Co vás čeká v divadelní sezóně?

Momentálně zkoušíme krásnou hru Konec masopustu v režii Martina Františáka. Má tyhle hry z vesnického prostředí rád. I mně jsou blízké.

A já vás měla za Pražanku z Břevnova!

Pocházím z Moravy, kde cítím kořeny, i když jsem tam žila jen do šesti let. V moudrých knihách píšou, že prvních šest let je důležitých, a já to tak vnímám. Nedávno jsem se zase vrátila domů na návštěvu, a už když sjíždím z kopce do Mohelnice z Moravské Třebové, rozlije se ve mně klid a pohoda.

Neláká vás odejít z Prahy?

Přemýšlela jsem o tom. Jít třeba do Brna, Jihlavy, Zlína. Na Praze nevisím. Ale já jsem doma tam, kde mám rodinu. A taky bych nemohla chodit do rozhlasu na svůj milovaný dabing.

Selku Kolušinu hrála v Její pastorkyni, kde jako Kostelnička vystoupila Dagmar Havlová Veškrnová.

Selku Kolušinu hrála v Její pastorkyni, kde jako Kostelnička vystoupila Dagmar Havlová Veškrnová.

FOTO: Viktor Kronbauer

Nedávno jste se objevila na jevišti po boku Dagmar Peckové. O co šlo?

Oslovil mě Tomáš Vondrovic, specialista na historii a antiku. Dagmar Pecková, která má hudební festival Zlatá Pecka, si letos přichystala antické téma a on jí k tomu napsal kabaret Smaragdová destička. Zajásala jsem, setkání s paní Peckovou je vzácnost a jsem ráda, že jsem ji poznala. Je to krásná a veselá hříčka, kde jsou písně operní i jiné žánry, každý si přijde na své. Není to jen plytká zábava, ale mozaika, která má hloubku.

Baví vás antika?

Už rok hrajeme na Vinohradech Ifigenii v Aulidě. Na první přečtení je text těžce uchopitelný, až jsem si říkala, co s tím budeme dělat? Ale když jsme začali zkoušet, otevřelo se něco nadčasového. Hra má spodní proudy. A o ty v antice není nouze.

A co vám říká opera?

Když jsem byla na základce, chodila jsem k bývalé operní pěvkyni na zpěv. Mám k němu blízko a mám ho moc ráda a operu taky.

Zpívalo se za vašeho dětství na Moravě?

Pamatuju si, že jako dítě jsem spávala u babičky v jedné části domu a moje teta, která ráda zpívala, v té druhé. Budila jsem se brzy ráno a už kolem sedmé jsem se proplížila barákem, vlezla si do postele k tetě a pak jsme si třeba hodinu zpívaly. Přezpívaly jsme lidové písničky, co jsme znaly. Dnes nechápu, že jsem šla hned ráno zpívat, zpívá se většinou na spaní, ale bylo to tak.

S Dagmar Peckovou vystupuje na festivalu Zlatá Pecka v antickém kabaretu Smaragdová destička.

S Dagmar Peckovou vystupuje na festivalu Zlatá Pecka v antickém kabaretu Smaragdová destička.

FOTO: archív - Divadlo Karla Pippicha Chrudim

To byla maminka vaší sestřenice Evy, také herečky?

Ne, tahle byla z maminčiny strany a Evička je z tatínkovy. Sestřenice zpívá krásně, má nádherný hlas, zpívala i ve sboru a má svoji kapelu. Náš společný prastrýc je Josef Elsner, který hrál divadlo v Pardubicích, byl tam doyen a velká hvězda.

Nedávno jste se z Břevnova přestěhovala do Modřan kvůli škole, kam váš syn Matěj vloni v září nastoupil. Nelitujete?

Rozhodně ne, ta škola je Montessori a mně se líbil její přístup k dětem. Cítila jsem, že bude mému synovi vyhovovat. On taky bude inklinovat ke svobodnému povolání, je hodně hravý. Myslím, že jsem se trefila, je tam šťastný, první třídu máme za sebou.

Jaké jsou vaše vzpomínky na školu?

Hezké. Měli jsme báječnou paní učitelku Dagmar Víchovou, která mě nasměrovala k herectví. Vedla dramatický kroužek, kde jsme hráli pohádky s loutkami i bez nich, zpívali jsme. Díky ní jsem brala školu jako hru.

Kdy jste se rozhodla pro herectví?

Bavilo mě odmalinka, ale když se podávaly přihlášky, já ji dala na sportovní školu. Když to zjistila paní učitelka, řekla, že jsem se zbláznila, a skoro příkazem mi doporučila přihlášku na konzervatoř. Na přijímačkách na sportovku jsem ještě byla, ale už bylo jasné, že mířím jinam. Sport mě drží celý život, ráda se hýbu, běhám, plavu.

Tři osamělé sestry v rozpadajícím se domě zděděném po rodičích, to je inscenace Nikdy, kde se sešla s Antonií Talackovou a Zuzanou Vejvodovou.

Tři osamělé sestry v rozpadajícím se domě zděděném po rodičích, to je inscenace Nikdy, kde se sešla s Antonií Talackovou a Zuzanou Vejvodovou.

FOTO: Viktor Kronbauer

Na vinohradské scéně jste již skoro dvacet let, nechybí vám změna?

Jsem tam devatenáct sezón, jsem věrný typ. A trochu při zdi. Jakmile objevím to, co mi vyhovuje, držím se toho. Ráda cestuju, tam objevuju nové věci. Ale zaměstnání mám ráda stabilní.

Jedna z vašich velkých rolí byla Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, které se hrálo pět let. Derniéra proběhla nedávno, ukápla slzička?

Ukápla, bylo to dojemné. Při derniérách se stává, že se lidé zvednou a plácají, ale tady jsme cítili, že to není z povinnosti nebo kvůli společenské konvenci. Bylo to od srdce, zasáhlo mě to. Ale neloučila jsem se s hrou nijak těžce, hráli jsme ji pět let. To mi stačilo.

Umíte si dupnout jako Kateřina?

Jsem hodně trpělivá a trvá dlouho, než pohár přeteče. A když přeteče, dupnout si umím. Ideální představitelka pro tuhle roli asi nejsem, ale jsem šťastná, že jsem se s ní potkala. Trochu jsem s ní těch pět let bojovala, a až při derniéře jsem to hodila za hlavu. Jinak jsem chodívala na jeviště s vnitřním bojem a výsledek nebyl zadarmo.

S čím se ještě perete?

Víte, s čím se peru? Nejsem náročná, ale při představení potřebuju mít dobrou hudbu. Mám pocit, že hudba dává představení emocionální rámec, a když je syntetická a nekonvenuje mi, stojí mě velké úsilí se vyladit a nevnímat ji.

Stalo se mi při jedné inscenaci, že mě vyloženě rušila, až jsem z toho byla běsná a potácela se v portálech s hlavou v dlaních. Prudila jsem tak, že bych to do sebe neřekla.

Jako Andělu, kuchařku na pátračce, jsme ji vídali v oblíbeném seriálu Četnické humoresky.

Jako Andělu, kuchařku na pátračce, jsme ji vídali v oblíbeném seriálu Četnické humoresky.

FOTO: archív ČT

Jste vynikající dabérka. Pamatujete si svůj první dabing?

Ano, byla to detektivka a já namlouvala oběť, která prchá lesem před svým vrahem. Čtvrt hodiny jsem dabovala běh, supění a hekání. Když jsme skončili, pan režisér mi poděkoval a já lezla ze studia bez dechu, jako bych skutečně běžela.

Jste hodně obsazovaná, co vás na dabingu baví?

V jeho průběhu zapomenu na vše a veškerá energie jde jen na postavu, kterou dabuju. Jsem chvíli na jiné planetě a to mě baví. Zažiju nějaký příběh a je to jiný pocit, než když se dívám na film. Intenzivnější. Ráda se koncentruju pouze na to, co prožívá moje postava.

Pan Filipovský jednou při dabingu vysekl přemet, rozumíte tomu?

To je super, ale to u mě nehrozí. I když někdy musí být komický pohled, když dabuju hádku. Třeba mi taky vyletí ruce nebo si nějakým gestem pomůžu.

Váš syn má za sebou první třídu, jste trpělivá máma?

Myslím, že jo. I když to zní neskromně, že jo? Taky mi někdy rupnou nervy, jako každé jiné mamince. Ale já mám hodného syna. Nevzteká se, nikdy si nelehl v krámě na zem a netřepal nožičkama. To bych asi nevěděla, co dělat.

Některé situace mě minuly, bůhví, jak bych při nich reagovala. Někdy si říkám, jestli nejsem moc benevolentní. Dávám mu důvěru, protože dítě jde správně, pokud ho násilím někam nestrkáme. Musí ale vědět, kde jsou společenské mantinely, a to by mu rodiče měli zprostředkovat. Nicméně má právo si vyzkoušet, že je mu něco líto, a pobrečet si nebo být vzteklý, když něco kamarád umí líp. Emoce by se měly nechat projít, aby z nich dítě nemělo strach a nezavíralo je uvnitř.

Pět let excelovala ve hře Zkrocení zlé ženy coby hubatá a panovačná Kateřina. Sekundovaly jí Lucie Polišenská a Hana Vagnerová.

Pět let excelovala ve hře Zkrocení zlé ženy coby hubatá a panovačná Kateřina. Sekundovaly jí Lucie Polišenská a Hana Vagnerová.

FOTO: Viktor Kronbauer

Vychovávala vás maminka stejně?

Mamce jsem moc vděčná, že mi taky dala důvěru, i v pubertě. Na mejdanu naší třídy, když se všichni rozjížděli, jsem ve dvanáct řekla, že už jdu domů, aby máma neměla strach. Přitom mi neřekla, v kolik mám přijít. Řekla jen: Užij si to.

Období vzdoru vás minulo?

Ano. Jen jednou jsem viděla maminku rozezlenou, a to když jsem jako holka přišla domů a v dlouhých vlasech jsem měla zacuchané bodláky. Hráli jsme válku s klukama a oni je na nás házeli. Tak to se máma zlobila.

U čeho si odpočinete?

U kreslení. Doma si rozložím olejové barvy, koukám na bílé plátno a barvy se mi samy začnou hlásit, volají mě. Naskočí mi obrázek, který chci namalovat. Bývá to výpověď o mém stavu a to mě baví.

S Janou Kotrbatou a Andreou Černou se sešla v představení Divadla na Vinohradech Ifigenie v Aulidě.

S Janou Kotrbatou a Andreou Černou se sešla v představení Divadla na Vinohradech Ifigenie v Aulidě.

FOTO: Viktor Kronbauer

Spoléháte na svou intuici?

Ano, i když je někdy těžké ji rozpoznat. Chci si dát čas naslouchat svému nitru, i když je mnoho práce a podnětů. Mozek je první, kdo nabídne řešení. Rozum rád řeší různé situace, ale vnitřní hlas doběhne později a někdy se liší v tom, co tvrdí.

Máte nějaká přání? Mít svůj domeček, cestovat, potkat nového muže?

Muže ano, ještě by mohl přijít a věřím, že se tak stane. O domečku sníme s Matějem, ráda si jej vybírám na realitních serverech. Až se mi to splní, přijdu o své sny, což je někdy i smutné.