Carice van Houtenová: Seriál Hra o trůny mi otevřel další dveře

Rozhovor poskytla Právu u příležitosti světové premiéry filmu Skleněný pokoj, ve kterém ztvárnila hlavní roli, ale protože se již blížilo i uvedení poslední série Hry o trůny, došla řeč i na ikonický seriál.

Někdy byly ty přelety hodně náročné, ale mně se také mezi dvěma sezonami Hry o trůny narodil syn, takže to nebylo lehké. Být tak dlouho jednou postavou vždycky přináší i komplikace, ale stálo to za to.

Nemohu říci, že bych to na své kariéře nějak zvlášť pociťovala, ale je otázka, jakou jinou práci bych měla, kdybych Hru o trůny netočila. Nevím. Ale ano, asi se to přece jen díky seriálu změnilo. V každém případě jsem za tuto příležitost velice vděčná, protože být součástí něčeho, co každý zná, otevírá herci dveře.

Jsem například velký fanda Simpsonových, upřímně řečeno je mám jako divák radši než Hru o trůny. A zjistila jsem, že tvůrci Simpsonových jsou zase velcí fandové Hry o trůny: jednoho dne mě kontaktovali a přizvali ke spolupráci, což by se určitě nikdy nestalo, kdybych nebyla součástí Hry o trůny.

To je bohužel odvrácená stránka věci. Moc bych třeba stála o komediální postavu, kdysi jsem je hrála, ale po tak velké roli ve středověké fantasy s draky a po filmech z druhé světové války už od vás nikdo legraci nečeká.

Takže jakkoliv jsem vděčná, že mě lidé díky tomuto seriálu znají, zároveň bych chtěla, aby mě znali také z jiných věcí. Tohle je jenom jeden aspekt mé práce a já myslím, že jich mám víc, proto jsem šťastná i za Skleněný pokoj.

Ve Hře o trůny není moje postava nijak emocionální nebo dramatická, není to o lásce ani o strachu. Melisandra je sebevědomý kus ledu, není na ní moc co hrát. Což pro mě vlastně vůbec není typické ani charakteristické. Já mám ráda ve filmech lidské emoce, mám ráda drama.

Je to úžasné, ta spousta světla a to fantastické prostředí! Ovšem pokud zrovna není 45 stupňů, což ve vile při natáčení dost často bylo. Příšerné horko: slunce prochází sklem přímo do pokoje, tak si umíte představit, co to v něm dělá.

A také jste vlastně každý den jako v muzeu, nemůžete se ničeho dotknout, nesmíte tu jíst…

Není na tom nic divného, považuji za zázrak už to, že jsme tu mohli točit. Ale dost času jsme díky vedru a všem těm logickým omezením trávili v přívěsech, které jsme měli postavené hned u vily. A bydlela jsem se synem a chůvou v apartmánu hned naproti.

To je zajímavé, vlastně ano. Když jsem sem přijela, měla jsem pocit, že bych tu vlastně byla nejradši sama a jenom tak seděla na terase s tím úžasným výhledem, dívala se, přemýšlela. Jenže točíte film a vidíte, jak se v průběhu natáčení díky příběhu vila mění a tím se formuje i váš vztah k ní.

Začal tu krásný rodinný život, pro který byla vila postavena, ale ten byl násilně přerušen, když rodina musela odejít a vilu obsadili nacisti. Točíte tu scénu a slyšíte plakat miminko...

Pak zase nastala komunistická etapa a já jsem měla čím dál silnější pocit, že ten dům musím chránit, cítila jsem vpády cizích lidí jako skutečnou invazi. Tady se přece nemají pořádat bohapusté oslavy, nemá se tu kouřit.

Ne, neznala. Možná bych si ho měla přečíst, ale až teď. Dopředu to nemám ráda, protože si myslím, že je lepší pracovat s filmovým scénářem a podle režisérových představ, nenechat se knihou a vlastní interpretací literárních postav ovlivnit.

Má v sobě něco, co se mě přímo dotýká, ačkoliv nevím, co přesně to je. Má vlastní cestu, nenechá sebou manipulovat, a to je velice přitažlivé. Ví, co chce, a i když s ním člověk nemusí vždycky souhlasit, dává to pocit bezpečí.

Ne tolik, jak bych chtěla. On to má všechno natolik přesně v hlavě, že pro nic jiného prostor vlastně vůbec není. Ale často jsme se hodně nasmáli.

Máte pravdu, neznaly jsme se, ale bylo to nesmírně milé seznámení. Snad od první chvíle, kdy jsme se setkaly, jsme se měly rády, byly jsme si velice blízké. Získala jsem tu kamarádku. Což pro mě bylo dost důležité.

Rodiče mě hlavně pořád vodili do muzeí, byla jsem z toho často už dost unavená. Otec tvrdil, že když se půjdu podívat do všech muzeí v Nizozemsku, smím pak jít i do Disneylandu. Říkali jsme mu papež umění. Přesto mě do všech nedostal.

Ale architektura je těžká, té moc nerozumím, vnímám jen, jak na mě působí. Já miluji design, design nábytku, látky, barvy, ale do umění architektury jsem nikdy moc nepronikla. To pro mě bylo při natáčení Skleněného pokoje docela nové a jsem za to šťastná.

Televizní show, na které pracuji s kamarádem, s nímž máme agenturu. Bude to seriál. A pro příští sezonu natáčím pro anglickou televizní stanici seriál Temple. Ale hlavně doufám, že budu mít dost času hrát si se svým synem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: