Ivana Chýlková: Mám vrozenou tendenci vidět věci z lepší stránky

Chalupu jsme si pořídili, ale kdyby to bylo jenom na mně, můžu bez chaty nebo chalupy žít. Nikdy jsem po něčem takovém netoužila, nicméně jsem ráda, že ji máme. Skvěle funguje jako místo, kde se schází rodina, která je velice rozvětvená a rozesetá po celém světě. Je to zároveň velmi hlučná rodina, a jelikož je chalupa relativně osamocená, nikoho nerušíme a šťastně si hlučíme sami mezi sebou.

Jezdím tam skutečně kvůli lidem, kteří se tam sejdou. Nenapadlo by mě tam trávit čas, když by tam nikdo nebyl. A protože tam pořád někdo je – naopak se počet lidí rozrůstá –, není důvod naši chatu prodávat.

Ne, my neměli ani auto. Bydleli jsme ve Frýdku-Místku v paneláku a jezdila jsem nanejvýš na tábory. Nejblíž jsem k tomu měla u babičky a dědečka ve Zlíně, kteří bydleli v cihlovém dvojdomku, který postavil Baťa. Byla u toho pidizahrádka, ale my děti tam byly velešťastné.

Když jsme na chalupě zakládali zahradu, měla jsem období, kdy jsem bez jakýchkoli zahrádkářských zkušeností a znalostí sázela všechno možné. Ale jelikož jsem temperamentní, tím pádem netrpělivá, došla jsem k poznání, že se zahradou nebudu nikdy v symbióze, protože mé tempo je akce-reakce.

Měla jsem dojem, že jak něco zasadím, tak hned tam musí něco vyrůst. Což se nestalo. Jediný, kdo mi v tomhle ohledu vyhověl, byl plevel. O ten jsem zase nestála já. Jeden den jsem ho vytrhala a druhý den jsem ho tam našla zase. Tím moje zahradničení skončilo a nechali jsme to raději odborníkům.

Potěšilo mě, že tvůrci filmu při obsazování nejeli podle zajetých klišé. Před kamerou jsme se potkali už v roce 1994, když Zuzana Zemanová točila televizní film Trio o třech single třicátnících, kteří se schází a hrají vážnou hudbu. David hrál na violu, já na violoncello, na housle Jan Kraus. Oba se o mě ve filmu tajně ucházeli. Honzovi to, aspoň mimo film, vyšlo.

Pořád hrajeme v Divadle Kalich jeho hru Nahniličko aneb Poněkud dojatý, už přes dvacet let. Ve Studiu DVA bychom spolu s dalšími měli zkoušet hru bratří Cabanů Bond/Medea.

Prý se dostal do stadia, že když vyjdu na jeviště, chce se mu brečet. Zřejmě hrůzou, co bude.

I já si to sama sobě tak vysvětluju. A on má také z pekla štěstí, že žije s ředitelkou svého fan klubu. Obdiv považuju za jeden z nejdůležitějších aspektů v partnerském soužití. Čili my si vystačíme. Jsme obdivuhodný pár.

Jsou, ale ne v Čechách. Nebo aspoň ne tolik jako jinde ve světě. I když v Chatě na prodej jsou rovnou tři velké ženské role napříč generacemi. Já osobně si nemůžu na nic v tomhle ohledu stěžovat. Měla jsem a mám štěstí.

Na druhou stranu jsem si ale vždycky byla vědoma, že nic v životě nemáme nikdo na věky, že to máme jenom půjčené: úspěch, práci, dokonce i děti.

Pokud se týče divadla, tak nikdy. Když ale vidím, teď už se ani nedívám, některé filmy a seriály, které se poslední roky točí, často se sama sebe ptám, zda bych se dnes jako holka chtěla stát herečkou.

No, nemám tak jednoznačnou odpověď jako v raném mládí. Vyrůstala jsem v docela jiné době. Když se mi jako malé něco v televizi nebo ve filmu líbilo, říkala jsem si: Ježíš, to je krásný, to by mě taky bavilo…

Byla jsem s herci a s jejich příběhy, ve kterých hráli, šťastná. A vlastně jsem si přála, aby byl někdo tak šťastný taky se mnou, když budu hrát. Pochybuji, jestli by mě to vůbec napadlo u postav, které nám jsou předkládány dneska. Já zbožňovala Ivu Janžurovou, ať hrála v čemkoli. Musela jsem chodit spát v osm, ale naši věděli, že když bude Iva Janžurová, smím zůstat vzhůru a dívat se.

Jedinkrát v komediálním seriálu Haliny Pawlowské O mé rodině a jiných mrtvolách.

Víte, že ne? Nejspíš na to nebyl čas. Ale určitě to ví, protože o tom mluvím všude.

Má v sobě něco jedinečného. Nikdo mě nerozesmál a nikdo mě tak nedojal jako ona. Měla jsem pocit blízkosti, jako by byla někdo, koho znám odjakživa a s kým si výborně rozumíme. Dodnes má v sobě pořád něco stále mladého. Je to taková holka holčičí. Má v sobě vzácný dar autentičnosti, který mě nikdy nepřestane bavit.

Někdy se to stane i v rolích, kde bych to předem nečekala. Představení je pro mě hotové, postavené na pevném lešení, ale občas po něm vylezete jinými hmaty a stane se něco, co se nedá příště zopakovat, nemůžu si další večer říct: Tak a teď to udělám jako minule. Ten pocit něčeho výjimečného a závratného vzniká v určitý čas spojením mnoha shod na jevišti i v hledišti.

To se úplně nedá vyjádřit slovy. Dám ale příklad jiného štěstí. Hraju léta v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho. Bolek Polívka mě v jednu chvíli jako mrtvou schová do skříně, kde trávím půlku druhého dějství, než ke mně přidá Ondru Vetchého a pak ještě Lálu Dulavu. Do té doby odtamtud pozoruju klíčovou dírkou diváky v hledišti. Jak se nekonečně smějí a jsou šťastní. To mě naprosto dojímá… Nemůžu se toho pohledu vůbec nabažit.

Tuhle Smočkovu hru jsem poprvé viděla někdy v roce 1980 a říkala jsem si, že jestli bych něco konkrétně chtěla v divadle hrát, tak že by to byla ošklivá Svatuš. Fenomenálně ji hrála Nina Divíšková a mně bylo jasné, že čím bude starší, tím bude v roli neprovdatelné Svatavy lepší. Nakonec jsem se po letech se Svatuš přece jenom potkala.

Myslím, že spousta herců, nejenom hereček, není připravena vstupovat do nekomfortních vod. Ale to zase baví mě. To je vlastně to, proč hraju: potkávat se prostřednictvím rolí s někým jiným, než jsem já. Být stále pěkným je zadáním pro modely a modelky. Hraní je úplně jiná disciplína.

Hraju-li postavu, kde mi všichni říkají, jak jsem krásná, tak touhu líbit se co nejvíc samozřejmě mám. Hraju-li unavenou uklízečku, tak mám touhu vypadat jako co nejvíc sedřená a unavená uklízečka. Ne se líbit.

Tam se naštěstí líbím i jako sedřená uklízečka.

Ne. Studuje v Londýně byznys a IT. To jsou obory, které jdou úplně mimo mě. Ale on má na to opravdu nadání. Odmala. Když jsme byli v cizině, tak na trhu smlouval zásadně on, už jako malý. A bravurně. Já to z duše nesnáším. Chci, ať mi řeknou cenu, a já si to buď koupím, nebo ne. Odmala mi vysvětloval: „Mami, to je premiéra a derniéra zároveň. Nikdy se to nebude opakovat, to je na tom vzrušující.“

To bych byla blázen. Považuju za jeho dar, že na rozdíl od většiny svých vrstevníků má představu, co chce dělat. Že má tah na branku a ví, kam chce směřovat.

Popularitu, kterou mu Gympl přinesl, si užil a považoval to za něco, co už nechce opakovat. Obtěžovala ho. Vzpomínám, jak před naším domem stály holky, a když vyšel, začaly křičet jako smyslů zbavené. To jsem viděla jenom v nějakých béčkových amerických filmech.

Nebo jsme s ním šli po obchodním centru, za námi hrozen děvčat, která se po nějakém čase osmělila, a že by se s ním chtěla vyfotit. My s Honzou stáli někde stranou, drželi mu tašku a bundu a dvacet minut jsme čekali, až se dofotí. Myslím, že se popularity nažral tak, jak málokterý herec v místních končinách.

Od února 2019 se vrací muzikál Janka Ledeckého Galileo, v němž se po patnácti letech znovu sejdeme, na to se těším. Po sedmi letech se na podzim vracím do Hudebního divadla Karlín, kde zkouším muzikál Ondřeje Brzobohatého Legenda jménem Holmes. Budu hrát Sherlockovu bytnou paní Hudsonovou.

Účinkování v Karlíně mám ráda, protože tam mám pod sebou velký orchestr. Jakmile zazní hudba, ocitnete se spolu s diváky v jiné dimenzi. To je na hudbě krásné, že emoci zprostředkuje během prvních dvou taktů. V činohře mluvíte deset dvacet minut, než lidé uvěří, že nejste Ivana Chýlková, ale lady Macbeth.

To dělám denně! Moje hlasivky nikdy neodpočívají. Prozpěvuji si neustále.

Cokoli zaslechnu v rádiu. Bez ohledu na to, jestli se mi to líbí, nebo ne. Což je docela nepříjemná věc, protože mi jedna melodie vydrží třeba tři dny. Obdivuju své okolí, že to bez poznámek tolerují. Já bych to asi nesnesla.

Moc ne. Herec tam má spoustu nežádoucí konkurence například v podobě počasí: když diváci usednou, je ještě světlo, takže se rozhlížejí po prostředí, kde nikdy předtím nebyli... A my hrajeme. Zafouká vítr, diváci vytáhnou mobily a dívají se, zda nebude pršet. My pořád hrajeme. Pak si začnou vyndávat svetry a bundy. Když spadnou první kapky, začnou šustit pláštěnky. My pořád hrajeme.

To nemluvím o hluku z ulice, štěkotu psů, houkání vlaků a sanitek. Lidé tam ale chodí rádi včetně těch, kteří jindy do divadla nejdou. Já jako divák dávám přednost divadelní scéně.

Vděčný, když se mi představení líbí, jsem nadšená. A opět šťastná.

Mám nakoukáno hodně zahraničních seriálů, zvlášť britských. Speciálně jejich způsob vyprávění se nevěnuje jen vývoji postav, ale má i hluboký pohled do sociálního a společenského zázemí všech společenských vrstev. Jejich společnost je tvrdě rozkastovaná. Tím se výrazně liší od té naší.

Nadstandardně! Takhle dobře jsme se nikdy neměli. Samozřejmě není nikdy tak, aby nemohlo být líp, ale může taky být hůř.

Já nevím, jestli jich je tolik, nedávno jsem četla průzkum, že jsou lidé se svým životem spokojení.

Považovala bych za hřích, kdybych si stěžovala.

Mám vrozenou tendenci vidět věci z lepší stránky.

Musejí!