Rodiče sester se potkali v brněnských Židenicích a oba spojovala láska k pohybu. Tatínek Oldřich Machát byl svého času výraznou posilou brněnského fotbalu a s reprezentačním družstvem ČSR amatérů sjezdil kus Evropy.

Právě při fotbale se s ním seznámila gymnastka a atletka Jindřiška, kterou při zápase zaujalo, že na brankáře pořád volají Culín, takovou měl přezdívku.

Dětství v Židenicích

Jako malé vyrůstaly ve skromných poměrech, pořád spolu, vystačily si samy i při hraní. Rodiče poslouchaly na slovo. Jak vzpomíná Jiřina: „Měly jsme takovou povahu. Dodneška když někdo řekne v tolik a tolik hodin tu musíš být, tak spěchám, div za mnou nepadají talíře.“

Do školy začaly chodit na konci války, první vysvědčení měly ještě německé. Školní budovu musely opustit, protože z ní vznikl lazaret, místo toho se děti učily v kostele. Brzo je však tatínek odvezl do Hlubokého u Velké Bíteše, kde trávily poslední válečný půlrok. Haně utkvělo v paměti, jak se rodina vracela do Brna.

„Seděly jsme volně na korbě nákladního auta a maminka nás držela tak, abychom neviděly, jak po kraji silnice leží mrtvoly koní a ranění lidé…“ (Sestry Machatovy neobyčejný příběh slavných dvojčat, Grada 2019).

Z bazénu na bednu

Do rytmiky dovedla maminka dcerky v šesti sedmi letech, současně je však přihlásila i na plavání, protože sama plavat neuměla. Tehdy netušila, že pro ně bude bazén stejně přirozeným prostředím jako tělocvična. Zpočátku jim to sice moc nešlo, ale kvůli stejné podobě využíval plavecký oddíl holky i jinak.

Kupříkladu při mistrovství republiky předávaly ceny vítězům. Tenkrát v nich zřejmě vznikla správná soutěživost, kdy se rozhodly, že na bedně budou jednou samy stát. V roce 1954 přepsala Jiřina československý dorostenecký rekord v polohové štafetě.

V plavecké škole trénovali dohromady kluci i děvčata. Rodily se tam nejen první lásky, ale i hecování a jejich přezdívka.

„Ukažte se, Machatky, a pojďte nám skočit, vy umíte tak hezky napínat nohy.“ Začaly se používat modernější metody tréninku, a tak sestry Machatovy sbíraly medaile i ve skocích do vody. Nejdůležitější událostí z toho období pro ně byly republikové dorostenecké přebory ve skocích do vody v Trenčíně na Slovensku.

Znamenaly pro obě poslední velký závod. Jiřina ho zakončila dorosteneckým titulem přebornice republiky ve skocích do vody z třímetrového prkna a ve skocích z pětimetrové věže se umístila jako třetí.

Dvojčata začínala být známá také jako gymnastky, ale ani plavecká příprava neunikla tisku. Novináři obdivovali sportovní dovednosti sester i jejich půvab.

Místo architektury tanec

Povahově byla Jiřina spíš vůdčí, progresivní typ, Hana působila coby klidná síla. Obě se výborně učily, na vysvědčení nemívaly víc než jednu nebo dvě dvojky. Ve třídě spolu neseděly, učitelé je zřejmě záměrně rozsazovali, aby nedošlo k záměně.

Po devítiletce se rozhodovaly, kam dál. Dobře malovaly, proto prvotní úvahy směřovaly na výtvarnou uměleckou školu. Na UMPRUM, kam zašla s žádostí o přijetí maminka, měli však jen jedno volné místo. Tím to skončilo, protože chtěla, aby studovaly spolu. A tak si napsaly přihlášku na stavební průmyslovku, směr architektura, a jako druhou školu taneční konzervatoř.

Pro dnešní špičkové sportovce je těžko představitelné, že se dokázaly na vrcholové mezinárodní klání i rok připravovat samy.

Pak jednoho dne Hana rezolutně prohlásila, že na stavebku nepůjde! Jiřina to tedy šla na poslední chvíli do školy zrušit a komise, která už rozlepovala obálky, se nestačila divit. Tak nadané kreslířky se samými jedničkami a budou jen „hopsat“?

Na taneční konzervatoři vedla sestry celé tři roky primabalerína Jiřina Šlezingrová, mimo jiné sólistka baletu Státního divadla v Brně. Oceňovala jejich píli a houževnatost, na škole byly obě tahákem.

„Myslím, že jim též pomohly sportovní základy a z gymnastiky tam byla určitá ukázněnost. Nebyla mezi nimi žádná rivalita. Byly jedno tělo, jedna duše.“

Umělecké gymnastky vnášely do sportu prvky z baletu. Jiřina (vlevo) ukončila baletní kariéru ve 42 letech, Hana se rozloučila s divadlem o rok později.

Umělecké gymnastky vnášely do sportu prvky z baletu. Jiřina (vlevo) ukončila baletní kariéru ve 42 letech, Hana se rozloučila s divadlem o rok později.

FOTO: Repro foto Sestry Machatovy neobyčejný příběh slavných dvojčat

Ovšem začátky se neobešly bez slz. Ráno v sedm už spolu s ostatními studenty stály u tyče, pak běžely na vyučování. Jedničkářky, jediné z holek uměly šermovat, psali o nich v novinách. Není divu, že začaly mít co do činění s rivalitou a žárlivostí spolužaček.

V roce 1957 dostaly nabídku angažmá v baletním souboru Státního divadla v Brně s měsíčním platem 700 korun. Za první výplatu si koupily kabelky, zbytek peněz daly mamince.

Z rytmiky přešly Hana s Jiřinou k umělecké gymnastice. Od roku 1954 se v Československu pořádaly závody a ony patřily k prvním závodnicím v historii tohoto sportu. Vystupovaly v podomácku ušitých dresech z přiléhavých triček s dlouhým rukávem, obarvených na černo. Cvičilo se bez koberce a naboso. O živý hudební doprovod se staral klavírista.

První krajské závody se na Moravě konaly v brněnské královopolské tělocvičně v listopadu 1955. Soutěžilo 106 žen a dívek ze čtyř krajů. Jiřina obsadila první a Hana druhé místo v dorostenecké kategorii. Hana za necelý měsíc oplatila sestře porážku na historicky prvním celostátním přeboru v Praze, kde Jiřina skončila čtvrtá.

Média kvitovala, že je tu konečně sport pro děvčata. Také diváci projevovali velký zájem, v halách bývalo narváno. V dalších dvou letech závodila dvojčata na všech národních soutěžích v umělecké gymnastice. Sportovní štěstí se přiklánělo na obě strany a maskot – plyšová opička – se stěhoval od jedné ke druhé.

Významnou domácí událostí bylo historicky první mistrovství republiky v Karlových Varech v roce 1958, při němž se utkalo 17 žen ve velkém sále hotelu Moskva, dnešním Grandhotelu Pupp. Tehdy poprvé umělecká gymnastika opustila tělocvičnu.

Hana stála na stupních vítězů třikrát – v sestavě bez náčiní, díky povinnému skoku a volné sestavě. Jiřina získala třetí místo za povinný skok a druhé za sestavu bez náčiní. O rok později při mistrovství Československa, které se konalo v Brně, se po dlouhém závodě, končícím třicet minut po půlnoci, stala Jiřina mistryní ČSR, Hana získala „bramborovou“ medaili.

Mezi světovou špičkou

Když začaly po konzervatoři pracovat v divadle (1957), bylo čím dál náročnější skloubit balet se sportem. Zvlášť když probíhalo mistrovství republiky nebo mezinárodní závody a ony měly mít představení. Naštěstí jim šéf baletu Luboš Ogoun fandil a vycházel vstříc.

„V té době se zakládala Laterna magika a paní Zora Šemberová (významná tanečnice a choreografka) jezdila po divadlech a hledala mladé tanečnice a tanečníky,“ zavzpomínala na baletní počátky Hana. „Jenže my to braly jako risk, tehdy se přesně nevědělo, o co jde. Tak jsme tam nešly, i když si nás vybrali.“

Gymnastický rok 1963 byl pro obě velmi úspěšný – vše směřovalo k významné události, prosincovým mezinárodním závodům v Budapešti, dodatečně vyhlášeným jako první mistrovství světa.

Poslední prověrku před kláním lépe zvládla Hana, její dvojče odjelo coby náhradnice. Nikdo se neodvažoval odhadovat šance našich reprezentantek, nikdo netušil, jaké gymnastické školy budou rozhodčí preferovat, kromě toho informace o závodnicích mimo socialistický blok takřka neexistovaly.

Z československých gymnastek nejlépe dopadla Hana, která celkově vybojovala čtvrté místo. První velké mezinárodní závody ukázaly, že zvítězilo pojetí, které razily sovětské reprezentantky, k nimž se řadila i naše děvčata. Však také byla vzájemná utkání se sovětskými uměleckými gymnastkami ostře sledovaná odbornou veřejností, médii i diváky. Šlo o souboje dvou aktuálně nejlepších týmů světa.

Společná svatba na brněnské radnici 2. října 1965.

Společná svatba na brněnské radnici 2. října 1965

FOTO: Repro foto Sestry Machatovy neobyčejný příběh slavných dvojčat

Jedenácté mistrovství ČSSR v Pardubicích 26. a 27. března 1965 přineslo Haně titul nejvyšší. Stala se po Dagmar Šťastné, Aleně Toušové a sestře Jiřině čtvrtou československou mistryní.

Jizva na duši

I když si dvojčata vedla stále skvěle, na jaře roku 1965 šokovalo sportovní obec prohlášení Machatek, že chtějí skončit s reprezentací a blížící se mistrovství světa neabsolvují. Dílem šlo o pracovní zaneprázdnění v divadle, avšak nejen o to.

„Měla jsem dost toho věčného klišé, že jedna z nás je první a druhá obvykle čtvrtá. Přišlo mi to vzhledem k našim výkonům nespravedlivé,“ svěřila se Jiřina.

O něco později překvapila Hana všechny zprávou, že se vrací k vrcholovému sportu. Což odpovídalo její povaze – ze vteřiny na vteřinu intuitivně změnit rozhodnutí. Tehdy došlo pravděpodobně k jednomu z nejdramatičtějších okamžiků během sportovní kariéry i ve vztahu nadaných dvojčat.

Před mistrovstvím světa, které se konalo v Praze, stoupala intenzita tréninku. Jediná Brňanka v našem družstvu bydlela v malém hotýlku kousek od Prašné brány. Tréninky absolvovala v pražském Sokolu, kde se chodily sprchovat do ledového sklepa, pak letěly nahoru do tělocvičny. „Cvičilo se bosky. Vyfasovaly jsme teplákovku, spodní prádlo a závodní dresy starorůžové barvy se lvíčkem na prsou. Vše komplet jsme pak musely vrátit do fundusu.“

Mistrovství světa v Praze probíhalo od 3. prosince, závod sledovalo 6000 diváků. Hana získala bronzovou medaili ve víceboji a ve finále přidala stříbro! Po mistrovství byla jmenována zasloužilou mistryní sportu.

Všichni očekávali vystoupení exotických Kubánek, které do Prahy přijely pod vedením trenérky Jarmily Slezákové, kdysi první učitelky sester Machatových ze Židenic. Ta byla na Kubu vyslána jako zakladatelka umělecké gymnastiky.

Loučení s vrcholovou gymnastikou

Pro dnešní špičkové sportovce je asi nepředstavitelné, že se obě dívky (Jiřinu povolali zpět do reprezentace) dokázaly na další vrcholové mezinárodní klání víc než rok připravovat samy. A podle sovětských závodnic si samy šily i ťapky, protože se nedaly koupit.

„To jsme tenkrát měly takový vykrojený vzoreček, kdy jsme si daly čtyřikrát na sebe staré prostěradlo, prošily do kříže, spojily pevným stehem, našily gumu a to bylo všechno,“ líčila Jiřina.

V roce 1967 vše směřovalo ke Kodani, kde měly cvičit i před dánskou princeznou. Role dvojčat byla o to těžší, že gymnastický svět s nimi počítal jako s favoritkami. Přitom tušily, že půjde o jejich poslední velké mistrovství.

Pro československé barvy nedopadlo vůbec špatně – tři závodnice se dostaly mezi deset nejlepších na světě, což se v dnešní době rovná nereálnému snu… Hana získala 4., 5. a 8. místo, Jiřina se umístila osmá ve volné sestavě se švihadlem.

Po třetím mistrovství světa v Kodani ukončily sestry Machatovy závodnickou činnost, Jiřina posléze získala titul zasloužilá mistryně sportu. Začaly pracovat jako trenérky a později rozhodčí 2. třídy, obě se vydaly i na pedagogickou dráhu. Souběžně se věnovaly baletu, přičemž o jejich závodění se v divadle moc nevědělo.

Celoživotní láska i zaměstnání

Tím pro ně byl balet. První společné vystoupení sester proběhlo při premiéře Labutího jezera 28. listopadu 1963. Samostatná sóla měly poprvé v Mozartových Maličkostech, kde se střídaly v roli Amorků.

Za největší společné vystoupení považují premiéru Prokofjevovy Popelky v březnu 1967, během níž po celou dobu neopustily jeviště. Představení vyžadovalo i velmi rychlé střídání kostýmů, dokonce se musely převlékat za paravánem přímo na jevišti.

Díky baletu viděly kus světa, při zahraničních cestách si užívaly i obyčejné ženské radosti – nakupovaly si atraktivní módní kousky, v té době u nás nedostupné.

„Lákaly nás hadříky, nikdy jsme si nekoupily třeba zlatý prstýnek, i když například v Barceloně vyšlo zlato levněji než oblečení,“ vypráví mi paní Hana.

Vyrůstaly a hrály si spolu, nedaly bez sebe ránu ani ve sportu.

Vyrůstaly a hrály si spolu, nedaly bez sebe ránu ani ve sportu.

FOTO: Repro foto Sestry Machatovy neobyčejný příběh slavných dvojčat

Často pobývaly v jedné zemi delší dobu, zajímalo mě, kde zažily nejvnímavější publikum?

„V Norsku nás překvapil ohlas na choreograficky perfektní Slovanské tance, při kterých jsme tančily sóla, a u diváků vzbudilo pozornost vystoupení dvojčat vzhledově i pohybem identických,“ reaguje Hana a přidá zážitek ze Švýcarska, kdy po představení u Ženevského jezera dostala krásnou kytici.

„Tam jsem cítila, jak Švýcaři prožívají lehkost žití.“

Jiřina pro změnu vzpomíná na Španělsko a Labutí jezero, kde tančily labutě a prince Vlastimil Harapes, který tam byl velmi známý a žádaný.

Společná svatba

Účinkovaly i v rámci estrádních programů. Jeden z nich se stal osudným pro Jiřinu, protože se při něm seznámila s budoucím manželem Zdeňkem Langem. Hana chodila s Lubošem Bogušovským, hudebníkem a houslistou v divadelním orchestru.

Časem zatoužila Jiřina po rodinném životě, chtěla se vdát, tak se dohodly, že vystrojí společnou svatbu. Konala se na brněnské radnici 2. října 1965 a neunikla zájmu veřejnosti i médií.

Manželství Bogušovských však trvalo pouhé dva roky. Zatímco Jiřina se Zdeňkem zůstala celý život. Pět let po svatbě se jim narodila dcera, která dostala jméno po dánské kamarádce Hanne, a za sedm let přišel na svět syn Radek.

U obou dětí se projevovaly sportovní geny. Dcera to dotáhla až na univerzitní mistryni ve společných skladbách, je trenérkou moderní gymnastiky. Radek hrával fotbal, nyní pracuje na brněnském letišti.

Ony byly ojedinělé v pohybové všestrannosti, míchaly do baletu gymnastiku. Vlastimil Harapes

Druhým manželem Hany se stal Vlastimil Bubník, slavný fotbalista a především hokejista, s nímž prožila 38 roků do 6. ledna 2015, kdy v 83 letech zemřel. Spolu měli dceru Hanu, která se narodila o 14 dní dřív než její bratranec Radek, takže spolu vyrůstali.

Hana Bubníková mladší také získala do vínku sportovní nadání, dařilo se jí vše, do čeho se pustila. Plavala, vyhrávala v atletice i s volejbalovým družstvem, v házené byla kapitánkou týmu. Od loňska žije v Praze, učí na vysoké škole a podílí se na kondiční přípravě hokejové reprezentace.

První z trojice baletních dvojčat

I když loni v červenci společně oslavily osmdesátku, věk by jim nikdo nehádal. Stále jsou nesmírně činorodé, na první pohled zaujmou přímým držením těla, pohybují se velmi svěže. Jiřina Langová je náruživou čtenářkou, zatímco její sestra Hana Bubníková se ráda toulá přírodou s labradorkou Jessikou.

Vlastimil Harapes, náš nejznámější baletní mistr, mi o nich řekl, že jsou první z trojice našich slavných baletních dvojčat. Sestry Machatovy následovali Luboš a Miroslav Hajnovi a Jiří s Ottou Bubeníčkovými.

„Ony byly ojedinělé v pohybové všestrannosti, míchaly do baletu gymnastiku, ale hlavně mě fascinuje, že jde o dva životy, čtyři kariéry a jeden příběh. Velmi jsem oceňoval jejich kázeň ze sportu. Přizpůsobily se a nikdy nevyčuhovaly, kde neměly. Dovedly splynout a sloužit tomu, co dělaly, rozhodně se jako známé sportovkyně neprosazovaly. Dřív, než jsem se s nimi poznal osobně, vždycky mi někdo říkal: V Brně jsou výborný Machatky.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: