Hlavní obsah

Ondřej Havelka: Rytmus swingu vychází z rytmu srdce

Právo, Dana Braunová

Herec, hudebník, dirigent, stepař, scenárista, režisér činoherní, operní, baletní, muzikálový a filmový – kdo ví, zda je výčet profesí 63letého Ondřeje Havelky vyčerpán. Zatímco v kolonce filmový režisér měl dosud odškrtnutý dokumentární žánr, zanedlouho do ní přibude i celovečerní.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ondřej Havelka

Článek

Do kin vstupuje váš film Hastrman, natočený podle stejnojmenného románu Miloše Urbana. Proč jste se pustil zrovna do této látky?

Někdy před dvanácti lety jsem si tu knížku přečetl a byl jsem nadšený. Hned mě napadlo, že by z toho mohl být krásný film. Trvalo to ale dlouho. Dlouho jsme dojednávali autorská práva, dlouho jsme to připravovali, dlouho jsme s Petrem Hudským psali scénář, dlouho jsme hledali herce.

Když jsem poprvé slyšela, že točíte film s tímto titulem, měla jsem za to, že jste se pustil do pohádky.

Tak pohádka to rozhodně není. Kdo četl Urbanův román, mi dá jistě za pravdu. Je to romantický milostný příběh, v němž jsou mysteriózní i hororové prvky. Odehrává se na počátku 19. století a v současnosti. Hastrmana prezentujeme jinak, než jsou zvyklí diváci pohádek. Spíš jako přírodní druh. Nevládne magickými schopnostmi, chová se jako zvíře spjaté s vodou.

Foto: První veřejnoprávní

S představitelem titulní role Karlem Dobrým a Jiřím Lábusem při natáčení své celovečerní prvotiny Hastrman.

Zmíníte-li romantický milostný příběh s hororovými prvky z počátku 19. století, vybavím si Máchův Máj.

Odehrává se to navíc v témže kraji, který Mácha miloval. Na Máchově jezeře jsme i točili jeden obraz. Miloš Urban zasadil děj do konkrétního kraje pod Českou Lípou, do okolí hory Vlhošť.

Jak dalece vám při natáčení pomohly předchozí herecké a režijní zkušenosti?

Díky jiným režiím, hlavně těm operním, vím, že moje silná stránka je vedení herců a vymýšlení srozumitelných situací, takzvaných ze života. Na to jsem se soustředil. Kameramanovi Diviši Markovi jsem jen řekl, ať to krásně natočí. (smích)

Samozřejmě u mnohých scén jsem měl vymyšlené i záběrování. Vyprávění obrazem je velmi specifická záležitost, snad jsem se mu už trochu naučil.

Takže pohodový režisér?

Vždycky nastanou nějaké komplikace či nečekané změny, takže občas jsem nervy ztrácel. Scénář byl složitý v tom, že se v krátkých scénách odehrává v mnoha prostředích, natáčecí plán byl opravdu našlapaný. Ze své zkušenosti ale vím, že vytvářet zbytečné pnutí a nepohodu není dobré, že je daleko lepší se ovládat a šířit naopak pozitivní náladu.

Foto: Press Data

V roli snaživého policejního koncipisty dr. Součka ho usměrňoval jeho nadřízený policejní rada Korejs, kterého v oblíbeném seriálu Panoptikum Města pražského (1987) ztělesnil Jiří Adamíra.

Od roku 2000 nehrajete, nechybí vám to?

Ne, režijní profese mě baví víc než hraní. Navíc jeviště si užiju při koncertech Melody Makers, které jsou hodně divadelní. Předsevzal jsem si už dávno, že role zpěváka před kapelou nemůže být jen o zpěvu, že musím bavit i jinak – tak, jak tomu bylo v meziválečném období.

Jaká je vlastně historie Melody Makers?

Jako teenager jsem se věnoval spíš bigbítu, vždycky jsem se ale rád díval na filmy pro pamětníky, hlavně na komedie s Oldřichem Novým a Hugem Haasem. Pak jsem se dostal do Ypsilonky, která oduševnělým parodickým způsobem zpracovávala písničky z první republiky.

Zásadním okamžikem bylo setkání s Pavlem Klikarem, který mě v polovině 70. let angažoval do svého Originálního pražského synkopického orchestru. Díky němu jsem se ponořil do hudby dvacátých let. Po devatenácti letech jsme se rozešli a já si založil Melody Makers, s nimiž jsme se od jazzu žánrově posunuli do raného swingu třicátých let i vrcholného swingu poloviny čtyřicátých.

Jsem rád, že teď zase s Pavlem spolupracujeme v rozhlasu, kde na stanici Vltava uvádíme pořad Zapomenutí hrdinové synkopy.

V čem je pro vás kouzlo swingu?

Ta hudba nabíjí. Máte slabou baterku, sotva patnáct procent, octnete se před kapelou, je jedno, jestli na forbíně nebo v hledišti, a pak skončí produkce a ejhle, baterie je plná. Fakt.

Rytmus swingu vychází z rytmu srdce, takže aniž tušíte, swingujete celý život. Navíc je postaven na základech klasické harmonie, písně jsou formálně jasné, takže uchopitelné, refrén si můžete zazpívat nebo zapískat. Náš největší trumf ovšem spočívá v živých koncertech. Pokud to jde, hrajeme bez mikrofonu, akusticky. Když zadují jednotlivé sekce, vibrace projedou bránicí.

Jak inovujete svá stepařská čísla?

Pořád se snažím vymýšlet něco nového. Vytvořil jsem si vlastní styl, při kterém svým způsobem rozvíjím klasickou stepařskou disciplínu, tzv. sand dance (tanec na písku). Nasypu si písek pod nohy a krom tradiční úderové techniky využívám i zvuku šoupání.

Kde jste se to naučil?

No, vlastně sám. Když jsem začal stepovat, bylo mi už osmadvacet. V Praze tehdy působil taneční pedagog Frank Towen (1912–1991), u kterého jsem absolvoval pár lekcí, jenže on učil tzv. anglický styl, já spíš toužil po tom americkém, který je právě založený na šoupavém rytmu.

Tak jsem odposlouchával a odkoukával z filmů a vymýšlel si to tedy po svém. Bylo to těžké. Za bolševika jsem se nemohl sebrat a jet na kurz do Ameriky.

Vystupují s vámi syn a dcera. Chcete jim Melody Makers předat?

To by bylo krásné! Už se těším na vejminek. (smích) Byl bych rád, kdyby je bavilo s námi pokračovat. Nikdy jsem neměl rád protežování dětiček, ale u nás k tomu došlo naprosto přirozeným způsobem a mě samotného překvapilo, jak pozitivně na ně diváci reagují. Kdyby nebyli perfektní, nikdy bych je na jeviště nepustil.

Foto: archív Melody Makers

Melody Makers, které založil roku 1995, těší na vyprodaných koncertech posluchače swingovou hudbou třicátých a čtyřicátých let.

Dcera s námi začala zpívat díky tomu, že jsme našli krásně křuslou píseň Krize sem, krize tam, kterou v jednom českém filmu zpívala Ljuba Hermanová. Pro mužský hlas se nehodila. Aniž jsem tušil, Rozárka se ji naučila a jednou ji na nás vybalila. Dokonale vystihla všechny nuance dobové dikce i frázování. Tak jsme jí to zaranžovali pro kapelu a ona začala s touto jedinou písničkou. U publika měla výborný ohlas, a tak jsme Rozárce přidali další.

S Vojtěchem, který má hereckou konzervatoř, to bylo podobné. Obsadil jsem ho do dvou komedií, které jsem režíroval v mladoboleslavském divadle, a zjistil jsem, že má i taneční schopnosti. Pak jsem potřeboval někoho vedle sebe do stepařského čísla. Zkusili jsme to a výstup zabral. Dnes se mnou nejen stepuje, ale i zpívá. Trochu mě štve, jak jej na jevišti oceňují hlavně dámy. Jedinou útěchou mi je, že se občas někdo zeptá, zda to je můj mladší bratr.

Ještě máte doma devítiletého syna.

Ano, to je velká radost. Začal hrát na klavír a baví ho to. Byl bych rád, kdyby se klavíru věnoval víc než já. Já to hrozně flákal. Moc mě mrzí, že jsem se nenaučil pořádně hrát. Uvidíme, zda u toho vydrží. Nejvíc ho teď baví fotbal.

Foto: C.E.M.A.

Světově proslulá mezzosopranistka Magdalena Kožená si s nimi odskočila od vážné hudby k melodiím klasika amerického muzikálu Colea Portera.

Vy jste měl divadlo a film takříkajíc v genech.

Maminka mě rozhodně netahala po divadelních šatnách. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měl něčemu jako ona věnovat. K tomu došlo až po osudovém setkání s Ypsilonkou. To byl pro mě v té době divadelní zázrak. Netoužil jsem ani tak být divadelním hercem, strašně jsem chtěl být s nimi.

Proč to okouzlení skončilo?

Ypsilonka prožívala zlatou éru v 70. letech v Liberci, a když přešla do Prahy, valná část souboru zůstala v Liberci. V Praze přišli noví lidé, kteří ypsilonský styl a hereckou metodu necítili. Prostě se to divadlo proměnilo.

Navíc se v té době hodně rozvinuly aktivity Originálního pražského synkopického orchestru, tak jsem udělal ostrý řez – dal jsem výpověď v divadle a odešel k jazzu.

Psal jste někdy hudbu?

Pár písniček jsem vymyslel, ale jinak ne.

Váš otec Svatopluk Havelka byl významným filmovým skladatelem. Který z jeho filmových hudebních doprovodů si nejvíc považujete?

Skládal v různých žánrech: pro komedie režiséra Václava Vorlíčka (mj. Kdo chce zabít Jessii?, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Pane, vy jste vdova! – pozn. red.), ale nejvíc si cením hudby, kterou skládal pro Vojtěcha Jasného (Všichni dobří rodáci, Až přijde kocour, Touha – pozn. red.).

Hrál jste někdy s maminkou, herečkou Libuší Havelkovou?

V pohádce Čertův švagr režisérky Vlasty Janečkové a v dětském filmu Nefňukej, veverko! Věry Plívové-Šimkové.

Foto: ČTK

Táta Ondřej a syn Vojtěch při stepování ladí.

Zároveň vás na DAMU učila…

To bylo peklo. Na rozdíl od spolužáků jsem musel chodit na všechny hodiny. Měla nás na hlasovou výchovu, která probíhala v individuálních lekcích. Začínala v osm a já pokaždé ráno jel s ní a odbyl si to jako první. Proč by museli vstávat jiní, že?

Když jsem v Hudebním divadle Karlín režíroval muzikál Má férová Josefína, poprosil jsem ji, aby nám dělala hlasovou poradkyni, protože mnozí herci tam neměli zkušenost s velkým jevištěm.

Neučila na DAMU pouze techniku jevištní řeči, ale i herectví jako takové (vedla mj. ročník, ve kterém studovali např. Hana Maciuchová, Daniela Kolářová, Ladislav Potměšil, Ivan Vyskočil – pozn. red.), takže její rady byly velmi cenné.

Po herectví jste vystudoval operní režii. Čím vás zlákala?

Přiznám se, že jsem se k ní dostal náhodou. Začal jsem na DAMU studovat divadelní režii, ale nedokončil jsem ji, protože mi neseděl pedagog, cítil divadlo úplně jinak. V Brně tehdy otevřeli na JAMU postgraduální studium režie, kam jsem se přihlásil, ale protože ten rok neotvírali divadelní, nabídli mi operní. V podstatě mě přemluvili, protože měli málo uchazečů. Absolvoval jsem jedním hudebním představením v Ypsilonce.

Ke skutečné opeře jsem se dostal až po mnoha letech díky Jaroslavu Duškovi, který je spoluautorem opery Nagano a chtěl, abych to v pražském Národním divadle režíroval. Pak jsem měl tu čest tam inscenovat další kusy, Příhody lišky Bystroušky jsou na repertoáru dosud. V brněnském Národním divadle už jedenáctý rok běží moje Prodaná nevěsta.

Foto: Press Data

V kultovním dětském filmu režisérky Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci (1980) hrál učitele.

V čem jsou zvláštnosti operní režie?

Opera je pro mě především divadlo, jehož časová mřížka je pevně daná hudbou. Nemůže tam být nic navíc, ani se nedá nic škrtnout. V tom je největší úskalí režisérů, kteří čerstvě vstupují do operního světa a nejsou moc hudebně vzdělaní. Většinou se dost diví, že nemohou na rozdíl od činohry nějaké scény podle svého zkracovat, urychlovat, prodlužovat.

Jste jako operní režisér tradicionalista, nebo modernizátor?

Na repertoáru světových operních domů se pořád točí kolem padesáti titulů, které i tak musí přilákat diváky, a tak panuje trend vymyslet u nich něco „nového originálního“. Někdy to končí naprostými šílenostmi.

Pověstné jsou některé interpretace Rusalky, která je třeba prostitutka v nevěstinci a Vodník je pasák. Ovšem nejpodařenější byl koncept jakéhosi režiséra, který vymyslel, že se Princ zamiluje do Vodníka. Nějak mu tam jen haprovala ta Rusalka a bohužel jaksi nešla škrtnout. (smích)

Zkrátka tohle není můj šálek čaje, nechci znásilňovat autory. V tomto smyslu jsem tradicionalista, zároveň se však snažím příběhy vyprávět neotřelým způsobem a tak, aby byly srozumitelné pro současného diváka.

Radikální scénické posuny se vám tedy nepříčí?

Vymyslí-li režisér koncept, který je nosný, proč ne. Podstatné ale je, aby jej naplnil přirozeným hereckým jednáním. A to už většinou ti skandální avantgardisté neumějí nebo na to kašlou. Zpěvákům je potřeba se věnovat. Mnozí herecký talent mají, jen je ho třeba vykřesat, osekat z nich operní klišé a detailně je vést.

Jak překonáváte pohybové limity mnohých operních sólistů?

Limity neexistují, pouze v invenci režiséra. Dnes už se na rozdíl od minulosti běžně požaduje, aby zpěváci byli svým zjevem adekvátní své roli. Pokud tomu tak není, snažím se z toho udělat přednost nebo to využít třeba k nějaké nadsázce. Většinou to skvěle funguje. Jistě chápete, že nebudu uvádět příklady.

Foto: ČTK

S maminkou Libuší Havelkovou (1924–2017), známou herečkou.

Zvláštní kapitolou je v tomto směru jistě spolupráce s Magdalenou Koženou.

Známe se od začátku její světové kariéry: v roce 1999 jsem režíroval klip k jejímu prvnímu velkému bachovskému albu. Natočil jsem o ní dva dokumenty. Předloni jsem jí režíroval monteverdiovský koncert, kde byly tři výrazně divadelní sekvence.

Například jednoaktová Monteverdiho opera Souboj Tankreda s Klorindou, kde Magdalena zpívala všechny tři role: Klorindu, Tankreda a vypravěče. Pojali jsme to jako barokní one-woman show. Teď s tím jede do Koreje a Číny.

Vy jste ji ale nakazil i swingovým virem.

Magdalenu zajímal klasický americký muzikál a písně Colea Portera (americký hudební skladatel a textař, 1891–1964 – pozn. red.). Poctila Melody Makers nabídkou, abychom ji doprovázeli. Jezdili jsme za ní do Berlína, intenzívně jsme zkoušeli.

Cole Porter se jí zalíbil natolik, že by s námi ráda zpívala dál, ale problém je v jejím nabitém kalendáři: nadějně to prý vypadá v roce 2020. (smích)

Swing jste dostal i na naši první scénu.

Napsal jsem s Martinem Vačkářem pro Národní divadlo hru V rytmu swingu buší srdce mé (na motivy životních osudů swingového klavíristy a skladatele Jiřího Traxlera – pozn. red.).

Původně to byl filmový scénář, který jsme na žádost tehdejšího šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala předělali pro divadlo. Rád bych se k původní filmové verzi vrátil a natočil podle ní film s Melody Makers.

Co vám z doby, jejíž hudba vám tak přirostla k srdci, nejvíc chybí?

Dnešní společnost by se měla od té prvorepublikové učit elementární slušnosti i respektu k tradicím – a tím nemyslím lpění na starém, ale na jistých neměnných principech, které by se měly ctít. Možná by pak dnešní doba nebyla tak chaotická a nemocná a byla by postavená na konstrukci spíš než na destrukci.

Schází rytířskost. Z toho pojmu vycházel i pozdější britský výraz gentlemana – kultivovaného muže distingovaného chování. V rytířskosti je obsaženo všechno: čestnost, poctivost, statečnost, pevnost v názorech.

Teď si ale uvědomuju, že rytíř by měl dnes velké trable. Kdyby poklekl před dámou a políbil lem jejího roucha, hned by ho zabásli za harašení.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám