Je až s podivem, že se životního příběhu Leonida Rogozova (1934–2000) dosud nechopili filmaři. Až si jej vezmou do parády, bude z toho veliká hollywoodská story. Jen si vezměte základní linku: píše se rok 1961, světem zmítá studená válka. Sovětský svaz a Spojené státy americké bojují o to, komu se podaří vyslat do vesmíru prvního člověka. Sověti vedou. Do kosmu letí jejich Jurij Gagarin. Tou dobou se o tisíce kilometrů dál odehrává v Antarktidě jiné drama, které se později zapíše nejen do lékařských kronik.

Pohledný leningradský chirurg Leonid Rogozov si v primitivních podmínkách v Antarktidě, kam se na začátku 60. let vydal se skupinou polárníků, operuje vlastní zanícený apendix. Bez asistentů, bez narkózy a utišujících léků.

„Posunul tím dosud představitelnou mez lidských možností a schopností. Ta operace byla jedinečná tím, že ji musel provést v divočině sám na sobě, bez zázemí operačního sálu a personálu. Událost tenkrát pohnula světem, protože do té doby to nikdo nedokázal. A nejspíš už ani nedokáže. Je to odkaz, který tady otec zanechal,“ tvrdí jeho dcera Jelena Vojtková, praktická lékařka z Ústí nad Labem.

Podařilo se mi ji vypátrat pomocí internetového vyhledavače. Mou žádost o interview neodmítla, i když přiznala, že na pozornost médií příliš zvyklá není.

Usměvavý Leonid Rogozov.

Usměvavý Leonid Rogozov

FOTO: rodinný archív

„Otec miloval medicínu. Začínal velice úspěšnou kariéru a tuhle výpravu bral jako dobrodružství. Mladý sedmadvacetiletý muž se snažil dokázat, že to zvládne. Navíc tou dobou účast v prestižní expedici znamenala čest a vysněnou příležitost, v níž chtěl obstát,“ míní doktorka.

Její otec kvůli antarktické expedici přerušil slibně se rozbíhající vědeckou kariéru. Odjížděl krátce před obhajobou dizertační práce, v níž se zabýval novými operačními postupy v léčbě rakoviny jícnu.

Na svou největší životní zkoušku, dalece překračující práh jeho fantazie, nečekal příliš dlouho. Pojďme ale pěkně po pořádku. Na konci ještě čeká velké finále, které celý příběh romanticky uzavře o více než padesát let později.

Když jde o život

Šestá sovětská antarktická expedice vyplula 5. listopadu 1960 z Leningradu na lodi Ob. Po 36 dnech zakotvila u polární stanice Lazarev. Po vybudování stanice Novolazarevskaja, na skalnatém podloží jihovýchodní části Schirmacherovy oázy v Zemi královny Maud, se osmdesát kilometrů od pobřeží zazimovalo dvanáct mužů.

V dubnu nastávala polární noc. Blížily se měsíce tmy, hučících sněhových bouří s třeskutými mrazy s teplotami klesajícími pod minus 70 °C. Polárníci věděli, že v tak šílených podmínkách budou odkázáni jen sami na sebe. A na péči pouze jediného lékaře.

Jednoho dne, přesněji 29. dubna, si sedmadvacetiletý Leonid Rogozov uvědomil bolest v břišní krajině. Zprvu jí nevěnoval větší pozornost, během noci však zesílila a začala mít typický charakter. Diagnóza se nabízela téměř sama.

„Zdá se, že mám apendicitidu. Mlčím, dokonce se usmívám. Proč lekat přátele? Kdo pomůže? Polárníci se setkali s medicínou tak akorát na zubařském křesle,“ zapsal si tehdy do svého deníku, který v roce 2004 pro časopis Vesmír citoval jeho syn Vladislav Rogozov.

Jelena s bratrem před křižníkem Aurora, naproti jejich domu v tehdejším Leningradu, nyní Petrohradu, (říjen 1973).

Jelena s bratrem před křižníkem Aurora, naproti jejich domu v tehdejším Leningradu, nyní Petrohradu, (říjen 1973).

FOTO: rodinný archív

Akutní zánět červovitého přívěsku slepého střeva nebývá při včasném zákroku životu nebezpečné onemocnění. Podmínkou přežití je operace. Bez ní hrozí zánět pobřišnice a smrt. Mladý chirurg věděl, že nezakročí-li rychle, nebude při zhoršujícím se stavu už operace schopen, což dokazuje jeho zápisek o den později: „Celou noc jsem nespal. Bolí to jak čert! Sněhová bouře bičuje duši, vyje jako sto šakalů. Zjevné symptomy hrozící perforace zatím nejsou, ale mučí mě těžká předtucha… Je nutné promyslet jedinou možnost – operovat se sám… Je to téměř nemožné…“

Večer se počasí ještě zhoršilo. Jejich příbytkem uprostřed ledové pustiny cloumala vichřice jako s hadrovou hračkou. V hlavě si přehrával plánovaný zákrok krok po kroku. Talentovaný lékař se musel vypořádat s řadou úskalí, nadto netušil, jak bude jeho tělo na takovou bolest reagovat.

„Za standardních podmínek se na výkonu podílí operatér a asistent, anesteziolog, instrumentář a zdravotní sestra. Operace probíhá v celkové anestezii, zajišťující základní podmínky úspěšného výkonu v břišní dutině, jsou potlačeny nebezpečné vegetativní reflexy a během umělé ventilace je dosaženo celkové svalové relaxace,“ vyjmenovává podmínky na operačním sále paní Jelena.

Její otec však musel operaci provést sám na sobě při vědomí, bez celkové anestezie, bez utišujících léků, které by otupily jeho úsudek a přesnost jeho rukou. Mohl si maximálně lokálním anestetikem znecitlivět vrstvy břišní stěny, bolestivou pobřišnici však v tomto rozsahu znecitlivět možné nebylo.

Říznout si do vlastního břicha

Příznaky nemoci pokročily, operace se už nesměla déle odkládat. Bolestí zchvácený mladík začal systematicky vydávat pokyny, aby se v improvizovaném operačním sále mohla uskutečnit podle dostupných záznamů dosud nikým úspěšně zrealizovaná autooperace apendixu: jeho kamarádi, kuchaři a automechanici museli sterilizovat prádlo, nachystat nástroje a z místnosti odnést nepotřebné věci.

Úkoly přesně rozdělil všem. Meteorologa z posledních sil zaškolil jako instrumentáře. Druhým asistentem byl šofér. Potom se chirurg sterilně oblékl, uložil v polosedu, odezinfikoval a zarouškoval místo operace.

Statečný chirurg druhý den po operaci vlastního apendixu (1. květen 1961, stanice Novolazarevskaja, Antarktida).

Statečný chirurg druhý den po operaci vlastního apendixu (1. květen 1961, stanice Novolazarevskaja, Antarktida)

FOTO: rodinný archív

„Dalším technickým problémem byla samotná viditelnost operačního pole, protože do rány na vlastním břiše není vidět,“ pokračuje paní Jelena a mně se svírá hrdlo, „aby lépe na spodek břicha viděl, musel mu pomocník držet zrcadlo. Jenže v něm všechno vidíte stranově obráceně. Brzy zjistil, že mu to spíš škodí, než prospívá, a pracoval po hmatu a po paměti.“

Operace trvala hodinu a 45 minut, tedy asi třikrát déle než za standardních podmínek: „Kdyby neměl pomocníky schopné při operaci asistovat, asi těžko by to sám zvládl. Na vyškolení nebyl čas, tam šlo opravdu o minuty. Věděl, která uhodila, že když zanícený apendix včas nezačne nějak chladnokrevně řešit, zemře. Ze zánětu slepého střeva se člověk nevyléčí. Nejprve sice nasadil antibiotika, ledoval to, ale jeho stav se horšil. Stalo se to v době bez mobilních telefonů a transport letadlem nebo lodí možný nebyl. Sám z toho byl vyděšený. Nevěděl, jestli se operace povede, ale nechtěl čekat se založenýma rukama na smrt,“ přemítá nad osudovou zkouškou svého otce, který si jako malý prošel poměrně tvrdou výchovou, což ho podle paní Jeleny dost zocelilo.

„Musel se umět samostatně rozhodovat už jako dítě, to podle mého soudu přispělo k tomu, že v takové chvíli dokázal chladnokrevně uvažovat. Byla v tom jistě souhra štěstí, vůle žít a v takové situaci se asi zapojí nějaká vnitřní síla, aby člověk přežil a překonal nepřekonatelné,“ míní dcera muže, pocházejícího z dělnických poměrů.

„Jeho tatínek padl ve druhé světové válce a maminka zůstala se čtyřmi dětmi úplně sama. Velice se na něj upnula. Když skončil střední školu, nastoupil do práce, aby jí mohl finančně pomáhat. Měl obrovský sen studovat medicínu. Nakonec byl na univerzitu přijat a vystudoval ji excelentně na červený diplom.“

Na rozdíl ode mě jako laika vidí lékařka celý zákrok ve všech detailech. Už jen ze samotné představy, že bych si sama měla rozříznout břicho a hrabat se ve vlastních vnitřnostech – omlouvám se za neodborný a expresivní výraz –, zůstat při vědomí, a pak to ještě všechno dát dohromady, se mi udělalo na chvíli nevolno.

Srdce mu vypovědělo dvakrát

Meteorolog a mechanik po celou dobu pomáhali, upravovali osvětlení a otírali pot, který chirurgovi zaléval oči. Během operace Rogozov dvakrát ztratil vědomí.

„Další komplikací, s níž se musel popasovat, bylo inervování pobřišnice, neboť když se podráždí, dojde k takzvané vagové reakci. Ta může vést ke zpomalení srdečního tepu až k úplné zástavě srdce. Takže nevěděl, co s ním udělá, když si bude sám v břišní dutině přesouvat vlastní orgány, a jestli k této reakci dojde. Pro tuto příležitost narychlo zaškolil pomocníky a dal jim dvě stříkačky. Když omdlí, musí mu ji píchnout, řekl jim. Během operace se to stalo dvakrát,“ popisuje kritické chvíle.

Jelena Vojtková ukazuje fotografii, na níž její otec bojuje o život.

Jelena Vojtková ukazuje fotografii, na níž její otec bojuje o život.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

„Dostat se k apendixu nebylo snadné ani za pomoci zrcadla. Všechno jsem musel provádět víceméně po hmatu. Najednou jsem si uvědomil, že přestávám vnímat své rány. Byl jsem s každou minutou slabší, srdce začalo vynechávat. Po každých pěti minutách jsem musel dělat 20vteřinové přestávky,“ zaznamenal lékař později do svého deníku. Ze šoku se museli vzpamatovat také jeho pomocníci.

„Představte si, že před vámi kamarád bojuje o život. Odchází vám před očima, ale je velice statečný. Rozřízne si břicho a začne si sám přesouvat střeva, to pro ně muselo být velice těžké,“ přibližuje lékařka pohled z druhé strany.

Z dobových záznamů vyplývá, že jeho souputníci museli sebrat veškeré síly k tomu, aby neutekli, protože jim před očima nahlas žbluňkala střeva a jim se dělalo špatně. Málem omdleli. Muž s rozpáraným břichem však měl všechno až neskutečně perfektně rozmyšleno. Svým pomocníkům ještě zdůraznil, jak a co mají uklidit, až to skončí. Během zákroku navíc musel velitel skupiny pro případ, že by to nedopadlo dobře, všechno fotografovat.

Nikdy se nevzdávat!

„Několikrát si myslel, že to nezvládne, psal si, že měl ruce jako gumové. Cítil, jak se mu zpomaluje tep. Nicméně člověk v takové situaci přepne do jiného módu a zřejmě už ani tu bolest necítí a soustředí se na úkol, který musí udělat,“ uvažuje paní Jelena.

Po pěti dnech se Leonid Rogozov zotavil, po týdnu si vytáhl stehy a vrátil se ke své práci i ke svému deníku. Ze zápisku z 8. května 1961: „Pracoval jsem bez rukavic… Krvácení je poměrně silné, ale nespěchám, snažím se pracovat na jistotu. Při otevírání pobřišnice jsem poranil slepé střevo, je nutné to zašít. Náhle mi blesklo myslí: tady jsou další poranění, a já si jich nevšiml… Slábnu čím dál víc, motá se mi hlava. Každých 4 až 5 minut odpočívám na 20 až 25 sekund. Konečně, tady je, proklatý přívěsek! S hrůzou si u jeho základny všímám tmavé skvrny. To znamená ještě tak den a prorvalo by se to a…“

Na rybách a letní chatě u finských hranic (srpen 1973).

Na rybách a letní chatě u finských hranic (srpen 1973)

FOTO: rodinný archív

V historii bylo popsáno pár amputací části končetin, které člověk sám na sobě provedl a přežil. Mezi nimi vyčnívá později filmově (britský režisér Danny Boyle natočil film 127 hodin, v hlavní roli James Franco – pozn. red.) a knižně veleúspěšně zpracovaný příběh amerického horolezce Arona Ralstona, který se v roce 2003 vydal pokořit utažské kaňony. Výlet se mu málem stal osudným. Spadl do skalní průrvy a nemohl se z ní dostat, protože mu ruku přiskřípl velký kámen. Jeho život visel na vlásku a jedinou nadějí, jak se vysvobodit, bylo amputovat si pravé předloktí. Vysílený Aron, sám ztracený uprostřed divočiny, to provedl tupým kapesním nožem.

„Amputovat si část pořádně zaškrcené končetiny je úplně něco jiného než si sám bez umrtvení operovat apendix. Nicméně i tento výjimečný příběh ukazuje, že touha po životě v nás dokáže probudit hluboce uloženou sílu,“ míní paní doktorka.

Příběh pro Hollywood

Ukazuje mi pečlivě archivované snímky usmívajícího se mladíka a články, které o jejím tatínkovi vyšly. Včetně úryvků veršů Vladimíra Vysockého.

„Když posléze příběh obletěl svět a dozvěděla se o něm jedna mladá medička z Hradce Králové, napsala tomuto lékaři dopis s tím, že ho obdivuje, že studuje medicínu a chtěla by se stát lékařkou, nejlépe chiruržkou. Požádala ho o autogram. Pan doktor jí ho poslal. Začali si dopisovat, a když měl rok přednášky v Praze, osobně se setkali. Tuto studentku pozval do tehdejšího Leningradu a ona se tam do něj bláznivě zamilovala. Dokončila ještě pátý ročník medicíny v Hradci Králové, přestěhovala se za ním, ale to už byla vdaná a těhotná. Na podzim se narodil bratr, za rok a půl já. Maminka v Leningradu dokončila školu, poté nastoupila na gynekologii, kde strávila asi sedm let,“ vzpomíná. Jmenovala se Marcela a byla o dvanáct let mladší než její muž.

Příběhu z Antarktidy se v rámci propagandy chopila sovětská vláda. Stalo se to totiž ve stejný čas, kdy Jurij Gagarin jako první člověk vzlétl do vesmíru.

„Tátu s ním tehdy srovnávali. Oběma bylo 27 let, jejich narozeniny dělilo asi čtrnáct dní. Oba pocházeli z chudých poměrů. Gagarin letěl 12. dubna a otec si vyoperoval slepé střevo poslední dubnový den. Oba je dávali za příklad toho, čeho všeho je ruský člověk schopen. Otec byl skromný. Sice po návratu dostal státní vyznamenání, ale další glorifikace odmítal. Vždycky se usmál a říkal: To je život jako každý jiný. A raději se ponořil do práce,“ poukazuje na jeho povahu.

Po návratu domů začal učit na vysoké škole a obhájil dizertační práci. Medicína pro něj byla smyslem života: „Specializoval se na břišní chirurgii. Dokonce vypracoval operační techniku, která pomáhá při vysokém tlaku krevního řečiště v játrech. Dodnes se používá po celém světě. Jako studentka medicíny jsem se s touto metodou setkala při stáži na chirurgii,“ zmiňuje další zápis Leonida Rogozova do lékařských skript. Mimochodem – jeho nástroje z Antarktidy jsou vystaveny v petrohradském muzeu.

Křižník a vycpaní tučňáci

„Na své dětství v Leningradu mám útržkovité vzpomínky. Pamatuji si v obýváku na skříni vycpané tučňáky, které si táta z Antarktidy dovezl. Vnímala jsem vztah rodičů jako harmonický, pamatuji si na maminku i na otce, oba dva byli velice zaměstnaní, my s bratrem jsme také byli od útlého dětství nuceni být samostatní. Chodili jsme do jesliček. Částečně se o nás starala babička.

Pamatuji si křižník Auroru, proti kterému jsme bydleli a kolem něhož jsme chodili na procházky. Vybavují se mi bombastické oslavy VŘSR, jako dítěti se mi ohňostroje moc líbily. V létě jsme jezdili na daču až k finským hranicím. Byla tam nádherně panenská příroda. Vedle nás měl chatičku i náčelník té antarktické výpravy Gerbovič. Byli s mým tátou přátelé a často se stýkali,“ vybírá ze svých dětských vzpomínek.

Náhody neexistují. Je to příběh na román. Až budu mít víc času, zkusím jej napsat.Jelena Vojtková

Rodiče ji a jejího bratra Vladislava přivedli na medicínskou cestu. Jelena se specializuje na všeobecné praktické lékařství, její bratr je anesteziolog.

„I mě lákala chirurgie. Věděla jsem ale, že chci mít děti a s nimi se chirurgie dělá složitěji. Chiruržky zčásti život obětují své profesi, pro mě ale rodina byla priorita. Šla jsem touto cestou, ale vůbec nelituju. Praktické lékařství je nádherný obor. Podle mě královna medicíny, protože musíte vědět všechno a je tam krásný vztah s pacienty. Berou vás často jako člena rodiny, jako zpovědníka, radí se s vámi,“ usmívá se.

„A teď trošku temná stránka,“ změní paní doktorka tón hlasu, „otec byl docela komplikovaná osobnost. Asi se není čemu divit. Ty tvrdé podmínky, v nichž se tenkrát v Antarktidě ocitl, byly natolik složité, že tam začal trochu pít a o pár let později se z něj stal alkoholik. Alkoholismus je nemoc, dalo by se říci, že později onemocněl. Příběh tak nemá šťastný konec. Maminka se s ním rozvedla a vrátila se s námi dětmi do Čech. Od té doby, co jsme odešly, jsme otce neviděly. S alkoholikem se nedá žít. Vnitřně jsem mu odpustila, protože on do toho spadl tam v té strašné zimě, kdy by asi málokdo bez alkoholu přežil.“

Kruh se uzavřel

Zanícený apendix a následná operace nebyly totiž jediné útrapy, které jejího otce v drsné zemi potkaly. Jak před lety uvedl český časopis Vesmír, expedice se na jaře roku 1962 málem nedostala domů. Nejdříve ji čekala zpáteční cesta k oceánu přes ledovec plný trhlin. Ledová pole byla navíc tak mohutná, že se loď Ob nedokázala probojovat až k pobřeží, kde na ni polárníci čekali.

Dvanácti mužům hrozilo další přezimování a polární noc bez nových zásob. Převládající skepsi v této dramatické situaci a obavy z dalšího roku v pustině Leonid Rogozov komentoval takto: „… čím dál častěji se dostavují návaly tupého stesku a nenávisti k proklaté Antarktidě. Jak lichý byl můj souhlas s odjezdem na expedici. Exotiky jsem se nabažil za měsíc, v odplatu ztrácím dva roky života.“

Nakonec zbídačené, s osudem smířené muže na palubu lodi dopravila dvě jednomotorová letadla. Jedno mělo na zpáteční cestě poruchu a málem se zřítilo do ledových vln.

Svatební fotografie z Ledče nad Sázavou (leden 1969).

Svatební fotografie z Ledče nad Sázavou (leden 1969)

FOTO: rodinný archív

A teď to slibované romantické finále. Na rozhovor doprovodil paní Jelenu její druhý manžel. Jeho komentář k našemu povídání mi skoro vyrazil dech: „Ještě v době, kdy jste ani jedna z vás nebyla na světě, jsem tento příběh četl v časopise 100+1. Tehdy to byla ohromná věc. Pocházím z rodiny veterináře, ale já se chtěl stát chirurgem. A když jsem pak za mnoho let navštívil svou novou paní doktorku, povídali jsme si o tom, jak jsem se chtěl stát lékařem kvůli tomuto příběhu. Ptám se jí, jestli ho zná, a ona mi povídá, že Leonid Rogozov byl její otec,“ podívá se zálibně na svou velmi elegantní ženu. Ta mu opětuje láskyplný úsměv.

Kruh se uzavřel. Náhody neexistují. „Je to příběh na román. Až budu mít víc času, zkusím jej napsat,“ zakončuje naše setkání sympatická dáma. Na konec ještě doplní, že od té doby údajně musejí být kosmonauti před letem do vesmíru po operaci apendixu, a některé státy, například Austrálie, posílají výzkumníky do Antarktidy jedině po absolvování kurzu apendektomie.