Jak se chystáte tu sedmdesátku oslavit?

Jako hraběnka. Opravdu. V Divadle Palace budu večer v den mých narozenin hrát titulní postavu stejnojmenné hry, která je jevištní adaptací filmového scénáře Jiřího Hubače Zámek v Čechách.

Před lety jsem se obrátila na syna pana Hubače Tomáše s nápadem převést scénář na jeviště. Tenkrát se to nepodařilo. Ale předloni na podzim mě oslovili z Divadla Palace, aniž by věděli o mém několik let starém nápadu. Měla jsem v rukou divadelní adaptaci, kterou napsal syn autora původního scénáře Ivan. Režie se ujal Petr Hruška a obsadil skvělé kolegy.

Životní jubileum oslaví na jevišti v titulní roli hry Hraběnka s Davidem Novotným.

Životní jubileum oslaví na jevišti v titulní roli hry Hraběnka s Davidem Novotným.

FOTO: Lucie Vítková

V tom, že budu příběh hrát na své narozeniny, je velká symbolika: hraběnka přijíždí na svůj zámek, ze kterého ji komunisté v roce 1948 vyhnali právě v den jejích šedesátých narozenin. Slíbila tehdy, že se za deset let vrátí a oslaví tam svoje sedmdesátiny. Tak je oslavíme spolu.

Nejvíc je ovšem s vámi spjaté monodrama Můj báječný rozvod, které hrajete neuvěřitelných šestnáct let.

Na Velikonoční pondělí jsem hrála osmisté představení. Nevím, jestli se to jako monodrama už někomu povedlo. Některé tituly možná dosáhnou stovky repríz a zůstávají na repertoáru mnoho let, ale v řadě rolí se vystřídá i několik herců.

Jak jste na tu hru přišla?

Nejprve jsem přišla na to, že monodrama je jevištní tvar, který mě nesmírně baví. Hlavně blízkost publika, kterou nabízelo komorní divadlo Viola. Mít diváka doslova na dosah ruky.

Tam jsem si zahrála takové představení poprvé. Hru mi tehdy nabídla její překladatelka. Dlouho u nás ležela nepovšimnuta. Jedné bezesné noci jsem ji znovu přečetla a požádala svého muže, jestli by mi ji nepomohl uvést na jeviště.

Tenkrát jsem ve svém mateřském Vinohradském divadle moc nehrála, trápilo mě, že nejkrásnější léta mi nezadržitelně utíkají, a já měla chuť něco pořádného dělat.

Ta hra se jmenovala Mistrovská lekce, napsal ji zkušený dramatik Terrence McNally a pojednávala o slavné operní pěvkyni Marii Callasové. Mistrovskou lekci jsme pak v režii Jany Kališové ve Viole i na zájezdech hráli deset let. Na jevišti se mnou byli ještě tři mladí operní pěvci a jeden korepetitor. Svým způsobem to ale bylo monodrama a já si tu formu poprvé zkusila.

V monodramatu Můj báječný rozvod se divákům představila již osmsetkrát.

V monodramatu Můj báječný rozvod se divákům představila již osmsetkrát.

FOTO: Roman Černý

Pak už jsme takovou hru hledali cíleně a manželova agentura mi nabídla onen osudový Můj báječný rozvod. Bylo jasné, že nejdůležitější bude vybrat dobrého překladatele. Oslovili jsme odvážně překladatele klasické literatury Pavla Dominika, kterému se zprvu do divadelní komedie moc nechtělo.

Když si ale text přečetl, pustil se do toho. Ten překlad je opravdu geniální a jeho práce s češtinou je jedinečná. Pavel Dominik je myslím v tuto chvíli nejvyhledávanější a nejžádanější překladatel divadelních textů.

Autorka Geraldine Aronová se byla na představení už třikrát podívat a tvrdí, že naši inscenaci má ze všech, co v různých provedeních viděla, nejraději.

Rozvod jste představila na mnoha scénách, naposledy ve Studiu DVA.

Byla jsem moc šťastná, když mě ředitel divadla Michal Hrubý oslovil, abych u nich v divadle Rozvod hrála. Kontakt s diváky mi chyběl. Odchodem z Fidlovačky jsem byla divadlem zklamaná a na jevišti Studia DVA se mi radost z něj vrátila.

Video

Trailer k filmu Tátova volha; Zdroj: Cinemart

Vy jste chtěla s hraním skončit?

Mě něco takového nenapadlo až do doby, kdy jsem opouštěla Divadlo Na Fidlovačce, které jsme s Tomášem Töpferem v devadesátých letech vzkřísili k životu.

V obnovené Fidlovačce s Tomášem Töpferem v muzikálu Šumař na střeše z roku 1998.

V obnovené Fidlovačce s Tomášem Töpferem v muzikálu Šumař na střeše z roku 1998.

FOTO: Miroslav Zajíc

K čemu tehdy došlo?

Už se k tomu nechci vracet. Vždycky si myslím, že už je to za mnou, ale jakmile o tom začnu mluvit, cítím, že pořád ještě není. Začalo to tím, že nám pražský magistrát na podzim 2014 zamítl čtyřletý grant. Bylo to od nich nefér a bylo to politické gesto.

Rozhodla jsem se Fidlovačku za každou cenu udržet, aby naše dvacetiletá práce nepřišla vniveč. Nechtěla jsem nechat napospas osudu kolegy, kteří nám důvěřovali. Vydržela jsem to ještě tři roky, ale bylo mi jasné, že dál už to nepůjde.

V té době mě oslovili dva finančníci, že chtějí do našeho divadla vstoupit a pomoci mu, ale chtěli si spíš naši zavedenou značku prostě koupit. Přistoupila jsem na to, nebylo vyhnutí. Jinak se divadlo zachránit nedalo.

Pak následovalo období, které už jsem nemohla a nechtěla snášet. Ke konci sezony v červnu 2017 jsem z divadla odešla.

Nepocítila jste prázdno?

Ne. Nastal velký výdech. Posledních pět let, co jsem divadlo vedla, jsem vlekla na zádech těžký balvan. Starost o provoz divadla, zodpovědnost za lidi v něm – aby měli co hrát, aby se tam cítili dobře, aby bylo plné hlediště.

Ten balvan ze mě spadl a já měla pocit, že létám. V noci jsem se už neprobouzela zpocená hrůzou, jaké maléry mě zase druhý den v divadle čekají. Byla jsem volná jako pták. Nebyla jsem z toho, jak se to stalo, šťastná, ale oddechla jsem si.

V Ženách v pokušení dávala lekce z ženské svůdnosti dceři (Lenka Vlasáková) i vnučce (Veronika Kubařová).

V Ženách v pokušení dávala lekce z ženské svůdnosti dceři (Lenka Vlasáková) i vnučce (Veronika Kubařová).

FOTO: Falcon

Jak jste chtěla naplnit svůj život?

Chtěla jsem nahradit svojí rodině léta, kdy jsem se věnovala jenom divadlu a téměř jsem nebyla doma. Narodila se nám za tu dobu čtyři vnoučata a já jsem na ně do té doby moc času neměla, chtěla jsem jim to vynahradit.

Bylo přede mnou léto, kdy jsem neměla žádné pracovní povinnosti, a mohla jsem se jim věnovat. A vyčistit si mozek. Bylo to, věřte mi, krásné léto! V jeho průběhu mně zavolal režisér Radek Bajgar a nabídl mi hlavní ženskou roli ve filmu Teorie tygra.

Zároveň mě oslovili ze Studia DVA s možností hrát u nich Můj báječný rozvod. Byla jsem zpátky jak před kamerou, tak na jevišti.

Na jak dlouho dopředu máte herecký život naplánovaný?

Ani se neptejte! Když mi někdo nabízí práci na sezonu 2020/21, děsím se. Sil už mi ubývá. Chtěla bych dělat jen věci, na které stačím. Představení Hraběnky je pro mne ideální. Hraji ženu stejného věku, opírám se o hůlčičku, chodím zvolna, mluvím rozvážně. Neskáču dvě a půl hodiny sama po jevišti jako v Mém báječném rozvodu.

Ráda bych ve svých plánech přidala ještě jeden titul. Nechci ale hrát jako kdysi na Fidlovačce osmadvacetkrát za měsíc. Aby mi zbyl taky nějaký večer na rodinu a přátele. Teď je ale díkybohu jenom na mně, čemu věnuji svůj čas a s kým ho strávím.

Po Ženách v pokušení, kde jste před devíti lety ztělesnila mužská srdce lámající šedesátnici, podléháte milostnému pokušení i v dalším filmu.

Ano, představte si to! Se slovenskou režisérkou Martou Ferencovou jsem natočila film Příliš osobní známost, kde jsou tři výrazné ženské role, dvě mladé a já jako babička.

Naše partnery paní režisérka dlouho hledala, nakonec je našla překvapivě v Bělehradě – dva Srby a jednoho Chorvata.

Ve filmu Příliš osobní známost se srbským hercem Predragem „Miki“ Manojlovićem.

Ve filmu Příliš osobní známost se srbským hercem Predragem „Miki“ Manojlovićem

FOTO: Richard Špůr

Mně našla úžasného partnera Predraga „Miki“ Manojloviće, v jeho vlasti velmi známého herce, z natáčení odjížděl zkoušet Krále Leara. Hraju starou, trochu upjatou ženu, která po tragickém životním zážitku už vůbec neuvažuje o nějakém vlastním osobním životě, a najednou potká muže, který tuhle představu obrátí vzhůru nohama. Potká lásku.

Byla jsem vděčná, že jsem měla za partnera právě jeho. Navázat intimní kontakt, byť jen pracovní, v našem věku, není jednoduché a nejde to s každým kolegou. Byl to ale naštěstí dobrý herec a krásný charismatický chlap.

Takže v sedmdesáti prožíváte lásku jako hrom.

Režisérka se mnou konzultovala ve scénáři napsanou milostnou scénu. Nebyla jsem úplně nadšená, ale ona mě přesvědčila. Snad se nám to s Mikim a s trochou humoru podařilo.

Stalo se vám, že jste musela točit intimní scénu s někým, kdo vám nebyl zrovna sympatický?

Ne. I když jsem ve věku, kdy už mi takové scény moc nenabízejí. (smích) Od počátku kariéry jsem měla ale na partnery štěstí. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by mi byl vysloveně protivný.

S Františkem Němcem v legendární Nemocnici na kraji města (1977).

S Františkem Němcem v legendární Nemocnici na kraji města (1977)

FOTO: archiv ČT

Co postelová scéna s Petrem Nárožným v komedii Láska je láska?

No to byla veliká legrace. Nikdy předtím jsme spolu nehráli, moc jsme se neznali. Takové to: „Dobrý den, máme teď spolu mít milostnou scénu, nebude Vám milostivá vadit, když si dám tu ruku takhle?“

Nakonec jsme se moc nasmáli a myslím, že jsme se i spřátelili. Zjistili jsme, že máme stejný smysl pro určitý druh humoru. Byla jsem ráda, že jsme se teď zase potkali při natáčení filmu Poslední aristokratka.

V jedné společné scéně jsem Petra strašně rozesmála a pobavila, jen nemohu prozradit čím, možná to ve střižně padne pod stůl. Abych to uzavřela, všechny své milostné partnery zase ráda vidím. (smích)

V Poslední aristokratce zase ve vašich žilách koluje modrá krev?

Ne, ne. Tam hraji venkovskou ženu. Předlohou k filmu byl román Poslední aristokratka Evžena Bočka, který je kastelánem na zámku v Miloticích na jižní Moravě. Velkou část filmu jsme točili právě tam. Byla to moje třetí spolupráce s režisérem Jiřím Vejdělkem a dostala jsem od něj tu roli jako dárek.

Dosud jsem v jeho filmech hrála spíš mondénní ženy, tentokrát jsem kuchařka a hospodyně paní Tichá. Mým královstvím byla zámecká kuchyně, kde jsem vařila, pekla vánoční cukroví, smažila koblihy a popíjela ořechovku. To bylo předepsáno ve scénáři!

Točili jsme v zimě a jedině v mé filmové kuchyni bylo teplo – díky původním kachlovým kamnům a ořechovce. Všichni tam chodili moc rádi!

Co říkáte tomu, že Česká televize teď po x-té opakuje Nemocnici na kraji města?

Neříkejte! Ale vlastně jsem ráda. Víte proč? Nedávno jsem mluvila s dcerou o tom, že její syn, který už půjde do školy, se mě často ptá, co vlastně dělám. Odpovídám, že jsem herečka. To se těžko vysvětluje.

Pozná třeba můj hlas, když nějakou roli dabuji. Jeho malá sestřička se ptá, kde je babička, protože je jim divné, že na obrazovce mým hlasem mluví jiná tvář. Nechtěly jsme je nechat dívat na vztahové filmy, kterým nemohou rozumět. Navíc když v nich mám třeba jako postava jinou dceru, než je jejich maminka. Kousek Nemocnice na kraji města jim snad ukázat můžeme. Ale tam už mě možná zase nepoznají!

S manželem Janem na zahájení karlovarského filmového festivalu.

S manželem Janem na zahájení karlovarského filmového festivalu

FOTO: Petr Horník, Právo

Jaký vztah máte k tomu seriálu?

Po třináct večerů jsme vlastně vstupovali lidem do obýváku, druhý den dopoledne znovu, protože tenkrát se vysílalo i pro druhou směnu. Seriál měl tehdy velký záběr a ohlas.

Před časem jsem se podivila, když mě z nakladatelství Euromedia Group požádali, abych pokřtila publikaci Dějiny českých zemí, kterou vydali. Ptala jsem se proč právě já. Ukázali mi kapitolu věnovanou 70. letům, kde doslova stálo:

„Nejúspěšnějším seriálem přelomu 70. a 80. let byla legendární Nemocnice na kraji města. Pamětníci uvádějí, že v době vysílání se doslova vylidnily ulice.“ A u toho byla fotka, na které jsem s Milošem Kopeckým. Tak jsem se dostala i do Dějin českých zemí. (smích)

Vy jste se ale ptala, jaký mám k tomu seriálu vztah. Teď už kladný, tenkrát nás myslím všechny zaskočila ta nečekaná popularita. Od té doby mě lidi poznávali na ulici a bylo mi jasné, že bych jejich náklonnost a sympatie neměla zklamat. Takže mi vlastně nastavil laťku, kterou jsem se v mém hereckém životě, pokud to šlo, snažila nepodlézt.

Co si myslíte o pokračování Nemocnice?

S druhou sérií jsem měla velké dilema. Autor scénáře záměrně opustil prostředí nemocnice a věnoval se společenským problémům, které tehdy hýbaly každodenním životem. Pro nás chirurgy na ortopedickém oddělení už nezbylo místo. Byli jsme tam trochu navíc, jen takové připomenutí staré série.

O třetím pokračování, které napsala Lucie Konášová, jsem pochyby neměla. Hlavně vrátila děj zpátky do špitálu, každé postavě krásně po dietlovsku napsala vlastní osud.

Dokonce se na začátku, byť nakrátko, objevil i pan Chudík. Byl tehdy moc šťastný, že si autorka vzpomněla i na něj. Myslím, že také diváci byli rádi, že ho v tom prvním díle ještě měli možnost vidět.

Velkou popularitu zaznamenala i komedie Marie Poledňákové S tebou mě baví svět.

To ano, ale s Janou Šulcovou jsme během natáčení jako mámy trochu trpěly za děti, které ve filmu hrály. Točilo se opravdu ve sněhových závějích, ony byly malé a pořád promáčené. Někdy natáčení komedie není zase tak úplná sranda.

Vždycky jsme pak děti sušily a mateřsky se o ně staraly. Když se po 20 letech zorganizovalo setkání protagonistů všech tří rodin, objímali mě tehdy už jako dospěláci: „Mami, mami! To jsme my, Dáša a Míša!“

Jaká jste babička?

Když jsem odešla z divadla, slibovala jsem si, že se budu dětem hodně věnovat. Ale pořád na to nějak nedochází. Jednak z pracovních důvodů, s nimiž jsem už nepočítala, jednak se můj muž potýkal se zdravotními problémy a chtěla jsem být hodně s ním.

Při natáčení filmu Poslední aristokratka s režisérem Jiřím Vejdělkem a Hynkem Čermákem. Divákum se představí v říjnu.

Při natáčení filmu Poslední aristokratka s režisérem Jiřím Vejdělkem a Hynkem Čermákem. Divákům se představí v říjnu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Teď se už všechno vrátilo do normálních kolejí, a tak můžeme vnoučata vyzvedávat ze školky, vodit do skautu, nebo na cvičení na Kampu.

Děti už se těší, že v létě všichni pojedeme na náš letní byt na Berounce. Tam je čas vyhrazený jim. Starají se se mnou o zahradu, vařím jim jejich oblíbená jídla, chodíme na výlety.

Vás vlastně provázelo v životě i kariéře štěstí.

Hlavně v životě: nás je pořád deset u stolu. Bydlíme všichni pod jednou střechou v domě po manželových rodičích: syn si zbudoval půdní vestavbu, my bydlíme uprostřed, dcera Adélka je pod námi. Scházíme se u nás.

Jak děti rostou, říkali jsme si s manželem, že už musíme koupit větší stůl. Slavíme společně Vánoce a všechna jubilea. S manželem jsme teď oslavili 45 let společného života. Od dětí jsme k němu dostali večeři „v oblacích“ na Žižkovské věži. Už máme zadaný stůl s výhledem.

Dejte prosím recept na krásné pětačtyřicetileté manželství.

Musíte potkat toho pravého. Můj muž mě hodně ovlivnil. Já byla taková zaťatá moravská palice, on mě naučil dívat se na věci s humorným nadhledem. Odnaučil mě zarputilosti.

Mám štěstí, že jsem vedle sebe měla flexibilního chlapa, který si ví rady s každou trampotou. Nebyl pro něho problém se postarat o děti, když jsem večer hrála. Kolik jsme toho procestovali, dřív s dětmi, teď sami! Dáváme si cesty jako dárky. Už jsem na léto naplánovala směr Švýcarsko, Francie. Je tam jeden kout, který jsme ještě neprozkoumali.

Může se vám hodit na Seznamu: