Tykání ve firmách, leckde přímo vyžadované vedením, je jednou z oblastí, kde neformálnost v oslovování vytlačuje tradiční pravidla etikety.

Jelikož v této firmě pracovali a pracují převážně mladí lidé a jejím působištěm je internet, jeví se oslovování křestním jménem jako pochopitelné. Alespoň Lenka se nad ním nikdy nepozastavila.

„Vzhledem k prostředí a atmosféře ve firmě je to naprosto přirozená záležitost. Firemní duch je postavený na tom, že jsme vlastně všichni kamarádi, pomáháme si, radíme se, trávíme spolu čas i mimo pracovní dobu, jezdíme na hory, chodíme bruslit, na bowling, do kina nebo třeba jenom na pivo,“ popisuje a přidává svůj názor: „Je snazší jít za někým s ‚ahoj, Karle‘ než třeba ‚dobrý den, pane Nováku‘.“

Tykání přibývá i v jiných situacích. Třeba v reklamě, televizní i tištěné, už často ani nevnímáme, že hlásají „kup dva, zaplať jeden“, „dopřej si“ nebo „využij naši nabídku“. Možná je to tím, že takové oslovení není příliš adresné a málokoho se může dotknout jako nezdvořilost.

Navzdory tomu by si podle Miroslava Pomikala, kreativního ředitele reklamní agentury Young & Rubicam, měl zadavatel inzerce rozmyslet, na koho cílí.

„Oslovení je začátek konverzace. Ve spoustě případů je to první kontakt mezi klientem a značkou. Je potřeba si ujasnit, jestli je tykání na místě, nebo ne.“ Vše se podle něj odvíjí od toho, jaký produkt nebo službu zadavatel reklamy propaguje.

„Vykání je základ slušného vychování a důkaz respektu ke klientovi. Má jinou váhu než tykání. Je to jako s žebráky na ulici. Všimli jste že když chtějí ‚cígo‘, tak vám tykají, zatímco když chtějí peníze a jako bonus přidají dojemný příběh, tak zůstávají u vykání? Stejně tak značky, které vlastně říkají, že až tak o moc nejde, a podvědomě tím snižují hodnotu svého produktu,“ a přidává stručný návod: „Lízátka ať tykají a automobilky ať vykají.“

Vykání má tradici

Veškeré „novoty“ v oblasti oslovování se musejí vypořádat s tím, že u nás fungují zažitá pravidla etikety. Vykání v češtině zakořenilo v 19. století na základě vlivu rakousko-uherské monarchie a jejího důrazu na obřadné oslovování. Ani povinné soudružské tykání za minulého režimu se nestalo normou a postupně se vytrácelo ve prospěch zdvořilejšího oslovování na základě společenské důležitosti.

„Bude mně ‚teprve‘ 74 roků a vždy jsem se snažil dodržovat pravidla, že mladší vyká staršímu, muž vyká ženě, podřízený vyká nadřízenému a ve společnosti zatím neseznámených lidí si vykáme navzájem. Věřte, že se mně takový postoj vyplatil, když jsem předešel neočekávaným vypjatým scénám končícím slovním a nedej bože i fyzickým napadením,“ napsal čtenář Jan Vrtěl v reakci na výzvu, kterou jsme zveřejnili.

„Přijde mi přirozené, že jsou skupiny nebo společnosti, kde jsou pravidla nastavena stylem ‚všichni si tykáme‘. Pokud se s někým mám potkávat a spolupracovat, tak mi tykání přijde fajn, protože je prostě osobnější. Je ale třeba, aby s tím všechny strany souhlasily,“ domnívá se devětadvacetiletá Jitka ze Starého Plzence.

„Na druhou stranu jsem vytočená do nepříčetnosti, když mi třeba tykají v obchodě. Tam mám být prostě zákazník a má mi být projevena úcta vykáním bez ohledu na věk. Ještě teď vzpomínám na to, když jsem kupovala ve třech letech rodičům noviny a trafikantka mi řekla: Budete si přát ještě něco, slečno? Zkrátka i když vypadám mladě a občas po mně chtějí občanku na ověření zletilosti, tak by mi v obchodě a jiných službách měli vykat.“

Ahoj, zákazníku

Problém je, že spousta lidí si není jistá, kdy a jak svůj protějšek oslovit. Nevadí, od toho jsou příručky etikety pro ty, kteří jsou ochotni si informace doplnit. Mezi mladými však přibývá těch, jimž počáteční vykání připadá jako zbytečná překážka při navazování vztahů.

Internetová komunikace vesměs žádná pravidla etikety nectí a vliv má také anglo-americké prostředí. V angličtině sice můžeme druhou osobu oslovit jak křestním jménem, tak pane či paní, ovšem zájmeno „you“ platí jak pro „ty“, tak pro „vy“.

Rázem se tak může naše vykání zdát jako přežitek. Tykání bez dovolení proto nastupuje ve jménu neformálnosti, která má vést k lepšímu porozumění a výkonům, a nahrazuje zdvořilost, jež do popředí kladla postavení na základě pohlaví, věku a zkušeností.

V 50. letech minulého století byli všichni povinně soudruzi. Společenskou hierarchii to však neodstranilo.

V 50. letech minulého století byli všichni povinně soudruzi. Společenskou hierarchii to však neodstranilo.

FOTO: ČTK

Ne každému je to po chuti. S tykáním na svých webových stránkách před časem začal například dopravce Leo Express, a dokonce to na nich svým zákazníkům oznámil. Po nějakém čase se však všechny informace na webu vrátily k oslovování ve 2. osobě množného čísla.

V době přípravy tohoto článku to dokazovaly některé věty, v nichž zůstaly překlepy, například: „Jsme vybaveni na práci i zábavu. Pod každým sedadlem proto naleznete zásuvku, která je ti Vám plně k dispozici.“ Oslovil jsem mluvčí společnosti, aby mi vysvětlila, proč se opět vrátili k vykání a jestli za to mohly reakce cestujících. Neodpověděla.

Zaujala mě také politika řetězce rychlého občerstvení Bageterie Boulevard. Ten sice na webu vyká, na dotazy zákazníků na Facebooku však zásadně odpovídá oslovením jménem, ať je tazateli 15 nebo 50: „Ahoj Jiří (Zdeňko, Karle…), děkujeme ti za tvůj dotaz.“

Když se jedna slečna ohradila, dostalo se jí odpovědi: „Tykání je naším standardem v komunikaci, který můžete vidět napříč komunikací na Facebooku.“ Uspěla každopádně lépe než já, protože ani mluvčí bageterie na moje dotazy nereagovala.

Nařízení shora

Familiárnost firem vůči klientům je prozatím něco, co ne všichni skousnou. Podle Miroslava Pomikala to souvisí se špatně odhadnutou cílovou skupinou. „Vykat středoškolákům, když jim nabízíte platební kartu, je blbost. Tykat padesátileté paní, která s vámi vyrazí na cestu, je nevychovanost.“

Firmy s „povinným“ tykáním mezi zaměstnanci však nejsou výjimkou. Lépe se samozřejmě zavádí v nově vzniklých podnicích, kde mají všichni stejné zkušenosti, v malých kolektivech nebo tam, kde převažují mladí.

Němčina sice také rozlišuje mezi tykáním a vykáním, přesto právě z Německa přišlo přede dvěma lety od nejvyššího šéfa skupiny Schwarz Klause Gehriga nařízení (oficiálně jen doporučení), aby si všichni zaměstnanci Lidlu a Kauflandu ze dne na den začali říkat křestním jménem. Tedy i v zemích, kde má vykání na základě společenské významnosti silnou tradici.

U nás se dotklo přibližně 19 000 zaměstnanců. Německého šéfa supermarketů prý nebavilo přeskakovat v tykání a vykání mezi svými přáteli, kolegy a podřízenými, proto oslovování ujasnil všem. Čeští jednatelé společnosti následně na pobočky rozeslali dopis, v němž se za rozhodnutí samozřejmě postavili. Vysvětlili, že změna je žádoucí i kvůli novým, mladým kolegům, kteří přicházejí z prostředí, ve kterých „pevně dané hierarchie nejsou zvyklostí“, a vyslovili se: „Tykání v našem podání je, stejně jako v životě, dobrovolné a vyjadřuje úctu ke kolegům.“ Podepsali se jako Pavel, Martin, Michal, Tomasz a Vít.

„Na základě reakcí kolegů lze říci, že tykání bylo pro většinu zaměstnanců příjemnou změnou, díky níž je vzájemná komunikace věcnější a otevřenější,“ podpořila novinku i mluvčí Lidlu Zuzana Holá.

Lenka ze Slevomatu krátce v Lidlu pracovala a zavedení tykání zažila. „Byla jsem dokonce přímo na směně, když to vedoucí prodejny zaměstnancům oznamoval. Takže jsem si s nimi ještě pár dní potykala, než jsem skončila,“ přiznává, ale vzhledem k tomu, že šlo v jejím případě o krátkou pracovní zkušenost, nechce záležitost blíže komentovat.

Nejasnosti při rovnosti

Nově zavedené oslovování v Lidlu a Kauflandu vzbudilo velký rozruch v médiích i v diskuzích na sociálních sítích. Publicista Michal Kašpárek na serveru neviditelnypes.cz napsal: „Tykání naordinované seshora celé firmě vytváří iluzi, že náhodné seskupení nahraditelných pracovníků funguje jako kamarádský kolektiv. A pro kamarády přece rádi uděláte práci navíc, nebo snad ne?“

A dále pokračoval: „S koncem vykání ale zároveň končí užitečný signál, který do každé věty vkládá sdělení o tom, který pes je dole a který nahoře. Skoro vždy je totiž zřejmé, kdo drží v rukou klíč k tykání. Pokud je naordinované seshora a bez dalších změn, hierarchii jeho zavedení neodstraňuje, jen ji zahaluje mlhou. Chvílemi pak ani nemusí být jasné, že vůbec nějaké nahoře a nějaké dole je.“

Slevomat je sice proti řetězci supermarketů menší firma, navíc s pracovníky podobného věku, přesto její zaměstnankyně Lenka říká: „Nesetkala jsem se s tím, že bychom kvůli tykání řešili jakýkoli problém s kompetencemi nebo respektem.“ Není však na překážku, že i nezkušený brigádník si díky rovnosti může připadat jako šéf?

„Pokud se cítí jako šéf svého svěřeného úkolu, je to jenom dobře,“ domnívá se. „Může přinést nové nápady, kreativní řešení a třeba se časem na šéfa i vypracovat. Máme ve firmě několik takových případů.“

Rozhoduje významnost

Kdo nemá způsob oslovování nařízen shora, měl by se držet pravidel etikety.

„Když si v pravěku sedal bojovník na místo vyhrazené jeho pozici v družině, dával tím najevo, že ví, jaký je jeho společenský význam ve vztahu k ostatním příslušníkům kmene. Ve společnosti si nejsme všichni rovni, tady nám ústava nepomůže. Někteří lidé jsou společensky významnější, jiní v poměru k nim méně významní. Kategorie významnosti jsou obecně známy. Jsou to: žena, starší, nadřízený,“ píše Ladislav Špaček v publikaci Business etiketa a komunikace, vydané v roce 2013.

Pravidla jsou podle jeho slov jednoduchá. „Tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba. Mezi osobami stejného pohlaví je to ta výrazně starší (u rozdílu do deseti let prioritu nehledejme, je to jedno). Mezi dospělým mužem a dospělou ženou tykání navrhuje žena. Nehledejme komplikace při věkovém rozdílu, ani 30 let rozdílu neznamená, že přednost získá muž. Ale pozor, na pracovišti jej navrhuje jedině šéf. Ani starší podřízený nebo podřízená nemohou přijít za šéfem a navrhnout mu tykání; o tom, koho si pustí blíž k tělu, si může rozhodnout jedině nadřízený, ne jeho podřízení.“

Nabídku tykání od společensky významnější osoby nelze odmítnout,“ říká Ladislav Špaček.

„Nabídku tykání od společensky významnější osoby nelze odmítnout,“ říká Ladislav Špaček.

FOTO: Profimedia.cz

Je také možné použít gramatický nástroj, který vykání trochu otupí, což je spojení vykání s křestním jménem.

„Nabídku tykání od společensky významnější osoby není možné odmítnout, byla by to velká neomalenost, až urážka. Komu se stalo, že mu někdo na oprávněný návrh ‚dal košem‘, bude si to pamatovat nejméně deset let. Pokud má někdo závažný důvod nepřistoupit na tykání, neměl by nabídku demonstrativně odmítat, ale měl by nenápadně vykat dál,“ vysvětluje Ladislav Špaček.

Ošemetný návrh

Nabídka na oslovování pouze křestním jménem se však někdy nemusí vyplatit. „Mám čerstvou zkušenost,“ říká Miroslav Pomikal z reklamní agentury Young & Rubicam.

„Přijel jsem někam na přednášku mezi fotbalové fanoušky. Staral se o mě jeden chlapík, který mi vykal, a mně to přišlo až moc, že se ke mně chová jako k nějaké honoraci. Tak jsem nabídl tykání. Vše se okamžitě změnilo k horšímu.

Tykání na sebe nabalí ‚vole a hele‘, což je ještě to nejmenší. Pak se člověk odhalí ještě víc a skončí to katastrofou, která zavede konverzaci do kategorie komentářů z internetových diskuzí. A to vlastně platí i pro značky. Vykejte zákazníkům a nenechte je moc koukat ‚pod pokličku‘. Nemusel by to být takový šlágr, jak si myslíte,“ radí firmám.

V oslovování stejně jako v dalších disciplínách etikety nakonec zásadní roli hraje výchova. Slušnost a zdvořilost si člověk v pozdějším věku osvojuje těžko. „Je to pár let, co jsme byli s manželem nakupovat a na pokladně zapomněl věrnostní kartičku,“ vzpomíná Jitka ze Starého Plzence.

„Pokladní na něj zavolala tak, že na to nezapomeneme, protože oslovení ‚hej, mladej‘ opravdu neuslyšíte často.“

Z dopisů čtenářů

Šéfe, vy vole - Vzpomněl jsem si na léta, kdy jsem šéfoval skupince techniků vývojářů a montérů. Každý den před koncem šichty jsme se scházeli na krátkou poradu o tom, co jsme toho dne stihli udělat a co budeme muset stihnout zítra. Tenkrát Pepa, elektrikář, navrhl, že by šéf měl ostatním tykat a mančaft šéfovi taky. Znali jsme se, měli jsme za sebou pár průšvihů i dobrých výsledků, nepěstovali jsme žádné drby ani podrazy, bezva parta.

Nejstarší mezi námi byl František, o deset let starší než já, na slovo vzatý stavař – všichni si ho považovali a já byl rád, že ho mezi sebou máme. A František Pepův nápad zamítl. „Ty vole, co blbneš? by se říkalo i šéfovi snadno,“ argumentoval František, kdežto vy vole, to nejde, že jo. Petr Kersch

Žádné povinné tykání - V současnosti preferuju ve vztahu k obchodním partnerům pouze vykání a oslovování titulem a příjmením, u podřízených pak kombinaci vlastního jména a vykání. „Vítejte, Petro“ se mi jeví jako slušné a přijatelné pro obě strany. Nezní to příliš familiárně, případně nadřazeně.

Vždy jsem nesnášela, když mě do tykání někdo nutil. Příklad: přijdu na nějaký seminář a školitel řekne: „Jsme tady všichni z jednoho ranku, tak si budeme tykat…“ To se o mě pokouší infarkt a zásadně na tuto výzvu nepřistupuji. Podobně jako když nás jeden zaměstnavatel nutil vyjíždět o víkendech někam na chatu a „družit se“. Jsem člověk společenský, který se rozhoduje podle vlastního mínění, ale dost konzervativní a nemám ráda, když mne chce někdo vmanipulovat do pozice, o kterou nestojím. LB

Chodili jsme spolu do školy? - Vzhledem k mému věku 75 let jsem skoro vždy první, kdo nabídne druhému tykání. Nedávno jsem se spřátelil s nádražákem z Prahy ve věku 55 let. Neodvážil se mi tykat, tak povídám, že my nádražáci (i já jsem bývalý nádražák) bychom si měli tykat, ne? Tak mi tykej a já ti budu tykat taky. Povídá: „Vážím si tvé nabídky!“

Nemám ale rád, začne-li mi někdo klidně tykat, to vždy řeknu: „Chodili jsme spolu do školy?“ Dotyčný se zarazí a některý se cítí přímo dotčený. Jiří Krejčí

Soudruh se lidem zprotivil - Komunisti si vzájemně tykali a oslovovali se „soudruhu“. Nevadilo mi to, i sokolové se oslovovali „bratře“. Jenomže komunisti po Únoru začali tykat a oslovovat soudruhu každého, ať byl starý, mladý, žena, a co je horšího, i když jím vůbec nebyl. Tím původní pěkný výraz „soudruh“ naprosto zdevastovali a většině lidí zprotivili.

Po sametu vedoucí střediska všem svým podřízeným tykal, ale jemu se muselo vykat. Kdo se nepřizpůsobil, vyletěl z práce. A to už se mi vůbec nelíbilo. M. Denková

Je jí 18, tak bude všem tykat - Představte si, že znáte dítě souseda nebo známého od jeho cca sedmi až deseti let. Pak přijde doba střední a vysoké školy a vy mu stále tykáte. Podle mne, proč ne? Jenže pak se stane, že vám dotyčná najednou také začne tykat bez toho, že byste jí to nabídl. Zaskočilo mě to a zeptala jsem se na to vlastních dětí. Jejich odpověď mě velmi zarazila: „Ona řekla, že už jí bylo 18 a má titul, takže tomu, kdo jí tyká, bude taky tykat.“ Irena Slivková

Šok pro kolegu - V pozdějším věku jsem zažila tykání přes telefonní linku, kdy mladý muž v domnění, že kolegyně na druhé straně drátu je pohledná „kočka“, mně tykal při každém rozhovoru se mnou. Ale ouha, přišel den D a on přijel do Prahy pro výsledky naší společné práce a zažil životní šok. Místo mladé „kočky“ ho čekala žena okolo 55 let a mile se na něj usmívala. Začaly se o něj pokoušet mdloby, nevěděl, jak se má tvářit, co říci. Tehdy jsem si to užívala a řekla mu, ať příště zvolí neutrální vykání, tykat si můžeme kdykoliv později.

Myslím, že to byla škola, kterou nikde nesežene. Osobně jsem nikdy šéfovi netykala, většinou to byli mladší kluci (pánové), kteří tykali mladším děvčatům než ženě ve středním věku. A vykala jsem tchánovi a stále vykám své tchyni.

Pozn. Příspěvky jsou redakčně zkráceny.