středním východě, v Americe i v Evropě, která ovšem zaostává.

Myslíte si, že to je skutečně zaostávání?

Po 11. září se Amerika těch mrakodrapů trochu zalekla a Evropa také, ale trend ukazuje, že se tomu stejně nevyhneme. Cena pozemků roste astronomickou rychlostí. Zahušťovat města a stavět do výšky je správný směr.

Hodí se podle vás mrakodrapy i do Prahy?

Určitě. Jasně, že se nemohou stavět v historickém centru. Ale vidím v tom potenciál, protože víc a víc lidí se dnes stěhuje do měst, to je zkušenost ze světa a ten trend bude pokračovat.

Obecně lze říct, že nová generace mileniálů už není ochotna akceptovat způsob života, jaký vedli jejich rodiče: postavit si domeček za městem a dojíždět každé ráno v zácpě hodinu a půl do práce, rozvážet děti.

Mileniálové si chtějí užít život a mít ho intenzívní. Stavějí se i byty bez kuchyňky, lidé nevaří, chodí do restaurací nebo si pořizují společnou kuchyň, kterou pak s jinými páry sdílejí. Myslím si, že se architektura díky novým generacím i díky novým technologiím hodně změní.

Dorazil tento trend i k nám, do české kotliny?

Nedokážu to přesně říct, nežiju tady, ale nelze jej přehlížet, ve světě se prosazuje. A týká se to nejen mladých, ale i seniorů, kteří si například pronajmou byt a sdílejí ho, mluvím spíš o střední a bohatší vrstvě. Nechtějí žít sami, pronajmou si i společnou pečovatelku, aby nemuseli do domova důchodců.

Jak drahé bydlení vlastně projektujete? Kolik stál váš nejdražší metr čtvereční?

Úplně nejdražší bydlení, které jsem projektovala, nebylo v mrakodrapu, ale v luxusní vile o rozloze tři tisíce metrů čtverečních. Jeden metr čtvereční v ní stál patnáct tisíc eur (cca 382 tisíc korun), což odpovídá ceně na Champs Élysées v Paříži.

Nenavrhuji jen mrakodrapy, ale i nákupní centra, ústředí firem, také třeba hotel pro rodinu Lamborghini. V Šanghaji koupíte byt v centru za deset tisíc eur za metr čtvereční (255 tisíc korun). Šlo to tam teď hodně nahoru.

Kolik pater má nejvyšší mrakodrap, který jste postavila?

Je 214 metrů vysoký. V Asii je úplně jiný standard, tam navrhuji byty, které mají čtyři metry do stropu, těžko pak udávat počet pater. Když jde o luxusní hotel, jdeme i do pěti metrů.

V Číně je přitom taková zvláštnost, že pokaždé chybí čtvrté patro, pak každé další se čtyřkou. Vše, co by ji obsahovalo, by prý přinášelo smůlu. Tato číslovka má totiž stejnou výslovnost jako smrt.

Mrakodrapy Tiandu Tower v Číně

Foto: archív Evy Le Peutrec

Všimla jsem si, že chodíte velmi hezky a elegantně oblékaná, pokaždé na vysokých podpatcích, je to patrné i z dokumentu, který o vás natočili.

Asie je velmi specifická tím, že lidé z nejvyšších vrstev jsou hodně „nadyzajnovaní“. My v Evropě si to ani neuvědomujeme. Měla jsem šéfy, kteří jezdili do Milána obléknout se do Prady, vlastně všichni moji klienti byli špičkově oblečení, takže abyste se necítila jako Popelka, musíte být taky hezky oblečená.

Koučink nepoužívám, toho se trochu bojím. Vyslechnu si rady své maminky, neboť ta to se mnou vždycky myslí dobře.

Ta nejbohatší vrstva v Číně investuje do nejkvalitnějších věcí, nikdy by si nekoupila padělek. Do Evropy létá kupovat zdejší nejvyšší kvalitu. Když přijedu do Šanghaje, vidím lépe oblékané ženy než v Paříži nebo v New Yorku.

A co preferujete vy?

Mám ráda asijský minimalismus v kombinaci s klasickou evropskou módou, s dobrými střihy.

Předpokládám, že jste při cestě za úspěchem zapracovala na svém osobním růstu pod vedením kouče, koneckonců dnes je to velmi populární.

Koučink nepoužívám, toho se trochu bojím. Vyslechnu si rady své maminky, neboť ta to se mnou vždycky myslí dobře. Je to velmi empatická žena a má silnou intuici. Na svou intuici každopádně nedám dopustit.

Děláte něco vysloveně jen pro sebe?

Snažím se meditovat, nemám na mysli meditovat jednou za čas, ale aby můj celý život byla meditace, abych žila tady a teď. Abych si uvědomovala, co dělám v tom daném okamžiku a užila si to. Pak se totiž nezabýváte tím, co bude za týden, za měsíc, co bylo loni.

Ale naučit se to a používat pak v každodenním životě je hodně těžké.

Máte pravdu, je to velmi těžké, učím se to stále. Když prožíváte tady a teď tři minuty denně, je to úspěch. Postupně se člověk dostane na patnáct minut, půlhodinu, to už považuji za velký úspěch.

Poprvé jsem si to vyzkoušela v Asii, když jsem jezdila přeplněným metrem do práce. Abych to zvládla, začala jsem si počítat do pěti. Hezky jedna, dvě, tři, čtyři, pět, a když jsem skončila, začala jsem znovu. Ono se to jeví jako jednoduché, ale abyste udržela pozornost, musíte se na to koncentrovat.

Takhle jsem jezdila čtyři roky a postupně jsem zjistila, že mi to pomáhá i v té práci. Když potřebuji, dokážu se soustředit na jednu věc, netěkám, nepřemítám a jsem mnohem efektivnější.

Mohla byste poslat nějaký vzkaz nebo dát radu začínajícím architektům?

Nevím, jestli mi přísluší dávat někomu rady. Každopádně by se neměli bát riskovat, dokud jsou mladí.

Tak se zeptám jinak: Dal by se váš příběh okopírovat?

Asi nedal, dveře v Číně se už zavřely. Ta doba byla specifická v roce 2005, kdy jsem si tam hledala práci. Přestože jsem na sobě tvrdě pracovala, byla jsem ve správný čas na správném místě.

To už se nebude opakovat, souvisí to s ekonomickou situací, která se změnila. Zažila jsem desetiletí, kdy Čína rostla, a ten růst se zpomalil. Člověk ale musel být připravený podat nejlepší výkon.

Na čem právě teď pracujete?

Dokončila jsem návrh na nové, dva kilometry dlouhé centrum pro třímilionové město v Číně, právě pracuji na soutěži katedrály Notre Dame de Paris a dodělávám vilu pro jednoho milionáře na tropickém ostrově Hainan.

Také budu navrhovat nový řetězec s kavárnou a pekárnou, který vzniká v Austrálii a bude se pak rozšiřovat na Nový Zéland, na Tahiti a do Nové Kaledonie.

V Číně také projektovala multifunkční centrum Shenzen

Foto: archív Evy Le Peutrec

A vyprojektovat něco pro Prahu by vás nelákalo?

Dříve mě nikdo neoslovil, až teď se to posunulo dál. Měla jsem schůzku ohledně velkého projektu pro Prahu, uvidíme, jak se to vyvine.

Podepsala jsem nyní smlouvu s českou společností, což mě těší. Také bych měla navrhnout vilu pro jednoho českého milionáře.

Když jste přijela do Prahy a trochu se porozhlédla, co byste tu z pohledu architektky změnila?

Takřka vůbec nic se nestaví, nebo málo, a to je škoda. Kdyby se třeba povedla koncertní hala, která se plánuje asi deset let, to by bylo úžasné. Praha má obrovský potenciál, je to jedno z mála měst na světě, které ještě v centru města disponuje nevyužitými pozemky.

Neměla jsem dovolenou dva roky, tak jsem si ji nedávno musela naordinovat.

Kdyby se povedla revitalizace brownfieldů, bylo by to skvělé. Místo aby se město rozpínalo do okolí, mělo by se stavět v centru, aby se ulevilo dopravě a nemusely se rozšiřovat další komunikace a mosty.

Jenže Češi jsou spíš konzervativní, každá snaha postavit v historické Praze něco moderního, impozantního je provázena vášnivým diskusemi a spory. Stačí připomenout Tančící dům, Kaplického chobotnici…

Nemluvím o historické části Prahy, ale o Praze 4 nebo Praze 7, kde je spousta volných míst. Tady se metropole zakonzervovala, vytvořil se skanzen, v němž se nic nového nestaví. Myslím si, že čeští architekti a designéři jsou velmi šikovní, měli by ukázat světu, jaký je náš potenciál.

Je tu čas dovolených, kam se chystáte vy?

Neměla jsem dovolenou dva roky, tak jsem si ji nedávno musela naordinovat. Pracovně jsem pobývala v New Yorku a o pár dní si pobyt prodloužila. Miluju velkoměsta, tu jejich dynamiku, energii, co tam proudí, všechna ta muzea…

A jak trávíte volný čas?

Volný čas, to je pro mě ta práce, kdy zasednu k počítači. Je to můj koníček. Teď se snažím hodně plavat, tak pětkrát týdně. Nejdříve jsem chodila do oceánu, ale poslední dobou jsem si zvykla na bazén. Je to rychlejší. Sjedu výtahem z bytu dolů a plavu. To je ta výhoda mrakodrapů.

Vás v nich nikdy nepronásledoval strach? Přece žít v mrakodrapu má i svá rizika.

Používají se stále bezpečnější technologie. Je fakt, že před zemětřesením mám velký respekt, několikrát jsem zažila, že jsme se museli rychle evakuovat. V Šanghaji, kde jsme žili předtím, například z dvacátého patra. Okamžitě pak sundávám podpatky a běžím po schodech dolů.

Čím jste výš, tím máte ten výkyv větší. I v Nové Kaledonii nás vloni i předloni postihlo zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice. Byla jsem právě ve sprše. Ukazatelem je pro mě naše televize, když se kýve tak, že to vypadá, že každou chvíli spadne, vezmu děti a nejnutnější věci a evakuujeme se.

Když se ohlédnete za svou kariérou, najdete v ní i něco, co se vám vysloveně nepovedlo?

Snažím se pracovat na sto procent, když se věci nepovedou, řeknu si: Dala jsem do toho všechno a přejdu to. Netrápím se tím.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků