Ale tím loňský zlomový rok neskončil – v prosinci jí „její“ Mária vynesla evropského Oscara. Udělila jí ho za mimořádně přesvědčivé herectví Evropská filmová akademie.

Nicméně v soukromí se pro ni ani po těchto cenách nezměnilo vůbec nic, ujišťuje mě při setkání v pražské kavárně rodačka ze slovenské Nitry s maďarskými kořeny. Na první pohled působí velmi křehce. Ovšem režiséři, jak divadelní, tak filmoví a televizní, v ní nacházejí někoho úplně jiného. Však se také ve své nejslavnější a zároveň první filmové roli pohybovala v prostředí, kde se porcovalo maso a tekla krev. Její Mária tu přesto prožívá své lyricko-poetické sny, které jí následně zcela změní život.

Z výčtu rolí mám pocit, že hrajete „jen“ úchylné ženy. Byla jste prostitutka, sériová vražedkyně, autistická panna, přitom působíte jako víla. Proč vás tak režiséři vidí?

Nechcete se zeptat jich? (smích) Já sama nevím, proč mě tak vidí. Opakovaně jsem o tom přemýšlela, ale vysvětlení vám prostě nepředložím. Tohle ale vím jistě. Snad každá herečka kolem mě si občas postěžuje: Hele, já dostávám jen ty a ty role… Ocitá se kvůli nim časem v jakési škatulce. Mně se tohle nestává. Možná je to škoda. Jak já bych si občas ráda zahrála něco odpovídajícího tomu, jaká jsem uvnitř, jak vypadám navenek. Cosi normálního, jednoduchého. Jenže smůla!

Hrála jste třeba někdy princeznu?

Teď jednu dokonce ztvárňuju, Rosalindu (v Shakespearově hře Jak se vám líbí – pozn. red.). Ovšem, jak všichni víme, ani ona není typická princezna. Převleče se poměrně záhy za chlapce a většinu času hraje pak na jevišti chlapa… (smích)

A teď k filmu. První velká role rovná se berlínský Zlatý medvěd. Není to vstup snů do téhle branže?

Doufám, že půjde o vstup snů. Jinak Mária byla vážně moje první velká filmová role. Už při natáčení jsem přitom cítila, že se děje něco výjimečného. Spolupráce s Ildikó (režisérka Ildikó Enyediová – pozn. red.) byla mimořádná. Už to, že ve mě, v mé schopnosti uvěřila, viděla ve mně tu, která má roli ztvárnit, to je sen. Přitom jsem původně ve snímku měla hrát psycholožku. Nicméně vzešla z toho právě Mária.

Zasněná, uzavřená kontrolorka kvality masa na jatkách, kde jste také natáčeli.

Jen čtyři dny jsem tam byla…

Nebylo vám tam ze všudypřítomné krve, nasládlého zápachu špatně?

Ani ne. Vzduch je uvnitř výrobny klimatizovaný. Cítíte v něm sice čerstvé maso, jenže mně tohle zas tolik nevadilo. Jsem na krvavé, čerstvé maso i tekoucí krev odmala zvyklá. Můj otec je myslivec.

Vybaví se vám moment, kdy jste zjistila: v Berlíně to vyšlo?

Ano, dost přesně. Právě jsem hrála v Budapešti tu Rosalindu. Krásnou novinku jsem se dozvěděla, když jsem odcházela ze scény, zrovna začínala přestávka. A jeden kolega řekl: Zlatý medvěd. Reagovala jsem podobně stručně, jednoslovně: Nevěřím! Přesvědčil mě poměrně rychle, že si nedělá legraci, a já se rozplakala. Slzy jsem ovšem záhy musela z tváře utřít, protože mě čekali znovu na scéně. Uklidnila jsem se a šla představení dohrát. A až po něm jsem šťastnou zprávu zavolala svým rodičům. Ildikó se v tu chvíli už těšila ze Zlatého medvěda. Na vyhlášení výsledků letěla do Berlína spolu s producenty.

Mívám jeden typ snů. Řešící. Přicházejí vždy, když něco neumím, něčeho se bojím

Sáhla jste si pak na Zlatého medvěda i vy?

Samozřejmě! (smích) Pohladila jsem si ho. Pochovala jsem si ho. Nechala se s ním vyfotit. Tyhle snímky pečlivě opatruji. Samotná cena pak zůstala producentům.

Křehká, citově uzavřená Mária se ve snech sbližuje se stárnoucím finančním ředitelem jatek s tělesným hendikepem. Téhle role se ujal uznávaný Géza Morcsányi. Film O těle a duši získal loni v Berlíně Zlatého medvěda.

Křehká, citově uzavřená Mária se ve snech sbližuje se stárnoucím finančním ředitelem jatek s tělesným hendikepem. Téhle role se ujal uznávaný Géza Morcsányi. Film O těle a duši získal loni v Berlíně Zlatého medvěda.

FOTO: Film Europe

Byla role Márie tak průlomová, že vás teď poznávají vaši fanoušci na ulici?

Jak kde, jak kdy. Ale sama jsem byla překvapená, že mě v létě poznali v Itálii, konkrétně na Sicílii. Nejdřív jsem si myslela, že mě ta Italka, která mě oslovila, odněkud zná. Ovšem pak řekla: Body and Soul, což je anglický název snímku, a já byla tak šťastná! Ani slovy ten pocit nevypovím.

A zvýšený zájem o mou osobu v Maďarsku? Spíš se nic nezměnilo. Film je z kategorie uměleckých. Není určený pro většinového diváka. Nejde o komedii, která by zaujala velké masy. Navíc u nás nechodívají lidé tak často do kina jako třeba u vás. I když. Před časem můj partner Ervin Nagy natočil snímek Kincsem, na nějž přišlo přes 400 tisíc diváků, což je v našem měřítku obrovský úspěch. Bomba.

Pro srovnání, kolik lidí tedy vidělo v Maďarsku Tělo a duši?

Sedmdesát tisíc, ale i to je velmi dobré. Opravdu jde o artový kus.

Promiňte mi mou neznalost maďarské kulturní scény. Chápu dobře, že jste s partnerem nyní doma VIP celebrity?

Ano, jsme teď hodně známí. Je to šťastná náhoda.

Nevadí vám veřejný zájem o vás?

Já si především pečlivě vybírám směr, kterým chci, co se týče mé profese, jít. Například mi volali z jedné televize, abych šla do nějakého jejich pořadu vařit. Ano, tohle by mi přineslo rychlou slávu, podobnou, jakou má můj partner. Jenže to není moje cesta. Jsem přece herečka, ne kuchařka. Nevezmu všechno, všechny nabídky jen proto, abych byla takzvaně populární.

Vašemu příteli právě tohle nevadí?

Neprobíráme podobné věci zrovna každý den, ovšem sem tam ano, přiznávám se. Říká mi, že by si někdy rád zahrál ve snímku, jako je O těle a duši. Získal taky za svou práci nějaké mezinárodní ocenění. Klidně by prý popularitu hned vyměnil za tenhle úspěch… Navíc, když o nás maďarští novináři píší, není to typ článků Alexandra, partnerka slavného herce. Stojí tam: Alexandra úspěšná divadelní a filmová herečka. Kdybych se dostávala na titulní strany časopisů jen kvůli tomu, s kým žiju, tak to by mě zraňovalo. Nikdy bych také rozhovor zaměřený na téma „žena slavného muže“ nikomu nedala…

Zatímco v Maďarsku jste známá, na Slovensku, kde jste vyrostla, o vás moc nevědí, že?

A jak by mohli vědět? Studovala jsem herectví v Budapešti, kariéru si od té doby buduju pouze v Maďarsku. Třeba se to teď nějak změní po uvedení filmu O těle a duši na Slovensku.

Chtěla byste tedy hrát i tam, ve slovenštině?

Velmi ráda! Opravdu bych velmi ráda hrála v jiných jazycích. A to jak ve slovenštině, tak v češtině.

Proč jste vlastně neusilovala o přijetí na herectví přednostně v Bratislavě?

Usilovala, jenže to nebyla má tehdejší priorita. Velmi jsem toužila po Budapešti, na niž jsem se také při přijímačkách zaměřila. Tu Bratislavu, kde jsem se mimochodem dostala až do třetího kola a říkala si: Bože, když mě vezmou, co budu dělat? Budapešť už neprosadím, si tehdy hodně přáli moji blízcí. Táta a tehdejší přítel, moje velká láska. Oba mě chtěli mít blízko k domovu. Partner asi nějak tušil, že nás dálka rozdělí. Což se skutečně posléze stalo. Asi to tak mělo být… Teď jsem vám ale odskočila z otázky. U těch přijímaček v Bratislavě jsem prostě ze sebe neprodala vše, co jsem mohla, co jsem uměla. Schválně.

Vaším rodným jazykem je maďarština. Proto jste vstoupila i do kampaně na podporu maďarského školství na Slovensku?

Oslovili mě záhy poté, co vyšel Zlatý medvěd. A já jim ráda řekla ano. V tomhle projektu vidím smysl. Jeho cílem je informovat, přesvědčit rodiče, aby dávali na Slovensku maďarské děti do maďarských škol. Chce ukázat, že jsou kvalitní. Což pravda bezesporu je. Podívejte se na mě. Díky znalosti maďarštiny mohu pracovat i jinde než tam, kde jsem se narodila, vyrůstala. Nejsem vázaná jen na jednu zemi, jeden stát. Slovenštinu přitom ovládám také, což mi jako herečce otevírá další šance.

Maďarské gymnázium jste studovala v Komárně. Není to z vašeho rodiště, z Veľkého Cetína, dost daleko?

Ani ne. Je to asi sedmdesát kilometrů. A proč tam? Moje volba byla jasná. V Komárně fungoval vyhlášený gymnaziální divadelní soubor. Podle toho jsem si na základce vybírala, kam půjdu. Bydlela jsem pak celou dobu studia na internátě.

Rodiče s tím souhlasili hladce?

Já se jich, upřímně, ani moc na jejich názory neptala. Mé rozhodnutí museli poté, co jsem na školu udělala úspěšně přijímačky, přijmout. Vyrovnat se s ním. Věděli o mně, že sním o tom, že budu herečkou. Od mala jsem měla před sebou tenhle jasný cíl. Rodiče mi ho svou podporou dovolili naplnit, alespoň mi v tom aktivně nebránili. Jen táta se opakovaně ptal, zda chci jít opravdu do Komárna… Ještě během gymnázia si myslel, že bych se mohla stát něčím jiným, že mě tamní důkladná studia přivedou třeba k matematice. (smích) Ve třeťáku jsme si spolu už konečně vyjasnili, že tou herečkou opravdu budu.

A co máma?

Ta mě podporovala hned. Byla to vlastně právě ona, kdo mě k herectví přivedl. Odjakživa milovala filmy, divadlo, herce a herečky. Ráda si o nich četla, znala důkladně jejich kariéry, životy. Neustále se v tomhle směru vzdělávala. My její děti jsme tak odmala znaly nejslavnější snímky ze Slovenska, Česka i Maďarska. Vždy nám taky říkala: Jak já bych chtěla být zpěvačka! Ale nic pro to nikdy neudělala, tedy co já vím. Její kamarádka z dětství jí k tomuhle všemu nedávno řekla: V Sandře se tvá touha zhmotnila.

S evropským Oscarem.

S evropským Oscarem.

FOTO: ČTK

Jaké konkrétní české filmy vás ovlivnily?

Se sestrou, bratrem a mámou jsme rádi sledovali vaši klasiku. Napadají mě Slunce, seno, jahody nebo S tebou mě baví svět. Prostě komedie.

Vaši rodiče jen nedávno překročili padesátku. Ať počítám, jak počítám, narodila jste se jim hodně brzy. Byla jste pro ně překvapení, ne?

Tohle mi říká každý. Ptají se mě: To je tvým rodičům padesát a padesát dva let? Ano, byla jsem překvapení. Jenže tehdy mít děti v brzkém věku bylo normální. Po mně se ještě narodili sestra Dominka (28) a bratr Dávid (25).

Vrhli se podobně jako vy na umění?

Ne, v tomhle jsem zůstala v rodině osamocená. Oni se vydali jinými cestami. Ta moje se od nich opravdu v mnohém liší. Nicméně máme se stále hodně rádi. Rádi se scházíme. Já se ráda vracím domů. Mám to k rodičům z Budapešti kolem dvou hodin jízdy autem. Když máme tu možnost, jdeme s mámou vždy do kina a zase si to spolu užíváme.

Máte nějakého českého režiséra, u kterého, kdyby vám zavolal, že má pro vás roli, ani na vteřinu nezaváháte?

Hodně, opravdu hodně se mi v poslední době líbila Učitelka. To je Hřebejk, že?

Ano, Jan Hřebejk. Přestěhovala byste se ale kvůli práci třeba do Česka? Na Slovensko?

Ne, to určitě ne. Alespoň natrvalo ne. Jsem v Maďarsku, v Budapešti velmi spokojená. Nicméně mě vážně láká pracovat i jinde, poznat odlišné produkce, natáčení v jiných státech. Jestli to půjde? Sama nevím. Neznám z blízkého okolí nikoho, kdo by měl podobný příběh jako já.

Vedle filmu, divadla hrajte také třeba v maďarských televizních seriálech. Stále platí, že soudní znalkyně v Hactionu byla vaše největší profesní škola?

Ano, to byla moje první televizní role. Hodně jsem váhala, zda ji mám přijmout. Seriály nejsou úplně to, co chci dělat naplno. Po důkladném rozvážení jsem souhlasila a nikdy jsem nelitovala. V televizi jsem se totiž naučila všechno, co umím před kamerou. Mohu tak s čistým svědomím shrnout, že bez Hactionu bych nikdy nedokázala zahrát Márii ve filmu O těle a duši. Neměla bych prostě osahanou patřičnou techniku, nevěděla bych, jak se tvářit před kamerou. Na univerzitě nás, studenty, v tomhle směru moc vyučující neobohatili. Dávají tam stále spíš přednost herecké klasice, divadlu.

Zapínáte si vy – herečka – někdy televizi?

Vím, že řada mých kolegyň by vám teď rozhodně odpověděla: „Nikoli!“ Jenže já se na televizi dívám. Tedy když samozřejmě nejsem venku, v divadle nebo nemám jiný večerní program. Jsem na podobné trávení času zvyklá. Ve zvolených pořadech sleduji, jak kolegové a kolegyně hrají. Vidím, jak se vciťují do role. Pokouším se jimi inspirovat.

Někdy si taky říkáte: „To je hrůza?“

(smích) Jasně že jo. Vždyť i z chyb druhých se hodně naučíte… Ovšem ani v té televizi nesjíždím všechno, co vysílá, pochopitelně. Například seriály si pečlivě vybírám. Na ty, co zaznamenávají dění v jedné vile, se skutečně pravidelně nekoukám. I když jako jistá sociální sonda je to asi dobré…

Přinesl vám Zlatý medvěd více práce?

Zatím ne. Jen v listopadu jsem natáčela malou roli ve filmu, jehož režiséra mám moc ráda. Jde o Márka Bodzsára. Hraju prostitutku. Jak jinak? (smích) Na další nabídky čekám. Nejsem netrpělivá. Všichni mi říkají, že v Maďarsku jsou z úspěchu v Berlíně ještě stále v šoku. Trochu se mě teď bojí obsadit.

Jejím životním partnerem je herec Ervin Nagy

Jejím životním partnerem je herec Ervin Nagy

FOTO: ČTK

V práci mluvíte maďarsky, doma mluvíte maďarsky, u rodičů mluvíte maďarsky. Jak si uchováváte znalost slovenštiny?

Čtu. Táta se mi sice směje, že už slovensky nemluvím, ale mýlí se. Kupuji si slovenské knížky a právě psaný jazyk mě udržuje, abych příliš nezapomínala. Někdy, jak sama vidíte, hledám obtížněji slova, ale to při kratším rozmluvení záhy zmizí. Slovenštinu si udržuju také díky kamarádkám z dětství, s nimiž se dosud vídám. Navíc i doma s rodiči někdy spustíme slovensky. Pro vaši informaci čtu také v češtině, abych byla v obraze. Mám ráda vaše detektivky, ty mi jdou dobře. (smích)

Ale čtete hlavně v maďarštině, ne?

Ano, a hodně. Teď mám rozečtenou další knihu mého oblíbence, Sándora Máraie. Je to rodák z Košic, takže našinec, slovenský Maďar.

Film O těle a duši je z velké části o snech. Co zvláštního se vám naposledy zdálo?

Mívám jeden typ snů. Řešící. Přicházejí vždy, když něco neumím, něčeho se bojím. Problémy se pak přesouvají právě do spánku. A to i ty, které si v bdělosti nepřipouštím, neříkám si je ani šeptem, nedovolím si o nich za dne vůbec přemýšlet. Podobné sny jsou pro mě proto velmi důležité. Někam mě v životě posouvají. Pak ještě přicházejí sny pracovního rázu. Nevím-li, jak něco zahrát, hodně často mi způsob, technika naskočí právě ve spánku.

A kdybyste zjistila, že se někomu zdají stejné sny jako vám, potěšilo by vás to?

To se nestane! Ne že by se jednalo o nějaké horory, ale znáte to. A k hororům ve snu – pamatuji si pár z dětství, kde jsem se opravdu bála. Na štěstí se mi v dospělosti již nevracejí. Jeden z nich byl westernový. V městečku mě naháněl kovboj na koni a chtěl mě zabít. Hrůza! Vše kolem vypadalo jako skutečná vesnice, ovšem tušila jsem, že to jsou kulisy. Viděla jsem útočníkovi dokonce do tváře. Vnímala jeho každý detail a já jen před ním utíkala, utíkala… Chtěla byste o něčem podobném snít?

Ne. Já spíš taky ve spánku pracuju. Píšu.

Vidíte. A já ve snech hraju.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: