Hlavní obsah

Ljuba Krbová: Když se dívám přes hledáček foťáku, mám pocit jiné reality

Právo, Markéta Mitrofanovová

Všichni se jí ptali, co si přála k šedesátinám, které oslavila 5. července, a Ljuba Krbová zarputile odpovídala: „Nechci věci, ale zážitky.“ Jeden už si koneckonců obstarala sama – prázdninovou cestu do Himálaje. Tentokrát bez manžela Ondřeje Neffa, který bude doma hlídat psy.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ljuba Krbová

Článek

Když se člověk začte do důležitých letopočtů ve vašem životě, zjistí, že osmičková výročí se netýkají jenom naší země. Kromě toho, že je vám letos šedesát a narodil se vám vnuk, oslavíte 10. výročí třetí svatby…

A taky 15 let od seznámení s Ondřejem, což mi musela připomenout moje dcera, která u toho byla a na rozdíl od nás to vede v patrnosti. S mým mužem máme rádi oslavy všedního dne, když se nám podaří mít společný večer u skleničky vína. Konkrétní datum nás přitom nelimituje.

Chápu, jste spontánní...

I svatbu jsme udělali podobně. Když vidím, jak ji dneska dámy řeší rok dopředu, často přes agentury… My jsme si jeden srpnový večer řekli, že by to chtělo něco pozitivního, co by vyvážilo zrovna ne moc dobré období, a do týdne jsme se vzali.

Byla to moje nejhezčí svatba, protože už jsem měla odvahu udělat si ji podle svého. Mám hodně širokou rodinu, jenže jsme chtěli být s Ondřejem sami. Když šel dodatečně požádat o mou ruku, tatínek to vzal jako dobrý humor, ale maminka byla trochu dotčená.

A co vaše osobní jubileum, tomu žádný význam nepřikládáte?

Na prázdniny jsem vymyslela třítýdenní cestu do himálajského království Mustang, na kterou se mi podařilo zlanařit kamarádku. Udělat si vnitřní inventuru v okolí osmitisícovek bude mít něco do sebe. Jde o náhorní plošinu, sice „jenom“ asi tři a půl tisíce metrů vysoko, ale když jsem se dívala na podrobnější itinerář, tak nás každý den čeká osmihodinový pochod – 1200 metrů nahoru a 350 dolů, potom zase 920 nahoru…

Foto: TV Nova

Jako Anna Lišková v seriálu Ulice se svým adoptivním synem Františkem (Matyáš Valenta) a manželem Bedřichem (Adrian Jastraban).

Asi si moc neodpočinete.

To určitě ne, navíc s sebou potáhnu batoh s fotografickou výbavou. Chodím a vážím objektivy, co ještě zvládnu a co budu muset nechat doma. S Luckou jsme si jako skromné holky řekly, že si vezmeme napůl jednoho šerpu. Každá se tak budeme muset s nákladem vejít do deseti kil. Já navíc budu mít foťáky a ona vodu a akvarely.

Vím, že takové výpravy se organizují minimálně rok dopředu.

Původně jsme plánovaly, že pojedeme na Island, jenže se nám nepodařilo sehnat auto, kde bychom mohly i spát, takže v únoru jsme přepřahaly. Naštěstí mě kamarádi odkázali na ty správné lidi, kteří mi pomohli všechno zařídit. Do Nepálu, kde jsem už dřív strávila tři dny při návratu z Tibetu, jsem se chtěla vrátit. Ta země mě opravdu nadchla.

Dokážete vysvětlit proč?

Lidmi, kteří jsou v chudých asijských oblastech neskutečně vřelí. Před rokem jsem vzala část své rodiny včetně dvou synovců, mladých, evropsky zaměřených a v hojnosti žijících mužů, do Barmy, kterou taky miluju.

Když jsme přiletěli do Rangúnu a procházeli místním tržištěm, kluci úplně zcepeněli a vypadalo to, že tři týdny našeho pobytu nebudou jíst. Ve vzduchu byly cítit splašky a rybí vnitřnosti, kolem se toulali prašiví psi. Nakonec prohlásili, že by se tam chtěli vrátit, protože prý nikdy neviděli usměvavější lidi.

Ale co ta odvrácená tvář?

Vždycky je něco za něco. Řeknu si, že jsem tady na tři týdny, kdy omezím své potřeby, a pak se vrátím do toho neskutečného blahobytu, který v Česku máme. Přišlo by mi nepatřičné chtít tam něco víc. Tvrdím, že od vynálezu vlhčených ubrousků jsem schopna přenocovat kdekoliv. (smích)

Někdo jezdí v šedesáti na zájezdy pro důchodce, vy podnikáte dobrodružné výpravy.

Člověk si musí užívat, dokud to jde.

Foto: Ondřej Neff

V dramatu Margaritě je na jevišti ve Werichově vile sama od začátku do konce.

Necítíte žádné limity?

Pořád jsem časový optimista, ale už nestíhám všechno, co si naplánuju. Když skončíme s natáčením v rozumnou dobu, doma ještě začnu stříhat keře, jenže pak se najednou stmívá a já zjistím, že nejsem tak hbitá, jak jsem si myslela.

V Himálaji se budete muset poprat i se značnou nadmořskou výškou, která vám, pokud vím, nedělá dobře.

Tělo si zvykne. Když jsme s manželem byli v Peru, během tří dnů jsme od moře vyjeli do pěti tisíc metrů, z čehož nám bylo zle od žaludku a bolela nás hlava, až jsme mysleli, že umíráme. Později v Tibetu nám došlo, že je dobré se aklimatizovat.

Při cestě do základního tábora pod Everestem jsem měla spíš strach z noclehu nad pět tisíc metrů, protože všichni, kdo to absolvovali, mi vyprávěli, že měli noční můry. Ale naštěstí jsem spala docela dobře. Další den jsem fotila horské sysly a Ondřejovi pak hlásila: Oni jsou tak strašně roztomilí a rozplakala jsem se. Myslím, že to byla emoční nevyrovnanost pramenící z nedostatku kyslíku.

Červenec tam prý není z hlediska počasí moc dobrý měsíc.

Mustang naštěstí leží v monzunovém stínu, ale stejně bych si nemohla vybírat. Jako herečka nemám jindy volno. Moji kamarádi jedou na jaře do Wudangu (hory v centrální Číně, pro taoisty posvátné – pozn. red.) trénovat bojové umění a chtěli, ať se k nim připojím. Řekla jsem, že pojedu, až budu v penzi. Ale už jsem nedokázala odpovědět, kdy to bude, protože vlastně ani nevím, jestli herečky chodí do penze.

Množství práce si přece můžete regulovat už teď, ne?

Jsou okamžiky, kdy něco odmítnu, jenže pak dostanu strach, že se, jak říká můj muž, „pánbůh práce“ urazí.

Foto: archív ČT

S Oldřichem Víznerem v seriálu Bylo nás pět z roku 1994.

Nesemílá vás ani angažmá v seriálu Ulice, kde se v roli Anny Liškové objevujete od samého začátku v září 2005?

Teď jsem měla asi čtrnáctidenní pauzu, po které mě povolali na plac hodně brzy ráno. Lidem z produkce jsem napsala, že se mi tak stýskalo, že jim i ten drsný čas odpustím. Ulici mám ráda především kvůli kolegům, kteří jsou dneska už mí kamarádi.

Vzájemně navštěvujeme svá představení a s mým seriálovým manželem (Adrian Jastraban – pozn. red.) a jeho ženou se chystáme na víno do Mikulova. Ta práce je navíc úžasný trénink. Vždycky jsem dobrým americkým herečkám, které jsem často dabovala, záviděla jejich samozřejmost před kamerou, kde člověk musí zapomenout, že se rozsvítila červená. Ulici jsem vděčná za to, že se mi při tom nerozbuší srdce a dokážu hrát s větší lehkostí.

Přitom rodiče z vás herečku mít nechtěli.

Oba hráli ochotnické divadlo, tatínek dokonce ve slavném spolku Mladá scéna, a mysleli si, že to budu mít taky jako koníček. Jakmile jsem se přihlásila na konzervatoř, vypravil se otec za panem Munzarem, který mu poradil: Tak ji ke zkouškám pusť. Pokud nemá talent, stejně se tam nedostane. Když už jsem pak hrála v divadle, byl na mě táta pyšný. Chválil málo, ale tím víc jsem si toho vážila.

Na konzervatoř vás sice přijali, ale vy jste se ve volném čase musela starat postupně o tři mladší bratry.

Spolužáci trávili čas diskusemi o umění, učili se kouřit a pít a já jsem vyvářela plíny a hlídala děti na pískovišti. Byla jsem kvůli tomu trošku zaostalá a zůstala jako poslední panna v ročníku. A když jsem se konečně poprvé zamilovala, bylo to bezhlavé, láska jako trám. Protože naši měli námitky, utekla jsem z domova.

Na druhou stranu mě to, že jsem tehdy s ostatními nežila v tom velkém uměleckém světě, možná navedlo ke zdravému způsobu života. I když ráda popíjím víno s přáteli, třeba před představením si alkohol dát nedokážu, na rozdíl od některých kolegů, kteří to dělají, aby se jim rozproudila krev. Neměla bych k tomu odvahu, protože mi vyhovuje, když to, co se děje na jevišti, je v mých rukou.

Představení Margaritě, které mělo premiéru v dubnu, táhnete sama od začátku do konce.

To je princip monodramatu, že je herec na jevišti sám. Celý život jsem se tomu vyhýbala, protože mě baví ping-pong mezi postavami na scéně, což je taky důvod, proč mi tolik záleží na tom, s kým hraju.

Když jsem se ale před časem byla podívat, jak zrekonstruovali Werichovu vilu, a viděla úžasné půdní prostory, oslovila jsem režiséra Tomáše Staňka. Jenže pak jsem si strašně nadávala, protože monodrama je nesmírně těžká disciplína. Připomíná dostih bez žokeje, kdy kůň se musí hnát sám a přitom nepolevovat. V jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že to prostě nedám.

Foto: Press Data

V Žebrácké opeře režírované Jiřím Menzelem si zahrála květinářku.

Máte aspoň někde schovanou nápovědu?

Ne. Na zkouškách jsem si dělala legraci, že když budu mít výpadek, poprosím někoho z diváků o mobil se světýlkem, že si zajdu dozadu pro knihu. Přiznat to by totiž byla asi jediná možná cesta.

Tady nemá smysl se nervovat a snažit se ze situace vybruslit, protože to drama je tak dobře postavené, že by bylo špatně, kdyby se cokoli vynechalo. Ale čím delší čas od premiéry uběhl, tím víc se uklidňuju. Představení zraje a hned tak se neomrzí.

Jak se vám změnil život narozením vnuka?

Mám velkou radost, když vidím, jaká je moje Áňa maminka, jak ji to chytlo a jakou má trpělivost. Těším se, co všechno budeme s Eliášem podnikat. Dominiku (vnučka Ondřeje Neffa – pozn. red.) jsme naučili jezdit na kole, byli jsme s ní poprvé lyžovat… Je strašně fajn vidět, jak se takový človíček učí.

Shodnete se s manželem na výchově?

Ondřej tvrdí, že Áňa je moc dobře vychovaná, takže na mé metodě něco bude. Nejsem přísná, jenom důsledná, protože když má dítě přesně dané mantinely, tak se mu v nich svobodněji pohybuje. Pokud je dezorientované tím, že se hranice posouvají, objevují se třecí plochy.

Foto: Ljuba Krbová

Na cestách se neobejde bez fotoaparátu. Takhle zachytila svítání na barmském jezeře Inle.

Takže se nenecháte přemluvit?

Zase je to něco za něco. Pokud si to vyargumentuješ, tak fajn, ale bylo by dobré, kdybys k tomu něco přihodila jako bonus. Děti oceňují, když s nimi jednáte na rovinu. Autoritativní metody vedou k lámání charakteru a to není dobře.

Jak vychovávali vás?

Do tří let jsem vyrůstala u prarodičů, kde bydlelo i několik tetiček, a všichni tito dospělí měli jeden cíl: rozmazlovat malou Ljubečku. Musela jsem být neuvěřitelný hajzlík!

Naši mě z toho ráje vzali rovnou do Německa (otec tam byl pracovně jako zaměstnanec Chemapolu – pozn. red.), kde jsem se musela hodně rychle otrkat. Jak jsem byla zvyklá, že je vždycky po mém, neobešlo se to bez průšvihů.

Ve školce mě třeba vůbec nebavil odpolední klid. Paní učitelka ke mně přišla, ať aspoň zavřu očička, a otravovala tak dlouho, až jsem jí dala facku. Jednou jsem zase odešla bez dovolení ke kamarádce sledovat večerníček a rodiče mě mezitím hledali po celé čtvrti.

Nezazlívala jste bratrům, že vám vzali kus dospívání?

Ne, máme skvělý vztah. Vděčím jim za to, že se vlastně pořád pohybuju mezi nějakými dětmi. Velká rodina má něco do sebe.

Předpokládám, že se na rodinných sešlostech neobejdete bez foťáku.

Ano, ale je to ta nejnevděčnější kategorie na focení.

Foto: Milan Malíček, Právo

S manželem Ondřejem Neffem a fenkou loveckého plemene pointer.

Raději asi fotíte v cizině, že?

Jsem tam anonymně a – marná sláva – jako ženská s fotoaparátem to mám lehčí. Když se zamotám mezi děti, budu si s nimi hrát a přitom je fotit, tak mě nikdo nebude podezírat ze špatných úmyslů. Mám možnost se k lidem dostat blíž, alespoň pokud jde o Asii. Ženy obecně lépe navazují kontakt a jsou schopny dorozumívat se beze slov.

V Africe je to jiné?

Ta je ostražitá, což je dáno její historií a špatnou zkušeností. V africké turistické destinaci jste bílá kavka, kterou je třeba oškubat.

Vy tam ale jezdíte hlavně za zvířaty. Dočetla jsem se, že občas postrádáte pud sebezáchovy.

Když se dívám přes hledáček foťáku, mám pocit jiné reality. Jakmile například dostanu strach v malém letadle, které se zmítá ve větru a vypadá, že každou chvíli spadne, začnu fotit okýnkem a hned se uklidním. Než jsem nasbírala několik zkušeností, tak jsem zaměstnala svého anděla strážného, protože jsem se ne vždy zachovala úplně zodpovědně.

Nejvíc mi šlo o život, když na mě před třemi lety v Botswaně běžel slon. Zvířata totiž nemají ráda, pokud na ně něčím míříte, a je jedno, jestli je to objektiv, nebo puška. Do malého kempu u Okavanga, kde jsme s manželem bydleli, chodil slon spásat trávu a místní nás varovali, abychom mu nezkřížili cestu.

Po poledním klidu jsme vyšli ze stanu a najednou jsme ho uviděli. Můj muž začal fotit a šel postupně blíž a blíž. Slon reagoval na moji chůzi, až se rozběhl. V tu chvíli jsem si vzpomněla na našeho prvního průvodce, který tvrdil: Nikdy nesmíš před zvířetem, které tě loví, utíkat. Každé zvíře je rychlejší než člověk. Zůstala jsem stát a čekala.

Neproběhl mi hlavou celý život, ale to, jak je absurdní, že mě udupe slon. Takhle jsem si konec nepředstavovala. Jenže sloni špatně vidí a kluci z recepce ho začali zvuky lákat jinam. Jak jsem měla na sobě khaki oblečení, splynula jsem mu s okolím, takže když se zastavil asi osm metrů ode mě, ztratil orientaci. Pak jsem utíkala do chaty a takhle jsem se klepala (předvádí). Ondřej si nechtěl připustit, že udělal obrovskou chybu. Říkal: On by tě snad nerozdupal, ale asi si z toho budeme muset vzít ponaučení.

Foto: archív ČT

Jako chůva La Mad v pohádce Lotrando a Zubejda.

Je vůbec možné dostat vás na pohodovou dovolenou?

Jako na pláž? Předpokládám, že by nám to vydrželo den, než bychom dospali noc v letadle, a pak bychom si vymysleli nějaký program. Naštěstí jsme v tom oba stejní. Dobrodruzi, občas i nedobrovolní.

Co ze světa budete chtít ukázat vnukovi, kam ho jednou vezmete?

Vidím to na surfování, ale v té době už mu budu dělat jenom záchrannou loď. Je to sport, kde musíte překonat první etapu, kdy furt jenom padáte a taháte plachtu, což je šílené na záda a mozoly na rukách.

Jinak surfování dobře tvaruje postavu. Musíte se při něm celá zpevnit a zapojit spoustu svalů najednou. Pravda je, že s takto posílenými bicepsy se pak nevejdete do rukávů. Není to úplně holčičí sport, takže Eliáš by ho mohl dělat.

To ale nejsou ani bojová umění, kterým se už dvacet let věnujete, nebo ano?

Jestliže je neděláte kontaktně, abyste mohla dát někomu do huby, obnášejí spíš práci s tělem a jistou filozofii. Holky hodně vnímají i zdravotní aspekty, které jsou neoddiskutovatelné. Cvičení vás navíc učí pokoře.

Pokaždé, když začínáte novou sestavu, připadá vám, že máte čtyři ruce a pět nohou a nejste schopna to dát dohromady. Vždycky totiž narazíte na prvek, který jste ještě nikdy nedělala. Je to nekonečná cesta.

Reklama

Související témata:

Související články

Marie Kinsky a její život plný tance

Velikou vášní je už od malička pro hraběnku Marii Kinskou tanec. Jako holčička chodila na balet, od devíti let na konzervatoř v italské Bologni a tanec také...

Výběr článků

Načítám