Aleš Valenta: Pojmy ženatý–vdaná jsou jeden velký nesmysl

V lednu jsem byl na exhibici v Rakousku. Skočil jsem dvojné salto. Pak ještě jedno a zase jsem jel domů. V listopadu jsem byl v Anglii také na exhibici. Je to fajn zpestření a jde o relativně jednoduché skoky.

Už ne. Naposled jsem ho skočil v létě 2007 do vody v Acrobat parku ve Štítech.

V Šumperku asi v patnácti letech.

Rozhodně to není přirozené. Když lyžaře na sjezdovce vyhodí mulda, tak jen tak salto neotočí. Nejsme na to stavění a už vůbec ne dělat salta dozadu. Přirozené je všechno dělat dopředu. Ale jako skoro ve všem pomohla náhoda.

Potkal jsem kamaráda, který mi to nabídl. Začíná se tak, že nejprve sjíždíte malý můstek s dopadem do vody. Byl to takový adrenalin, že si vůbec nepamatuji, co jsem tehdy cítil. Jenom vím, že jsem nahoře stál asi patnáct minut, než jsem se vůbec odvážil pustit se dolů. A to mě ještě hodně musel přemlouvat trenér.

V hlavě nemám vůbec nic jiného než stoprocentní soustředění, mozek se chová jako počítač, vyhodnocuje situaci. Soustředím se před skokem, ale jakmile se rozjedu, jsem schopen ještě myslet na to, jakou mám nájezdovou rychlost nebo jestli fouká vítr, a pak vlítnu na můstek rychlostí sedmdesát kilometrů v hodině, což je fofr, a za necelou půl sekundu jsem ve vzduchu. Tam už dělám automaticky, co jsem se naučil v létě.

:.Aleš Valenta se svou manželkou Elen Foto: Michaela Feuereislová

Můžu. Ale nejde vypustit salto. Když najíždím na můstek, který je čtyři metry vysoký, vyletím do určité výšky (asi 15 m) a mám prostor, který musím využít. Nemůžu ubrat jedno salto, protože pořád ještě budu ve vzduchu. Lze ubírat jenom vruty.

Impulsem byl odchod trenéra Viléma Kociána, který mě v Šumperku trénoval, do Prahy. Byl jsem lepší průměr a docela dobrý na nářadí, z hrazdy jsem skákal dvojné salto, ale věděl jsem, že už ničeho moc nedosáhnu. Gymnastiku jsem dělal od šesti do čtrnácti let, pak jsem rok a půl skákal o tyči a nakonec přišla nabídka na akrobacii na lyžích.

Jo, jezdím, ale běžky mě neberou. Ty jsem si ani nekoupil. Na ty mám ještě dost času.

Dobře. Občas se ozvou záda.

Ne, osobně ne, ale tím, že vlastním ve Štítech sportovní areál, který je mimo jiné určen i pro akrobatické lyžování, dávám šanci všem zájemcům. Starají se o ně trenéři. Tenhle sport ale nikdy nebude masívní. Trénují u mě i kamarádi ze zahraničí. Ale ten park není jen pro profesionály, je tam víc atrakcí a můstky jsou uzpůsobeny i pro normální turisty.

:.S Miroslavem Donutilem se potkali na křtu kalendáře Beaty Rajské. Foto: Michaela Feuereislová

Bavilo, ale už by mě nebavilo cestování, hotely, už jsem toho přesycen. Chtěl jsem být doma.

Areál prosperuje už sedm let díky podpoře jiných lidí, mecenášů a sponzorů, mě nevyjímaje. Vždycky jsem chtěl něco podobného vybudovat, ale nechtěl jsem na tom zbohatnout. Od toho se odvíjí i cena. Za celodenní sportování zaplatíte 300 korun. Mimo můstky nabízíme plážový volejbal, trampolíny, petanque, můstky a to vše v ceně.

Největší atrakcí je pochopitelně skákání do vody na lyžích z můstku. Samozřejmě pod dohledem trenéra. Máme tam i hotel a restauraci. Naše společnost je obecně prospěšná, takže všechny naše zisky musí ze zákona zpátky do té společnosti. Investujeme je do sportovního komplexu a do služeb.

Nemám na co. Podnikám v oblasti služeb, a pokud nabízím kvalitní služby, nemám si na co stěžovat.

Ano, sehnat kvalitní personál je problém. Ze začátku jsem měl cizí lidi, ale bohužel to nefungovalo, jak jsem si představoval, tak jsem angažoval rodiče. Ti to zastřešují. Máme ještě trenéry a sezónní zaměstnance.

Záda drží. Ozvou se vždycky tak jednou za půl roku. Mám dvě vyhřezlé plotýnky, s tím musím žít a dělat všechno, aby se mi to nezhoršilo. Dalo by se to řešit operací, ale já už mám za sebou operaci krční páteře, kde mám titanové plotýnky, tak zatím nechci podstupovat další zákrok.

:.Vítězové Stardance II: Aleš Valenta a Iva Langerová.foto: Právo/Dorian Hanuš

Především jsem pochopil, jaký je tanec krásná věc. Poznal jsem spoustu fajn lidí, s kterými dodnes kamarádím. Poznal jsem televizní práci z jiného hlediska, vždyť jsme vlastně točili seriál, všichni se o nás starali. Když jsme s Ivou Langerovou vyhráli, byl jsem rád, ale ve StarDance mi o vítězství vůbec nešlo, chtěl jsem si to užít.

Ne. Plesům za peníze se vyhýbám.

Ano, máme tanečního mistra a jednou týdně trénujeme. Třeba vyrazíme i na nějaký ples.

Každý den vymýšlím jiné sportovní téma, přehled docela mám a spíš dávám prostor posluchačům. Sport Bar je takové brouzdaliště po povrchu, nejsou to hloubkové sondy. Každý má možnost se zapojit a říct svůj názor.

Kdybych šel příliš do morku kostí, lidé by rádio přepnuli, protože potom je to hodně odborné. Ani já nemusím znát problematiku do detailu. Navíc tam nejsem za novináře, jsem za Aleše Valentu a můžu říct svůj názor, což by novinář správně ani neměl.

Ani ne. Z čeho? V tomhle jsem strašně pozitivní. Ze začátku jsem se radil s Elen, která má víc zkušeností a je lepší.

Nemá smysl říkat, že jsem nejlepší moderátor na světě, i když bych se jím rád stal.

Zatím nemám potřebu a nemám ani moc času. Nepovažuji se za extrémně chytrého ani hloupého, používám selský rozum, který mi doposud stačil. Kdybych se měl bavit s vědci, nebudu stíhat. Elenka studuje dálkově vysokou školu, obor masová komunikace. Tenhle směr by mě možná bavil.

:.Podle Aleše mají s Elen velmi krásný vztah bez ohledu na manželství Foto: Michaela Feuereislová

Pojmy ženatý–vdaná je jeden velký nesmysl. Ta podepsaná smlouva je hezký dokument, stejně jako prstýnky. Je to forma, kterou v naší civilizaci dáváme najevo, že patříme k sobě. Ale nicméně vztah není založen na tom, jestli ten kus papíru máme nebo ne. Nepociťuji rozdíl mezi tím, jaké to bylo před manželstvím a po něm. Na tom nezáleží. Máme krásný vztah a to je nejdůležitější.

My jsme nic neplánovali. Jsme šťastní, že jsou zdraví. Oba lyžují, bruslí, Denisek chodí na hokej, Aminka na krasobruslení, jsou ve školce. Obě děti jsou pohybově nadané a připadají mi i chytré.

Jsme normální rodinka, děláme všichni všechno. Elenka chodí do rádia dopoledne, já odpoledne, tak se střídáme. Stíhám i svůj velký koníček – hraju hokej. Jsem většinou v útoku, ale zrovna včera jsem hrál v obraně. Jak se sejdeme.

Vůbec ne, nemám zimu rád, i když dělám zimní sport. S lyžováním jsem začal jako každý jiný. Na pár víkendů jsem jel do hor, ale jen tehdy, když bylo hezky. Ale pak jsem při závodech zažil i třicetistupňové mrazy a nemohl jsem se jít schovat, dělal jsem svoji práci. Stejně jako popeláři, kteří musí vyvézt smetí, i když prší.